Kde to jsem?
Fialovláska seděla v tiché místnosti a rozhlížela se. Zabedněná okna, stroze zdobené stěny, počmáraná tabule. Seděla ve velmi podivné třídě.
Tik tak. Tik tak. Tik tak.
Na stěně před ní visely hodiny, které ukazovali za dvě minuty tři čtvrtě na osm.
Dostala jsem dopis z Hope's Peak akademie. Poslední co si vybavuji. Ne, ještě něco...Šla jsem do budovy školy. Co se stalo poté? Zdá se, že v ten moment mě moje paměť začíná šálit. Nepamatuji si nic po vstupu na kampus akademie.
Zachrčel rozhlas. „Ehm ehm" odkašlal si chraptivý hlas. „Milý studenti prvního ročníku, vítejte na akademii! Hovoří váš ředitel, tímto bych vás rád vyzval abyste se do osmi hodin dostavili do tělocvičny B." Znovu se ozval chraplavý zvuk z rozhlasu a přenos byl ukončen.
Mám čas. Zvedla jsem se ze židle a ještě jednou se podívala po třídě. Ten kdo počmáral tu tabuli musí mít v oblibě plyšové medvídky!
Celá tabule na kterou dívka hleděla, byla pokryta malůvkami černo-bílého medvídka.
Měla bych najít tělocvičnu B. Řekla jsem si. Vydala jsem se na chodbu. Všechna světla svítila a každé okno bylo zabedněné. Co je to tu s touhle školou? To si dělají srandu z nových žáků? Vylidnili by kvůli jednomu vtípku celou školu?
Už tu bloudím dobrých pět minut! Začínám být pěkně vyto-oh! No to se podívejme! „Tělocvična B."

Konečně jsem jí našla! Vešla jsem dovnitř a upřelo se na mne mnoho pohledů. Prohlíželo si mě mnoho, usuzuji, mých spolužáků. První kdo ze sebe něco vykoktal byl kluk s modrými vlasy.
„NIKO ANOMA!" Než modrovlásek stihl říct něco jiného podlomili se mu nohy a omdlel obličejem přímo do země. „Pro boha!" Vyjekla jsem. Přiběhla jsem k němu a zkusila jestli bude reagovat na nějaký bolestný podnět. Tohle se stávalo běžně když mě lidé viděli. Pár spolužáků se přidalo k jeho oživování a jedna slečna mu nadzvedla nohy. Po chvíli otevřel oči a upřel na mě svoje čokoládové kukadla. „Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se. „Ještě nikdy...mi nebylo lépe slečno Anomo!" řekl mi s úsměvem. Zvedla jsem se tedy od něj. „Ehm to...ráda slyším" nasadila jsem úsměv. Kluk skočil na nohy a potřásl mojí rukou. „Jsem Kouta Muryu! Moc mě těší-"

Kamaráde, prosím, přestaň mi třást rukou! „Jsem ultimátní milovník a ani si nedokážete představit jak velkou radost teď cítím, že Vás vidím! Na živo! Pane Bože!" Ultimátní milovník? Co to jako znamená? To je to ...ehm lehký ...kluk nebo co? „Dobře dobře!" Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření. „Hej kámo!" Přistála mi ruka na rameni. Když jsem se podívala kdo to je – byl to hezký kluk s černými vlasy, zasněným pohledem, širokými rameny a týmovým tričkem Shiweyských vlků. Počkat. On je hokejista. To bude Kei Tosagi. Slyšela jsem o něm. „Nech jí být jo? Zrovna přišla!" Milé.

Hokejista se na Niko zářivě usmál ihned poté co jí Kouta pustil. „Kei Tosagi jméno mé. A můj talent? Jsem Ultimátní hokejista." Rozzářil se. „Jsem si toho vědoma." Pousmála se herečka. „Niko Anoma, ultimátní herečka." Dodala dívka. Otočila se na zbytek davu, na který zapomněla. „Dobrý den." Uklonila se. Postupně se začali představovat další studenti. Ihned po její pravé ruce byla slečna, která Niko pomáhala s Koutou. Byla oblečena do zdravotnického úboru. Na obličeji jí zářila rouška a na hlavě jí seděla doktorská beruška – maličké světýlko, připevněné na gumičce.

„Harue Korudo, ultimátní dentistka, zatím v učení ale brzy-" Podala jí vizitku. Niko jí jemně zastrčila do kapsičky svého saka. Poté se jí představila dívka vedle Harue. Na zádech měla připevněné pouzdro od hudebního nástroje. Od prvního pohledu bylo vidět, že tato dívka má ráda hudbu. Pokud by pouzdro od saxofonu nebylo dostatečné tak její placky, připevněné na její blůze, s hudebními skupinami a tématikou not by stačit mohli.
Miluje tak moc Vánoce nebo co? Vypadá jak Vánoční stromeček. Nebo spíš ty cukrové hůlky.

„Kuma Dakuri, prý hraju dobře na saxofon. Dělá to ze mě ultimátní saxofonistku." Upravila si drdol a otočila se pohledem na rozjásaného kluka vedle ní. On jako jediný tuhle situaci bral na lehkou váhu jak se zdálo.

„Ma-Ma-Ma- MANUKENA AMADAAAAA" pokusil se zarepovat své jméno rozlítaný kluk.
Potřeboval by maličko pomoct s vlasy. Co vlastně dělá? Jestli je raper tak mu to moc nejde. „Jsem ultimátní komik!" Oh! Teď už chápu i jeho potřeštěný outfit.
Herečka se poté usmála na tichou dívku v zadu. „Jak se jmenuješ ty?"

Dívka si sundala svůj slamák ze svých blonďatých vlasů a přikryla si jím ústa. Něco zamumlala, ale nebylo jí moc rozumět. „Kdy ty ses tu vzala?" Zeptal se tmavovlasý kluk s chráničem ruky.

„Řekneš nám ještě jednou své jméno?" Zeptal se hokejista. Dívka přikročila blíž a tělocvičnou se proneslo hrozné pištění jejích gumáků. „O-omlouvám se!" Vyjekla blondýnka, stále si zakrývala ústa kloboukem. „Nevadí! Jak že jsi říkala to jméno?" Zopakoval hokejista s milým úsměvem. „Zahradnice...Asuga Lorategia". Všichni přikývli hlavou. Bylo to očividné. Také z jejího projevu všem bylo jasné, že se dívka necítí dobře ve velké společnosti lidí. „Předpokládám, že jsem na řadě já. Giichi Kuraim, právník."

Chladný a odtažitý od pohledu. Předal jí svou vizitku. Niko zopakovala akci jako s předchozí vizitkou. Šmik šmik. Zazněli nůžky a většina studentů upřela pohled na menšího studenta, držejícího lesklé a ostré nůžky. „Kiyoshi Yoshi kadeřník, k vašim službám" usmál se s pohledem namířeným na herečku.
Kde už jsem ho jen viděla! Připadá mi povědomí. Ten copánek -

Už by se představil další student, ale od maličkého pódia vzadu v tělocvičně se ozval chraptivý hlas. „Milý študáci-" zpoza řečnického pultíku se na jeho vrchol vymrštil maličký medvídek. Napůl černý, napůl bílý medvídek. „vítejte na Hope's Peak akademii! Jak jste jistě poznali jsem váš úžasný, krásný a charizmatický ředitel MONOKUMA!" Křičel medvěd. Sálem se neslo jen ticho. „Hahaha" začal se smát jeden ze studentů. „Kámo tak tohle je dobrej vtip! Kde máš vodiče?" zeptal se Manukena. „Co prosím?!" Obořil se do něj medvídek, tedy Monokuma. „To si vyprošuji! Mluv se svým ředitelem s úctou!" Rozčiloval se až kolem něho vyletěli blesy. „Žádného vodiče nemám a nepotřebuji. Pro vaši informaci jsem plně schopný samovolného pohybu a myšlení! Pro ty, kteří by chtěli zkusit si myslet jinak, dun dun duuuun!" zakončil dramaticky a vytasil naštvaně drápy. Ostré, špičaté a nebezpečně lesklé „Pro ty tu mám trest! Upupupu." Ticho. Jen těžké ticho. Monokuma zatáhl své drápy a pokračoval dál. „Tak, když už máme mé představení za sebou pojďme pokračovat!" Nasadil tak veselý tón. „Všechny vás tu rád vidím. Ale co bych ještě radši viděl jsou maturanti! Ale pozor! Nejsme obyčejná akademie, proto i naše maturita je neobyčejná! A to jak odmaturujete je-" odmlčel se „-tak že uniknete s dokonalou vraždou."
V tělocvičně se rozhostil šok a úděs. Šum studentů nyní utichl a všichni se ptali sami sebe. Dokonalá vražda? Je tohle možné? Proč bysme vlastně měli odmaturovat už teď? Zbláznil se ten medvěd? „Ale možná si říkáte 'Dokonalá vražda? Nikdy bych nikoho nezabil!'" Imitoval hlas a přitom se kroutil jako žížala. „Tak se radši rychle rozmyslete zlatíčka! Protože nikdo neodejde dokud jeden z vás neodmaturuje!" Studenti se zděsili znovu. „A co vlastně je dokonalá vražda? Upupu konečně se dostáváme k tomu zajímavému! Pravidla a jak utéct s vraždou!" Nadšeně vyskočil Monokuma. „Pokud vraždu spácháte a při třídním líčení vás vaši spolužáci odhalí tak dun dun dun! Potrestám ehm tedy zabiju jen vraha! Pokud ale spácháte dokonalou vraždu a vaši spolužácci obviní z vraždy někoho jiného tak ding ding ding! Můžete se radovat protože zabiju všechny kromě vraha a ten odmaturuje a může odejít z téhle akademie!" Po dlouhém proslovu si Monokuma vydechl. „Jsi šílený? Kdo by jako někoho mohl zavražit?!" Vykřikl kluk s chráničem na ruce. „Vražda je hřích!"; „Ne!"; „Jsi šílený?" Bylo slyšet, že názory studentů byli stejné.

**Některé postavy jsou maličko pozměněné, zkusila jsem i ilustrace stylu danganronpy, tohle mi přišlo jako mnohem lepší kvalita prologu :) zbytek postav představím v příštích kapitolách