Když ráno odjížděli z kláštera, strčil Roland převorovi do ruky zlatou minci. Stařík ji pevně stiskl, pře­kvapeně se na Rolanda podíval a nakonec je se spěš­ným a chápavým požehnáním vypravil na cestu...Tentokrát nepršelo a Daria nasávala plnými doušky čerstvý vzduch.

 „Voní tak svěže a po zeleni," řekla a přitom se znovu nadechla.

„Bore da, " odpověděl Roland a Daria ho šťouchla bradou do ramene. 

„Cože?" zeptala se a Roland na ní jen povytáhl obočí.

„Znamená to ,,dobré ráno". Zopakuje to," řekl a Daria mu vyhověla. V učení pak ještě pokračovali, dokud Roland nezastavil Cantora poblíž zurčícího potoka. 

Projížděli vysoko položeným údolím Wye, kde byl vzduch chlad­ný a nebe nad jejich hlavami blankytně modré.

„Brzy dorazíme do Rhayaderu. Slyšel jsem, že tam pořádají trh. Koupíme si nějaké jídlo," řekl a přitom se na Dariu podíval.

„Mám pořád předstírat, že jsem váš bratr?" zeptala se a Roland přikývl.

 „Skloňte hlavu. Pořád mi totiž nepři­padáte jako ušmudlané nedochůdče," dodal a sotva se Darii po tváři rozlil úsměv, kterým ocenila, co považovala za Rolandův kompliment, tak řekl „Už bych nerad zápasil s nějakými muži, kterým budete jako žena pro potěšení stačit," a v tu chvíli se Daria na Rolanda, trochu zamračila.

-------------------------------------------------------

Rhayader byl malé ospalé městečko a Darii připadalo víc anglické než velšské. Prohánělo se jím mnoho ovcí, ale jenom velmi málo lidí. Na trhu už moc zboží nezůstalo, protože je obchodníci většinou stačili prodat už během dopoledne.

 Roland nakoupil chléb, sýr a pár jab­lek. Lidé se k nim nechovali odtažitě ani opatrně, spíše si jich vůbec nevšímali.

 „Jsme pro ně neznámí lidé," po­znamenal Roland a přitom se podíval kolem.

 „Je úplně jedno, jestli jsme z Walesu nebo odjinud. Nepocházíme přímo odsud a na ničem jiném jim nezáleží," dodal a Daria poslouchala Rolanda, jak mluví s lidmi velšsky a podivila se, s jakou lehkostí si jeho ja­zyk pohrává se složitými slovy a vypouští je z úst... A po­myslela si, že se při tom tváří pěkně sebevědomě.

Posadili se do šustící trávy a vřesu na břehu Rhaidrgywyeských vodopádů, jak Roland Darii vysvětlil a bylo tu nádherně, vzduch voněl a ticho vyplňoval šum rychle proudící vody.

 „Tahle země je nádhernější než ten nejvzácnější klenot," řekl Roland a zakousl se do jablka.

 „Když neprší, tak člověk by ji nejraději donekoneč­na pozoroval. Zdejší barvy jsou úplně jiné než jinde. Jen se podívejte na to údolí, Dario! Vypadá tak jemně, hebce a svěže," dodal a Daria se podívala jeho směrem.

„Kam jedeme teď, Rolande?" zeptala se a on jí hned po chvíli odpověděl „Nejdříve se vydáme do Wrexhamu a nato do Croylandu, pevnosti lorda Richarda de Avenell. Je to mark­rabě a Croyland stojí těsně za hranicí Walesu, na cestě do Chesteru," a Daria jen přikývla.

 „Jak dlouho tam zůstaneme?" zeptala se a Roland jen pokýval hlavou.

„Moc dlouho ne," odpověděl a nijak blíže to nespecifikoval, pro­tože mu bylo jasné, že by se ihned začala vyptávat a místo toho raději rychle řekl „Menyw" a sáhl jí prstem na bradu.

Daria zopakovala slovo, které znamenalo „žena" a přitom se na Rolanda pousmála.

 „Jak se řekne ,,manželka"?" zeptala se hned vzápětí a Roland na ni jen chvíli mlčky zíral, ale nakonec pokrčil ra­mena a řekl „Gwrang," a několikrát to slovo zopakovala, protože člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit. 

Kromě toho to vypadalo, že Ro­land trochu znervózněl a tak ho Daria s gustem zopa­kovala.

Potom Roland ztichl a zůstal mlčenlivý i celý zbytek dne. V noci přespali pod převisem u vchodu do mělké jeskyně... Nepršelo, takže se jim spalo docela příjemně.

„Copak vás trápí, Rolande?" zeptala se ho Daria nazítří rá­no.

„Nic," odpověděl stručně a přitom se zahleděl do krajiny.

  „Zítra odpoledne dorazí­me do Wrexhamu," řekl po chvíli a potom se na Dariu podíval.

-----------------------------------------------------------

Přejeli přes horu, na jejímž vrcholku stála pevnost, která Darii připadala tak stará, že tu zřejmě musela stát už od počátku věků... Projeli zalesněnými údolími a při­tom spatřili hned tři vodopády... Bylo to překrásné a Da­ria byla ze všech přírodních krás nadšená, ale Rolandovo mlčení jí trochu kalilo náladu.

 Ohlédli se přes rameno na Černé hory, které dokonce i v teplé sluneční záři vypadaly tvrdě a nepřístupně.

Darii se cesta líbila, protože takovou svobodu ještě nikdy ne­poznala....Roland však žádné nadšení neprojevoval.

„Povězte mi něco o své rodině, Rolande!" řekl Daria z ničeho nic a Roland se na ní zatvářil v tu chvíli trochu překvapeně, ale nakonec jí na její otázku odpověděl.

„Mám bratra, hraběte z Blackheathu. Nemá mě rád a nikdy se se mnou v ničem neshodl. Je to vlastně jed­no, stejně ho nikdy neuvidíte. Mám tolik strýců, tet, bratranců a sestřenic, že si je ani všechnu nepamatuji. Jsme odolná a plodná rodina," odpověděl a na to se znovu odmlčel.

„Proč mě nemáte rád?" zeptala se po chvíli Daria a Roland se otočil a zadíval se na ni.

 „Proč bych vás neměl mít rád?" řekl a přitom se na ní snažil usmát.

„Protože vůbec se mnou nemluvíte," odpověděla Daria a Roland jen pokrčil rameny a popohnal Cantora do klusu.

 „A když už na mě promluvíte, umíte na mě jenom ká­rat," odsekla po chvíli a on se zatvářil trochu překvapeně.

„Přemýšlím," odpověděl a Darii to muselo stačit, protože nic dalšího ji k tomu neřekl.

Večer Roland zastavil koně ještě před setměním a prohlásil „Cantor je už unavený. Musí si odpoči­nout," a ze všech nejdříve však usnul Roland, ještě předtím, než se na jasnou velšskou oblohu stačil vystoupat měsíc.

Daria si lehla vedle něj, opřela si ruku o loket a zabořila hlavu do dlaně... Roland dýchal pomalu a zhluboka... Vů­bec nechrápal a Daria se mu zadívala do obličeje a na­padlo ji, že vypadá nesmírně mladě.

 Všechny drobné vrásky, kterými se mu do tváře vepsaly starosti, náhle zmizely.

 Váhavě se dotkla jeho tváře a přejela mu prsty podél čelisti až k výrazně vykrojené bradě. S úsměvem si všimla, že mu na ní raší černé strniště a napadlo ji, jestli má po těle stejně tmavý porost jako na hlavě.

 Ne­mohla od něj odtrhnout oči a dokonce si ten pohled vychutnávala.

 Obočí měl klenuté a černé jako uhel. Nejraději by mu odhrnula černé vlasy z čela, ale pak zaváhala... Nechtěla, aby se probudil a počastoval ji urážkami... Líbily se jí dokonce i jeho uši.

Nakonec se k němu zezadu přivinula a usnula... Ne­probudil se, takže ji ani nepokáral.

Když se s leknutím vzbudila, vztyčila se do sedu a napřímila záda. Stále ji v hlavě strašil ten nesmírně ži­vý a nepřirozený sen a vzpomněla si, že když Rolanda viděla poprvé, připadalo jí, že ho v hloubi duše pozná­vá a že je jí blízký.

 Teď ale měla dojem, že přesně ví, o čem se mu právě zdá. 

,,Je něco takového vůbec možné?" ptala se sama sebe a hned jak si tuto otázku položila, zavrtěla hlavou.

 Nebyla sou­částí jeho snu, vystupovala v něm jenom jako pozoro­vatel a přesto věděla naprosto přesně, co se mu honí hlavou a uvažovala, proč se jí Roland právě takto neu­stále připomíná. Měla však dojem, že odpověď na tuto otázku už zná, ale nemůže mu ji prozradit.

 Pomyslel by si, že se zbláznila, že je prostoduchá, anebo rovnou obojí.

Nazítří ráno bylo nebe zatažené a Daria s Rolandem pochopili, že zakrátko přijde déšť. Ani jeden z nich však proti tomu nemohl nic dělat, takže jim nezbývalo nic jiného, než další průtrž mračen nějak přečkat.

Dariu napadlo, že teď Roland nebude tak ostražitý ja­ko obvykle, proto řekla „Od otce jsem slýchávala příbě­hy o Svaté zemi. Že je tam vedro, všude bílý písek, otravné mouchy, chudoba a děti, které mají takový hlad, až se jim nafukují bříška. Žijí tam tmaví muži s plno­vousy, kteří nosí bílé šaty a na hlavách mají turbany. Že­ny prý žijí odděleně od mužů ve zvláštních domech, společně s ostatními ženami. Vážně je to tak, Rolande?" zeptala se a Roland pevně stiskl Cantorovy otěže.

 Včera v noci se mu o Svaté zemi zdálo... o setkání s kmeny nevěřících a s jejich náčelníky, které se konalo v královském stanu na dohled Akkry... To ale Daria nemohla vědět a byla to jen souhra náhod a tak odpověděl: „Tvůj otec ti říkal pravdu. Teď buď zti­cha, musím přemýšlet," a Daria si mezitím pocvičovala svou velštinu.

 Skládala slůvka do vět a opakovala si všechno, co ji Roland za posledních pár dnů naučil.

 „Rydwi wedi blino," řekla třikrát a Roland se na ní pak otočil a zeptal se „Jen si to opa­kujete, nebo jste vážně unavená?" a Daria odpověděla „Nag ydw," a s úsměvem dodala svým slovům důraz.. tím že zavrtěla hlavou.

V podvečer dojeli do malého kostela ve Wrexhamu, aby se schovali před deštěm.

 Dokonce i světlé pískov­cové kvádry tu vypadaly chladně a bezútěšné. Prošli úzkými normanskými arkádami v hlavní kostelní lodi a zamířili do křížové chodby. Mnoho lidí v kostele ne­našli.

 Vzduch tu byl vlhký a nikde nesvítily žádné svíč­ky, které by rozehnaly tmu a trochu vnitřek zútulnily.

 „Je tady tma jako v hrobě," řekla Daria nahlas a za­chumlala se do pláště.

Roland jí neodpověděl... Třeštila mu hlava, škrábalo ho v krku a každý sval v těle mu pulzoval a pociťoval křeče do rukou i do nohou a bolest mu působilo i pouhé dýchání... A když se snažil zaostřit pohled, pálily ho oči.

 Jeho nemoc se začala hlásit o slovo už před dvěma dny, ale on ji ignoroval a vůbec si nepřipouštěl, že by mohl onemocnět... ,,Ne teď, když měl na starosti Dariu..." řekl si pro sebe, ale onemocněl a musel se přemáhat, aby se vedle ní netřásl jako osika.

„Zastavte," řekl nakonec, protože další krok už byl nad jeho síly a opřel se o kamenný oblouk a zavřel oči.

 Bylo mu jasné, že si ho teď Daria zblízka prohlíží a každou chví­li jí dojde, co mu vlastně je.

Dariiny reakce se však ani nedočkal a najednou ho ob­klopila tma... Snažil se jí vzdorovat, ale marně... Pak ucítil, jak klouže zády po kamenném sloupu a padá na zem.

----------------------------------------------

Hrabě z Claře přemýšlel, jestli ty dva muže zabil Ro­land a nakonec usoudil, že to skutečně mohl být on... Jedna hnijící mrtvola ležela na zemi, hlavu ponořenou do zelené vody, druhá byla schoulená v jeskyni.

„Ano, ten náš kněz je zabil," řekl a přitom se podíval kolem.

 „Ale proč? Napad­li ho?" a najednou se zarazil a z obličeje se mu vytratila veškerá barva.

,,Znásilnili snad Dariu a Roland je za to zabil?," ptal se sám sebe. 

,,Ne, to by nepřipustil," odpověděl si a bude předpokládat, že je zabil ještě předtím, než mohli Darii ublížit a pak je ta­dy nechal ležet. 

 „Kampak asi ten kněz mohl Dariu odvézt, potom co zúčtoval s těmihle dvěma ničemy? Proč odjeli do téhle díry? Má tady ně­jaké přátele?" zeptal se svého přátele a MacLeod neznal odpověď ani na jednu z otázek své­ho pána.

 Dokonce mu to všechno začínalo být lhostej­né. Stejně jako ostatní bojovníci byl promočený, roz­trpčený a byla mu zima.

 Nejraději by se vrátil do Tybertonu, do vyhřáté velké síně, celé zakouřené od pochodní, napil se teplého kořeněného piva a potěšil se něžnou ženskou pokožkou.

„Máme je pohřbít?" zeptal se jeden z mužů a McLeod zavrtěl hlavou.

 „Jsou to barbaři. Ať si tu dál v klidu hnijí," řekl a přitom do jedné mrtvoly kopl svou nohou.

---------------------------------------------------------

Daria věděla, že je Roland nemocný, dokonce už celý den a půl, jen tomu nechtěla věřit a neustále hledala další a další důvody pro jeho zatvrzelé mlčení.

 To ráno se ho jenom zeptala, jestli je v pořádku, a on na ni roze­zleně vyštěkl jako nějaký zaběhnutý pes... A teď omdlel.

Rychle si klekla vedle něj.

 Čelo měl horké, zachvátila ho horečka. Dokonce i v bezvědomí se chvěl. Daria se rozhlédla, aby přivolala pomoc... Ještě nikdy v životě ne­byla tak vyděšená.

„Rolande," zašeptala strachy téměř bez sebe.

 „Ro­lande, slyšíte mě?" zeptala se a žádná reakce.

Bála se, ale ne o sebe... Záleželo jí na něm, ale to on nikdy neocení... Teď však bylo úplně jedno, co si o ní myslí, protože potřeboval ji.