Bylo mi Tetsura vážně líto. Držela jsem ho za ruce a pozorovala, jak mu slzy stékají po tvářích. Věděla jsem, jak se cítí. Měla jsem pocit, že jako jediná to opravdu chápu. V mém případě to bylo trochu jiné. Já jsem věděla, kdo mé rodiče zabil. Tetsuro žil v nevědomosti. Nevěděl kde jeho sestra byla, jestli žila. On i jeho rodiče žili v slabé naději, že někde je, že možná žije. Po tomhle zjištění.. Nedokázala jsem si snad ani představit, jak se museli cítit. Tu naději jim někdo prostě sebral. Bez možnosti, že by se mohla někdy vrátit. Svírala jsem Tetsurovi ruce, přičemž mi to oplácel. I mě stékaly slzy po tváři, a nejen mě. Yuki, Soroka i Daichi. Všichni jsme s Tetsurem plakali. Byli jsme tu s ním a ani jeden jsme ho nedokázali pustit. Bylo i neuvěřitelné, že nám tohle všechno řekl. Myslím, že trpěl už dlouho. Teď ho čeká nový začátek.

Začala výuka. S Tetsurem jsme přišli do třídy trochu pozdě, ale učitel tu ještě nebyl. Naštěstí. ,,Tetsuro, culík!" Špitla jsem na něj a usmála se. Až jsem se podivila, Tetsuro se nad tím zasmál. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že ještě před chvíli brečel. Ale byla jsem ráda. Vidět ho smát se je mnohem lepší než ho vidět brečet. Byla jsem už klidnější. Ty dva dny plné stresu byly k nevydržení. A dneska tomu profesor moc nepomohl. ,,Tak dnes si napíšeme čtvrtletní písemku z moderní literatury." Do háje. To už je dneska?! Koukla jsem se na Tetsura a ten vypadal stejně překvapeně. Moc jsem se na to teda neučila. Ale upřímně, nebylo to tak těžké jak jsem si myslela. Hodně věcí jsem si pamatovala z hodin. Jsem si jistá, že aspoň na tech 60% to dám.

,,Věděl jsi něco?" Zeptala jsem se po hodině Tetsura. ,,Na něco jsem si vzpomněl. No ale za jedna to určitě nebude." Usmál se. Znovu jsme si celou přestávku povídali. Mám pocit, že je všechno ve starých kolejích, ale i tak mám pocit, že je něco jinak. Tetsuro se víc smál. Předtím bylo výjimečné ho vidět smát se. Většinou to bylo jen z důvodu, že jsem udělala nějakou hloupou chybu v tanci. Ale teď? Teď se smál celou dobu, co jsme si povídali. Bylo to hezké. Měl tak krásný úsměv. Opět jsem si vzpomněla na slova Yuki. No co, přiznávám si to. Cítila jsem, že jsem se začala trochu červenat. Bylo mi až líto, když přestávka skončila. Ale další přestávky to bylo to stejné. Pořád jsme si povídali, o obědové jsme se šli i projít, přičemž jsme potkali Daichiho s Yuki, tak jsme strávili ten čas společně. 

Po vyučování nás konečně čekal trénink. Dneska jsem se opravdu snažila. Zítra mě čekal důležitý den. Oficiální vstup do skupiny. Budu muset předvést své schopnosti jejich šéfovi. Jsem nervozní, ale Yuki mě uklidňovala s tím, že to nic nebude. ,,Jenom mu ukážeš, co ses za tu dobu, co jsi s námi naučila, naše choreografie zvládáš už dost dobře. Nemusíš se bát." Usmívala se na mě Yuki. I přesto jsem měla docela strach. Ke konci tréninku jsme si opět sedli a zkoušeli vymyslet novou písničku. Líbilo se mi to. Každý zpíval úplně jinak. Yuki měla sice tenký, ale zvučný hlas, písničkám to opravdu přidávalo. Soroka měla zase trochu hrubší hlas, ale znělo to vážně dobře. Nějak se to hodilo k jejímu vzhledu. Tetsuro měl čistý a příjemný hlas, hezky se to poslouchalo. Daichi měl trochu podobný hlas jako Tetsuro, jen trochu méně zvučný. Dávali jsme to pomalu konečně dohromady. Znělo to moc dobře. Teď na to ještě vymyslet choreografii. 

Když jsem vyšla z šatny, Tetsuro na mě už čekal. Navrhl, jestli se ještě neprojdeme, než půjdeme domů. Souhlasila jsem. Pořád jsem nad ním přemýšlela. Nad tím, jak se teď asi může cítit. Když jsme vyšli ven, byla dost zima. Mrzlo bych i řekla. Když jsem vydechla, šla mi od pusy pára. Nevadilo mi to. Vlastně jsem měla raději zimu než teplo. Tetsuro mi opět ukazoval noční Tokyo. Vlastně ještě nebyla ani noc. Pořád mě to neskutečně fascinovalo. Tolik světel prostě v horách neuvidíte. Je to tak kouzelné. Tolik lidí, ruchů, a všeho kolem. Tohle mě bude vždycky fascinovat. Pozorovala jsem Tetsura. Usmíval se. Svůj sarkastický humor ale naštěstí neztratil. Jen mi to teď přišlo jiné. Měla jsem pocit, že mě potřebuje. Jako bych mu jen já mohla porozumět. Měla jsem nutkání něco udělat. ,,Jsi v pořádku Hibiki?" Zeptal se mě. Uvědomila jsem si, že vlastně stojím. Chvíli jsem se dívala do země. Bylo takové ticho. Něco mě zastudělo na nose. Podívala jsem se na oblohu. Začalo sněžit. Když jsem se znovu podívala na Tetsura, taktéž pozoroval oblohu. Nevím co mě to napadlo. Přišla jsem k němu a obejmula jsem ho. Musela jsem trochu povyskočit, jelikož je hodně vysoký. Měla jsem podpatky a ještě k tomu jsem stála na špičkách. Nečekal to. Držela jsem ho pevně. ,,Děje se něco?" Zeptal se mě znovu. ,,Já jen mám pocit, že prostě musím." Zašeptala jsem. Cítila jsem, že mi po tváři stéká slza. Tetsuro mě stiskl. Tak moc jsem si ho přála cítit u sebe. S každým stiskem jsem si přála víc a víc aby tahle chvíle neskončila. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli ve svých náručích. Vím jenom, že ta chvíle byla nekonečná a zároveň neskutečně krátká. 

Když jsem přišla domů, bylo mi smutno. Ale tak nějak příjemně smutno. Tohle objetí bylo v něčem jiné. Nevím jak to popsat. Prostě to bylo jiné. Nedokážu ani popsat, jak jsem se cítila. Možná jsem byla šťastná? Ale pláče šťastný člověk? Napsala jsem Yuki. Její odpovědí bylo, že v tom lítám až po uši. Vím, že bych tomu měla dát čas. Srovnat si v hlavě, co vlastně cítím. Nechat Tetsura ať si to v hlavě srovná. Přece jen, to, co se mu teď stalo, nemá to teď jednoduché. 

Špatně se mi spalo. Neměla jsem sice noční můry, ale nešlo mi prostě usnout. Jednak jsem myslela na Tetsura a taky mě čekal ten oficiální vstup. Byla jsem nervozní, že to pokazím. Nějak se mi podařilo usnout asi na tři hodinky. Rozhodně to nestačilo. 

,,Ty teda vypadáš. Spala jsi vůbec?" Zeptal se mě Tetsuro jen co jsem vyšla ze dveří. ,,Ani moc ne. Promiň." Usmál se na mě. ,,Koupím ti kafe než půjdeme do haly, ještě máme trochu času." Jo kafe budu asi potřebovat. Jsem zvědavá, jak tohle zvládnu.

Pomohlo mi to jen trochu. Ale dostatečně na to, abych se dokázala soustředit. Když jsme přišli do haly, byli tam už všichni ze skupiny. ,,Tak co Hibiki, jsi připravená?" Vyhrkl na mě Daichi hned. ,,Doufám, že ano. Jsem docela nervozní." Pousmála jsem se. ,,Arina tu ještě není, chceš si to ještě trochu procvičit?" Zeptala se mě Yuki. ,,Asi raději jo." Snad by mě to mohlo probudit. Trochu jsem se protáhla a začala jsem s ostatními tančit nacvičené choreografie. Jsem ráda, že jsem to udělala. Zopakovala jsem si to a jako bonus mě to i probudilo. Sotva jsme dotančili na poslední sestavu, vešel do haly starší pán. Hádám tohle byl Arina. ,,To už jste začali?" Zněl trochu podrážděně. ,,Jenom jsme se procvičovali, pane Arino." Řekla mu Soroka. Takže jsem měla pravdu. Zaměřil se na mě. Měla jsem pocit, že mě pohledem propíchne. ,,Tohle je ona? Jak se jmenuješ?" Řekl to takovým tonem, že jsem měla chuť utéct. Yuki za mnou přišla a položila mi ruku na rameno. ,,Hibiki Senjuha." Odpověděla jsem dost nervozně. ,,Tak se předveď. Začněte choreografií číslo 03." Řekl a posadil se. Super, musel si hned ze startu vybrat tu nejtěžší. ,,Zvládneš to." Usmál se na mě Tetsuro. Což mě trošku uklidnilo. Postavila jsem se na svou pozici a čekala, až začne hrát hudba. Jedna, dva, tři, čtyři, pět. Začali jsme. Držela jsem se rytmu a snažila se dělat, co jsem měla. Pro mé štěstí se mi dařilo. Snažila jsem se mít co nejvíce prázdnou hlavu. Soustředila jsem se jen na pohyb.  Konec první sestavy. ,,Teď mi ukažte 35." Tuhle mám dokonce ráda. 

Takhle to pokračovalo, dokud jsme neodtancovali všechny nacvičené choreografie. Poté mě vyzval, abych na ty stejné sestavy tancovala sama. Bylo to trochu těžší, jelikož jsem neviděla nikoho kolem sebe. Ale zvládla jsem to, možná se našlo pár chybiček, ale určitě nebyly podstatné. ,,Fájn tak teď ještě potřebuju, abys zazpívala. Nejdřív se všema, pak zase sama. Tohle bylo pro mě naštěstí to nejmenší. Zpívala jsem, jak nejlépe jsem dokázala. 

,,No dobrá, to by asi stačilo. Nemám k tomu námitky. Od teď jsi oficiální členkou Dancers. Tady mi to podepiš, klidně si to přečti, ale myslím, že už ti bylo řečeno, co smlouva obsahuje. Tak díky. Teď mě poslouchejte. Chci po vás do tří měsíců novou sestavu. Za tři měsíce na to natočíme klip." Otočil se na podpatku a odešel z haly. Byla jsem zmatená. Tohle bylo nějak moc rychlé a než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, Yuki na mě skočila. ,,Zvládla jsi to! Od teď patříš k nám a my tě už nikdy nepustíme!" Po té za mnou přišel Tetsuro, chytil mě a v jak nějakém klišé filmu se mnou zatočil. Byla jsem šťastná. Až jsem se jim tam rozplakala. Proč pořád brečím? Všichni mě objímali. Dokázala jsem to! Vážně jsem to dokázala! ,,To chce oslavu lidi! Zajdeme na pořádný rámen a kus dortu!" Prohlásila Yuki. Tetsuro se radostně olíznul.