Vše to na mě dopadlo až při večeři. Nikdo nevěděl co dělat, co říkat. Všichni jsme seděli u stolu a hrabali se v jídle. Nelíbí se mi to ticho. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti. Vedle mě po levici seděl Kei, po pravé ruce jsem měla Kyoshiho. Naproti mě se na jeho jídlo mračil mladík, kterého jméno jsem neznala. „Teď mi došlo!" všichni se na mě otočili „Já vás všechny ani neznám." V tu chvíli se usmál kluk naproti mně. Prohrábl si svoje tmavé vlasy „Kazu Kiri pokud bys někdy potřebovala luk a šípy jsem tvůj člověk. Ultimátní lukostřelec." Dodal a já přikývla. Vedle něj se probrala slečna v upraveném kimonu. „Hanami Nakita"

jemně poklonila hlavou „pokud byste chtěla někdy něco potřebovala nebojte se zeptat, nejsem ultimátní číšnicí pro nic za nic." Poděkovala jsem jí a podívala se na její pravou stranu. „Nejsi náhodou Soro Umami?"

Optala jsem se zrzka v obyčejném šedém kabátu. Pousmál se a koukl mi do očí „To budu já, slečno." Odpověděl. No tedy! Ultimátní spisovatel, který napsal mé oblíbené kousky. Pamatuji si, že jako mladší jsem se nemohla jeho knížek nabažit! „Měl bys někdy zkusit mangu!" Řekla dívka naproti němu. Vyklonila jsem se přes kadeřníka vedle mě, abych na ní viděla. Zamávala mi a představila se „Jsi tu vlastně poslední, kdo mě nezná!" řekla a zasmála se.

„Jmenuju se Emiko! Emiko Akina, ultimátní otaku!" Oh? Tak předci její vlasy mi někoho připomínali! „Nemáš náhodou účes-" Jídelnou se pronesl křik. „AaaaAAaAaaa! Konečně někdo poznal že jsem se snažila napodobit Yuno Gasai! Není skvělá? Když jsem četla mangu tak-" začala hrozně rychle mlýt pantem.Když v tom jí na puse přistála ruka „Pšššt! Narušuješ tu svým jekotem klidné vlny." Co to? „Jogín Maro Sota" koukl na mě. Jogín? To jako dělá jógu? Hmm. „Prosím, přestaň ve jménu velkého Budhy křičet ano?" řekl k Emiko.

Otaku kývla a jogín jí pustil ruku. Naštěstí už nepištěla. No ne vážně? Kdo ječí kvůli anime, nebo píše fanfikce a nakupuje merch? Nemám problém, když je to můj merch. Já jsem alespoň živá. „To bych-" roztikal se blondýn.

Škubnul hlavou a pokračoval. „zbyl už jen já." dokončil větu. Po dalším tiku se konečně představil „M-Meito I-Itsuki" bylo vidět že mu mluvení dělá problém. „Ultimátní f-fyzik." Koktal. Ale mám dojem, že to je jen jeho tiky, tedy jeho záškuby hlavou. „Děkuji, že jste se mi všichni představili. Pro ty, kteří by mě náhodou neznali jsem Niko Anoma, ultimátní herečka" usmála jsem se.
Zachrčela televize v rohu jídelny. „Ding dong, bing bong!" Vyskočil na ní Monokuma. „Kamarádíčkujete se tu? Mno bude jen víc dramat! Upupupu." Hlavami studentu se pojížděla jedna myšlenka a to co tu zase chce? „Takže protože je za chvíli večerka a já jsem dost zvědavý na první noc měl bych vám předat toto!" Ukázal na obrazovku malý ipad. „Říká se tomu studentský e-book! S touhle maličkou věcí uvidíte mapu školy, školní řád jehož porušení se trestá, čas vstávání a večerky, je to také váš klíč k pokoji, na záchody a do koupelny! Ne že ho někde ztratíte! Upupupu" televizní obrazovka začala šumět. Z ničeho nic se za Keiem vynořil medvídek a chytil ho za ramena. Nelekl se jen hokejista, ale i zbytek jeho spolužáků. „Upupupu" zasmál se ředitel. Monokuma chytil stůl a vyškrábal se na něj. Vydechl a rozhodil na stůl 15 e-booků. „Ujistěte se, že e-book je opravdu váš! Neboť výměna se trestá!" seskočil na zem a s malým tanečkem zmizel do budovy školy. Studenti si rozebrali ipady a když se ujistili že má každý svůj e-book rozešli se hledat pokoje. Byl to předci jen náročný den. Niko a Kei byli poslední kdo opustili jídelnu.
Nabídl mi rámě. Je milý. Přijala jsem rámě a šli jsme hledat pokoje. Všimla jsem si že jeho tváře byli zbarvené do růžova a jeho úsměv byl až oslepující. „Víš Niko-" začal a kouknul na mapu školy „Ano?" zeptala jsem se. „Chtěl jsem ti říct-" ani nedokončil větu a dorazili jsme k mým dveřím. Vyvlékla jsem se z jeho rámě a podívala se na dveře svého pokoje. Žádná hvězda na dveřích. Budou muset stačit. „Dobrou noc Kei." Usmála jsem se na něj. „Jo! Ehm dobrou Niko!" Úsměv mi oplatil. Než stihl ještě něco říct tak jsem naskenovala e-book, vplula do pokoje a zavřela mu dveře před nosem. Co to bylo? Opřela jsem se o dveře. K mému zděšení jsem i zrychleně dýchala. Bylo to děsivé.
Kei se ještě chvíli díval na dveře a pak odešel hledat svůj pokoj. Celou dobu se tvářil velmi šťastně. Když dorazil do svého pokoje zamkl dveře a rozhlédl se po pokoji. Pokoje na Hope's Peak nebyli jako v pěti hězdičkovém hotelu. Ale stále by se ještě dali nazvat velmi příjemnými. Každý z pokojů studentů měl stejné vybavení. Jednu velkou skříň plnou jejich uniforem, královskou postel, velký psací stůl, pohodlnou židli a pár okrasných květin. Čím se pokoje lišili byla jejich barevnost.
Koukám do e-booku od té doby co Kei odešel. Jedno se musí uznat Monokuma má velmi dobrý smysl pro systém. Tenhle ipad je velmi dobře seřazen. Ale ty pravidla! Čtu je pořád dokola.
ŠKOLNÍ ŘÁD
1 Toto pravidlo bylo smazáno
2 Zákaz vstupu do bazénu po večerce
3 Zákaz vstupu do tělocvičny A po večerce
4 Zákaz užívání alkoholických nápojů na kampusu školy
5 Zákaz užívání návykových látek na kampusu školy
6 Toto pravidlo bylo smazáno
7 Student je povinen poslouchat autority jako jsou učitelé, ředitel a ostatní zaměstnanci akademie
8 Student si nesmí vyměnit s jiným spolužákem vyměnit svůj e-book
9 Toto pravidlo bylo smazáno
10 Toto pravidlo bylo smazáno
11 Toto pravidlo bylo smazáno
12 Toto pravidlo bylo smazáno
13 Student nesmí opustit kampus změněn dovětek
Porušení pravidel znamená trest, tedy smrt.
Zajímalo by mě co jsou ty smazaná pravidla zač a proč je Monokuma nechal jako smazaná. A co je to s tím třináctým pravidlem?!