Yatachi ležel v měkké mokré trávě. Daleko od civilizace. Přemýšlel, vzpomínal. Na svou malou sestřičku. Vždycky se o ní staral a nikdy ji nepřestal chránit. I když byl ve vězení, staral se jestli je v pořádku. Vyptával se, když měl možnost.

Vzpomínal na ten den.

Den kdy je musel zabít.

Jenom on věděl pravdu o rodičích.

,,Yatachi, uděláš pro nás maličkost?" Zeptala se ho s vážnou tváří matka.

Tentokrát to nechápal. Žádali po něm něco, čeho by nikdy nebyl schopný. Dokud mu to neřekli. Jak dlouho vlastně byli na tomto světě.

,,Prosíme tě. Náš čas už dávno pominul."

Yatachi vzpomínal na jejich prosebný pohled. Nechtěl to udělat. Nikdy to nechtěl udělat. Miloval je, a svou malou sestřičku taky.

Věděl, jak ho Hibiki nenáviděla. Po té co ji viděl na hřbitově se mu to jen potvrdilo. Chtěl ji říct pravdu, kdyby se tam neobjevil ten kluk.

Kdo ví, kdy bude mít znovu příležitost ji vidět. Přál si ji to všechno vysvětlit. I když věděl, že by mu nikdy nevěřila.

Nevěděl, co by měl teď dělat. Do vězení se neplánoval vrátit, ale zaměstnání mu nikdo jen tak nedá. Bydlení asi taky ne.

Chtěl začít svůj život znovu, ale nevěděl jak a kde. Miloval svou rodnou zemi, nezáleželo jak mu ublížili, chtěl tady zůstat.

Ze sakurových stromů pršely drobné růžové kvítky. Tak nádherná scenérie, pomyslel si Yatachi.

Krásné jaro, takové, jak si ho pamatoval z dob dětství. Rozkvetlé sakury, vůně květin, svítící slunce a úsměv. Úsměv matky i otce.

,,Yatachi, pojď ke mě." Usmívala se něj matka.

,,Děje se něco?" Ptal se starostlivě Yatachi a přišel k ní.

Jeho matka ho jemně pohladila po vlasech a přiložila jeho hlavu na její břicho.

,,Budeš mít brášku nebo sestřičku." Zubila se na něho matka.

Yatachi to cítil. Život, který se tvořil v matce. Cítil a slyšel každou buňku, která tvořila tento nový život. Už tenkrát to věděl.

,,Sestřičku." Usmíval se.

Matka se na něho pořád usmívala, poté přišel otec a rozcuchal mu vlasy.

,,Raději bys měl sestru, jo?" Zazubil se otec.

,,Vím, že to bude sestra." Uhlazoval si rozcuchané vlasy s nafouklou tváři.

Tentokrát se jeho otec jenom zasmál.

Na podzim to přišlo. Narození jeho milované sestry.

,,Takže se ti přání vyplnilo." Usmíval se jeho otec.

Yatachi byl fascinovaný. Takový maličký človíček, pomyslel si. Přiložil k ní ruku, hned mu těmi svými malinkými prstíky stiskla malíček.

Celý zářil. Jeho rodiče na tom byli stejně.

,,Yatachi, chceš ji pojmenovat? S tatínkem jsme nad jménem moc nepřemýšleli, proto jsme se shodli, že to necháme na tobě." Usmívala se na něho jeho vyčerpaná matka.

Moc dlouho nepřemýšlel, věděl od začátku, co by ji dal za jméno.

,,Hibiki." Usmál se.

Jeho matka se usmívala.

,,Tak krásné jméno."

-

Tehdy Yatachi ještě nevěděl, o co ho budou žádat, co si bude muset podstoupit.

,,Byli jste fakt sobečtí." Zašeptal a slzy si razily cestu na povrch.

-

,,Bráško!" Hibiki za ním přiběhla s tím, že něco chtěla, ale okamžitě zapomněla, když viděla něco zajímavějšího.

,,Copak Hibiki?" Zeptal se jí.

,,Pojď si se mnou hrát!" Nafoukla tváře.

,,Musím se učit do školy." Řekl jí Yatachi smutně. Rád by si s ní pohrál.

,,Zlý bráška!" Hibiki nafoukla tváře ještě víc a překřížila ruce.

Yatachi se pousmál. ,,No chvilka mi snad neublíží." Usmál se. ,,Copak by sis chtěla zahrát?"

,,Schovku!" Vykřikla nadšeně.

Trochu ji pocuchal vlasy. ,,Dobře. Počítám do dvaceti. Jedna.."

Hibiki rychle přemýšlela, kam by se mohla schovat. Utíkala kolem do kola, až našla skrýš za jedním starým pařezem kousek od domu.

,,...dvacet, už jdu!" Vykřikl Yatachi, aby ho slyšela.

Hibiki se celou dobu chichotala. Nebylo těžké uhádnout, kde je. Ale chtěl ji potěšit.

,,Kde se jen mohla schovat?" Řekl nahlas s předstíraným přemýšlením.

,,Hmm. Tady není. Kde by jen mohla být?" Yatachi měl co dělat, aby se nerozesmál.

Hibiki to už nevydržela.

,,Tady!" Vylezla ze svého úkrytu a přiběhla k němu.

Yatachi se praštil do čela. ,,Jak mě to mohlo nenapadnout?" Zasmál se.

,,Zahrajeme si ještě?" Zubila se na něho Hibiki.

,,Zahrajeme. Tak odpočitávám." Usmál se a začal.

Hibiki opět pobíhala a hledala, kde by se mohla schovat. Její pozornost na konec ale zaujalo něco jiného.

Dva překrásní motýli, kteří kolem ní začali létat.

,,Paví očka." Uslyšela za sebou otce. Když nastavil ruku, jeden motýl na něm přistál.

Hibiki nadšeně k němu přiběhla a prohlížela si to překrásné stvoření. Chtěla se ho dotknout.

,,To ne!" Řekl trochu hlasitěji otec.

Hibiki nechápala a trochu posmutněla.

,,Když se dotkneš motýla, umře." Vysvětlil Yatachi, který už dávno dopočítal.

,,Správně." Přikývl otec.

,,To není hezké." Posmutněla Hibiki.

,,Bohužel maličká, takhle to je. Motýli jsou překrásní, jenom se jich nesmí dotknout." Řekl otec a usmál se na ni.

,,Yatachi, neměl ses učit do školy?" Zeptal se ho.

,,Hibiki si chtěla hrát." Řekl trochu zahanbeně.

,,V pořádku, jsi chytrý kluk. Pro dnešek si můžete hrát." Usmál se otec.

,,Yusu, Hibiki, Yatachi! Večeře je už hotová." Volala na ně matka.

,,Tak pojďte." Zasmál se vzal Hibiki do náruče.

-
Proč to chtěli zrovna po něm?

Do teď to nechápal. Ale jejich přání splnil, když to uviděl.

-

,,Jste se zbláznili! Jak tohle vůbec můžete říct?!" Křičel na ně Yatachi.

,,Yatachi, podívej se mi do očí." Řekl otec.

Neochotně ho poslechl. Otcovi oči zrudly a Yatachimu se udělalo nevolno, bolela ho hlava. Viděl spoustu obrazů, které mu nebyly známé a cpaly se mu do hlavy.

,,Přestaň!" Křičel Yatachi.

Když to skončilo, podlomily se mu kolena.

,,To.. to jsou vaše vzpomínky.." neptal se.

Jeho matka přikývla. ,,Teď už snad chápeš, proč." Řekla smutně.

,,Nechápu." Plakal Yatachi. ,,Ale udělám to." Řekl s těžkým srdcem.

Otec mu podal katanu, kterou neochotně vzal do rukou a vytáhl ji z pochvy.

,,Děkujeme ti. Jsi vážně hodný syn." Usmál se na něho otec.

,,Vážně si to nechcete ještě rozmyslet?" Zeptal se Yatachi zoufale.

Oba jenom zavrtěli hlavou.

,,Postarej se prosím o Hibiki."

-

Měl by svou sestru najít a vysvětlit ji to. Jenomže..
Kdo ví, kde teď je.

Co tak slyšel, žila v Tokyu, ale najít jednoho člověka v tak obrovském městě bude záhul.

Ale musí to zkusit. Už jen kvůli ní.