,,Moc děkuju, žes mě vzal do kina. Užila jsem si to," pravila Hermiona.
,,To jsem rád. Napadlo mě, jestli bys ke mně nechtěla na kafe," navrhl David.
Pousmála se. ,,Ne, jsi hodný. Už jsem dnes utahaná. Navíc musím konečně dát jogurty do ledničky. Celý den nošení po městě jim asi moc neprospělo."
,,Hezká výmluva," zasmál se David.
,,Na nic víc se dnes nezmůžu," zavtipkovala Hermiona.
,,Tak teda dobrou noc," řekl mile a políbil ji. Hermiona se rozloučila a vešla do domu. Vyběhla schody a otevřela dveře od bytu. Před dveřmi stál Severus.
,,Já se lekla," pousmála se Hermiona, když jí došlo, že je to on. ,,Takhle tu stát ve tmě, to je děsivé."
,,Říkala jste, že dorazíte brzy," pravil prostě Severus.
,,Ano, to jsem říkala, ale nakonec to nevyšlo."
,,Myslel jsem si, že se vám něco stalo," řekl uraženě. Překvapeně na něj pohlédla.
,,To je mi líto. Omlouvám se, zdali jste se o mě bál."
,,Ne! Nebál jsem se," vyštěkl naštvaně. ,,Jen jsem nevěděl, co s vámi je," dodal a odešel do obývacího pokoje.
,,Já myslela, že budete rád. Přeci jen je to malý byt a nechtěla jsem vás svou přítomností nějak omezovat," řekla Hermiona zatímco pokládala tašku s nákupem na židli v kuchyni.
Severus se vrátil a pravil: ,,Tak jste mi to mohla oznámit."
,,Já to nevěděla. Prostě se to změnilo během dne, nemohla jsem to tušit."
Na to Severus nic neřekl.
,,Tak jo, takže jste stále naštvaný?"
,,Nejsem naštvaný," zavrčel.
Hermiona pomalu vyndávala věci z tašky a uklízela je do ledničky. ,,Tak se vztekejte. Vážně jsem za to nemohla."
,,Celé dny jsem sám a vy se vypravíte na nákup a vrátíte se po tolika hodinách. Já vůbec nevím, co si o tom mám myslet."
,,Nebudu se vám stále dokola omlouvat. Mrzí mě, že jste na mě naštvaný kvůli něčemu, co jsem nemohla ovlivnit," řekla zklamaně. ,,Koupila jsem vám vlastní hrneček," špitla do ticha a položila ho na stůl. Ani na něj nepohlédla a odešla do své ložnice. Severus chvíli nehybně stál a poté došel ke stolu. Vzal hrneček do rukou, byl hladký a leskle černý. V duchu se pousmál, zavrtěl hlavou a šel si udělat čaj.

Seděla na své posteli a cítila se zvláštně. Byla dotčená. Myslela si, že po tolika letech Severusovi Snapeovi porozumí. Ale ne. On musel být stále nevypočitatelný a náladový. Zamračila se. Ozvalo se zaklepání, ale ne na dveře. Pohlédla k oknu, seděla tam její sova. Překvapilo jí to, zmateně jí pustila dovnitř a vzala do rukou vzkaz. Začetla se do pár krátkých řádků:
Vážená slečno Grangerová,
tímto Vás zvu na skleničku vína.
Za dvacet minut v kuchyni.
Společenský oděv podmínkou
S.S.
Pousmála se a došla ke své skříni. Oblékla si tmavě modré šaty pod kolena a obula si černé lodičky. Vlasy si nechala rozpuštěné. Když nadešel čas, vyšla ven. Prošla obývacím pokojem do kuchyně, kde čekal Severus. Měl na sobě košili a nejistě postával u stolu. Místnost byla potemnělá, bylo tam jen pár svící. Překvapeně na něj pohlédla a tázavě zvedla obočí.
,,Chtěl jsem vám poděkovat za hrnek," pravil. Potichu se zasmála a posadila se ke stolu. Nalil jí víno a podal Hermioně skleničku, sám se usadil naproti ní.
,,Myslím, že vám budu hrníčky kupovat častěji," zavtipkovala Hermiona.
,,Víte, ve skutečnosti jsem se chtěl omluvit. Bylo to hloupé, nevěděl jsem, kde jste a byl jsem dost..." zarazil se a hledal správné slovo.
,,V pořádku. Nechme to už být," skočila mu do řeči Hermiona a natáhla k němu ruku se skleničkou. Přiťukli si. ,,Příště vám dám nějak vědět, budu vás informovat. Bylo to ode mě dost sobecké," uznala a napila se.
,,Budu vám vděčný, když mi napíšete, že dorazíte později," řekl naprosto vážným hlasem.