Nerozumím tomu, pomyslela si Hermiona. Ležela už ve své posteli v Bradavicích. Severus spal. Hermiona se otočila na bok a pozorovala ho. Jak to před pár dny řekl? Ten vtípek... Že je otcem jejího dítěte? Ano, tak nějak to určitě řekl. Ale proč? Chtěl jí tím naznačit, že i když čeká dítě s jiným, bude ho brát za vlastního? Protože doslova to myslet nemohl. Nemohl. Hermiona se v duchu zasmála. Nemohl to myslet doslova. Začala usilovně přemýšlet. Jak by to mohl myslet doslova? Hermiono, přestaň vymýšlet konspirační teorie a spi, nařídila sama sobě. Jenže jak mohla spát? Vše ji mátlo. Možná to bylo těhotenstvím, nebo zamilovaností, možná obojí, navíc k tomu musela připočíst Ginnyina slova o Davidovi, celkově se nacházela v prekérní situaci. Přitom se vše na první pohled zdálo klidné, pohodové... Hermiona ale uvnitř cítila znepokojení a očekávala katastrofu.

Kvůli svému ponocování se probudila Hermiona mnohem později než Severus. Vylezla z vyhřáté postele a přešla do obývacího pokoje. Severus stál před oknem a díval se ven. Hermiona si stoupla za něj a položila mu ruku na rameno. ,,Chybí mi svoboda," řekl Severus. ,,Poslední dekáda je pro mě jako být ve vězení."
,,To mě mrzí," pravila Hermiona. ,,Ale je dobře, že vlastně ve vězení nejsi..." Severus se uchechtl.
,,A k čemu mi to je? Nejsem v Azkabanu, ale svobodný nejsem. Tohle není skutečný život."
,,Severusi," oslovila ho Hermiona jemně, ,,tohle zní příliš depresivně i na tebe. Stalo se něco?"
Severus pokrčil rameny. ,,Sám nevím. Občas mívám takovéhle... stavy." Hermiona Severuse zezadu objala, i když jí v tom trochu bránilo bříško.
,,Napadá tě něco, čím bych ti mohla zlepšit náladu?" otázala se starostlivě. Severus mlčel, místo odpovědi položil své ruce na její a tím ji ujistil, že její objetí byl dobrý nápad.
,,Dnes mám s kolegy vánoční posezení," započala nové téma Hermiona. ,,Budu odcházet kolem šesté večer. Takže budeme mít časnou večeři. Skřítkům jsem řekla, aby se stavili s jídlem po páté."
,,Nenáviděl jsem tahle vánoční mecheche," řekl Severus. Stále hleděl ven. ,,Brumbál vždy vymýšlel doprovodný program, který se mi příčil... Ať už šlo o cokoliv."
Hermiona se zasmála a zabořila svůj obličej do Severusovy paže. ,,Minerva by ti jako ředitelka vyhovovala víc," odtušila. ,,Většinou jen sedíme, jíme a povídáme si."
,,Tak snad mi nabídnou místo, až odejdeš na mateřskou," zavtipkoval Severus a promnul si znavenou tvář. Hermiona Severuse donutila, aby se k ní otočil čelem. Podívala se mu do očí a usmála se.
,,Ráda s tebou snídám," pravila.
,,A to souvisí s...?"
,,To souvisí s námi a se vším okolo," řekla a chytila obě jeho ruce. ,,Dáme si teď něco k snědku a budeme si užívat celý den společně. Když už nemůžeš do společnosti, tak ti budu tou nejlepší společnicí."

Hermiona ležela na posteli a hleděla na strop. Severus jí masíroval oteklá chodidla. Zlepšoval se v tom, Hermiona by ho směle nazvala profesionálem po všech těch dnech, kdy se jejím nohám věnoval s něhou a péčí. Zbožňovala, jak se jí Severus dotýkal. Těhotenství bylo vyčerpávající, ale vždy, když se jí věnoval Severus, ožila. ,,Začala jsem už přemýšlet o jménech. U chlapce je to jasné, chtěla bych, aby se jmenoval po mém tatínkovi Paul. Ale holčička... To je mi záhadou."
,,Hm..." zamručel pouze Severus. Byl příliš zabraný do masáže její nohy, než aby se víc verbálně projevil. Hermiona se ponořila do mlčení. Uvažovala.
,,Jak se jmenovala tvá matka?" zeptala se zničeho nic. Severus přestal masírovat, vzhlédl a zmateně zamrkal.
,,Prosím?" otázal se, jako kdyby se musel přeslechnout. Nemohla se ho ptát na matku. Nemohla jen tak nakousnout téma ,,matka", na matku už léta nemyslel, matka přestala existovat. Doslova i obrazně.
,,Jak se jmenovala tvá matka..." zopakovala už méně jistě Hermiona, protože vycítila, že udělala chybu. Chtěla se začít omlouvat, ale slova jí ne a ne vyjít z úst. Nastalo dusné a nepříjemné ticho, kdy se Hermiona modlila ke všem bohům, aby jí Severus nevynadal. Severus na ni hleděl tak nečitelným pohledem, že mu v hlavě mohly vířit myšlenky na vraždu i na jablečný koláč. Nepropustil jedinou emoci. Ve skutečnosti mu hlavou probleskovaly různé situace ze života. Jeho smutná matka sedící na jeho posteli, držící jeho ,,malé já" za ruku. Jeho ještě smutnější matka držící se za tvář, kde jí před chvílí přistála otcova dlaň. Vyčerpaná a plačící matka chladící si zlomený nos pytlíkem mražené zeleniny. Pomalu se nadechl.
,,Eileen," odpověděl Severus. Měl pocit, že to jméno nikdy nahlas nevyslovil. Hermiona byla očividně zklamaná. Lehce se zamračila a povzdechla si.
,,Upřímně řečeno, čekala jsem úplně jiné jméno... Něco jako Annie, Mary, Daisy..." vyjmenovávala. ,,Tohle bohužel není to pravé jméno. Eileen ne," zamítla a ve stejné vteřině se její oči rozšířily úžasem. V další chvíli už se držela za břicho. ,,Severusi, pojď sem!" zvolala šeptem. Severus po kolenou přelezl blíž. Okamžitě chytila jeho ruku a položila ji dlaní na své bříško. Severus zprvu nic necítil, ale pak... Severus zadržel dech. Zamiloval se. Miloval Hermionu, ale nyní miloval i děťátko, které nosila pod srdcem. Vždy si představoval, že ,,kopání miminka" je skutečně kopání. On však cítil takové jemné žďuchání. Věřil, že Hermiona to vnímá jinak, protože šlo o její břicho, ale on sám kopání cítil jen jemně. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale protože byl chlap, tak se nerozbrečel. On to zvládl, ustál ten nával citů, které okamžitě pocítil k tomu děťátku a ženě, které jej nosila. Hermiona se narovnala do sedu a pevně Severuse objala. Dojalo ji, že plakal.

Na vánočním večírku si Hermiona užívala sváteční atmosféru, ale zároveň se těšila zpátky do svých komnat. ,,Jak se vám daří, Hermiono?" zeptala se Pomona Prýtová mile.
,,Velice dobře. Děkuju za optání. Zdravotně je vše v pořádku. Dokonce jsem už přemýšlela o jménech," odpověděla Hermiona a natáhla se pro talířek s jablkem v karamelu a skořici.
,,Vážně? A jaká jména zvažujete?" vyptávala se Pomona. Hermiona si to sice chtěla nechat pro sebe, ale přišlo jí hloupé odpovědět, že je to tajemství.
,,Když to bude chlapec, bude Paul. A pokud se narodí holčička, tak to bude Eileen." V tu chvíli Irma Pinceová rozlila punč.
,,Promiňte, omlouvám se," začala žbrblat Pinceová a hůlkou se snažila napravit škody. Hermiona byla docela vděčná, že se to stalo. Aspoň chvíli se lidé věnovali něčemu jinému než jejímu těhotenství.

Hermiona se rozloučila s kolegy pár minut po půlnoci. Došla do svých komnat, převlékla se do noční košile. Vlezla si do postele za Severusem, objala ho kolem pasu a přimáčkla se na jeho hřejivé tělo. ,,Jaké to bylo?" zeptal se Severus rozespale.
,,Chyběl jsi mi," odpověděla Hermiona jednoduše.