Tak tohle byl její příběh. Bylo mi ji upřímně líto. Obvykle druhé nelituji, jelikož si většinou za své problémy můžou sami. Ale ještě se mi nedostalo takového příběhu. Nedokážu si ani představit jak se musí cítit. Nevím jak by mi bylo, kdyby mi někdo zabil rodiče, natož ještě vlastní sourozenec. Z nějakého důvodu začínám Hibiki rozumět. Dlouhé roky tu pro ni nikdo nebyl, neměl ji kdo ocenit, neměla důvod se snažit. Proto tak tvrdě trénovala. Jsme její druhá rodina. Jenom si přála mít někoho blízkého. Někoho, kdo by ji rozuměl. Rodiče ji sice nenahradíme. Ale myslím si, že jako rodina ji postačíme.
Jsem hodně všímavý. A je pár věcí, které jsem postřehl. Třeba její úsměv, když byla s námi. Celkově její chování. Její výraz a bolest v očích, když jenom někdo zmínil své rodiče. O tohle ona přišla. Nemůžu spát. Proto nad tím tak přemýšlím. Rád bych ji pomohl. A jediná pomoc, kterou jí můžu a chci poskytnout je, že tu pro Hibiki budu. Budu ten, o koho se bude moct opřít. Myslím, že všichni členové by to pro ni udělali. Oblíbili si ji víc, než jsem čekal. A nedivím se jim. Je to vážně fajn holka. Už bych si bez ní skupinu neuměl představit. Pořád mi vrtá hlavou čím si získala mou pozornost. Jak už jsem jednou řekl, o holky jsem se nikdy nějak nezajímal. Ale Hibiki? Ta mi v poslední době hodně leží v hlavě. Mám trochu strach. Bojím se, že si ji moc připustím k tělu a skončí to špatně. Neměl bych na takové věci vůbec myslet. Aspoň to by mi řekla Yuki. Jenomže mám pocit, že už ani ji se nemůžu svěřit s tím jak se cítím vůči Hibiki, myslím si, že by z toho udělala dost velké haló. Daichi sám neví co chce ohledně Yuki, takže žádat si u něho radu by asi taky nemělo moc smysl. Vypadá to, že se s tím musím vypořádat sám. Tak jako vždycky. Povzdechl jsem si. Bylo mi až úzko. Nikdy jsem nad věcma takhle nepřemýšlel. Děkuju Hibiki, docela jsi mi pomotala hlavu. Nevím co si myslet. Vlastně ani nevím co cítím. Jestli něco cítím. Vlastně toho cítím až moc, ale nevím co to je za pocity. Nikdy jsem je nezažil. Prostě jsem chtěl tu nešikovnou zrzku znovu vidět. Mluvit s ní. Bylo už asi kolem 5. Venku už začíná být docela světlo. Co jsem přišel domů, nemůžu spát. Vlastně ani nejsem unavený. Že bych už vstal? Má cenu usínat? Přemýšlím co bych mohl Hibiki dneska ukázat ve městě. Moc jsme toho nestihli. Možná parky? Máme hezké parky, na to, že se nachází v tak velkém městě. Jo myslím, že by se jí to mohlo líbit.
No nic, asi vážně vstanu. Šel jsem do koupelny a znovu se prohlížel v zrcadle. Odhrnu si vlasy z oka a znovu pozoruju svou poruchu. Jak by na tom někdo mohl vidět něco hezkého? Vypadá to divně. Vidět já někoho takového tak ani nevím do kterého oka se dívat, znervózňovalo by mě to. Takhle by to určitě cítili všichni kdybych s nimi mluvil s odhaleným porušeným okem.
Yuki mě za to už několikrát seřvala. Prý to vypadá kouzelně. Co je na tom sakra kouzelného?! Nemůžu se na to dívat. Umyju si obličej a vlasy sčešu do svého obvyklého účesu. Vlasy mi už docela porostly. Mám je po prsa. Tahle délka mi docela vyhovuje. Delší už to nechci.
Obleču si mikinu a kalhoty. Musím zajít do obchodu. Už tu nemám nic k jídlu.

Je už docela dost zima a město zahalovala mlha. Včera bylo rozhodně tepleji. Odpoledne si už určitě vezmu i kabát. Teď to musím vydržet do obchodu a zpátky. Naštěstí je to kousek. Koupil jsem co je potřeba. Rýže, nějaké pečivo a pár čokoládových tyčinek. To mi pro dnešek bude stačit. I když, měl bych koupit nějakou zeleninu. Vyberu si pár pěkných rajčat a ředkvičky. Teď už to bude stačit.

Cestou domů jsem potkal Hibiki. Trochu mi poskočilo srdce. Rád jsem ji viděl. ,,Dobré ráno."  Pozdravila mě s úsměvem. ,,Dobré ráno, jakto, že ještě nespíš?" Že by taky už nemohla usnout? ,,Spalo se mi docela dobře, jen jsem se probudila brzo." Když to řekla, usmála se na mě. Měl jsem rád tento úsměv. ,,Sejdeme se pak na balkoně? Jenom rychle skočím do obchodu." Jsem rád, že se zeptala. ,,Jasně, uvařím čaj." Usmála se a zamávala mi na rozloučenou. Najednou se cítím o něco lépe.

Poté, co jsem přišel domů jsem se nasnídal, umyl nádobí a připravil čaj. Oblékl jsem si kabát a vyšel na balkón. Nečekal jsem dlouho a Hibiki se ukázala. Podal jsem ji čaj a začali jsme si povídat. Jenom tak. Nenuceně. Probrali jsme dnešní počasí, jak se nám spalo a tak. Slušelo jí to. Měla na sobě béžový kabát, který od boků šel do sukně. K ní to sedělo. ,,Platí dnešek?" Zeptala se po nějaké chvíli. ,, Platí, je tu ještě hodně věcí, které ti chci ukázat." Usmála se. ,,Jakých?" ,,To uvidíš, nech se překvapit." Usmál jsem se a podíval se na ní. Vypadala plná očekávání. Však se má na co těšit. Rád ji ukážu ty nejhezčí místa. Na balkoně jsme byli ještě asi hodinku, možná dvě než nám začala být už vážně zima. Domluvili jsme se na čase a šli do tepla.

Podíval jsem se na mobil, Yuki mi třikrát volala. Proč? Když jsem ji zavolal zpátky dostal jsem okamžitě zdrba kde vězím. Vymluvil jsem se, že jsem ještě spal. No jelikož se moc často nestává, že bych měl vypnuté zvonění, tak mi to Yuki nevěřila. Ale nechala to být. Řekla mi, že ji volal Arina jestli máme už máme nového tanečníka a jestli je Hibiki připravena se předvést. Myslím si, že je. Jen musíme s ní nacvičit nějakou sestavu. Něco nového. Yuki říkala, že nemusí být nic nového, že stačí, když bude znát ty starší. No co se dá dělat. Byl bych radši, kdybychom vymýšleli něco nového, ale na to teď není čas. ,,Děkuju Tetsuro, že jsi ji pomohl." Tak teď mě zarazila. Jak o tom mohla vědět? Hibiki by jí to neřekla. ,,Nevím o čem mluvíš." Zasmála se a řekla mi o tom, že jednou chtěla Hibiki taky pomoct, takže nás viděla. Super. Dalším narážkám od Yuki se vážně nevyhnu. Nikdy jsem nikomu s tancem nepomohl a ona to ví. Fakt se těším až mě bude vyslýchat. Ach jo. To je jak za trest. No to je jedno. Na druhou stranu jsem Hibiki rád pomáhal. Yuki jsem už jen odsekl, rozloučil se a zavěsil. Neměl jsem náladu na to ji něco vysvětlovat.

Blížil se čas setkání. Už jsem se pomalu chystal a abych pravdu řekl, těšil? Asi jo. Asi jsem se těšil. Nevím, prostě rád s Hibiki trávím čas. Rád ji poslouchám. Rád si s ní povídám. Když jenom pomyslím, jak jsem se k ní choval, stydím se za sebe a pořád se za to nesnáším. Pořád mám pocit, že mi to nebylo odpuštěno. I přesto se mnou chtěla Hibiki trávit čas. Nenutil jsem ji.
Už je čas. Obuju si boty, beru kabát a vycházím ze dveří. Chvilku čekám, po asi dvou minutách vyšla Hibiki. Je čas ti ukázat další krásy z města.

Procházeli jsme se po prvním parku, který jsem ji chtěl ukázat. Bavili jsme se. Vyprávěla mi o svém životě v horách. Měla to tam těžké, ale znělo to i jakoby jí to tam chybělo. Na horách jsem byl jen párkrát a to jako malé dítě. Pamatuju si jen, že mě tam strašně žrali komáři. Cítil jsem se docela uvolněně. Dokonce jsem zavtipkoval, nebo použil svůj sarkasmus. Kupodivu mi to slušně vracela. Konečně někdo. Opravdu jsem se bavil. Našli jsme dětské hřiště, tak jsme se na chvíli posadili na houpačky. Konečně se o ní něco dozvídám. Trochu se mi otevřela a mluvila i o tom, co má a nemá ráda. Má ráda knihy, zelený čaj a svůj stříbrný řetízek, který nikdy nesundala z krku, co jsem tak pochopila, měla ho od rodičů. Nemá ráda pavouky a celkově hmyz. To mě teda pobavilo na to, že žila tolik let v horách. Začala nám být opravdu už zima, tak jsme zalezli do nejbližší kavárny. Objednali jsme si horkou čokoládu a nějaký ten zákusek. To bych nebyl já. Asi bych ji měl říct o Arinovi. ,,Víš, náš šéf by tě chtěl vidět." Nevypadala moc překvapeně. ,,Yuki mi už něco říkala." Ts, chtěl jsem Yuki předběhnout. ,,Cítíš se na to?" ,,Myslím si, že to zvládnu." Zněla docela sebejistě, docela mě to uspokojilo. Zvládneš to. Všichni v tebe věříme.

Zaplatili jsme a byl čas jít domů. Neukázal jsem jí všechno co jsem chtěl. Škoda. Proč nemůžeme mít víc času? Zítra už je bohužel škola. Ale ukážu ji toho určitě víc. Těším se na to. Cestou nás potkává jedna nepříjemnost. Před náma je pár výrostků co se na nás začali dívat. Ksakru. Co teď. Na Hibiki vykřikovali sprosté narážky. Dobytci nechutní. Co bych měl udělat abych ji ochránil? Rozhodl jsem se pro to asi nejjednodušší a zároveň nejtrapnější řešení. Chytil jsem Hibiki kolem boku a přitiskl si ji blíž ke mě. ,,Hraj to se mnou." Špitl jsem na ni a ona poslechla. Viděl jsem, že se bála. Nic nám neudělají to vím, kolem bylo spoustu lidí, ale ty jejich narážky si neodpustili. Jsem si jistý, že kdybych Hibiki nedržel, určitě by se i pokusili na ni nějak chmatat. Nechci se zaplétat do konfliktu. A už vůbec ne s takovými kretény. ,,Neboj, nedovolím aby ti ublížili." Zkoušel jsem ji uklidnit. Nevím, jestli to bylo zimou nebo strachem, ale klepala se. Přikývla. Trochu víc jsem si ji k sobě přitiskl. Nevím jestli jí to dodává větší pocit bezpečí, ale já se rozhodně cítím klidněji.  Prošli jsme kolem těch pitomců, ještě si dovolili pár narážek. Tak či tak se jeden pokusil Hibiki dotknout, zamračil jsem se na něho a dal mu jasně najevo, že ať si to jen zkusí. Dost rychle to pochopil. Hnusák jeden.

Konečně jsme došli k baráku. Pořád jsem ji držel. Měl jsem pocit, že kdybych ji pustil, nějaký další grázl by po ní hned šel. Kupodivu i ona se mě pořád držela. Vzpomněl jsem si na včerejšek. Udělal jsem něco, co jsem nikdy neudělal. Obejmul jsem jí když plakala. Ani nevím proč jsem to udělal. Bylo to jako.. nevím jak to popsat. Měl jsem za to, že by jí to mohlo pomoct. Zároveň mi to ale dělalo dobře. Cítil jsem se dobře, když jsem ji objímal. A to obvykle je mi fyzický kontakt docela dost nepříjemný. Co se mnou děláš ty čarodějko. Nad touhle myšlenkou jsem se pousmál. Už bychom se asi měli pustit. ,,Mohla bych vidět tvoje oči?" Dost mě její otázka překvapila. Proč to chce vidět? ,,Proč?" Všiml jsem si, že se trochu začervenala. ,,Chtěla bych se ujistit, jestli jsem ve škole viděla dobře." Ona už mě jednou viděla? Kdy? Počkat. Teď si vzpomínám. Když ji Nagachi podkopl a ji spadly sešity. Když jsem jí pomáhal. Do háje. Nechci aby mě měla za zrůdu i ona. ,,Moc prosím." Udělala na mě psí oči. Do hajzlu. Ona ví jak přemlouvat. Ale prostě.. nechtěl jsem, aby mě měla za zrůdu. Nechtěl jsem ji to ukazovat. Nesnášel jsem to. I přesto jsem se odhodlal si odhrnout vlasy z oka. Vypadala dost šokovaně. Super. Už je jen otázka času, kdy se mi vysměje. ,,To je překrásné." Cože to? ,,Proč to schováváš?" Usmívala se. Ale ne jako při výsměchu. Ale jako by se jí moje oči vážně líbily. Cítil jsem jak rudnu. ,,Víš, nemám to rád. Nelíbí se mi to. Je to považováno jako porucha." Vykoktal jsem nějak ze sebe. ,,V tom případě je to ta nejkrásnější porucha." Usmála se sladce a vlasy mi znovu odhrnula. ,,D-děkuji.." díval jsem se do země a cítil se vážně trapně. Co se jí na tom líbilo? Znovu se usmála, už jsme stáli nějakou dobu u bytů. ,,Zítra ráno trénink?" Zeptala se. ,,Jo. Sejdeme se tady." Srdce mi tlouklo. Bylo mi horko a cítil jsem červenou v mých tvářích. ,,Dobrou noc Tetsuro." Usmála se na mě a pustila mé vlasy. ,,Dobrou noc Hibiki." Úsměv jsem ji oplatil.

Co je tohle za pocit? Svíra se mi žaludek, srdce mi tluče. Hibiki co to se mnou děláš. Mám pocit, že všechno kazím. Jsem jen kus kreténa. Jak mě jen mohlo napadnout, že by měla zájem o debila, jako jsem já. Zájem. To je možná to, co cítím. Ne. Stoprocentně ne! Já nevím. Nevím co cítím. Cítím, že mi něco teče po tváři. Slza? Já brečím?