Všichni stály nad kufříky. „Když kufříky neotevřeme tak nebudeme muset zabíjet!" Pronesla Hanami. „Souhlasím, ale na druhou stranu-" začala herečka „Nebuďte hloupí!" zastavil jí právník. „Pokud neuděláme co chce tak nás zabije." řekl. „To jsem chtěla říct také. Jenže je jasné, že pokud je otevřeme budeme mít motiv k vraždě. Cokoliv uděláme je nevýhodou pro nás." Řekla herečka. „Zapeklitá situace." pronesla zubařka. „Co kufříky otevřít společně nebo jeden a všichni se do něj podívat?" Zeptal se Maro.

Blbost. Co tu řešíme ještě nikoho nezabil. Jen vyhrožuje. Popadla jsem svůj kufřík a odcházela. Volali na mě. Kouta udělal to samé. „Podívejte, zatím nic neudělal. Navrhuji si vzít kufřík a neotevírat ho." Giichi kývl hlavou „je pravda že zatím nic neudělal. Avšak slečno! Navrhuji aby kufříky měl někdo jiný než vlastník. Pokud si vzpomínám v pravidlech je zmínka jen o nevyměňování e-booku o kufříku se nic nepíše." řekl a vzal kufřík se jménem Sora Umani. „Souhlasím!" Křikl malý kadeřník. „Můžu vzít kufřík slečny Niko!" v tom se do toho vložil Kouta „Nenene pokud by měl být kufřík slečny Anomi svěřen někomu budu to já!" Idioti! To je povyku pro jeden kufřík. Šla jsem před hokejistu a dala mu kufřík do ruky. „Pokud tedy všichni souhlasí věřím, že ty se nepodíváš" řekla jsem. Kei se usmál a slíbil že se nekoukne. Vzala jsem si kufřík Emiko Akiny.

Giichi měl kufřík Sory, Niko měla kufřík Emiko a Kei měl kufřík Niko. Postupně všichni studenti si začali měnit kufříky. Sora si vzal kufřík Kumi, saxofonistka si vzala kufřík Itsukiho, fyzik měl kufřík Kouty. Po delším dohadování si otaku vzala kufřík lukostřelce, Kazu si přivlastnil kufřík kadeřníka. Kyoshi byl nyní vlastníkem právníkova kufříku, Sora hlídal komikův kufřík, dentistka se mračila na Marovo jméno, jogín svíral kufřík servírky. Dále byly kufříky přiděleny že Manukena měl kufřík Harue, číšnice leštila kufřík zahradnice a na tu zbyl kufřík hokejisty. Jakmile měli všichni kufřík svého spolužáka vydali se zabít den po svém.

Stále se nemůžu zbavit pocitu, že toho kadeřníka znám. Rozhodla jsem si s ním promluvit. „Kyoshi?" pronesla jsem a zaklepala na dveře. Dveře se pootevřeli a koukali na mě dvě čiré studánky. „Slečno Niko?" zeptal se s jemným úsměvem. „Mám jistý dotaz. Půjdeme se projít a probereme to?" kývl a mou nabídku přijal. Zamkl pokoj a vydal se semnou do učebny chemie. „Mám takový pocit jako bych tě někde viděla." začala jsem. „S tebou se cítím svá" odpověděl. To je předci můj známý film. V kinech to bych trhák! „Dělal jsem tam jako stážista účesy." řekl. No jistě! Byl tak nervózní. Pamatuji si to. „A dokonce jste mě nazvala-" Zastavila jsem ho. „Pokud tu větu chceš dokončit tak mi tykej." Odkašlal si a pokračoval. „-dokonce jsi mě nazvala tvým malým bráchou." Zasmála jsem se. Měla jsem pravdu. Teď bylo ticho. Nikdo nic neříkal a jediné co bylo slyšet byl tikot hodin. Jediná věc, která tohle dělala ještě trapnější než to teď bylo.„Víš celá tahle situace mě děsí." řekl z ničeho nic. „Mohla bys..." ušklíbla jsem se na něj. Moc dobře jsem věděla co chce. „Co brácha?" řekla jsem. Usmál se a jakoby mu spadl kámen ze srdce. „Kdybys mi takhle říkala byl bych mnohem klidnější." dodal a já se odlepila od lavice. Jistě, jistě že. „Neboj se, vše dopadne dobře, bráško." Řekla jsem a odešla jsem ze třídy. Na chodbě se rozléhaly moje kroky. Tap tap tap. Děsivá představa. Vyklizená škola s jen 15ti lidmi. Zastavila jsem a koukla se na kamaru. Celkem nová a zachovalá kamera. Monokuma je má všude po škole. Je to jak nějaká reality show o vraždě. Přemýšlela jsem nad tím více. Monokuma neříkal nic o trestu za sdělování informací.

Niko se procházela školou mezitím se pár studentů rozhodlo více sblížit v bazénu. Popovídat si zaplavat a nejlépe zapomenout na motivy. „Kámo co děláš?" zeptal se hokejista a plaval blíž k okraji bazénu. Itsuki si vytáhl svou výbavu a měřil cosi ve vodě v bazénu. „M-m- mám senzitivní p-pokožku" ukázal na lahvičku s vodou „musím změ-změřit hladinu ph." Kei nechápal co tím myslí. Otočil se a plaval za ostatními. Plavali, potápěli se, smáli se a především zapomněli na celou situaci. Čas jim utíkal poněkud rychle. Než si to uvědomili bylo skoro deset. Bazénem se roznášelo světlo z okraje místnosti. Blik blik blik Hanami se zastavila v prostřtedku místnosti i s tácem s drinky. Podívala se na hodinky a zděsila se „Božínku už je tolik?" rychle běžela k bazénu. „Za pět minut je deset! Všichni prosím rychle z bazénu. Je proti pravidlům tu být po večerce!" Všichni se urychleně zabalili a utíkali pryč z bazénu. Jen co se za nimi zabouchli dveře se ozval rozhlas „Ding dong, bing bong! Máme tu deset hodin což znamená k večeru se krátí den ať se vám zdá krásný sen! Upupupu je večerka!" zrušil se přenos. Všichni si oddechly a pomalu se vraceli do svých pokojů. I poslední chlapec se zabalil a pomalu se zvedl ze země, na které seděl. Prohrábl si mokré vlasy a vydal se směr jeho pokoj. Krok za krokem, nejistý pohled za pohledem se pomalu přesouval k obytné části školy. Prásk! Ukryl se za roh a vyděšeně koukal na to co se děje. Niko praštila dveřmi a vyšla na chodbu. „Niko!" zavolal na herečku, která se zmateně otočila. „Kei? Co tu děláš tak pozdě?" Koukala na něj vyjeveně. Chytila se na hrudi a prohlédla si hokejistu ještě jednou. Jakmile přišel blíž mohla vidět že měl na sobě jen promočené plavecké šortky a jeho vlasy mu padali do zasněných očí. „Co to máš na sobě?" Odvrátila zrak. „Líbí se ti co vidíš?" pousmál se a ještě o krok se přiblížil. „Měli bychom jít spát...jdeš asi z-" než stihla dokončit větu Kei odpověděl. „Přesně tak, z bazénu. Celý den jsem tě neviděl, kde jsi byla?" Niko se podívala na dveře knihovny a pak do kamery na chodbě. Pousmála se. „V knihovně něco jsem hledala" Kei se usmál a nabídl jí procházku zpět k pokoji.

Dva mladí studenti dorazili před třešňové dveře s nápisem Niko Anoma. „Tak jsme tu." řekla dívka s upřeným pohledem na mladíka. „Opět. Heh měli bysme z toho udělat rutinu." řekl hokejista. Na to se herečka zasmála. „Copak? Ochránil bys mě?" Kei se napřímil a ukázal svaly, které byli sotva vyrýsované. „Jistě!" řekl hrdě. Niko ho pohladila po tváři a s pohledem do jeho očí mu poděkovala, popřála dobrou noc a zmizela v pokoji. Jakmile se Kei svalil na svou postel a podržel si tvář, kterou mu Niko pohladila. Smál se od ucha k uchu jako pětiletý v cukrárně.