Po operaci kotníku mi bylo neskutečně zle. Doktoři mi oznámili, že v tom byla i otrava krve. Kvůli zánětu, co se do rány dostal, skoro mi hrozila i amputace. Naštěstí to ale doktoři zvládli, ale hojení bude prý dlouhé.

Bolelo to. Hrozně moc to bolelo. Pořád jsem cítila tepavou, tupou a štiplavou bolest, která mi projížděla od nohy celým tělem.

Nedokázala jsem se ani pohnout. Moje tělo se ještě vzpamatovávalo z anestezie. Jedním jsem si ale byla jistá, a to, že budu každou chvíli určitě zvracet. Tak moc špatně mi bylo.

Jediné co jsem opravdu dokázala bylo to, že jsem měla otevřené oči a dívala se do stropu. Byl šedý a popraskaný. I tady zemětřesení zasáhlo. Nelíbil se mi ten pohled. Celkově jsem nikdy neměla ráda nemocnice. Bylo to místo, kde se sdělovaly špatné zprávy. Když vám řeknou, že musíte do nemocnice, znamená to, že je něco špatně.

Bylo mi tak hrozně moc blbě od žaludku. Nenáviděla jsem ten pocit. Chtěla jsem se aspoň pohnout, předklonit se, dostat to ze sebe.

Co chvíli mě nějaký doktor nebo sestra kontrolovali. Vždycky jsem jim řekla, jak moc mě ta noha bolí. Slibovali, že mi dají něco na úlevu, ale nedostalo se mi ji. Chápala jsem to. Měli tam teď určitě spoustu jiných pacientů, kteří potřebovali větší pomoc, než já.

Myslela jsem na Tetsura. Vzpomínala jsem na každé slovo, co mi v metru říkal. Miloval mě. Vážně mě miloval. I já ho milovala. Víc než cokoliv na světě. A teď.. teď už tu nebyl. Cítila jsem se hrozně. Každá vzpomínka na něho tak moc bolela. Za ten skoro rok jsme toho zažili tak moc.

A teď? Teď už na tom nesejde. Je pryč. Všichni mě opustili. Máma, táta, Yatachi.. a teď i Tetsuro. Proč se mi to muselo dít? Proč mi život jenom bere?

Poprvé ve svém životě jsem vážně někoho milovala. A sotva mi řekne, že to cítí stejně.. mi ho jednoduše něco vezme.

Plakala jsem. Každý nádech mě bolelo, ale plakala jsem. Kvůli něho. Kvůli toho, co jsem mu neřekla. Bylo toho tolik, tolik co jsem mu chtěla říct. Tenhle pocit byl strašný.

Co teď budu vlastně vůbec dělat? Se svým zraněním se do taneční skupiny jen tak nevrátím. A ani bych to nedokázala. Nedokážu se podívat Yuki do očí. Ani Soroce, nebo Daichimu. Vyčítala jsem si to. Nebýt mě, nebýt mých nálad, které jsem za poslední měsíce měla.. mohlo to dopadnout jinak.

Mrzelo mě to, bylo mi to vážně líto. Kdybych se chovala normálně, kdybych byla silnější a podívala se Yatachimu do očí..

,,Nevzlykej. Udělá se ti hůř." Slyšela jsem známý hlas.

Rychle jsem otočila hlavou směrem za hlasem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč, proč tu je?

,,Yatachi.." dostala jsem ze sebe.

Podíval se na mě a přikývl.

,,Proč tu jsi?" Zeptala jsem se. Každé slovo mě bolelo.

,,Jsi moje sestra." Řekl po chvíli.

,,To nevidím jako důvod." Řekla jsem trochu naštvaně.

Znala jsem už pravdu, všechno jsem viděla, důvod proč zabil naše rodiče. I tak jsem mu to ale nedokázala odpustit.

,,Ne? A co bys brala jako důvod?" Zeptal se Yatachi a šel ke mě.

Trochu jsem se bála, nevěřila jsem mu. Ať byl ten důvod sebevíc dojemný, nevěděla jsem, co se mu honí v hlavě.

Trochu smutně se na mě podíval, skoro to vypadalo jako by věděl, co si myslím. Pohladil mě na tváři a lehce mě objal.

Překvapilo mě to, ale nedokázala jsem se pohnout. Byla jsem jak paralyzována.

,,Jsem vážně rád, že jsi v pořádku." Zašeptal. ,,Když jsem se dozvěděl, jak na tom bylo Tokyo po zemětřesení, musel jsem tu přijít. Bál jsem se o tebe."

,,O mě?" Dostala jsem jen ze sebe.

Yatachi přikývl. ,,Jak už jsem řekl, jsi moje sestra. Viděla jsi to. Viděla jsi, proč jsem to musel udělat. Tobě bych ale ublížit už nedokázal." Řekl smutně.

Cítila jsem jeho slzy na mém obličeji a krku. Nevěděla jsem co říct, jak reagovat. Viděla. Viděla jsem všechno. I tak.. byla to vražda. Proč ho o něco takového žádali?

,,Trpěli Hibiki. Byli tady už moc dlouho." Řekl po chvíli.

,,Já vím.." špitla jsem.

Věděla jsem to, jen jsem si to nedokázala připustit. Pořád jsem hledala jinou cestu, jak by to šlo. Ale sama jsem nevěděla, co bych udělala, kdyby mě o to požádali.

Yatachi mě pořád objímal, pak se odtáhl a políbil mě na čelo.

,,Vím, že mi nikdy neodpustíš, ale byla by šance, že bys mě znovu brala jako bratra?" Zeptal se pořád smutným tónem v hlase.

Kousla jsem se do rtu. ,,Já nevím Yatachi. Vážně nevím." Vzlykala jsem.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Byl jediný, kdo mi z rodiny zůstal, ale byl to on, kdo naše rodiče zabil. Kvůli němu jsem měla ty nejhorší noční můry.

Yatachi přikývl a posadil se na židli. Vypadal vážně smutně, jako by toho vážně litoval.

Věřila jsem, že i lituje. Uvědomila jsem si, jak to pro něho muselo být těžké rozhodnutí. Musel zabít vlastní rodiče, kteří ho o to ještě požádali.

Neumím si ani představit, jak se musel cítit. Bylo mi ho líto. Vážně líto. Veškerá nenávist, co jsem k němu cítila, se proměnila v lítost.

,,Žije." Špitl Yatachi po chvíli.

Nechápavě jsem se na něho podívala. Koho myslel?

,,Ten kluk, Tetsuro." Řekl.

Vykulila jsem na něho oči. Žije? Srdce mi začalo rychle tlouct a přístroje hvízdaly.

,,Hibiki, uklidni se prosím." Řekl starostlivě a pohladil mě ve vlasech.

Snažila jsem se, ale myšlenka, že Tetsuro vážně žije.. musela jsem ho vidět.

,,Je hned ve vedlejším pokoji."

,,Musím ho vidět." Řekla jsem odhodlaně a pokoušela se vstát.

,,Teď ne Hibiki." Řekl Yatachi už trochu přísně. ,,Jsi po operaci, sotva ses probudila. Máš skoro rozdrcené kosti v kotníku. Právě teď bys měla ležet. Vydrž aspoň ještě chvíli."

Smutně jsem se na něho podívala. Musela jsem Tetsura vidět, vážně jsem musela. Chtěla jsem ho vidět. Vědět, že je opravdu v pořádku.

,,Zkusím to nějak zařídit." Povzdechl si Yatachi.

,,Jak?" Zeptala jsem se ho.

,,Nevím." Povzdechl si.

Kousla jsem se do rtu. Musel být nějaký způsob, aby se mohli vidět. I kdyby měla za ním doskákat.

,,Budeš muset ještě chvíli vydržet, tak pár dní. Než budeš moc chodit aspoň s berlemi." Řekl Yatachi.

Přikývla jsem. I když se mi nechtělo tak dlouho čekat, lepší než riskovat svou nohu.

Yatachi se pousmál a znovu si sedl na židli. ,,Budu tady s tebou. Teď ale odpočívej."

Znovu jsem přikývla a usmála se. To, že žil mě naplňovalo štěstím. Myslela jsem, že ani neusnu. Ale únava a kdoví co v kapačce mě přinutilo usnout hodně rychle.

-

Těch několik dní bylo vážně nekonečných. Po asi čtyřech dnech mě přesunuli na normální nemocniční pokoj, kde jsem dostala i berle.

Yatachi mi s tím pomohl, s každým krokem mě podpíral. Byla jsem mu vděčná, kdyby mi nepomohl, spadla bych hned po prvním kroku.

Yuki, Soroka i Daichi mě přišli několikrát navštívit. Vypadali už mnohem lépe. Fakt, že jsme všichni živí a víceméně i zdraví nám pomohl překonat tuhle nehezkou překážku.

Jednou večer, když už u mě Yatachi nebyl a celkově návštěvy skončily, jsem se šla projít po chodbě. Už mi to celkem šlo. Nohu jsem ale měla těžkou kvůli sádry. Ale už to nebolelo tolik.

Po chvíli jsem se opřela o parapet a dívala se z okna. Venku to vypadalo hezky. Nebe bylo plné hvězd. Na chvíli jsem se zasnila.

,,Nemůžeš spát?" Zaslechla jsem známý hlas a rychle se otočila.

Tetsuro!