Vzbudilo mě zvonění telefonu. Kdo by mi do háje volal takhle v noci?! Když jsem se podíval na hodiny, byly 4 ráno. Nemám chuť se vůbec zvedat pro mobil. Nechám to tak. Ráno když tak zavolám zpět. Jenomže ten někdo mi nechtěl dát pokoj. Volal po druhé, po třetí,... Už jsem byl vážně naštvaný. Tak fajn, zvednu to. Zjistil jsem, že se mi pokouší volat máma s tátou. Co chtějí v tuhle hodinu?! Po chvíli zase volají. Bylo to divné, jelikož mi volali tak jednou do týdne a to většinou odpoledne. Zvedl jsem to. ,,Tetsuro, broučku kde vězíš?" ,,Spal jsem mami, koukni se kolik je hodin. Teprve za hodinu jsem měl vstávat do školy." Byl jsem docela podrážděný. Jistě, raději bych ještě spal. ,,Tetsuro, teď mě prosím poslouchej, potřebuju aby ses vrátil domů." Domů? Proč tak najednou? Máma zněla docela mrzutě, stalo se něco vážného? ,,Našli Hotaru." Srdce mi poskočilo radostí. Našli ji? Po těch dlouhých letech? ,,Je v pořádku?" Hotaru je moje starší sestra, před osmi lety zmizela beze stopy. Konečně ji našli. Tolik let jsme žili v nevědomosti kde je. Spadl mi kámen ze srdce. ,,Broučku, teď mě vážně poslouchej.." Mámě z nějakého důvodu selhával hlas. Však se ji vrátila dcera, proč brečí? Slyšel jsem otce, vzal to za ní. ,,Tetsuro, Hotaru sice našli, ale ne tak, jak bychom rádi. Našli její tělo." Sevřel se mi žaludek. Veškerá radost mě v tu chvíli opustila. ,,Prosím tě, přijeď domů." Pořádně jsem už ani neslyšel. Mobil mi vypadl z ruky, kolena se mi podlomila. Našli její tělo. Našli tělo. Tahle věta se mi opakovala v hlavě. Je mrtvá. Hotaru. Má sestra. Proč? Cítil jsem, jak mi slzy tekly po tváři. Vzduch, potřebuju na vzduch! Nějak se mi povedlo doplazit se na balkon. Opřel jsem se tak, že jsem málem přepadl. Snažil jsem se nadechnout. Ale pořádně mi to nešlo. Měl jsem jako by vyražený dech. Po chvíli jsem se rozkašlal, slzy mě ale pořád dusily. Ale už jsem byl schopný se nadechnout. Moje sestra. Nedokázal jsem si představit, že už tu vážně není. Celé ty roky, celé ty roky jsme žili v té malé naději, že je Hotaru naživu, že se vrátí. Vzpomněl jsem si na ten den, kdy zmizela. Hnusně jsme se pohádali. Řekl jsem ji, že už ji nikdy nechci vidět. Kdybych tenkrát věděl.. Jsem takový kretén! Já jsem takový neskutečný idiot! Nenávidím se! 

,,Tetsuro, jsi v pořádku?" Hibiki? Ještě to mi scházelo. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla. Nedokázal jsem se ji podívat do tváře. Jak bych jen mohl? Jsem takový ubožák. Poprosil jsem ji, aby mě nechala o samotě, že dnešní trénink je na ní. Můj hlas mě ale prozrazoval, muselo ji být jasné, že se něco děje. Nechci o tom mluvit. Nechci ji přidělávat další starosti. I když jsem se na ni nedíval, měl jsem pocit, že má starost. Ale nakonec odešla. Děkuji Hibiki. Děkuji, že respektuješ to, co ti říkám. Ještě nějakou chvíli jsem stál na balkoně a přemýšlel nad Hotaru. Odpustila mi vůbec někdy? Nenáviděla mě? Tohle je něco, co se už nejspíš nikdy nedozvím. Musím jet domů. Zabalil jsem si na cestu a vyrazil jsem na nádraží. 

Ve vlaku jsem si nasadil sluchátka, ale nedokázal jsem být v klidu. Volala mi Yuki. Hibiki ji nejspíš řekla, že se něco děje. Postupně se mi snažili dovolat všichni. Nebral jsem jim to, nemám chuť s kýmkoliv mluvit. Chápu, že mají starost. Rád bych jim to vysvětlil, ale ne teď. Pořád totiž nevím, co si myslet, o sobě, o téhle situaci. Cítil jsem se vážně špatně. Jako by to byla moje vina. Najednou mi došlo, jak se vlastně cítila Hibiki. Mám pocit, že se teď cítím dost podobně. Mohl jsem něco udělat? Něco, co by zabránilo smrti Hotaru? Čím blíž jsem byl ke svému rodnému městu, tím víc mi bylo úzko. Co mám říct mámě? Jak se zachovat? Neumím si ani představit, jak se máma s tátou cítí. Já ani vlastně nevím, co cítím. Hotaru už tu není, prostě zmizela. Už ji nikdy neuvidím. Přál bych si vrátit čas. Ještě jednou si s ní popovídat, ještě jednou vidět její optimismus. Jsem vážně blbec. Vždycky tu pro mě jako starší sestra byla, chránila mě. A já se ji odvděčil tím nejhorším způsobem. V životě si to neodpustím. ,,Stanice Ósaka." Už? 

Když jsem vyšel z vlaku, bylo mi vážně divně. Bylo to poprvé, co jsem se vážně netěšil domů. Bál jsem se toho co mě čeká. Bál jsem se, co mi řeknou. Hlavou se mi promítali ty nejhnusnější scénáře toho, jak Hotaru mohla zemřít. Zemřela rychle? Nebo ji někdo mučil? Bude to ode mě znít vážně odporně, ale doufám, že to měla rychle za sebou. Prostě doufám, že se netrápila. Bože jsem tak odporný člověk. Jak nad tímhle vůbec můžu přemýšlet?! Je mi ze mě samotného zle. Jak jsem šel městem, vzpomínal jsem na staré časy. Každý kousek mi připomnělo nějakou vzpomínku, ať už na Hotaru, nebo na skupinu. Procházel jsem kolem budovy, kde jsem poprvé tančil. Měl bych se tam někdy stavit. Aspoň pozdravit své mistry. Dlouho jsem tu nebyl. Co žiju v Tokyu, byl jsem ve svém rodném městě asi jen třikrát. A to ještě k tomu většinou jen na prázdniny. Nevím proč, možná jsem se prostě tomu všemu chtěl jen vyhnout. Ósaka mě nějakým způsobem hrozně dusila. Nebyl jsem tady zrovna rád. Každým krokem, kterým jsem se blížil k našemu domu, jsem zpomaloval a měl jsem chuť utéct. Od toho všeho. Když jsem už viděl náš barák, zastavil jsem se. Pohni se blbče! Moje nohy mě nechtěly poslouchat, ale nakonec jsem šel dál. Viděl jsem v okně mámu, vyhlížela mě. Takže jsem nemusel oni zvonit. Když otevřela, obejmula mě. Brečela. V tuto chvíli jsem ani já nedokázal své slzy nějak zastavit. Když jsem vešel, zahlédl jsem tátu. Vypadal ustaraně. Nedokázal dávat svoje emoce moc najevo. Takže je myslím jasné po kom jsem. Ale nebyli doma sami. Když jsem procházel obývákem, byli tam tváře, které jsem znal, i neznal. Poznával jsem lidi z rodiny, ale ostatní ne. Soucitně se na mě dívali. Nesnesu to. Já prostě nemám rád lítost. Abych se tomu vyhnul, utekl jsem do svého pokoje, kde jsem se zavřel a neměl v plánu nějakou chvíli vyjít. Jenom jsem odhodil věci do kouta a lehnul si na postel. Za nějakou chvíli za mnou přišel táta. ,,Tetsuro.." ,,Jak se ji to stalo?" Neudržel jsem se. Chtěl jsem to vědět, a ať mi ani neříká, že neví nic. Nevěřil bych mu. ,,Vyšetřovatelé si myslí, že měla nějaký konflikt s Yakuzou." ,,Nelži mi!" Vykřikl jsem na něho. Ne, tohle není možný! Jak by se Hotaru mohla vůbec dostat do kontaktu s mafií?! Ona.. Tohle mi na ni prostě nesedí! Byl jsem vzteky bez sebe. Nevím jestli jsem byl naštvaný na otce, nebo na tu myšlenku, že by ji zabila mafie. Taková odporná pachuť. ,,Uklidni se prosím tě. I mě se tomu nechce vůbec věřit, ale vyšetřovatelé pro to prý mají důkazy, jen tak jejího vraha nenajdou. Hotaru byla vždycky tak hodná. Sám tomu prostě taky nedokážu věřit." Byl smutný. Dokonce jsem viděl slzu, kterou si ale hodně rychle setřel. Můj otec byl hodně hrdý člověk. Držel si roli vůdce rodiny, bylo pro něho nemožné, aby v téhle situaci brečel. Ale vím, že určitě trpěl. Já ale pořád nemůžu uvěřit, že by se Hotaru dostala do konfliktu s mafií. Prostě tohle nešlo dohromady. Bál jsem se, aby další obětí nebyli právě mí rodiče, nebo já. ,,Dnes odpoledne ji pohřbí, připrav se na to." Už dnes? Představa Hotaru v rakvi mi byla opravdu nepříjemná. Z myšlenek mě dostal příchod mámy. Šlo na ni vidět, že má starost. Položila mi věci na postel. Byl to pohřební oblek, ani jsem se na to nechtěl dívat, natož to oblékat. Ona sama už byla v černém. ,,Měl bys jít dolů Tetsuro, aspoň pozdravit. Všichni tu jsou kvůli ni a mají o tebe starost." ,,Nechci mami, vždyť většinu ani neznám. Nevím ani, co bych jim řekl. Všichni by mě jen litovali." Dál mě nenutila. Jenom mě pohladila po vlasech a spolu s tátou odešli.

Ještě nějakou chvíli jsem přemýšlel nad tím, co mi  táta řekl. Nedávalo mi to smysl. Prostě nedávalo. Podíval jsem se na ty věci. Nechtělo se mi to oblékat. Hotaru měla ráda barevnost. Ráda malovala. Její obrazy byly vždycky plné barev. Nepřijde mi prostě správné být v černém. Nejsem si jistý, jestli by si to přála. 

,,Co to maluješ Hotaru?" Přišel jsem za sestrou do pokoje, jelikož jsem se prostě nudil. A ona mi vždycky řekla něco zajímavého. ,,Tetsuro.." usmála se na mě jako by mě ráda viděla. ,,maluju horu Fuji podle mé fantazie. Pojď blíž, lépe na to uvidíš." Nějak jsem z toho nedokázal Fuji rozpoznat. Byla to jen patlanice barev. Nerozumím tomu. ,,Co si o tom myslíš bráško?"

Co jsem si o tom tenkrát myslel? Nevzpomínám si ani, co jsem řekl. Jenom vím, že se smála. Oblékl jsem si tu černou hrůzu. Cítil jsem se v tom vážně divně. Obvykle mám černou rád, ale dneska.. Dneska jsem ji nedokázal snést.Potichu jsem otevřel dveře od pokoje. Nechtěl jsem, aby mě někdo slyšel. Zaslechl jsem, jak se dole někdo baví o Hotaru. Snažil jsem se to ignorovat, ale bolelo to. Neměl jsem v plánu jít za nimi. Směřoval jsem k pokoji moji sestry. Byl jsem už u dveří a natahoval se pro kliku. 

,,Tetsuro."

Polekal jsem se. Nikdo na mě ale nevolal. Nikdo tu nebyl. To jen vzpomínky na mě křičely. Otevřel jsem dveře. Vypadalo to tu pořád stejně. Od doby, co zmizela, nic se tu nepohnulo. Jenom máma to tu udržovala od prachu. Její obrazy byly pořád na stejném místě. Na stojanu byl obraz, který nestihla dokončit. Byla to právě ta hora Fuji, kterou jsem nedokázal pochopit. Pozoroval jsem ho. Každý tah štětce, každý kousek barvy. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale už jsem v tom Fuji aspoň trochu viděl. Poznal jsem i pár sakurových květů, nějaké stromy. Nikdy jsem ale nedokázal porozumět jejímu stylu. Přesto to bylo svým způsobem kouzelné. Nějakým způsobem to ve mě vyvolávalo všechny druhy emocí. ,,Každý den nad tím obrazem přemýšlím." Ksakru, máma. Polekala mě. ,,Hotaru vždycky měla svůj vlastní svět, byl tak barevný. Snažila jsem se tomu porozumět, ale myslím si, že Hotaru nechtěla aby to někdo chápal." Skutečně. Hotaru nechtěla, aby její obrazy někdo chápal. Říkala mi to mnohokrát. ,,Ona chtěla, aby její obrazy měly emoci mami." Přikývla. ,,Je čas jít Tetsuro." Nechtělo se mi. Vážně tak moc se mi nechtělo jít na ten pohřeb. Ale pro Hotaru jsem nikdy nic neudělal, aspoň tohle ji snad můžu splnit. Vzpomněl jsem si na Hibiki. Měl bych se ji ozvat. Má nejspíš starost.

S mámou a tátou jsme šli vepředu. Bylo mi hrozně úzko. S každým krokem mi bylo hůř. Bál jsem se. Vážně jsem nechtěl vidět Hotaru v rakvi. Je to zvyk, poslední rozloučení. Já si ji ale chtěl pamatovat takovou, jakou jsem ji znal. 

,,Nebuď takový mračoun Tetsuro. Měl by ses víc usmívat."

Tohle mi říkala docela často. Byla vždycky tak moc pozitivní. Trochu mi připomínala Yuki. ,,Volali mi tvoji kamarádi." Řekla mi máma. Měli o mě starost. ,,Co jsi jim řekla?" ,,Že jsi tady a že jim to pak vysvětlíš." To není zrovna to, co jsem chtěl. Nechci jim přidělávat starosti. Jsou to mí přátelé. 

Došli jsme na místo pohřbu. Když jsem viděl rakev, chtělo se mi vážně brečet. Slze jsem se neubránil. Rakev byla zavřená, před ní fotka Hotaru. Pamatuju si na dobu, kdy se to fotilo. Bylo to na její osmnácté narozeniny. Za chvíli mi bude stejně jako ji. Usmívala se. Měla na hlavě věneček z květin a oblíbené červené šaty, její modré oči zářily.. Byla vždycky tak šťastná. Nikdy jsem ji neviděl brečet. Vždycky měla úsměv na tváři. Uvědomil jsem si, že ještě nejsem připravený ji dát sbohem. Přál jsem si, abych se ji mohl ještě omluvit. Začal obřad. Nikdo ale rakev neotevíral. Vážně byla v tak špatném stavu, že nám ji nechtěli ani ukázat? Hlavou mi opět projeli ty nejhorší scénáře. Toho, jak trpí. Cítil jsem slzy na tváři. Máma taky brečela. Přesto se nás s tátou snažila podpořit tím, že nás chytla za ruce. Táta odhodil svou hrdost a nechal své emoce, ať se ukážou. 

Byl konec. Všichni se začali rozcházet. Jenom já jsem stál před hrobem Hotaru, mojí starší sestry. Pořád si nedokážu přiznat, že tohle je vážně konec. Konec života moji sestry. Měla toho ještě tolik před sebou. ,,Měla tě vážně ráda." Zaslechl jsem za sebou. Tuhle tvář jsem vážně dlouho neviděl. Můj děda. Neviděl jsem ho od doby, co Hotaru zmizela. Tak moc od té doby zestárnul. Bylo mi to tak moc líto. ,,Bylo to vážně milé děvče, chodila mi často pomáhat po té co zemřela babička." To už byla taky nějaká doba. Moc si na babičku nevzpomínám, zemřela, když jsem byl malý. ,,Přišla za mnou, když jste se pohádali." ,,Neříkej mi to." ,,Musím Tetsu, jinak se z toho nekonečného kruhu nikdy nedostaneš. Mrzelo ji to, ale přesto tě bránila. Přála si, abys byl usměvavější. Připadal jsi ji hrozně mrzutý a to, o co se snažila bylo právě to, abys nebyl takový pesimista. Věděla o tvých snech a aniž by sis to uvědomoval, pomáhala ti. Kdo si myslíš, že tě dostal na tu taneční soutěž v Okinawě? Byla to Hotaru. Jenom díky ní ses tam dostal. A taky vyhrál." Přestaň, prosím už dost! ,,Nechci ti nic vyčítat Tetsu. Jen chci abys věděl, že tě Hotaru nikdy nenáviděla, měla tě ráda tak, jak má mít sestra ráda mladšího bratra. Dělala to pro tebe. Chtěla, abys byl šťastný. Tak se konečně přestaň utápět v depresích a na Hotaru vzpomínej jen v tom nejlepším. A řiď se jejími přání." Když to dořekl, chytl mě za rameno a odešel. Nedokázal jsem nic říct. Začal jsem si uvědomovat, co jsem za ty roky dělal. Byl jsem ke svému okolí hnusný, namyšlený a povrchní. To je pohled co Hotaru? Úplně jsem pošlapal tvá přání. ,,Omlouvám se." Řekl jsem ji. Vím, že se na mě dívá. Od teď se budu řídit jejím přáním.                     
 ,,Sayonara Hotaru."

Když jsem přišel domů, rodiče už na mě čekali. Řekl jsem jim, co mi řekl děda. Vypadali trochu překvapeně. Řekl jsem jim o jejích přáních. ,,Hotaru by si nepřála, abychom byli smutní. Pořád tu bude s námi." Dlouho jsme pak byli ticho. ,,Kdy se vracíš do Tokya Tetsuro?" ,,Zítra, je spostu věcí, které teď musím udělat." 

Bylo už pozdě večer. V domě bylo ticho. Rodiče se nakonec odhodlali a zeptali se mě na školu. Vyprávěl jsem jim o úspěchu skupiny. Dostávali jsme se do soutěží. Ale rok jsme  teď nedělali nic, jelikož nám odešel člen. Řekl jsem jim i o Hibiki. Což mi připomnělo, že bych se ji vážně měl ozvat. Když jsem se koukal na mobil, měl jsem spoustu zmeškaných hovorů a zpráv od všech ze skupiny. Vynahradím vám to, slibuju. Rodiče na mě byli pyšní, byli rádi, že jsem v Tokyu spokojený, že tam mám budoucnost. Plně mě chápali a ve všem podporovali. Byl jsem jim za to vděčný. Náš společný večer jsme zakončili pozorováním videí z našeho dětství, při kterém mi máma vyprávěla věci, které jsem si ani nepamatoval. Už nebyla smutná, ale vzpomínala. Vzpomínala na ty šťastné chvíle. Vypadalo to, že si vzala k srdci to, že Hotaru by nechtěla, abychom byli smutní. Taktéž jsem vzpomínal. 

Bylo na čase jít spát. Moc se mi to zpočátku nedařilo. Myslel jsem na Hibiki. Myslela na mě? Měla o mě starost? Netroufám si odhadovat. Uvidíme zítra. Pří vzpomínce na Hibikiin nevinný úsměv jsem usnul. 

Ráno jsem se cítil docela zvláštně. Jakoby se můj život posunul. O velký kus. S mámou jsem šel nakoupit a tátovi jsem pomohl opravit stůl. Uběhlo to nějak rychle. Byl jsem ale rád, že jsem s rodiči. Bylo ale už na čase jet zpět do Tokya. Sbalil jsem si věci, máma mi dala na cestu můj oblíbený koláč a peníze. Rozloučil jsem se s nimi a spěchal na nádraží. Stihl jsem to jen tak tak. Sotva jsem doběhl na nástupiště, vlak přijel. Je čas naložit se svým životem jinak. 

Když jsem přišel domů, přál jsem si vidět Hibiki. Že bych na ni zazvonil? Co když není doma? Raději počkám. Když ji uslyším, zajdu za ni. Nevím proč, ale jsem vážně rád zpátky v Tokyu. Cítím se tu doma.  Patřím tady. Abych si všechno připomněl, udělal jsem to, co je už asi jasné, šel jsem na balkon. Vzduch je tady jiný než v Ósace. Cítil jsem šťastně. Usmál jsem se. Netrvalo to dlouho a slyšel jsem známý zvuk otevírání dveří balkonu. Hibiki. Tak moc mi chyběla. Když si mě všimla, na chvíli jsem dostal strach. Co bych ji měl říct? Moc jsem se ani ke slovu nedostal. Co to ksakru dělá? Je normální?! Vyšplhala se po zábradlí a přeskočila. Skočila mi přímo do náruče. ,,Blbko! Mohla ses zabít!" Je normální?! Byl jsem z toho dost zmatený. Nevěděl jsem co říct. Ale ona.. Plakala. K tomu mě ale seřvala jako dítě. Měla o mě vážně strach. Nějak jsem se nezmohl na slova. Jenom jsem si ji k sobě víc přitiskl. Potřeboval jsem ji u sebe cítit. Měla mokré vlasy. Všiml jsem si jedné věci. Neměla na sobě kalhoty! Cítil jsem jak rudnu. Jako.. Pohled to nebyl špatný, ale nechci aby mě měla za úchyla! Jak ji to jen říct? Nějak jsem to ze sebe vykoktal. Ten její vystrašený nevinný výraz byl k nezaplacení. Nad tím se prostě nešlo nezasmát. Snažila se svetr stáhnout co nejvíc k nohám. Bylo mi ji tak líto, že jsem ji musel znovu obejmout. Přes balkon ji teda rozhodně už skákat nenechám. Nabídl jsem ji, že ji nějaké kalhoty půjčím, ať aspoň může projít chodbou, kdyby náhodou někdo šel kolem. Je to takové trdlo. Ale tak moc rád jsem ji viděl. Řekl jsem ji, aby se posadila a začal hledat nějaké kalhoty, ze kterých by nevypadla. Když jsem se na ni podíval, byla pořád červená a její výraz mluvil za vše. Našel jsem jedny kraťasy, které by ji mohly být dobré. ,,Zkus si je." Přišel jsem k ní a podal ji je. Poté jsem se otočil, aby měla aspoň trochu soukromí. ,,Kde jsi byl Tetsuro?" Otočil jsem se k ní. Měla je trochu delší, ale na tu chvíli ji to vystačí. ,,Zítra vám to všechno vysvětlím." ,,Vážně jsme se o tebe všichni báli." Trochu mě píchlo u srdce. ,,Omlouvám se." Šel jsem do kuchyně. Něco bych ji měl aspoň nabídnout. Pak jsem si vzpomněl. ,,Hibiki pamatuješ si na svou první cukrárnu?" ,,Pamatuju." Řekla to trochu zmateně. Usmál jsem se. ,,Pamatuješ si, jak jsem říkal, že moje máma umí ten koláč udělat ještě lépe? Dáš si?" Přišel jsem k ní s talířkem a kouskem koláče. Podívala se na mě tak, jakoby nevěděla jestli může. ,,Jen si dej." Usmál jsem se na ní. Po chvíli mi úsměv opětovala a ochutnala. ,,Vážně jsi měl pravdu." Ještě abych ti kecal. 

Už se chystala k odchodu, trochu mě to mrzelo, ale přece jen, zítra byla škola. Jsem rád, že jsem ji vůbec mohl dneska vidět. Doprovodil jsem ji ke dveřím a čekal, až se za ní zavře. Bylo mi dobře. 

Na druhý den jsme se všichni sešli v naší odpočinkové místnosti.  Všichni čekali, co řeknu. Nevěděl jsem odkud začít. Yuki chvílemi vypadala, že mě chce zabít. Nedivím se ji. Začal jsem dnem, kdy Hotaru zmizela, o naší hádce, jak po té zmizela, i o tom, co ještě stihla říct dědovi. Nikdy jsem o tom nemluvil. Takže jsem se zadrhával a hledal vhodná slova. Přišla ta horší část. Mluvit o její smrti a jak zemřela. Nakonec jsem se dostal i k tomu, jak se cítím po tom všem. Pak už bylo jen ticho. Cítil jsem, že mi stéká slza po tváři. Jsem to ale slaboch. Hibiki za mnou přišla, chytila mě za ruce a lítostně se na mě podívala. Nepouštěla mě. Po té se přidala Yuki, ta mě obejmula a hned po ní Soroka. I Daichi se přidal. Všichni mě drželi. Nedokázal jsem se ubránit pláči. Ale oni všichni.. brečeli se mnou. Drželi mě a neměli v plánu mě pustit. ,,Ty jsi vážně kus vola, víš o tom Tetsuro?" ,,Vím Yuki." ,,Jsme tu vždycky pro tebe!" Řekla s brekem Hibiki. Vím, že ona naprosto chápala, jak se cítím. ,,Děkuju." Tohle jsou mí přátelé. Nikdy je neopustím.