,,Dnes je to už sedm let od chvíle, kdy s námi otřáslo zemětřesení. Od té chvíle se událo hodně věcí.

Moje zranění se hojilo dost dlouho, skoro tři roky pečlivé rehabilitace. I tak to občas bolí. Ale nebránilo mi to v tom, abych tancovala a dělala to, co mám vážně ráda.

Trvalo i dost dlouho, než jsme se znovu jako skupina vzpamatovali a začali znovu pracovat. Nejdřív jsme jen zpívali. Teprve až když jsem byla schopná trochu tancovat, tak jsme vymýšleli i nové choreografie.

Byla to vážně dlouhá cesta.

Taky jsem zapomněla zmínit, že jsme všichni úspěšně i odmaturovali. Někteří teda s odřenýma ušima, Daichi, ale odmaturovali jsme.

S Tetsurem jsme zůstali v Tokiu a hlásili se na stejnou univerzitu, kde nás vzali. Yuki s Daichim odjeli do Okinawi a chvíli spolu cestovali po Evropě. A Soroka si mezitím otevřela svoji kavárnu. Má to tam vážně úžasné.

I když jsme byli chvílemi daleko od sebe, nebránilo nám nic se vídat. Kdykoliv to šlo, tak jsme se viděli a společně jsme tancovali, zpívali. Užívali jsme si to.

Tetsuro se konečně naučil brát sám sebe takového, jaký je. Už se nestydí za svoje oči a svou tvář. Přece jen, je krásný takový, jaký je.

Milovala jsem ho. Každým dnem jsem ho milovala víc a víc.

Náš vztah a cit byl každým dnem silnější. Nikdy nás ani nenapadlo se rozejít, i když to bylo chvílemi těžké. Ale to se stává, ke vztahu hádky patří. My se přes to ale vždycky dostali. A to je nejdůležitější.

Nedokázala jsem si svůj život bez něho už nikdy představit. Potřebovala jsem ho mít u sebe.

A Yatachi?

Neskončil vůbec špatně. Začal pracovat v chrámu a snaží se odčinit, co udělal. Nejsem si jistá, jestli jsem mu odpustila. Ale rozhodně jsem ho začala brát jako svého bratra.

Nevidíme se ale moc často. Sotva jednou za půl roku. Ráda bych ho viděla častěji. Chtěla bych ho poznat.

Noční můry mě už naštěstí opustily. Mám klidné spaní.

Rodiče chodím navštěvovat pravidelně. Teď, když už vím, kde jsou pohřbení. Vždycky tam jsou květy od mého bratra. Buď mě předběhne, nebo se těsně mineme. Kdo ví?

Někdy mám pocit, že se mi vyhýbá. Možná je to ale i záměr. Že by i tohle byl byl jeho trest?

Sama někdy nevím co si myslet. Asi to takhle má být.

Bývají chvíle, kdy nad minulosti přemýšlím. Co by bylo, kdyby.. tohle jsou moje nejčastější úvahy. Co kdyby naši rodiče žili? Co by nám řekli? Byli by na nás pyšní? Co kdybych zůstala v horách? Poznala bych Tetsura i tak? Nebo by mě čekal jiný osud?

Nad tím přemýšlím poměrně často, v hlavě si přehrávam různé příběhy. Ale nedokážu s jistotou říct, jestli bych měla pravdu.

Tetička se mi občas ozve, ale mám pocit, že to dělá jen ze slušnosti. Má teď svou rodinu, o kterou se musí postarat. Přeju ji to. Jen ať je šťastná. Někdy ji ale ráda navštívím. Třeba až i já budu mít rodinu?

Kdo ví, kdy tahle chvíle nastane. Musím se teď pořád usmívat. Můj život se obrátil k lepšímu a udělám cokoliv, aby tomu bylo i nadále. Chci aby lidi v mém okolí byli šťastní. Moji blízcí, přátelé, Tetsuro.

U všech dělám maximum co můžu. A rozhodně v tom hodlám pokračovat.

Teď když nad tím přemýšlím, užili jsme si vážně hodně zábavy, ale i smutku. Nevím čeho bylo víc. Ale řekla bych, že štěstí u nás vždycky převyšovalo. Měli jsme to těžké hned ze začátku. Teď už bychom si měli užívat to, co je. To co máme.

Já jsem skutečně šťastná a doufám, že lidé kolem mě taky. Že Yuki?" Usmála se jsem se na ni a podívala se na její už celkem kulaté bříško.

Usmála se na mě a přikývla.

Taky jsem se usmála a podívala se na reportéra, který o našem příběhu chtěl vědět. Vypadal dojatě. Náš příběh už takový byl. Zažili jsme dost těžké časy, ale zvládli jsme to.

,,I přesto, že je Yuki těhotná, tak jste vyhráli jednu z největších tanečních soutěží. Jak je to vůbec možné?" Zeptal se reportér.

,,Těhotná nebo ne, co je na tom?" Zazubila se Yuki. ,,Byl to náš největší úspěch, naše šance. Dali jsme do toho všechno."

,,Přesně tak." Usmál se Tetsuro a hladila mě na ruce.

Teprve až teď jeho stisk polevil. Bylo to poprvé, co jsme o našem příběhu mluvili takto do detailu. Do teď mi ruku pevně držel.

Cítila jsem úlevu. Mluvila jsem zcela upřímně o svých pocitech. Vůbec poprvé jsem mluvila o svých pocitech z té doby.

Tenkrát jsme byli vůbec rádi, že jsme přežili. Pak už jsme o tom ani jeden nechtěli moc mluvit. Báli jsme se. Nechtěli jsme na to vzpomínat.

Do teď si pamatuju, jak se mi svíral hrudník, když jsem viděla, že Tetsuro nedýchal. A při této vzpomínce jsem cítila úplně stejný pocit.

Ale byla jsem ráda, že jsme o tom teď řekli. Veřejně.

Lidé o nás věděli, ale neznali náš příběh. Proto jsme se rozhodli tady dnes jít a mluvit o tom.

Bylo to těžké rozhodnutí, původně jsme to chtěli i odmítnout. Ale něco nás donutilo tady jít. Nikdo nevíme co, ale rozhodli jsme se.

V mém případě si myslím, že to byli mý rodiče. Chtěli, abych o svých pocitech mluvila. Jsem si tím tak nějak jistá.

Byla jsem jim vděčná, i přesto, že tu nebyli, dávali mi cenné lekce, které mohou dát právě jen rodiče. Dávali mi je celou dobu.

Bylo načase odejít. Byla tu jedna malinká věc, o které jsem chtěla s Tetsurem mluvit. Ale to ještě chvilku vydrží.

Rozloučili jsme se a pomalu odcházeli.

Yuki se v zákulisí rozplakala. Byla citlivá. A zrovna teď stonásobně. Přišla jsem k ní a objala ji.

,,Zvládli jsme to." Usmála se jsem se na ni.

,,Zvládli." Vzlykala. ,,Už jsi mu o tom řekla?" Zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ještě ne, mám to v plánu právě teď." Usmála jsem se.

Byla jsem trochu nervózní. Dobře, trochu víc nervózní.

,,Bude to dobrý." Usmála se Yuki.

Usmála jsem se na ni a šla jsem za Tetsurem, který mě hned pevně objal.

,,Copak?" Zazubila jsem se a objala ho nazpět

,,Nemůžu tě obejmout?" Zazubil se Tetsuro a políbil mě na čelo.

Usmála jsem se na něho, vzala ho za ruku a šla s nim trochu stranou. Posadila jsem se naproti němu a pořád ho držela

,,Potřebuju s tebou o něčem mluvit." Začala jsem.

Když jsem se na něho podívala, vypadal dost zmateně, nejistě a nervózně.

,,Nechci se s tebou rozejít, to fakt ne." Zazubila jsem se.

Jeho výraz, který naznačoval úlevu, byl k nezaplacení. ,,Tak o čem chceš mluvit?" Zeptal se.

Chvíli jsem přemýšlela, jak to vlastně říct. Nenacházela jsem ta správná slova. Bylo to vážně těžké.

,,Hibiki, prostě mi řekni, co máš na srdci." Usmál se na mě.

Trochu jsem se kousla do jazyka a sedla jsem si vedle něho. Ruku, kterou jsem mu držela jsem si položila na bříško, to už mu muselo dojít.

Vykulil na mě oči a lehce pootevřel pusu. ,,Hibiki.. ty jsi..?"

Zazubila jsem se a přikývla. ,,Těhotná."

Všimla jsem si, jak mu po tváři teče slza a palcem jsem mu ji setřela. ,,Budeš táta." Usmála jsem se.

Ani jsem to nestihla doříct a pevně mě objal. ,,Děkuju." Vzlykal.

Musela jsem se usmát. Za co mi to pako děkuje? To já bych mu měla děkovat za to všechno, co pro mě udělal.

Já "jenom" čekala jsem dítě. Měla jsem strach, jestli to zvládneme. Ale teď už o tom nepochybuji. Zvládneme. Spolu zvládneme všechno.

Tohle je totiž náš příběh.

Poznámka autorky: Tak jo, máme tady poslední kapitolku. Na jednu stranu jsem vážně šťastná, Dancers mi přirostli k srdíčku jakožto můj úplně první příběh, na druhou stranu jsem smutná. Jelikož už je to vážně konec. Někdy se mi psalo lépe, někdy hůř, někdy jsem si nebyla jistá osudem postav. Ale nakonec jsem se rozhodla pro tenhle osud.

Děkuju všem, kteří tenhle příběh četli až tady, do konce. Jsem vám neskutečně vděčná za každou hvězdičku a ohlas. A nebojte se, nějak se ještě s Hibiki a Tetsurem setkáme. Mám v plánu i druhý díl, ale to až někdy časem, až to pořádně promyslim. Dále chci udělat i příběh rodičů Hibiki, mám ho vymyšlený, ale je tak dlouhý, že by se mi tady do jedné kapitoly nevešel, takže to bude samostatná knížka.

Děkuju všem a uvidíme se u dalšího příběhu ❤️🌸