Nevím proč jsem to udělal, proč jsem Hibiki chytil za ruku. Popsal bych to asi tak, že jsem svoje tělo neovládal. Měla tak malou ručku, je to neskutečně roztomilé.

Když jsem se v noci probudil, pořád byla její ruka v té mojí a ona spala. Byla klidná, ne jak předchozí noc. Byl jsem za to rád, měl jsem o ní vážně starost, když měla noční můry.

Ráno jsem se probudil docela pozdě, na mé poměry. Hibiki byla už vzhůru a upravovala si vlasy. Byla tak kouzelná. Měl jsem co dělat, abych k ní nepřišel a nepolíbíl ji. Pořád mě to tak moc lákalo, ale chtěl jsem ještě počkat. Pořád jsem necítil, že by to byla ta vhodná chvíle. Doufám ale, že už to bude brzy. Miloval jsem ji, tak strašně moc jsem ji miloval a toužil aby to cítila stejně. Někdy mám pocit, že mě má ráda, někdy zase, že mě má víc než ráda a někdy jsem se cítil, jako bych pro ní nic neznamenal. Nevím proč, vždycky je ke mě tak hodná, ale já se cítil tak špatně. Pořád si vyčítám naše první setkání, byl jsem vážně tak odporný.

,,Dobré ráno." Řekla Hibiki s úsměvem. ,,Dobré." Řekl jsem se zívnutím. ,,Jak se ti spalo?" Zeptal jsem se jí. ,,Hm řekla bych, že dobře." Řekla s úsměvem. ,,To jsem rád." Sedla si na postel. ,,Co budeme dneska dělat?" Zeptala se zvědavě. Trochu jsem se zamyslel a pak mě napadlo. ,,Můžeme jít do města. Chtěl bych se podívat na vánoční trhy a navštívit své trenéry, kteří mi pomohli se dostat na mou úroveň." Usmál jsem se na ní. Doufám, že jí to nebude vadit. Rád bych ji své mistry představil. ,,Můžeme." Rozzářila se. Udělalo mi to radost. ,,Pojďme se nasnídat, mám hlad jako vlk." Zasmál jsem se, Hibiki s úsměvem přikývla.

Máma se snídaní opět zabodovala. Udělala skvělou miso polévku a byla neskutečně výborná. V Evropě to prý není obvyklé, ale za mě by miso polévka měla být povinná na každou snídani. Vždycky mě nakopla do nového dne.

Po snídani jsme šli s Hachim ven a rozhodně jsme se nevyhli další válce ve sněhu, kterou opět vyvolala Hibiki. Potvůrka jedna zákeřná. I proto jsem ji měl tak rád.

Po té jsme se vydali do města. Prošli jsme vánoční trhy na náměstí. Evropská kultura došla i tady. Prodávaly se tu punče a nějaké svařáky, byl jsem trochu zvědavý a jeden punč jsme koupili napůl.  Nebylo to špatné, ale na teplé saké stejně nic nemá.

Zkoušeli jsme každou sladkost, která se v stáncích prodávala. Každá byla jiná, ale všechny chutnaly úžasně. Nakonec jsme to zakončili s dango se sójovou omáčkou. To už jsme ale oba byli úplně přeslazení. Potřebovali jsme to něčím vyrovnat, tak jsme si zašli ještě na rámen.

Poté jsme konečně došli k budově, kde jsem poprvé tančil. Bylo to tak nostalgické. Ihned jsem poznával své mistry a tak moc rád je viděl. Všimli si nás až po chvíli. ,,Tetsuro! Bože to je doba! Jak se ti daří?" Tanuki sensei. Tak moc rád jsem ho viděl. Dost zestárl od doby. ,,Tak rád vás vidím." Uklonil jsem se. ,,Těchto formalit není třeba Tetsuro. Jsme staří přátelé. Tak povídej, jak se máš a co děláš?"

Bylo to nějak moc otázek najednou. V první řadě jsem ji představil Hibiki, která vypadala, že je celkem nervózní. Vykládal jsem mu o tom, jak jsme v Tokyu založili taneční skupinu, řekl jsem mu jak se daří Yuki, Soroce i Daichimu. ,,A co Mika?" Zeptal se. Při téhle otázce se mi trochu vařila krev v žilách. ,,Už před nějakou dobou od nás odešla, Hibiki ji nahradila a je mnohem lepší než ona." Řekl jsem. ,,Ah tak. V tom případě, pokud se vám daří, jsem na vás neskutečně pyšný." Řekl s úsměvem. Nějakým způsobem mě to zahrálo u srdce. Byl jsem rád, že je na nás pyšný, a že nám to přeje.

Ještě chvíli jsme si povídali, než jsme usoudili, že je čas jít domů. Byl jsem tak rád, že jsem ho viděl. Vyvolávalo to ve mě vzpomínky, kdy jsem se poprvé setkal s Yuki a Daichim. Soroka přišla měsíc po mě. Tenkrát nám bylo asi 5 roků. S Yuki jsme se vzájemně provokovali, což nám zůstalo i doteď. Nad těmi vzpomínkami jsem se pousmál.

,,Co se tak usmíváš?" Vytrhla mě z myšlenek Hibiki. ,,Nic, jen jsem zavzpomínal." Usmál jsem se na ni. ,,Povyprávíš mi to někdy?" Zeptala jsem nadšeně. Přikývl jsem. ,,Rád."

Je neskutečné jak ten čas rychle utekl. Už se stmívalo a ulice se začali rozsvěcovat. Procházeli jsme se krásnými osvětlenými uličkami a já prostě nemohl odolat, chytil jsem jemně Hibiki za bok a přitiskl si ji k sobě. Řekl bych, že každý kdo nás právě viděl si pomyslel, že jsme pár. Ale to mi nějak nevadilo.

,,Není to Yuki s Daichim?" Zeptala se Hibiki a ukázala na ně. Jistěže byli. ,,Hej Yuki! Daichi!" Zakřičel jsem. ,,Tetsuro, Hibiki. Co vy tady děláte?" Zeptala se s úsměvem Yuki. Tetsuro si až teď uvědomil v jaké jsou situaci a nevěděl jak odpovědět. ,,Doma jsem neměla co dělat, tak mi Tetsuro nabídl, že bych mohla přijet." Řekla nakonec Hibiki. Super, to by mohlo u Yuki projít. ,,Ah tak, chápu." Zazubila se Yuki. ,,No jsme s Daichim právě na cestě domů, pokud budete chtít, můžeme se třeba ještě večer, nebo zítra na chvíli vidět." Pak se ale zamyslela. ,,Zítra jsou ale Vánoce. Hmm."

,,Jak dlouho tu budeš Hibiki?" Zeptala se nakonec. Do háje. Rozbušilo se mi srdce a nevěděl co dělat. ,,Vlastně do zítřejšího večera." Řekla nervózně Hibiki. Myslím, že výslechu od Yuki se už stejně nevyhnu. Ten její výraz už znám, nervózně jsem se poškrábal na tváři. ,,Tak to necháme na jindy." Zakřenila se Yuki. Už jí to bylo určitě jasné. ,,Tak se zatím mějte." Vyhrkl jsem a šli jsme.

Zítra jsou Vánoce. Nevím jestli je Hibiki bude slavit s námi. Byl bych rád, kdyby ano, ale zároveň pro ní budu mít pochopení, když nebude chtít. Pořád ale nějakým způsobem doufám, že si s námi vychutná ten kouzelný okamžik.

Sáhl jsem si do kapsy a nahmatal náramek, který jsem ji koupil. Začali mě užírat pochybnosti. Bude se ji líbit? Bude ho nosit? Co když ho odmítne? Do háje, nesnáším tyto pocity. Ale určitě jí ho dám, i kdyby se jí nelíbil, přece jen.. Je to dárek. A vážně jsem se snažil, abych ji udělal radost.

,,Co ten smutný výraz Tetsuro?" Usmála se na mě. ,,Smutný výraz? Nevím o čem to mluvíš." Pokusil jsem se o něco jako úsměv, ale moc mi to nešlo. Povzdechl jsem si. ,,Budeš s námi zítra slavit?" Zeptal jsem se nakonec. ,,Budu." Přikývla s úsměvem. Její odpověď mě překvapila. ,,Vážně?" Zeptal jsem se trochu až moc nadšeně. Znovu s úsměvem přikývla.

Přitiskl jsem ji k sobě a trochu ji pocuchal vlasy. ,,Tetsuro.." Zasmála se a pokoušela se mi to vrátit. ,,Děláš mi vážně radost Hibiki." Usmál jsem se na ní, přičemž se začervenala.

Konečně jsme došli domů, máma na vás už čekala s večeří a čajem. Byl jsem po dnešním dni tak unavený. Jenom jsem se najedl, šel se osprchovat a zalehl do futonu. Hibiki po chvíli přišla a zalehla do postele. Nevím co mě to napadlo, ale chytil jsem ji, přitáhl si ji k sobě do futonu a obejmul ji. Nebránila se, naopak, pro mé překvapení se ke mě přitulila ještě víc.

Měl jsem ji políbit.
Kdybych jenom tenkrát věděl..