Už jsou to dva dny od velkého zemětřesení. Byli jsme zrovna ve škole, kde proti tomu byla opatření. Takže jsme většina vyvázli jen s pár škrábanci a nějakou otlučeninou. Až na Daichiho, ten má otřes mozku, ale jinak je v pořádku. Některé odvezli do nemocnice. Měli jsme kliku, jelikož teď už jsou nemocnice úplně plné zraněných.

Bylo to vůbec nejsilnější zemětřesení v historii Japonska. Aspoň tak to popisují média. Téměř celé Tokyo je v troskách. Na severovýchodním pobřeží bylo i tsunami. Pro celé Japonsko to byla vůbec největší katastrofa v historii naší země.

Co mi dělá ale opravdu starost je Hibiki a Tetsuro. Nevíme o nich nic. Mobil nám ani jeden neberou a taky vím, že jsem je v ten den ani neviděla. Měla jsem o ně vážně starost. Co hodinu jsou chodila k doktorům a ptala se, jestli tu už náhodou nejsou. Nebo v jiné nemocnici. Odpověď byla vždycky stejná. ,,Nemáme žádný záznam." Ani teď to nebylo jiné.

Opravdu jsem se o ně bála. Nevědomost byla to nejhorší, co jsme teď mohli dostat. Nervózně jsem chodila z místa na místo a přemýšlela, jestli znovu za někým nezajít, jestli někdo něco ví.

,,Yuki, neboj se, budou v pořádku." Daichi se mě snažil uklidnit.

Věděla jsem ale, že má stejný strach jako já. Ne-li větší. Byli jsme zoufalí, všichni. Nevěděli jsme nic. Vůbec nic. Tetsurova máma nám neustále volala, jestli něco nevíme. Plakala jsem, když jsem ji musela říct, že ne.

Nedokázala jsem si ani představit, jak se musela jeho máma cítila. Muselo to pro ni být hrozné. Až mě z toho mrazilo.

Začínal třetí den a já se opět šla zeptat, jestli něco nevědí. Opět ta stejná odpověď. ,,A jiné nemocnice?" Zeptala jsem se ještě.

,,Lituji." Špitla starší paní

Povzdechla jsem si. Cítila jsem se vážně hrozně. Bála jsem se. Vážně jsem se bála, že už je nikdy neuvidíme. Že jsou někde mrtví..

Nechtěla jsem na tohle ani pomyslet. Jenomže tyhle myšlenky byly s každou minutou silnější a silnější. Bodaly mě do srdce. Nechtěla jsem o ně přijít.

Tetsuro je sice nafoukaný idiot a Hibiki se v poslední době chovala divně, ale mám je ráda. Jsou to kamarádi a parťáci. Nechci myslet na to, že by vůbec mohli zemřít. Prostě si to nechci připustit.

,,Yuki.." zaslechla jsem hlas Daichiho i jeho dotek, když mě objímal ze zadu.

Hned jsem se k němu otočila, pevně ho objala a rozplakala se. Tak moc jsem se bála. Tak moc jsem ty dva chtěla vidět. A tak moc jsem si přála, aby byli oba naživu. Tahle naděje byla ale s každou minutou menší a menší.

Daichi mě pevně objal a hladil mě na zádech. Sám trochu vzlykal. Trhalo mi srdce ho vidět brečet. Ale já sama jsem nedokázala přestat. Tak moc jsem se bála. Tak moc mi bylo úzko. Tak moc jsem ty dva chtěla vidět. A tak moc jsem se o ně bála.

Nedokážu ani popsat jak jsem se cítila. Co můžu ale s jistotou říct, byl to nejhorší pocit v mém životě.

Znovu mi volala Tetsurova máma. Neměla jsem už ani sílu to vzít a říct ji to stejné. Že nic nevím. Tak ráda bych jí řekla, že je její syn v pořádku. Tak ráda bych jí to řekla. Ale nemůžu. Nemůžu ji to říct, jelikož nic nevím.

,,Potřebujeme dva operační sály! Hned!" Vykřikl jeden z lékařů.

Odtáhla jsem se od Daichiho a dívala se na to, co se děje.

Hrklo ve mě a nevěřícně jsem se dívala na ty, které právě přivezli. Tyhle bych poznala i ve tmě.

Tetsuro a Hibiki! Hned jsem se k nim rozběhla, ale jeden z lékařů mě hned zadržel. Chtěla jsem je obejmout, chtěla jsem vědět, že jsou v pořádku.

Hibiki se na mě dívala. Skoro ale tak, jako by mě nepoznávala. Tetsuro měl zavřené oči. Skoro vypadal jako by byl...

Hrnuly se mi slzy do očí. Ne, nemůže být.. nemůže být mrtvý! Nedokázala jsem si to připustit a ani jsem nechtěla.

Po chvíli jsem ho už ani neviděla, nahrnulo se k němu celý lékařský tým a odvezli ho na operační sál.

Znovu jsem se podívala na Hibiki. Plakala a byla hrozně bledá. Více než obvykle.

Když mě pustili, šla jsem hned za ní.

,,Hibiki? Co se stalo?" Špitla jsem se slzami v očích a lehce ji objala.

Nedokázala nic říct. Jenom vzlykala.

Přemýšlela jsem, co si spolu museli asi tak prožít za těch několik dnů. Byla jsem si jistá, že Tetsuro dělal všechno pro to, aby ji ochránil. Miloval ji, věděla jsem to. Už od začátku. Nikdy se k nikomu nechoval tak, jako k ní.

Vypadalo to, že mi už něco chtěla říct. Ale v tu chvíli ji už lékaři odváželi taky na sál. Tak moc jsem se o ní bála. O oba.

Podlomila se mi kolena a spadla na jsem na zem. Nevěděla jsem co mám dělat. Uvědomila jsem si, že bych asi teď raději nevěděla. Žila v té nevědomosti.

Teď když jsem je viděla... Bála jsem se ještě víc. Zvlášť o Tetsura. Byl tak moc bledý. Ani nevypadal, že by dýchal. Nechtěla jsem na to myslet, ale nešlo to. Tyhle myšlenky mě zžíraly.

Nechtěla jsem to, nechtěla jsem, aby zemřel. Ten idiot by mi chyběl víc, než kdokoliv jiný. Choval se jak blb, ale pořád to byl můj nejlepší kamarád, který mě ve všem podporoval a pomáhal mi když mohl.

Vzpomínala jsem. Znali jsme se úplně od dětství. Vybavoval se mi každý okamžik co jsme spolu zažili.

,,Yuki! Dívej na tu žábu!" Zazubil se Tetsuro a vzal tu ohavnou potvoru do ruky.

,,Fuj běž s tím pryč!" Vypiskla jsem a snažila se utéct.

,,Proč? Vždyť je roztomilá. Pojmenuju ji Aiko." Zubil se Tetsuro.

Skoro to až vypadalo, že se mu ta potvora vážně líbí.

,,Aiko? To vážně? Dítě lásky bych si představovala trochu jinak." Ušklíbla jsem se.

,,A jak? Každé zvíře cítí lásku, ať už je hezké nebo ne." Díval se na mě nechápavě. Pak ke mě přišel a žábu mi znovu ukázal.

Trochu jsem se ušklíbla, ale podívala jsem se na ni. Nakonec nebyla vážně až tak škaredá.

Tetsuro se usmál, klekl si a žábu položil zpět do trávy. Nedaleko byl rybník, určitě se domů dostala.

Tenkrát nám bylo asi sedm. V ten den mi dal Tetsuro lekci, na kterou jsem do teď nezapoměla. Byly jsme jen děti a Tetsuro už byl mentálně na mnohem vyšší úrovni, než kterékoliv jiné dítě. Obdivovala jsem ho. Vždycky byl mým vzorem.

,,No tak Yuki neplakej. Vždyť to za to ani nestojí." Řekl Tetsuro a posadil se ke mě.

,,Když ono to bolí." Vzlykala jsem a dívala se na svá odřená kolena.

,,To se stává. Měla jsi být opatrnější." Řekl trochu starostlivě.

,,Takže je to moje vina?!" Naštvala jsem se. Jak si jen může dovolit být takhle drzý?!

Tetsuro se na mě překvapeně podíval. ,,Tak jsem to nemyslel. Spíš jsem chtěl říct, že do příště víš, že do té zatáčky musíš na kole pomaleji." Řekl po chvíli.

,,Aha." Špitla jsem. Měl pravdu, věděla jsem to. Jenom jsem se chtěla předvést. Dokázat, že jsem dobrá.

Tetsuro se usmál a rozcuchal mi vlasy. ,,Tak pojďme, rodiče na nás už určitě čekají." Zazubil se a podal mi ruku.

Už tenkrát mi dával takové rady. Říkal, že nemám na kole jezdit rychle, obvzlášť, když se jedná o zatáčku. Já ale byla hloupá a neposlouchala ho. Vždycky jsem byla tvrdá palice. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si jeho rád cenila a poslouchala je.

A teď...

Teď už mi nejspíš nikdo takhle radit nebude. Nikdo mi neřekne "Tohle nedělej."

Nedokázala jsem si to připustit.

Nechtěla jsem, aby zemřel.