Když jsem otevřel oči, byl jsem na jednu stranu šťastný, na druhou mi bylo hrozně. Byl jsem vážně rád, že jsem přežil.

Dostal jsem novou šanci. A rozhodně jsem hodlal toho naplno využít. Ve všech ohledech, jak mi jen bude dovoleno.

Přežil jsem. Nemohl jsem tomu pořád uvěřit. Byl jsem šťastný i za ten nemocniční pokoj. Jelikož to znamenalo, že mám vyhráno. Ne ještě úplně, musím se ještě nějakou dobu léčit. Ale z velké části jsem vyhrál nad smrtí.

Vzpomínal jsem na slova Hotaru, moji úžasné sestry. Byl jsem ji za tohle vážně vděčný. Nebýt ji, vzdal bych to. Tím si jsem jistý.

Chtěl jsem hned vstát a za všemi zajít. Ale silná bolest v břiše mi bránila se vůbec pohnout. Musel jsem ještě chvíli vydržet, i když se mi vůbec nechtělo už na nic čekat.

Myslel jsem hlavně na Hibiki. Zvládla to i ona? Jak ji teď asi je? Chtěl jsem ji vidět, ujistit se, že je v pořádku. Že je o ní dobře postaráno.

Moje úžasná Hibiki. Jak jsem jen o ní mohl pochybovat? Určitě to zvládla, určitě je v pořádku. I tak, potřeboval jsem ji aspoň vidět.

Tohle čekání bylo nekonečné a bolest zatím neustupovala. Jenom jsem ležel a zíral do stropu. Občas jsem se díval na jehlu zapíchnutou do žíly a poslouchal kapání kapačky. Nic jiného jsem ani dělat nemohl. Jenom už spát. Ale přišlo mi, že už jsem spal hodně. Necítil jsem se unavený.

I přes bolest jsem se cítil dobře. Přímo až skvěle. Až na to čekání. To mi vyloženě drásalo nervy. Nechtěl jsem už čekat, ale konečně konat. Udělat všechno, co jsem musel.

Nastal konečně den, kdy doktoři usoudili, že není třeba mě už držet na jednotce intenzivní péče. Rána na břiše se mi hojila dobře. Tak mě přesunuli na normální pokoj. I tak mi bylo pro teď zakázáno ještě vstávat.

Kašlal jsem na to, jakmile se nikdo nedíval, snažil jsem se z postele vstát. Bolest byla hrozná, ale po chvíli jsem si začal zvykat. Po dalších pár dnech už jsem chodil po pokoji. Byl jsem za to na sebe hrdý. Hlavně jsem už nechtěl nic nedělat.

Když jsem se ale snažil vyjít z pokoje, vždycky mě nějaký doktor, nebo sestra, přistihli a poslali mě zpátky do postele. Hrozně se divili, že vůbec chodím.

Neměl jsem jim to za zlé. Chápal jsem to, ale byl jsem tvrdohlavý. Věděl jsem, že tu někde Hibiki je, potřeboval jsem ji vidět.

Vážně jsem se snažil, dělal jsem to hlavně kvůli ní. Abych se jí podíval do očí a znovu řekl, co k ní cítím.

Zrovna když jsem se chystal se znovu vytratit z pokoje, přišli za mnou rodiče. Byli tak šťastní, že jsem v pořádku. Musel jsem se usmát. Vážně jsem je viděl rád. Byli se mnou až do konce návštěvních hodin. Mámě se ode mě vůbec nechtělo, ale řekl jsem jí, ať přijdou i zítra. Usmála se na mě a ještě jednou mě políbila do vlasů.

Nedokázal jsem si ani představit jak se museli cítit. Přišli už o Hotaru. Kdyby měli přijít i o mě.. Bojím se, jak by to nesli.

Bylo už pozdě večer, když se mi podařilo dostat se z pokoje. Procházel jsem se po nemocničních chodbách a koukal se na jednotlivé pokoje, jestli tam nebude jméno Hibiki. Pro mou smůlu jsem nic nenašel.

Bylo mi to líto, vážně jsem ji chtěl vidět. Možná ji už propustili? Začal jsem mít i jiné myšlenky, ne moc pěkné. Jako třeba, že na mě zapomněla, nebo, že se mnou už nechce mít nic společného.

Povzdechl jsem si. Pořád jsem doufal, že to tak není. Nechtěl jsem, aby to tak bylo.

Dal jsem se jenom tak loudal po chodbách a koukal se z okna. Venku byl klid a ticho. Nějakým způsobem mě to uklidňovalo.

Pak jsem našel, co jsem hledal. Na chvíli jsem se zastavil a jenom zíral. Stála přede mnou. Její krásné zrzavé vlasy měla přes ramena. Koukala se z okna. Měl jsem pocit, že vidím, jak se měsíční svit odráží v jejich smaragdových očích.

Byla tak krásná. Měl jsem na chvíli pocit, že jsem ani nedýchal, jak jsem ji obdivoval.

Musel jsem se usmát. ,,Nemůžeš spát?"

Překvapeně se na ně podívala, skoro jako by viděla ducha.

Usmál jsem se a pomalu jsem k ní šel. Pořád se na ně dívala. Ten její výraz byl k nezaplacení.

Když už jsem byl u ní, lehce jsem ji pohladil na tváři. Tak rád jsem ji viděl a pro mě samotného to bylo skoro až neuvěřitelné.

Palcem jsem ji lehce hladil a díval se jí do očí, do těch krásných oči, které jsem tak miloval.

Překonal jsem veškerou bolest a pevně jsem ji objal. Což mi i opětovala a pevně mě k sobě tiskla.

Skoro jsem brečel bolestí, ale stalo to za to. Držel jsem ji u sebe, hladil ji na zádech a líbal ji do vlasů. Tak moc jsem potřeboval ji cítí u sebe.

Plakala. Bylo mi to hrozně líto. Bolelo mě vidět ji plakat. Nepřestával jsem si ji k sobě tisknout. Tak moc jsem ji miloval. Víc než cokoliv na světě. Znamenala pro mě všechno. Víc než všechno.

Na chvíli jsem se od ní odtáhl a to z jediného důvodu. Přitiskl jsem svoje rty k jejím. Musel jsem to udělat.

Něžně jsem ji líbal a hladil ji na tváři. Užíval jsem si jejich hebkých teplých rtů. Začínal jsem na tom být hned závislý.

Nedokázal jsem a nechtěl jsem přestat. Už dlouho jsem po ní toužil. Už dlouho jsem toužil ji políbit. Dávat ji najevo, co k ní cítím. A teď jsme tady. Spolu. Spojení rty a doteky.

Cítil jsem se šťastný. Tak šťastný jak ještě nikdy.

Jenom na chvíli jsem se odtáhl. Opřel jsem si svoje čelo o její a hladil ji na tváři. Chyběla mi, vážně mi za ty měsíce chyběla. Hrozně moc. Už nikdy jsem nechtěl být bez ní.

,,Miluju tě." Zašeptala Hibiki po chvíli.

Musel jsem se usmát. ,,Já tebe taky, ani nevíš jak moc."

Pohladil jsem ji a znovu ji něžně políbil. Už jí nikdy neopustím, budu vždycky s ní. Budu dělat všechno proto, jen aby byla šťastná. Byl jsem v tomhle odhodlaný.

Moje zlatá Hibiki. Tak krásně mi to znělo. Už jsem se nemohl dočkat, až nás pustí z nemocnice. Až budeme spolu, úplně sami. Až ji budu hýčkat ve své náruči. Už jsem se na to těšil.

Budu se o ní starat. Budu o ní pečovat, dokud nebude její noha úplně v pořádku. A i dlouho po tom.

Přál jsem si s ní strávit celý svůj život. S nikým jiným, jenom s ní. Nad tou představou jsem se usmíval. Líbilo se mi to.

,,Kde máš pokoj?" Zeptal jsem se jí. Chtěl jsem ji aspoň odprovodit. Nemohli jsme tady být dlouho, byla jen otázka času, kdy nás nějaký doktor vyžene.

,,Hned kousek." Pousmála se.

Usmál jsem se na ni a políbil ji na čelo. ,,Tak pojďme."

Položil jsem ji ruku na záda a pomalu ji vedl na pokoj.

,,Zítra se uvidíme." Usmál jsem se na ní.

,,Uvidíme." Usmála se Hibiki.

Lehce jsem se uculil a hladil ji na zádech. Pak jsem ji uložil do postele a ještě jednou jsem ji políbil.

Nechtělo se mi od ní. Chtěl jsem zůstat s ní. Bohužel, musel jsem vydržet celou noc.