Projížděli Černými horami a mířili do údolí.

„Člověk si tu připadá tak osaměle," zašeptala Daria vděčně, protože nikde v okolí nebylo ani živáčka a Roland jen přikývl... Byl tak unavený, že mu i přemýš­lení činilo potíže.

 „Počkejte, až dojedeme do Lanthonyjského opatství. Před více než sto padesáti lety je za­ložil jistý šlechtic z Herefordu, ale mnichům se taková samota nelíbila a doslova prý řekli ,,Nebudeme tady dávat liškám dobrou noc!" a odešli proto do Gloucesteru.

 Přesto tam zůstalo několik nebojácných mnichů, kteří odvážně čelí místní divočině. Ubytují nás u sebe a my se dnes vyspíme ,,V suchu a teple," řekl Roland a Darii se ta představa nesmírně líbila.

Převor je přivítal před malým kostelíkem a když se dozvěděl, že muž a jeho mladší bratr hledají nocleh, na­bídl jim malý pokojík... Klášter byl stejně holý a strohý jako krajina, která jej obklopovala.

 V celé chladné bu­dově nebylo ani stopy po nějakých ozdobách a Daria se vedle Rolanda chvěla strachem, když je převor uváděl do nevelké síně, kde se pravidelně stravovalo posled­ních jednadvacet mnichů.

 Teď tu ale nikdo z nich nebyl, protože se věnovali modlitbám a Rolandovi spadl kámen ze srdce. Bál se, že dokonce i mniši, kteří se velmi dlouho s nikým nestýkali, by mohli v jeho společníkovi poznat ženu a pokud by to zji­stili, určitě by se ho začali vyptávat a to Roland nechtěl připustit.

Drobný mnich s kapuci jim přinesl řídkou polévku a kus černého chleba a pak je nechal o samotě.

 Podle převora se mnich jmenoval bratr Marcus. Na oba ná­vštěvníky působil dojmem, jako by okolní svět vůbec nevnímal a převor, který jim už vysvětlil všechno co po­třebovali, nakonec také odešel. 

Když se Daria pustila do polévky, měla pocit, jako kdyby ochutnávala ambró­zii a bez jediného slova snědla celou svou porci.

 Když dojedla, zvedla oči od stolu a zjistila, že se na ni Roland dívá, protože ruka s lžící se mu zastavila ve vzduchu, na půli cesty k ústům.

„Co se stalo? Urazila jsem vás něčím?" zeptala se Daria a mluvila tiše a anglicky, aby jim případný posluchač nerozuměl a Roland jen zavrtěl hlavou a pokračoval v jídle.

--------------------------------------------------------

„Postel!" vzdychla Daria, když se dostaly do pokoje.

 „Skutečná postel!" řekla tiše a pak se podívala na Rolanda.

 „Vlastně to bude spíš kavalec ze slámy. Ale bude su­chý," dodala a také byl.

 Od bratra Marcuse dostali s sebou svíčku a potom za ním Roland s povzdechem zavřel dveře. Byl tu jen jeden úzký kavalec se dvěma přikrývkami... Ro­land k němu došel a dloubl do něj.

 „Sláma a vypadá zatraceně nepohodlně. Ale máme tady alespoň přikrýv­ky, takže nezmrzneme," řekl a Daria se na něj překvapivě podívala.

„My?" zeptala se a Roland se na ní otočil.

„Ano," řekl zamyšleně a stáhl si boty. 

„Ach," podi­vil se po chvíli a zvedl k ní pohled.

 „Vám vadl, že budete spát vedle mě? Tomu nerozumím. Spala jste tak i poslední dvě noci," řekl a Daria neodpověděla, protože ve skutečnosti byla nadšená, že vedle něj může spát a bylo to něco dočista jiného než přespávat pod přikrývkami v lese a po jeskyních.

 „Ne­vadí mi to, Rolande, vůbec ne," odpověděla a přitom se na něj podívala.

„Neblázněte, Dario! Jsem tak utahaný, že bych se o nic nepokusil, ani kdybyste byla ta nejkrásnější žena v celém Walesu a já ten největší chlípník na světě. Že vám to nevadí? To by tedy mělo. Jste dáma a navíc stá­le panna. Je správné, že se tomu bráníte. Ale vždyť je to jedno. Pojďte si lehnout. Vyjedeme zítra brzy ráno," řekl a Daria se zachichotala.

 Svlékla si šaty a jen ve spodní tunice, která naštěstí zůstala suchá, se schoulila pod přikrývku. A když Roland sfoukl svíčku a položil se ved­le ní, neodvážila se ani pohnout. Sláma ji ale píchala a štípala, takže se nakonec musela trochu posunout, aby se jí leželo pohodlněji.

 Po několika minutách, kdy se­bou neustále šila, jí Roland řekl „Nechte toho, Dario a lehněte si ke mně. Je mi zima a byl bych rád, kdybys­te mě zahřála," odsekl a Daria se tedy posunula až k němu a z boku se k němu při­vinula. Hlavu si mu opřela o rameno a ruku opatrně po­ložila na jeho hrudník.

 Pomyslela si, že na nocování vedle Rolanda a na jeho pevnou náruč by si docela dob­ře dokázala zvyknout.

 Vzdychla a přitiskla se k němu ještě blíž a Roland jí ovinul ruku kolem pasu a pevněji sevřel.

Potom se zamračil... Byl rád, že mu tak důvěřuje, ale nemusela mu to dávat tak okatě najevo. Jako kdyby ji vůbec nenapadlo, že je muž se vším všudy. 

„Nejste můj mladší bratr," poznamenal a pak ještě vyštěkl „A tak se přestaňte vrtět," a Daria se na něj trochu zamračila.

„To je mi jasné," odpověděla a posunula se ještě blíž.

„Dario, já ale nejsem z kamene a u všech svatých, přestaňte s tím!" vykřikl a Daria se zazubila.

 „Ale mně je zima, Rolande," odpověděla a Roland usnul sice dřív než Daria, ale když pak sebou ve spa­ní začala házet, tak okamžitě se zase vzbudil... Zavrtěl hla­vou, aby se dokonale probral, jemně ji pohladil po zá­dech a nakonec dokonce poplácal po tvářích.

 „Probuďte se, teď není vhodná doba na noční můry!" vykřikl a Daria se s leknutím vzbudila a vztyčila se na lůžku a zalapala po dechu.

„Všechno je v pořádku. Pssst!" uklidňoval jí a Daria se na něj dlouze podívala.

„Bylo to příšerné, všichni ti muži a obzvlášť Myrddin, ten největší. Sahal na mě a..." řekla a náhle se zmučeně zarazila.

„Jste v bezpečí," řekl zvolna Roland a snažil se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji.

 „Nikdo vám neublíží," dodal a pravou ru­kou ji klidně přejížděl po zádech.

 „Ochráním vás," zašeptal a byla tma a půlnoc a Daria se rozhodla dát průchod svému vzteku.

 „Mluvíte se mnou, jako kdybych byla dítě, Rolande, jenomže nejsem. Samozřejmě, že mě ochráníte. To přece musíte, jinak by vám za mě můj strýc nevyplatil žádnou odměnu," vyštěkla a Roland se na ní dlouze zahleděl.

„To je pravda," řekl a pak se jí zase snažil uklidnit.

„Jsem dědička velkého majetku. Když mě ke strýci neodvezete, vyplatím vás sama," odsekla Daria a z očí jí šlehaly blesky hněvu.

„Neblázněte, Dario! Ke svému dědictví se nedosta­nete. Váš strýc ho má úplně ve své moci. Smiřte se ko­nečně se situací a udělejte přesně to, co musí udělat každá žena... podřiďte se vůli svého poručníka. A ten požaduje, abyste se vrátila nazpět jako panna," řekl Roland a jakmile to však vyslovil, nejraději by se propadl do země.

 ,,K čertu s tou nevymáchanou pusou!" vykřikl sám pro sebe.

 ,,Třeba se Daria za­stydí a nebude se ho na nic vyptávat. Třeba ani neslyše­la, co řekl. Třeba...," znělo mu v hlavě, jenže Daria však okamžitě vyrazila do protiútoku. 

„Co myslíte tím ,,Jako panna"? Jak to s tím souvisí?" zeptala se a Roland jí jen dlouze přejel pohledem.

„Nijak. Řekl jsem hloupost. Jděte spát," odpověděl a pak se od ní otočil.

„O co jde, Rolande? Chcete tím říct, že mému strýci jde o to, abych zůstala pannou? Stejně jako Edmondovi z Claře?" vyštěkla Daria a Roland se na ní znovu podíval.

„Spěte!" rozkázal a Daria ho udeřila pěstí do břicha a Roland zaúpěl. Potom ji popadl za zápěstí a přetočil se na bok... Ne­viděl jí sice do tváře, ale cítil na tvářích její horký dech. 

„Řekl jsem, abyste spala, Dario, tak nevyptávejte se mě," řekl a dlouze se na ní přitom podíval.

„Ale musíte mi přece říct," řekla Daria a v jejím hlase bylo znít zoufalství.

„Vy neumíte poslouchat, že?" odsekl a přitom se na ní trochu osočil.

„Povězte mi to," řekla Daria a přitiskla mu svůj nos na je­ho... Roland ale mlčel a Daria nakonec zamyšleně řekla „Chcete říct, že pokud už nebudu panna, můj strýc mě nebude chtít zpátky?" a Roland se na ní jen díval a neodpověděl nic.

„Neblázněte! A buďte už zticha," vyštěkl po chvíli a pak se snažil uklidnit.

„Pokud se k němu nevrátím jako panna, co se mnou provede?" zeptala se Daria a její hlas byl plný strachu.

„Dobrá, povím vám to. Chce vás zpátky jako pan­nu. Jste spokojená? Slibuju, že vás k němu dovedu stejně nedotčenou, jako když jste vyšla z matčina lů­na," odpověděl Roland a Daria se snažila utřídit si v hlavě jeho slova a tak neod­pověděla.

 Rolandovi se ulevilo, že konečně zmlkla, ale jenom proto, že ji dobře neznal. A tak znovu se položil na záda a z boku ji k sobě přivinul.

 „Teď už spěte, Dario," zašeptal a přitom se na ní usmál do tmy.

„Dobře, Rolande," řekla po chvíli, ale v hlavě jí vířila divoká změť myšlenek.

 ,,Co s ní chce strýc Damon provést, po­kud přijde o panenství?" zněla jí v hlavě stále tato myšlenka, se kterou pak i nakonec usnula.