Stála na hřbitově, všude jména, která znala. Procházela se trávou bosá. Cítila se provinile, že je naživu. Pozorovala potemnělou krajinu, z dálky byla slyšet přicházející bouřka. Chtěla by jim navrátit život, vyměnit svůj za jejich. Určitě by potom vysvitlo slunce, které bylo navždy pryč. Chodila kolem náhrobků, snažila se najít konec hřbitova, jenže jména byla všude. Některá se opakovala. Stále dokola. Ti, které měla ráda. Ti, které nechtěla ztratit.

Otevřela oči do tmy, zrychleně dýchala. Nevěděla, co ji probudilo, ale vyděsilo jí to. Chtěla znovu zavřít oči, ale najednou se ozval povědomý zvuk, který ji probudil. Klepání na dveře. Napřímila se tak rychle, že ji rozbolela hlava. Natáhla se k lampičce. Rozsvítila, vstala a vydala se ke dveřím. Pohlédla na chodbu kukátkem, ale byla tam tma. Připravila si hůlku a otevřela. Stála tam vysoká postava.
,,Kdo jste?" zeptala se a namířila na něj hůlku.
,,Takhle vítáte všechny, Grangerová?" zeptal se hlas.
Málem se jí překvapením podlomila kolena. ,,Vy?" vydechla nevěřícně.
,,Nejsem ozbrojen," řekl, aby jí naznačil, že může svěsit svou ruku.
,,Snad si nemyslíte, že vám budu věřit?"
,,Ne, to si skutečně nemyslím," přiznal.
,,Co tu děláte?" zeptala se.
,,Můžu, prosím, dovnitř? Mezi dveřmi se špatně mluví," požádal. Hermiona se rozmýšlela. Nakonec sklonila hůlku, poodstoupila ode dveří, aby mohl vejít muž, kterého neviděla snad celé století. Vstoupil a konečně si ho mohla prohlédnout. Vypadal stále stejně, černé vlasy měl delší než si je pamatovala. Ale celkově byl hubenější. Dokonce extrémně vyhublý. Ve tváři vystupovaly lícní kosti a jeho pleť byla stále nezdravě bledá. Hleděla na něj nějakou dobu než si uvědomila, že musí zavřít dveře.
,,Posaďte se," nabídla bez jediné emoce.
,,Více než polovina lahve vypitá. Dala jste se k alkoholikům, Grangerová?" neodpustil si, ale už to neznělo nijak strašidelně. Nic na to neřekla, jen naznačila hlavou, že ho může kdykoliv vyhodit.
,,Tak, proč jste přišel? Víte, že vás mohu nahlásit?"
,,Vím," odpověděl.
,,Ztrácím trpělivost," řekla Hermiona.
,,Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?" začal Severus, jako nějaký starý známý.
,,Jedenáct let," pravila jistým hlasem. ,,Bylo mi sedmnáct."
,,Ano, před jedenácti lety zvítězil Potter nad Voldemortem. Pamatujete si, na které straně jsem tehdy stál?"
,,Samozřejmě."
,,A i přes to, jsem byl odsouzen."
,,Samozřejmě," zopakovala Hermiona.
,,Rozsudek smrti."
,,Já vím. Utekl jste. Nikdo vás neviděl celé ty roky."
,,Chci, abyste věděla pravdu," řekl.
,,Já? Cože? Proč já? A jakou pravdu?" zeptala se nechápavě Hermiona a zamračila se.
,,Vím, že čím jsem starší, tím míň mám síly se schovávat. A až mě najdou. Až mě pošlou na smrt, chci, aby aspoň jeden člověk věděl pravdu."
Stále to nechápala, a to ji děsilo.
,,Podala byste mi své ruce?" zeptal se a položil na stůl své.
Hermiona se znovu zamračila, chvíli mlčela a pak se zeptala: ,,Myslíte, že vám důvěřuju?"
,,Ne," odpověděl po pravdě. Hermiona položila své dlaně na jeho. Zavřela oči a pokusila se otevřít svou mysl jeho vzpomínkám. V hlavě se vše rozvířilo. Prožila si jeho zamilování do Lily. Její smrt. Dohodu s Brumbálem. Jeho žádost o to, aby ho Severus zabil. To nevěděla. Viděla vše jinak. Viděla pravdu, o které nikdo nevěděl.