Každý den jsme se ráno scházeli. Proč ji pomáhám? Možná proto, že se vážně snaží? Ne. Tohle si prostě nepřiznám! Já nevím. Tak jako každé ráno jsme se i dnes sešli. Moc jsme toho nikdy nenamluvili. Nevěděl jsem co říct. Možná to měla stejně. Nebo ke mě cítila takový odpor, že jsem ji nestál ani za slovo. Nechtěl udělat až tak špatný dojem. Měl bych se jí omluvit? Nemůžu. Hrdost mi to zakazovala. ,,Proč mi pomáháš?" Zeptala se mě z ničeho nic. Zaskočilo mě to. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Sám jsem totiž nevěděl proč. Co by bylo dobrou odpovědí? Mlčel jsem už dlouho. Chci odpovědět. Pravdu? Po docela dlouhé době se odhodlám odpovědět. ,,Snažíš se." Docela dost blbá odpověď. Cítím se až trapně. Jenomže, proto jsem jí pomáhal. Snažila se. I po tom, co jsem ji řekl. I po tom jak jsem byl hnusný. Neodradilo jí to od toho. I když nikdy předtím netancovala, dělala všechno pro to aby to dotáhla na naší úroveň. Nerad to přiznávám, ale trochu Hibiki možná obdivuju. Většina "tanečníků", které sem Yuki přivedla, to vzdala. Většinou jsem za to mohl já. Ale byli i takoví, kteří to vzdali, protože jim to prostě nešlo a neměli žádnou trpělivost. Bylo to smutné.
Vypadá to, že jí to jako odpověď stačilo. Usmála se na mě. Všiml jsem si její jiskry v očích. Nehodlala se vzdát. Nějak mě to těšilo.
Dobře Yuki, tentokrát jsi měla pravdu, přijímám Hibiki za našeho člena.

,,Máš špatně nohy. Ty ruce dej trochu výš. Co je tohle za postoj sakra?!" Na našem tajném tréninku jsem ji dneska docela terorizoval. ,,Soustřeď se zrzko. Počkej, stůj."  Přišel jsem k ní a začal ji upravovat ruce, nohy, boky. Cítil jsem z ní, že je nervózní, když jsem se jí dotkl. Úplně nesnášela, když jsem stál za ní. Sice mi to neřekla, ale cítil jsem to. Když jsem stál za ní, vůbec se nesoustředila. Ale bylo to nutné. Musel jsem vidět, jak stojí, jestli má rovná záda, nebo jestli je má ohnuté správně. Při nejhorším jsem ji vždycky upravil. ,,Zkus to znovu."
Učil jsem ji jednoduchou sestavu. Později bychom už měli zkusit aby tancovala a zpívala zároveň. Musí se naučit dýchat. Pozoroval jsem ji. Byla docela obratná. Chvilkami to vypadalo, že ani nemá kosti. Se svým tělem dokázala divy. Ale pořád to nebylo úplně ono. Dělala chyby, ale už ne tak často. Ale jednou. Jednou by toho mohla dosáhnout. Dokonalé tanečnice. ,,Ksakru hlídej si ty nohy!" Vždycky mě poslechla. Dělala co jsem ji řekl.
Postavil jsem se vedle ní. ,,Pojď, zkusíme to společně." Stali jsme neproti zrcadle. Dával jsem ji možnost mě pozorovat v odrazu. Aby mohla moje pohyby "zkopírovat". Celou dobu se na mě dívala, zároveň se však plně soustředila na kroky. Šikovná. Neznám moc lidí, co se umí soustředit na víc věcí najednou.
Bylo už načase končit. ,,Pro teď to bude stačit." Přikývla a posadila se. Byla docela zadýcháná. ,,Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se jí. ,,Jo jen si potřebuju chvilku odpočinout." Nechal jsem ji. Mezitím jsem se šel převléct.
Venku už byla docela zima, už bylo na čase vytáhnout kabát. Měl jsem ho rád. Vypadal elegantně.
Přemýšlel jsem nad Hibiki. Jak bych ji ještě mohl pomoct? Zároveň bych o ní chtěl něco vědět. Scházíme se takhle už přes měsíc a já o ní nic nevím. Nebyla moc komunikativní. Možná to je kvůli toho, jak jsem se k ní choval. Asi by už bylo na čase. Vyšel jsem z šatny, Hibiki na mě už čekala. To mi to trvalo tak dlouho? ,,Půjdeme?" Zeptala se mě. Přikývl jsem.

Šli jsme do školy. Zase mlčky. Omluvím se jí. Ale jak? Nikdy jsem ničeho nelitoval tak, abych se omlouval. Takže na něco takového nejsem vůbec zvyklí. A hrdost dost protestuje. Jenomže já už nechci být tak hnusná povaha. Rád bych byl ten starý Tetsuro, kterému nevadilo si užívat života.
Od doby, kdy jsem začal žít v každodenním kruhu jsem začal být protivný. Dráždilo mi to nervy. Každý den byl stejný a já to přestal zvládat. Zavinila to pravě jistá událost. Nerad na to myslím. Upnul jsem se proto víc k tanci. Dokázalo mě to na chvíli uklidnit a uvolnit. Jinak jsem klubko nervů a projevuje se to právě tak, že jsem ke svému okolí, nejlépe řečeno, zmrd.
Byli jsme už skoro u školy. Nevím kdy budu mít lepší možnost. Jdu na to. ,,Hibiki." Podívala se na mě, vypadala překvapeně. Najednou jsem ztratil slova. Nějak jsem si uvědomil, že i ona je jenom člověk. K tomu všemu ještě holka. Svých slov jsem začal litovat ještě víc. Byl to až moc dlouhý oční kontakt. Znervózněl jsem a odvrátil pohled. Musím to udělat! ,,Dlužím ti omluvu." Zastavila se a dívala se na mě s otevřenou pusou. Sakra. Co teď? Jak pokračovat? ,,Já.. byl jsem na tebe dost hnusný.. podceňoval tě..a prostě.." koktal jsem jak blbec. Nevěděl jsem vůbec co říct.
Když jsem se na ni znovu podíval, usmívala se. Proč? Cítil jsem se poníženě. Nejspíš jsem i rudnul v tvářích. Cítil jsem to. ,,Nic se neděje. Vlastně tě chápu. Jsem pro tebe někdo cizí a jen tak jsem se vetřela do skupiny. Vlastně jsem to já, kdo by se měl omluvit." Cože? Vždyť za nic nemohla. Chtěl jsem něco namítnout, ale ona se na mě znovu usmála. Přišla ke mě, dotkla se mého rameno a naznačila mi, že bychom měli jít.
Mám pocit, že slova tady už neměly váhu. Odpustila mi. Spadl mi kámen ze srdce.

Čas ve škole dneska utíkal docela rychle. O přestávkách se na mě Hibiki vždycky otočila a povídala si se mnou. Docela riskuje. Všiml jsem si, jak nás holky ze třídy pozorují. Nedívaly se moc pěkně. Ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Byl jsem rád, že se se mnou někdo bavil. A ten někdo byla právě Hibiki. Rozhovor s ní mě hrozně těšil. Nebyla tak špatná, jak jsem si myslel. Bylo to příjemné.
Po škole jsme šli společně na trénink. Cestou jsme potkali Yuki. Celou cestu měla nějaké narážky. Naprosto jsem ji ignoroval. Já byl jen rád, že už mezi mnou a Hibiki nebyla tak napjatá atmosféra. Všiml jsem si, jak vždycky, když měla Yuki nějakou narážku, Hibiki zčervenala. Roztomilé.
Dnes jsme všichni Hibiki učili jak tančit a zároveň zpívat. Učili jsme ji techniky dýchání, aby to zvládla. Poté jsme s ní zkusili lehké sestavy s jednoduchou písničkou. Zvládala to docela dobře. Zatím. Kdo ví, jak to bude s těžšími. Ty budeme zkoušet později.
Po tréninku si mě odchytal Yuki se Sorokou. Bylo mi jasné, že to přijde. ,,Omluvil ses jí?" Usmál jsem se a přikývnul. ,,Co ten úsměv Tetsuro? Tohle jsem u tebe nikdy neviděla." Yuki to skoro až vykřikla. Bylo mi za ní trapně. Kdyby radši flirtovala s Daichim, tak jako vždycky. Viděl jsem, že se Daichi o něčem bavil s Hibiki. Všiml jsem si, že je oproti nám docela maličká. Možná je nejmenší ze skupiny. Yuki do mě ještě chvíli popichovala, ale když zjistila, že ode mě nedostane žádnou reakci, vzdala to a šla za Daichim.
Chvíli jsem počkal na Hibiki a šli jsme společně domů. U bytů jsme si potvrdili zítřejší trénink a rozloučili se.

Mám dobrou náladu. Cítím jakoby se něco změnilo. Nepřišel jsem ale na to co. Není to jedno? Je to poprvé po dlouhé době, co jdu spát s dobrou náladou. Sundal jsem si triko a lehl si do postele. Nejdřív jsem si myslel, že ani neusnu, ale přišlo to rychleji, než bych čekal.

Probudil mě výkřik. Nejdřív jsem si řekl, že se mi to nejspíš jen zdálo. Ale po chvilce jsem slyšel tiché vzlyky. Hibiki? Šlo to slyšet z jejího bytu. Je v pořádku? Slyšel jsem jenom, jak vzlykala a lapala po dechu. Neměl bych za ní zajít? Mám docela starost. Zaklepu na stěnu. Chtěl jsem aby mi to oplatila. Chci vědět, že bude v pořádku. Po chvilce zaklepala taky. Slyšel jsem kroky, šla na balkón. Nechtěla mě rušit? Jenomže já měl jen starost, neobtěžovala mě. Vstávám z postele a oblékám si mikinu. Bylo teprve deset hodin. Když jsem vyšel na balkón, viděl jsem Hibiki jak byla schoulená do klubíčka na podlaze a plakala. Bylo mi z toho úzko. Nevěděl jsem jestli ji vůbec můžu nějak pomoct. Trochu jsem se naklonil přes zábradlí jejího balkónu ,,Hibiki." Otevřela oči. Když mě viděla, snažila se setřít všechny slzy a posadila se. ,,Tetsuro." Hlas se jí třásl. Pořád to ze sebe nedostala. ,,Jsi v pořádku? Slyšel jsem výkřik." Dívala se do země. ,,Můžu ti nějak pomoct?" Viděl jsem jak ji po tváři stéká slza. ,,Nevím jak." Po chvíli odpověděla. Zítra máme ředitelské volno. Tak mě napadla ta největší blbost. ,,Nechceš se jít projít?"