Hrabě z Claře se opřel o chladnou kamennou zeď a za­ložil si ruce na hrudi. Farmář už sotva dýchal,, Ale k čer­tu s jeho proradnou duší!" 

Řekl sice tomu příslušníkovi své družiny, ať na něj nejde příliš zhurta a s bičem to nepřehání, ale krev toho velšského farmáře, který už je­nom schlíple visel na železných okovech připevněných ke stropu, ho přiváděla do transu.

 Žebra se mu vzdouvala, obličej měl popelavě šedý a i když se mu hrabě chladně zadíval do očí, ten mizera je sotva dokázal udr­žet otevřené.

„Tak co? Chceš v tom pokračovat, nebo bys raději zemřel rychlou smrtí? Pověz mi pravdu. Řekni, odkud máš toho koně a já tě nechám být," řekl a farmář zvedl oči k jeho nesmlouvavému obličeji a pomyslel si ,,Vždyť jsem chtěl jen peníze na čtyři krá­vy," řekl si, ale jeho přání nemělo dojít naplnění a teď chtěl umřít.

 Byl tak těžce zraněný, že by se už stejně nikdy neuzdravil, i kdyby ho hrabě přestal mučit. Nedokázal už déle snášet tak obrovskou bolest. Lámanou angličti­nou se sebe přerývaně vypravil „Ten muž a chlapec je­li do Walesu. Nic víc nevím. Měl velkého černého ko­ně, válečnického. Byl silný a odolný. Nevím, jak se ten muž jmenoval. Zaplatil mi, abych jel opačným směrem a koně nechal na takovém místě, kde byste ho našel. Já to ale neudělal," odpověděl a potom posmutněle, jakoby sám pro se­be, dodal „Ne, byl jsem hlupák a chtěl si ho nechat. A teď za to zemřu."

,,V tom se nemýlíš", pomyslel si hrabě a upřel na něj svůj pohled.

 „No tak, vzpo­meň si! Určitě ti řekl, jak se jmenuje. Pověz mi to a bu­deš moct zemřít rychle. Hned jak mi to prozradíš," zahromoval hrabě a farmář se na něj podíval prázdným pohledem.

„Roland," odpověděl farmář po dalším úderu bičem.

 „Jmenoval se Roland," řekl a Edmond, hrabě z Claře, se na farmáře ještě chvíli dí­val a potom kývl na svého zbrojnoše.

 Ten si odepnul od opasku dýku a zabodl ji farmáři do srdce. Nešťastník se zhroutil, hlava mu klesla a pouta zařinčela, jak náhle ochabl.

,,Roland", opakoval si potom Edmond, když se vracel do velké tybertonské síně. 

,,Kdopak to asi je?," zeptal se sám sebe, ale věděl že bezpochy­by si ho najal Damon, aby Dariu přivezl zpátky.

 To se ale tomu knězi, jemuž věnoval tolik své přízně, nesmí povést. ..Ale nevěnoval mu všechnu přízeň, kterou mohl...protože v hloubi duše měl nejasné tušení, že je to obyčejný podvodník. 

Na člověka, který má na mysli pouze bož­ské záležitosti, byl příliš krásný a měl až moc statné tělo.

 Měl si to uvědomit, jakmile zjistil, že po něm nepo­krytě touží všechny ženy v pevnosti. A tomu mizerovi se podařilo tak snadno utéct...

Edmond si nechal zavolat MacLeoda, velitele své stráže.

 „Připravte mi třicet mužů," rozkázal mu hromo­vým hlasem a přitom práskal svými tlustými koženými rukavicemi o stehno.

 „Pojedeme do Walesu, abychom si vzali nazpátek tu slečinku a bývalého kněze. Unesl ji proti její vůli. Zachráníme ji. Nechte připravit dost jídla na několik týdnů. Ceká nás obtížná cesta," řekl hrabě a MacLeod na to nic neřekl.

 Nesměl zpochybňovat rozhod­nutí svého pána, ani o nich příliš přemýšlet. To děvče uteklo z Tybertonu dobrovolně a všichni to věděli, ale přesto seji vydají hledat, zabijí toho podvodníka a vrátí ji do lože jejich hraběte. 

Za hodinu už vyjížděli z Ty­bertonu s hrabětem v čele.

-----------------------------------------------

 Zatím ve Walesu:

Roland se rozběhl k borovicím a vytáhl meč i dýku. Zaslechl totiž zvláštní zvuk a ztuhl.

 ,,Zabil ji snad ně­kdo?" zeptal se sám sebe a najednou uslyšel dva hluboko posazené mužské hlasy.

 ,,Chytili Dariu," řekl si a mluvili tiše, ale Roland jejich přesně vyslovované velštině přesto rozuměl.

„... Do Llanrwstu, rychle!" vykřikl někdo a Roland ještě víc zpozorněl.

„Ale co ten muž, co s ním uděláme?" zeptal se druhý a někdo mu pak po chvíli odpověděl.

„Zmizíme, než ji začne hledat. Necháme ho, nechá­me ho na pokoji. Teď tiše. Tiše!" řekl a Roland se neslyšně plížil mezi borovicemi, dokud nedošel až na travnatou mýtinku, přes niž protékal úzký potok. 

Jeden z mužů, urostlý a vysoký jako hora, si pře­hodil Dariu přes rameno. Druhý, malý a podobně zpustlý jako velšští poníci, šel za nimi a neustále se nenápad­ně ohlížel přes rameno.

V té chvíli začalo pršet... Drobné šedé kapky tiše do­padaly na zem...A jeden z mužů tiše zaklel.

Roland se za nimi vydal tak nenápadně, jak jen to šlo, ale jeho boty při každém kroku zašustily ve vlhké trávě... Déšť zesílil... Kapky se teď snášely dolů v dlou­hých provázcích, dopadaly na stromy a kopce a jejich pleskání se smísilo s hřmotem nedalekého vodopádu.

 Roland zaslechl i beznadějné krákání havranů a ledňáč­ků. Proklatá země... jednu chvíli svítí slunce a hned na­to se rozprší tak zprudka, že se všechno ponoří do tmy, přestože je teprve dopoledne.

 Roland si promnul oči a dál sledoval oba muže.

Tak zvolna došli až k malé jeskyni na úbočí kameni­tého kopce. Roland se skryl a sledoval, jak vcházejí do­vnitř. Pak si všiml, že rozžehli svítilnu a jeskyni zalilo matné světlo. Popošel blíž, aby slyšel, o čem mluví.

„... Zatracený déšť... glaw, glaw... pořád jenom prší," řekl jeden muž a druhý mu hned na to odpověděl.

„Potěšíš se s ní, Myrddine? Hned teď?" zeptal se ten druhý a ten první muž jen zabručel „Ne, je úplně mokrá a skoro mrtvá. Necháme ji ležet v rohu a přikryjeme ji," řekl a Roland je bedlivě pozoroval.

,,Takže už zjistili, že Daria není žádný chlapec," řekl si Roland sám pro sebe a nebylo na tom nic divného, protože Rolanda by její převlek roz­hodně nedokázal oklamat... A zjevně ani tyto muže.

 ,,Udeřili ji hodně silně?" ptal se sám sebe a Roland si to připouštěl jen ne­rad, ale v té chvíli mu ležela na srdci spíš Daria než všechny peníze, o které přijde, pokud ji k jejímu strýci nepřiveze živou a dosud neposkvrněnou.

,,Ne!" snažil se přesvědčit sám sebe.

 ,,Je to jen náklad, který musí doručit, nic víc. Musí ji bezpečně dovézt je­jímu strýci," řekl si a ustoupil o kousek dozadu a zamyslel se.

 ,,Ještě nebylo příliš pozdě," dodal si ,,protože ti muži se budou muset rozdělit, aby si ulovili něco k jídlu," znělo mu v mysl a tak je z povzdáli sledoval.

 Ten větší.. pokud Roland správně slyšel, pak se jmenoval Myrddin.. ,,A asi nebude chtít při­jít o večeři," řekl si a zatím mohl počkat pod skalním pře­visem, který ho chránil před deštěm.

Zanedlouho vyšel Myrddin z jeskyně a začal spílat dešti, ale bylo to spíš takové žertovné hubování, jako kdyby chtěl vyčinit dobrému příteli, s nímž se vídal každý den. Potom odklusal pryč. 

Kuši a šípy držel v podpaždí.

 Roland se začal pomalu plížit vpřed a do­stal se až ke vchodu do jeskyně. Předklonil se a zahlédl menšího z obou mužů, toho s křivýma nohama. Klečel nad Dariou a prohlížel si ji. Potom z ní zvedl přikrývku a dál ji pozoroval.

Roland si v tom okamžiku představil hraběte z Claře, jak je u Dariina klína. Tehdy bezpečně poznal, že v Edmundovi zraje plán, jak k ní později vtrh­nout a zmocnit se jí. Teď se nedokázal dívat, jak se nad ní sklání další muž, civí na ni a natahuje ruku k jejím ňadrům. 

Roland se sklonil a tiše vešel do jeskyně, jako netopýr letící nocí... Muž ho vůbec neslyšel... Uprostřed jeskyně líně hořel oheň, který muži předtím rozdělali.

 Roland vdechl dusivý kouř a rozkašlal se.

Muž se otočil a Roland po něm skočil. Byl naštěstí větší a silnější než Velšan, takže mu bleskurychle skočil po krku a sevřel mu jej smrtícím stiskem. Cizinec za­chrčel, obličej mu začal brunátnět a oči vylézat z důlků, ale Roland nepovoloval. Hněv mu úplně zatemnil mysl. Nakonec ho probral Dariin šepot.

 „Ne, Rolande, neza­bíjejte ho. Ne!" vykřikla a Roland se zprudka nadechl a uvolnil ruce na cizinco­vě krku.

 „Jste v pořádku?" zeptal se a Daria přikývla.

 „Ano. Přepadli mě, když jsem se za vámi chystala vrátit. Ten velký mě uhodil pěstí do hla­vy," řekla a zkusila otočit hlavou do všech stran.

 „Ano, budu v pořádku, ale teď odsud musíme zmizet, než se ten druhý vrátí," dodala, ale Roland však zavrtěl hlavou, protože nejraději by oba muže zabil. Ale Daria se dovtípila, co má v úmyslu, a vyhrkla „Bo­jím se!" a on se na ní jen dlouze podíval.

„Se mnou se nemusíte ničeho bát. Tenhle ničema vás chtěl znásilnit a pak vás tady držet, dokud se na vás ne­vybije i jeho přítel. Je to vyvrhel a zločinec a já ho ne­míním nechat naživu. Mohl by nás sledovat a pokusit se vás znovu unést," řekl Roland a Daria musela uznat, že to zní logicky. Nelíbilo se jí to, ale neprotestovala. 

„Jděte ke vchodu a hlídejte. Neo­táčejte se, rozumíte?" řekl jí a poslechla ho a po chvíli zjistila, že znovu stojí vedle ní. 

Oba se s napjatým oče­káváním podívali na ohniště. Roland se potom napřímil a vyšel ven. Přes rameno Darii udílel pokyny „Zůstaň­te v klidu a neohlížejte se na něj," řekl a usadil se pod skalním převisem a čekal.

 Po chvilce ucítil křeč v noze a tak se otřásl, oklepal si z rukávů kapky deště a čekal dál.

Konečně zaslechl tiché kroky. Myrddin si pro sebe cosi mumlal a nevypadal nijak zvlášť nadšeně. Mluvil drsnou, ale klidnou a tichou velštinou.

 „Žádná zvířata, ale pořád jen déšť, déšť," říkal a několikrát to potom ještě zo­pakoval, takže Rolanda napadlo, jestli ten hromotluk není náhodou mdlého rozumu.

Čekal a ruku držel připravenou na dýce. Myrddin se zastavil, zavětřil a zařval. Byl to tak děsi­vý řev, že Roland leknutím nadskočil a Myrddin ho tím pádem zpozoroval.

„Mizero! Čubčí synu," vyhrkl a Myrddin po něm skočil a ze­široka se rozmáchl kuší, kterou držel v ruce. Velšan byl obrovský a mnohem silnější než Roland, ale rozhodně ne tak zběhlý v zacházení se zbraněmi.

 V dešti, který souboj ztěžoval, však na tom nezáleželo. 

Roland uklou­zl a ztěžka dopadl na zem. Rychle se přetočil a uslyšel, jak na kámen poblíž místa, kde měl před chvílí hlavu, zprudka dopadla kuše.

 Myrddin také uklouzl, ale neu­padl na zem; opřel se o dub, narovnal se a tentokrát svíral v ruce nůž.

Roland litoval, že s Dariou neodešli hned poté, co podřízl toho prvního muže. Zachoval se arogantně, byl příliš sebevědomý a pokud teď zemře, potká stejný osud i Dariu, jenom s tím rozdílem, že ji čeká del­ší a trýznivější umírání a zachoval se jako hlupák.

Muž ho přitlačil k mokré stěně, přehodil si nůž z pravé ruky do levé a pak zase nazpět. Neustále se šklebil.

Roland se mu díval do očí. Ve chvíli, kdy si byl na­prosto jistý, že se ho muž chystá bodnout, uhnul na stranu.

 Čepel nože prosvištěla vzduchem, narazila na skálu a odrazila se od ní. Myrddin rozzuřeně vykřikl a skočil po Rolandovi. Ten se na poslední chvíli pokusil uskočit, ale místo toho upadl na zem a zůstal ležet na zádech.

Velšan popadl Rolanda za krk a pevně ho stiskl.

 Ro­landa zachvátila panika, ale pak se uklidnil a horečně uvažoval. Hlava se mu už začínala odkrvovat, ale přesto se mu podařilo nepozorovaně vytáhnout z opasku dýku.

 Věděl však, že už je příliš pozdě. ,,Věděl... věděl... Oh, proboha, ještě nechtěl umřít, ještě ne.." znělo mu v hlavě," a vtom spatřil Dariinu rozmazanou postavu.

 Stála nad Myrddinem a zvedala veliký kámen. Nevěřícně pak sle­doval, jak jím udeřila Myrddina do hlavy a Velšan sebou škubl, z úst se mu vydral hluboký vzdech a nakonec se svalil na bok přímo do kaluže a Daria okamžitě přiskočila k Rolandovi.

 „Rolande, jste v pořádku? Och, váš krk! Můžete vůbec mlu­vit?" řekla a Roland se na ní jen dlouze podíval.

„Nic se mi nestalo," odpověděl chraptivým hlasem.

 „Všechno je v pořádku," dodal a pomalu si promnul krk prsty a několikrát předklonil a zaklonil hlavu. Ocitl se na sa­mém okraji propasti mezi životem a smrtí, a za to, že do ní nespadl, vděčil ženě.... Ženě, které se chtěl zbavit jako třeba koně nebo kusu nábytku.

 Zvedl oči k jejímu ble­dému obličeji, z něhož jí déšť mezitím smyl všechnu špínu.

 „Děkuji vám," řekl a přitom se na ní trochu pousmál.

 „Pojedeme pryč," zašeptala Daria a tak rychle se vrátily ke koni a pak ujížděli z tohoto místa. 

----------------------------------------------------

Tak jelikož jsme u desáté kapitoly, tak se sluší zeptat na to jak se vám příběh zatím zamlouvá a jestli se vám vůbec líbí.

Protože pro mě je důležité co si o něm myslíte, abych věděla jestli mám nebo nemám ještě pokračovat.

Vaše kresji0007❤