Zvládla to. Jsem tak moc rád. Dokázala ze sebe vydat úplně to nejlepší, i když se tak bála. Jsem na ni pyšný. Taky jsem rád za to, že jsem ji pomáhal, každý den ji trénoval. Nějakým způsobem mám pocit, jako by pro mě, i pro ni skončila důležitá kapitola života a začala úplně nová. Nová kapitola, kde je Hibiki členem naší skupiny. Naplňovalo mě to neskutečnou radostí. Dokonce jsem se nedokázal ovládnut a obejmul jsem ji. ,,Moc ti děkuju Tetsuro, zvládla jsem to jen díky tobě." Řekla mi. Nedokázal jsem nic říct. Byl jsem tak neskutečně moc rád. Budou mi chybět naše společné ranní tréninky. Možná bych ji mohl navrhnout, abychom se někdy ráno znovu sešli. Jo, bylo by to fajn. Nad touhle myšlenkou jsem se pousmál. 

Bylo už poledne. Je až těžko uvěřitelné kolik času to zabralo. Šli jsme to oslavit do nejbližší restaurace. Cestou jsem dost přemýšlel. Bylo to vlastně poprvé po dlouhé době, kdy jsem někam šel se skupinou. Vždycky mě zvali, ale odmítal jsem. Přesto mě nezavrhli. Jsem jim za to vděčný, za jejich přátelství a trpělivost, za to, že snášeli moje blbé nálady. Bylo mi to líto, vážně moc. Ale na lítost je teď už nejspíš pozdě. Je načase abych to napravil. 

Yuki mě píchla do žeber, což mě vytrhlo s myšlenek. Škaredě jsem se na ní podíval, věděla, že to nemám rád. Ona se na mě však jen zazubila. ,,Copak snad nemáš radost?" Tahle otázka mě dost překvapila. ,,Proč si to myslíš Yuki?" Vypadám snad, že nemám radost? Byl jsem na Hibiki vážně pyšný, to jsem ji i řekl. ,,Vypadáš nějak zamračeně." Zašklebila se na mě Yuki. ,,To je můj normální obličej, ještě sis nezvykla?" Odpověděl jsem ji sarkasticky. Nafoukla tváře a na chvíli hrála uraženou, nakonec se ale začala smát. ,,Protivo!" Ráda mě provokovala, od ní jediné jsem to ale snášel, být to kdokoliv jiný, pošlu ho okamžitě do háje. Mojí odpovědí bylo vypláznutí jazyku. Bylo to až nostalgické. Připomnělo mi to dětství. Vždycky když mě Yuki provokovala, vyplázl jsem na ni jazyk a ona se vždycky hrozně urazila. Teď už to naštěstí brala s humorem. ,,Vážně ti děkuju, že jsi Hibiki pomáhal." Pousmál jsem se nad tím. Hibiki byla před námi a bavila se s Daichim a Sorokou. Abych pravdu řekl, maličko jsem žárlil. ,,Pořád nevím o čem to mluvíš. Hibiki to zvládla sama, má tálent." Řekl jsem bezstarostně, přičemž jsem se usmíval. Yuki to bylo jasné. ,,Co k ni cítíš Tetsuro? Ze začátku to vypadalo, že její přítomnost nemůžeš překousnout. Od doby, co začala trénovat se tvé chování i přístup úplně změnili." Trochu ve mě hrklo a překvapeně jsem se na ni podíval. Nečekal jsem takovou otázku. Má cenu ji lhát? To nejspíš ne. ,,Nejsem si úplně jistý." Přiznal jsem ji. Zvědavě se na mě podívala. Nebudu ji přece říkat, co k Hibiki cítím, nehodlám riskovat, že by ji to hned řekla. Byl bych za blbcem. ,,Ona tě má hodně ráda, víš o tom?" Tak teď jsem byl překvapený zase já. Cítil jsem, jak se mi do tváři vlívá červená, srdce se mi roztlouklo. Co to právě teď řekla? Než jsem se ji stačil zeptat, odběhla a skočila Daichimu na záda, přičemž se na mě ještě otočila a vyplázla jazyk. Potvora jedna, zasmál jsem se. Ale upřímně mě zmátla. 

Konečně jsme došli do restaurace. Venku byla opravdu zima a chvíli před tím, než jsme došli začalo sněžit. Začínal prosinec, takže to není nic neobvyklého. ,,Dneska vás všechny zvu." Prohlásil jsem. Dost překvapeně na mě koukali, ale neodporovali. Hodně jim toho dlužím a zaplatit oběd, zákusek a něco k pití je pro mě teď to nejmenší. Hibiki si sedla naproti mě. ,,Děkuju." Usmála se na mě. Ten úsměv, který jsem měl tak rád. ,,Nemusíš mi děkovat." Opětoval jsem ji úsměv. Lehce se začervenala. 

Než nám donesli jídlo, musel jsem vyslechnout Daichiho o jeho nerozhodnosti citů k Yuki. Bylo to až nesnesitelné, ale byl to kamarád, chtěl jsem mu pomoct. ,,Tak ji třeba pozvi na rozsvícení stromku." Navrhl jsem mu. ,,Myslíš, že by se mnou šla?" Zněl dost nejistě. Blbec, vážně mu pořád nedošlo, že ho má Yuki ráda? ,,Řekni mi jediný důvod, proč by s tebou nešla?" Bavili jsme se potichu, holky řešily své záležitosti. ,,Nejsem tak sebevědomej jak ty. A ani nejsem nějak atraktivní. Po tobě všechny holky jdou." Nad tím jsem se zasmál. ,,Myslíš? Proč teda žádnou nemám?" Zeptal jsem se sarkasticky. Samozřejmě, že odpověď znám, odmítal jsem je. Daichi očima uhnul směrem k Hibiki. Nadzvedl jsem obočí, abych naznačil, že tohle gesto nechápu. ,,Občas vypadáte jako pár." Zašeptal. Hleděl jsem na něho s otevřenou pusou a nejspíš i rudým obličejem. ,,Takhle to není." Zakoktal jsem. Tentokrát nadzvedl obočí Daichi. To už nám ale konečně donesli jídlo. Hned jsme se do toho všichni pustili. 

Po jídle jsme se všichni společně bavili. Pozoroval jsem Hibiki. Zkoumal jsem na ni každý detail. Její smaragdově zelené oči, malý nos, pěkně tvarované rty, které umí vykouzlit tak krásný úsměv, jemný obličej. Její dlouhé vlnité, až skoro kudrnaté zrzavé vlasy, které nosila nejčastěji rozpuštěné, nebo v nějakém lehkém účesu. Na krku nosila stříbrný řetízek se sakurovým kvítkem, uprostřed kvítku byl drobný průhledný kamínek. Možná bych ji k tomu koupil náramek, hodilo by se to k tomu. Měla docela i drobnou postavu, jak už jsem jednou zmínil, je docela maličká. 

Znovu se usmála. O něčem nám vyprávěla, ale nebyl jsem schopný poslouchat. Vnímal jsem každé její gesto. Vypadalo to, že je trochu nervozní. Chápu ji, nebyla zvyklá vyprávět více lidem naráz. Když něco vyprávěla mě, byla úplně v klidu, občas nevěděla jak některé věci popsat, ale byla klidná. Yuki ji začala vyprávět o tom, jak skupina vznikla a naše společné zážitky od dětství. Rád jsem to poslouchal. Připomínalo mi to všechny ty hezké chvíle v mém životě. I když Yuki občas říkala i ty trapné situace, které nastaly. Rozesmálo mě to. Dneska už se nad tím dokážu zasmát. Tehdy jsem se ale cítil dost blbě. Bejvávalo. Teď nás čekají nové společné zážitky. 

Opřel jsem si hlavu o ruku a dál poslouchal o čem se baví. Moc jsem se nezapojoval, ale nějak mi to nevadilo. Nechtělo se mi ani moc mluvit, spíš jen poslouchat. A konečně nastala i má oblíbená chvíle. Donesli nám konečně dezert. ,,Jednou z toho dostaneš cukrovku Tetsuro." Zasmála se Soroka. Škaredě jsem se na ni podíval. ,,No a co, stálo by to za to." Z nějakého důvodu to všechny rozesmálo. ,,Vždycky mě rozesměje, jak se ti rozzáří oči, když vidíš kus dortu." Smála se Yuki s plnou pusou zmrzliny. I mě to přišlo docela vtipné. Prostě mám rád sladké. Na tom se už nejspíš nic nezmění. 

Bylo už načase jít domů. Šel jsem samozřejmě s Hibiki. Cestou jsme se bavili o jejím úspěchu. Byla z toho neskutečně nadšená. Popisovala mi všechny její pocity. Musel jsem nad tím zasmát. Byla při tom tak roztomilá. 

,,Nechceš se mnou jít příští týden na rozsvícení vánočního stromku?" Zeptal jsem se ji, když už jsme stáli před byty. Přikývla ,,Půjdu ráda." Nečekal jsem, že mi to odkývne tak rychle. Ale co, byl jsem za to rád. 

Ten týden utíkal neskutečně pomalu. Čas jsem si zkracoval právě s Hibiki. Buď jsme si povídali na balkoně, nebo jsme šli do nějaké kavárny. Ale konečně nastal ten den. Chtěl jsem s ní zažít to kouzlo Vánoc. Opravdu jsem se těšil. Už se stmívalo a bylo načase vyjít. Měl jsem pro ní na Vánoce náramek, se sakurovým kvítkem. Nechal jsem ho pro Hibiki vyrobit na zakázku. Doufám, že se ji bude líbit. 

Hibiki na mě už čekala. Když mě uviděla, usmála se. Jak mě ten její úsměv dokázala zlepšit náladu. ,,Půjdeme?" Zeptal jsem se ji. Přikývla. Venku sněžilo, nepřišlo mi ale, že by byla taková zima. Cestou jsme si povídali o tom jak slavíme Vánoce. Dozvěděl jsem se, že Hibiki Vánoce neslavila, jelikož v ten den měl její otec narozeniny. Na jednu stranu jsem ji chápal, na druhou mi to bylo celkem líto. 

Když jsme došli na místo, potkali jsme Yuki s Daichim. Tak mě přece jen poslechl. Po chvíli se k nám přidali i Soroka s jejím přítelem Hideakim. Ten kluk je úplně v pohodě, rád si s ním vždycky pokecám. Konečně to začalo. Nejdřív malý proslov a pak rozsvícení stromku, přičemž se rozsvítily i všechny ulice Tokya. Všude byly světýlka. Je to kouzelné. Když jsem se kouknul na Hibiki, její oči zářily nadšením, společně jsme pozorovali tu nádhernou scenérii. Po chvíli mě Hibiki zatáhla za rukáv, chtěla mi něco říct, musel jsem se sklonit. ,,Podívej se na Yuki a Daichiho." Snažil jsem se co nejnápadněji se na ně podívat, zprvu mi nepřišlo nic zvláštního, dokud jsem si nevšiml jejich rukou. Drželi se. Daichi ty draku! Byl jsem na něho hrdý. Konečně se odhodlal. Sklonil jsem se k Hibiki. ,,Necháme jim trochu soukromí." Navrhl jsem. Přikývla. Rozloučili jsme se s nimi a šli se někam projít osvíceným Tokyem. 

,,Co budeš vlastně dělat o zimních prázdninách?" Zeptal jsem se Hibiki po chvíli. Chvíli přemýšlela a pak řekla ,,Nic asi v plánu nemám. Budu se nejspíš učit." Představa, že by Hibiki trávila zimní prázdniny a Vánoce sama se mi vůbec nelíbila. Ještě k tomu, kdo by se učil o prázdninách? ,,Nechceš se mnou jet do Ósaky? Dneska tam pojedu." Zeptal jsem se ji. ,,To přece nemůžu." Zasmála se nervozně. ,,Proč bys nemohla? Mým rodičům to vadit nebude. Prostě se mi nelíbí představa, že by jsi tu byla sama." Přiznal jsem nakonec. Překvapeně se na mě podívala. ,,No tak Hibiki, nenech se přemlouvat." Usmál jsem se na ni. ,,Vážně to nebude tvým rodičům vadit?" Zeptala se stydlivě. ,,Určitě nebude." Odpověděl jsem ji. Nakonec tedy přikývla. Šli jsme tedy domů, zabalili si věci a vyrazili na nádraží. Rodiče jsem upozornil přes sms, a jak jsem říkal, neměli s tím problém, naopak byli i rádi.

Cesta z Tokya do Ósaky byla dlouhá. Měli bychom tam být tak o půl dvanácté večer. Hibiki po hodince usnula a opřela si hlavu o moje rameno. Nějak jsem se ji nebránil, sám jsem byl už docela unavený. Po chvíli jsem taky usnul. 

,,Stanice Ósaka." Trochu mě to polekalo. ,,Vystupejeme." Opatrně jsem ji probudil. Skoro jsem měl chuť ji vzít do náruče jen abych ji nemusel budit. 

Cestou k mému domu jsme toho moc nenamluvili. Oba jsme na to byli moc unavení. Upřímně, docela jsem se i těšil domů. Nevím jestli to bylo tím, že se mnou byla Hibiki, nebo to bylo něčím jiným? Nevím. Na tom asi nesejde. Po nějaké chvíli jsem si všiml, že jdu sám. Hrklo ve mě a rychle jsem se otočil. Hibiki stála a někam koukala. Všiml jsem si, že vlastně stojíme u hřbitova. Proč ale stojí? Vypadalo to skoro, jako by ani nedýchala. ,,Hibiki jsi v pořádku?" Podívala se na mě. Stál jsem nehybně z toho co jsem právě viděl. Její oči byly ohnivě rudé a zářily ve tmě. Při pohledu do nich se mi dělalo mdlo. Neměl jsem strach, možná trochu. Víc mě spíš ale fascinovalo. 

,,Hibiki, Tvoje oči...."

Poznámka autorky: Zajímá vás jak se dají Yuki s Daichim dohromady? V tom případě mrkněte na samostatnou knihu Dancers: Specials.
Jinak moc vám všem děkuji, kteří můj příběh čtou! Za každou hvězdičku i komentář jsem neskutečně vděčná!
Uvidíme se u další kapitoly!🌸