Probudila se krásně odpočatá. Pousmála se. Otočila hlavu na stranu a překvapeně sebou cukla. Přitiskla přikrývku k tělu. U její postele stál Severus. ,,Omlouvám se, ale nebyl jsem si jist, zda vám něco není," vysvětlil.
,,Víte, budu radši, když nebudete chodit ke mně do pokoje, ať už by se dělo cokoliv a vy si myslel cokoliv," řekla.
,,Kvůli mně jste nyní v nebezpečí. Někdo mě mohl vidět, jak jsem k vám přišel. A kdyby o mně věděli, neútočili by jen na mě."
,,No dobře. Chápu. Jsem v pořádku," odbyla ho Hermiona mrzutě.
,,Tak až se oblečete, přijďte do kuchyně. Uvařil jsem vám oběd," pravil a rychlým krokem odešel.
Umí vařit? Ten chlap umí vařit? Mračila se nad myšlenkou, že o něm vůbec nic neví. Vzhledem k tomu, že ona se nenaučila vařit za celé roky, kdy jí do toho nutila její maminka, tak obdivovala všechny, kterým to šlo. Oblékla se do domácího oblečení, ale to jí přišlo hloupé. Uvařil jí oběd. Převlékla se do halenky a černých kalhot. Vešla do kuchyně, kde už byly dva talíře.
,,Udělal jsem polévku z pytlíku," říkal zatímco ji naléval do hlubokého talíře. Vzhlédl k ní teprve potom a uviděl, jak slavnostně je oblečená. ,,Ehm... Vy jste myslela, že jsem uvařil něco skutečného?" zeptal se. Hermiona jenom přikývla. ,,Tak to je dosti trapná situace. Skutečně nejsem dobrý kuchař, jinak bych něco uvařil," ospravedlňoval se.
Hermiona se však zasmála a sedla si k jídlu. ,,To přeci nevadí. Aspoň mi to zlepšilo náladu. Polívku mám ráda."

Seděli naproti sobě a občas prohodili něco o tom, že je hezké počasí, že se zatahuje, že možná bude pršet a nakonec, že ten déšť je nějaký vytrvalý.
,,Takže jste nyní profesorkou v Bradavicích?" načal najednou nové téma.
,,Ano," odpověděla Hermiona.
,,Tipuji správně, přeměňování a obranu proti černé magii?"
,,Skoro. Obranu a lektvary," upřesnila.
,,Lektvary? Nemohl se sehnat učitel zrovna na lektvary?"
,,Sehnal by se, ale já lektvary chtěla. Přeci jen mi to šlo, to musíte uznat."
,,To beze sporu. Ale i tak mě to překvapilo. A nikdy jste nepřemýšlela o tom, že byste pracovala jinde?"
,,Ani ne. Líbí se mi tam. Připomíná mi to roky, kdy jsem byla skutečně šťastná."
,,Jací jsou ostatní profesoři?"
Hermiona se ušklíbla. ,,Nic moc. Asi by vás všichni štvali, protože jsou hrozně milí. Neříkám, že bych je neměla ráda, ale někdy mi to už leze krkem. To, že jsme vyhráli válku ještě neznamená, že je všechno lepší."
,,Zvláštní..."
,,Co je zvláštní?" zeptala se nechápavě Hermiona.
,,Je zvláštní, že zrovna vy máte takový názor," odpověděl Severus. ,,Vždy jsem si myslel, že vy budete ta naivní. Ta, která bude mluvit o tom, jak je svět krásný a bez jediné chyby."
,,Tak to jste mě přecenil. Nedokážu vidět nic jako ostatní. A čím jsem starší, tím víc mi toho vadí. Stávám se vámi."
Severusovi cukl koutek, ale zakryl to. Hermiona si toho nevšimla, což byla škoda, protože se cítila hrozně.
,,Je to takový nezvyk obědvat s někým," přiznal Severus, když si naléval další polévku.
,,Mně to povídejte," přitakala Hermiona.
,,Vy jste se aspoň nemusela schovávat před společností."
,,To je pravda, nemusela. Ale i přesto se schovávám," řekla Hermiona a krátce na něj pohlédla. Nezaregistroval to, zrovna totiž pokládat lžíci. Podíval se na ní pár vteřin poté a zamračil se.
,,Tohle se mi nelíbí. Skutečně jste v mnoha ohledech jako já."
Tuto poznámku Hermiona přešla.
,,Jak to, že vás nechytili?" zeptala se zvědavě.
,,Přeci jen jsem si vybudoval zbytek magie."
,,Takže jak?"
,,To vám neřeknu."
Hermiona zvedla obě obočí.
,,Není to něco, na co bych byl pyšný."
Hermiona zavrtěla hlavou a odnesla nádobí. ,,Počkejte si na zákusek," pravila tajemně. ,,Když už jste vařil, tak vám to musím nějak vrátit."
,,Tak dobrá," souhlasil překvapeně.
Otevřela mrazák a vyndala balení zmrzliny. Dala po trošce do dvou misek a přinesla ke stolu.
Severus se chtěl usmát, místo toho jen poděkoval a dodal, že to vypadá krásně.
,,Jo, jo, dávala jsem si s tím práci, tak si toho važte," pravila Hermiona se lžičkou v puse.
,,Myslím, že jste stejně dobrá na dezerty jako já na hlavní jídlo."
Usmála se. ,,To asi jo. V tomhle si můžeme podat ruku."
Najednou se ozvalo zaklepání. Oba sebou trhli a podívali se na sebe. Pak ke dveřím, a pak zase na sebe. Hermiona ukázala, aby se schoval v její ložnici. Potichu se vytratil a zavřel za sebou dveře. Hermiona ještě chvilku počkala, poté otevřela.