Koukal jsem na siluetu postavy mizící ve tmě. Viděl jsem, že se ještě na chvíli otočil. Rudé oči svítí ve tmě. Udělalo se mi nevolno a začala se mi točit hlava. Stejně jako tenkrát. Co jsou tyhle oči sakra zač?! Nechápal jsem to. Po chvíli jsem se ale uklidnil a začal znovu normálně přemýšlet.

Chtěl jsem mu už něco říct, ale Hibiki mi v tom zabránila.

,,Nedělej to, nechci aby ublížil i tobě." Řekla smutně.

Zatnul jsem zuby. Tak moc jsem toužil tomu parchantovi něco říct. Jak se vůbec opovažuje k Hibiki jen přiblížit, nebo s ní mluvit. Měl jsem takový vztek. Zatracený to člověk. Nemá na to nárok.

Ale Hibiki byla teď důležitější. Vypadala dost vyděšeně a zmateně. Slzy ji tekly po tvářích a podlamovaly se jí kolena. Podepřel jsem ji a celou cestu jsem jí pomáhal, aby nespadla..

,,Neměl být ve vězení?" Zeptal jsem se opatrně.

,,Říkal, že svůj trest si už odseděl."

Překvapeně jsem se na ni podíval. Odseděl? Za vraždu dvou lidí a ještě k tomu vlastních rodičů?! To si někdo dělá vážně srandu. Být to na mě, v životě by už neviděl světlo světa. Byl jsem tak neskutečně naštvaný, že jsem viděl skoro až rudě. Tenhle člověk ji ublížil. A ublížil ji sakra hodně. Jenom kvůli němu měla ty noční můry, kvůli kterých křičela ze spaní a plakala. Jenom kvůli němu!

Přiznávám ale, že jsem nevěděl, co si o tom myslet. Ani jsem nevěděl jak mám Hibiki pomoct. Cítil jsem se tak zbytečně.

Celý večer ležela v posteli a nevnímala nic kolem sebe. Ani když jsem ji hladil po vlasech a snažil se ji utěšit. Ale ani jednou mi neodpověděla.

Její oči mi najednou přišly mrtvé. Neměla v nich svou obvyklou jiskru. Začal jsem mít o ní vážně starost.

,,Prosím Hibiki.. řekni něco." Žádal jsem ji skoro celý večer. Když i po několika hodinách pořád jen mlčela, nezmohl jsem se už na nic než povzdechnutí.

,,Proč se tohle děje Tetsuro.." zašeptala konečně Hibiki.

Lehnul jsem si k ní a obejmul ji. ,,Já vážně nevím.." přiznal jsem.

Cítil jsem, jak látka na mé mikině vlhne od jejich slz. Vážně jsem nevěděl proč se ji tohle děje. Proč tak úžasné osobě, jako je ona, se dějí tak hrozné věci. Osud k ní nebyl moc hodný.

,,Promiň." Omluvil jsem se jí.

Nějak jsem ji nepomohl a tohle mě vážně štvalo. Cítil jsem se hrozně, tak moc zbytečně.

,,Myslíš, že si lidé můžou přát zemřít?" Zeptala se mě smutně.

Upřímně mě tahle otázka vážně zarazila. Řekl bych, že jsou lidé, kteří se přeji zemřít, jinak bychom tady asi neměli tolik sebevražd. Měl jsem ale pocit, že to myslela jinak.

,,Jak to myslíš Hibiki?"

,,Yatachi říkal, že si to rodiče přáli. Zemřít." Řekla sekavě stiskla mi ramena až to trochu zabolelo.

Přáli si zemřít? Přišlo mi to jako největší blbost, kterou člověk mohl vypustit z úst. Byli to rodiče, měli dvě děti a najednou by si přáli zemřít a nechat je tady? Nedává to smysl. Takhle to určitě nebylo.

,,O tom silně pochybuju Hibiki. Kdyby si přáli zemřít, tak by si nedělali děti. Nedává to logiku." Řekl jsem trochu zmateně.

Ale upřímně jsem nad tím začal přemýšlet. Proč by si měli přát zemřít? Prostě mi to nedávalo smysl, ale něco mi říkalo, že by to nemuselo být úplně nereálné. Ale co by je přimělo ukončit své životy? Ještě takovým způsobem, jako se nechat zabít vlastním synem.

Ne, tohle prostě nedává žádný smysl. Je to hloupost a nechápu, jak mě vůbec něco takového mohlo napadnou. Rychle jsem tyhle myšlenky zapudil. 

,,Asi máš pravdu." řekla po chvíli. 

Jenom jsem ji držel, hladil po vlasech a snažil se ji uklidnit. Její bratr ji očividně zaplnil hlavu otázkami a pochybnostmi. Takový ubožák. Neměl jsem na to ani dost dobrou nadávku. Jenom myšlenka na něho, jeho jméno, mě zaplňovalo neskutečným vztekem. 

Přes mé myšlenky jsem si všiml, že Hibiki usnula. Asi to nemá smysl teď řešit. Vlastně bych i řekl, že by bylo lepší na to zapomenout. Pro Hibiki by to bylo lepší, i když dost nereálná věc.

Obejmul jsem ji pevněji a taky zavřel oči. Spalo se mi ale dost blbě, pořád jsem se budil a kontroloval, jestli Hibiki spí. Vždycky  se jen trochu zavrtěla a spala dál.

Přišel další den a náš čas u rodičů se dost krátil, večer jsme museli odjet zpět do Tokya. Od včerejší noci jsme spolu nepromluvili skoro ani slovo. Mrzelo mě to, ale i když jsem se s ní snažil bavit, odpovídala mi většinou jen jednoslovně, nebo gestovala hlavou. Šlo vidět, že ji není zrovna do řeči, i když mě to mrzelo, nechal jsem ji. Sama si to potřebovala nechat projít hlavou. 

Věřil jsem, že až znovu budeme v Tokyu a budeme tancovat, tak to bude lepší. 

Blížil se večer a s ním i náš odjezd. Pomalu jsem si začal balit věci a připravoval se k odjezdu. Už val čas. Rozloučil jsem se s rodiči a s Hibiki jsme šli na nádraží.

Celá cesta vlakem byla v tichosti, stejně jako tenhle den. Byl jsem z toho vážně nesvůj. Vždycky jsme si dokázali povídat i hodiny. Proč se to muselo takhle náhle pokazit?

Dojeli jsme do Tokya a mířili domů. U bytů se se mnou jen rozloučila a zavřela mi dveře přímo před nosem. 

Nový rok jsem trávil sám, jelikož jsem neměl ve zvyku se někde opíjet na mol a pak si nic nepamatovat.

  A pak se to stalo. Přestali jsme se vídat. Naše ranní společné tréninky už neplatily, do školy jsme chodili zvlášť. I když jsem se ji snažil zastihnout v bytě, už tam nebyla. Ve škole se mnou pomalu ani nepromluvila. Skoro to i vypadalo, že se mi vyhýbá, ale nejen mě, i k Yuki se chovala s odstupem. Na tréninky sice chodila, ale bylo to jiné. Chyběla ji obvyklá energie, kdy se vážně chtěla něco naučit a snažila. Teď to působilo, jako by ji to bylo úplně jedno. 

,,Co je to s tebou v poslední době. Sakra Hibiki vzpamatuj se, čeká nás soutěž a natáčení!" Seřvala ji jednou Yuki. Hibiki ji ale nějak ani nevnímala. Začal jsem mít vážně starost. Vypadala tak.. mrtvě. 

,,Co s tou holkou je?" Přišla za mnou Yuki s otázkou. ,,Co jste si sakra v Osace udělali?!" Skoro to až na mě vykřikla.

Naštval jsem se. Tak za tohle mě má. ,,Právě že nic!" Vykřikl jsem. Cítil jsem, jak moje srdce bije jak o závod. Byl jsem tak neuvěřitelně naštvaný. Byl jsem vytočený z toho, za co mě momentálně měla, jako bych to byl já, kdo ji ublížil. Zmiňovat jejího  bratra se  mi ale vážně nechtělo. 

Odešel jsem z haly a s tím i práskl dveřmi natolik, že to muselo slyšet celé Tokyo. Tak to ve mě vřelo. 

Nešel jsem ani domů, sedl jsem si na nejbližší lavičku v parku kousek od haly. Co si to o mě sakra myslí?! Pěstí jsem praštil do tvrdého betonu. Sykl jsem. Bolelo to víc, něž jsem očekával. Po chvíli jsem i cítil otok.

-

Přišlo jaro a s ním i nový školní rok. Hibiki se mnou pořád nemluvila, nechodila ani na balkon. Vždycky jsem ji viděl jen na tréninku a ve škole. Mrzelo mě to. I přes to jsem ji pořád miloval a dal bych cokoliv za to, jen abychom se spolu bavili tak, jak před tím. 

Tak jsem z toho bláznil, že jsem se rozhodl ve svém životě udělat zásadní krok. Nechal jsem si ostříhat vlasy na krátko a obarvit na bílo. Nebylo to úplně na krátko, zadek hlavy byl teda na krátko, vepředu jsem měl ofinu, kterou jsem si rukou zvedal nahoru. Tímto jsem začal odhalovat obličej, taktéž mojí oční poruchu. 

Upřímně necítil jsem se nějak špatně. Docela bych i řekl, že to ke mě sedlo víc, než dlouhé vlasy. Byl jsem jak vyměněný. Když jsem takhle přišel do školy, nikdo mě téměř nepoznal. To stejné na tréninku. 

Yuki na mě hleděla s vytřeštěnýma očima, poprvé si myslela, že jsem někdo cizí, dokud se mi nepodívala do očí.

,,Žertuješ! Jsi to vážně ty Tetsuro?" Řekla uchváceně. 

Jenom jsem přikývl. ,,Jendou to přijít muselo." Pokrčil jsem rameny. 

,,Hibiki tě už viděla?" Zeptal se mě Daichi. 

,,Přes týden jsem ji už neviděl, takže ne." Řekl jsem trochu smutně. 

Chyběla mi. Vážně moc. Jenom vzpomínka na ní mě hrozně bolela. 

,,Měl by sis s ní promluvit. Za poslední dobu vynechává tréninky, máme o ni starost." Řekla Soroka nervozně a kousla se do nehtů.

,,Měl bych.." Řekl jsem.

Hibiki na druhý den konečně přišla do školy. Neměl jsem ale v plánu se dneska učit, chytl jsem ji před školou.

,,Musíme si vážně promluvit." Vyhrkl jsem na ni. 

Vypadala zmateně, jako bych byl blázen. Pak mi to ale došlo, že mě ještě takhle neviděla. 

,,Tetsuro?" Řekla překvapeně. 

Takže mě přece jen poznala. To jsem rád.

,,Musíme do školy." Řekla trochu sekavě.

,,Dneska ne. Ať se ti to líbí nebo ne, musíme si promluvit. Teď."