Minul měsíc, říjen se blížil ke svému konci. Hermionin svět se zúžil na spánek, četbu o těhotenství, samotné těhotenství a práci. Nicméně úporná únava, kterou trpěla na začátku, postupně vymizela. Nechtěla to zakřiknout, ale průběh prvních měsíců nebyl zase tak hrozný. Občas jí bylo špatně (a ne pouze po ránu), ale dalo se to snést. Dokonce jí ani břicho nerostlo tak rychle, jak očekávala. Nikdo si ničeho nevšiml. Život pokračoval tak, jak probíhal před jejím otěhotněním. Teprve konec října ukázal Hermioně, co je těhotenství zač.

,,Ne," zašeptala. ,,Ne. Tohle ne. Všechno jen tohle ne." Hermiona frustrovaně zakňučela. Rázným krokem vešla do obývacího pokoje. Severus seděl v křesle a četl si knihu: Velká kniha o matce a dítěti. ,,Můj život právě skončil," pravila Hermiona vážným tónem a vztekle si zkřížila ruce na prsou. Severus k ní vzhlédl, zvážil situaci, založil knihu na kapitole Jak si s dítětem vytvořit vztah již během prenatálního období a znovu se koukl na Hermionu.
,,Povídejte," vyzval ji jemně. Hermiona místo toho popošla blíž k němu a ukázala na zem. Severus se zadíval na koberec a zkoumavě se zamračil. ,,Netuším, co mi tím chcete naznačit," řekl nakonec.
,,Kotníky!" houkla Hermiona naštvaně. ,,Koukněte se na ně! Mám nateklé kotníky! Vypadá to příšerně a už nechci žít!" Severus se musel mírně pousmát.
,,Slečno Grangerová," oslovil ji, ,,pojďte sem." Hermioně se nechtělo za Snapem jít. Chtěla se vztekat a pochodovat po komnatách, následně plakat  a umřít. Nakonec však uposlechla a posadila se na ruční opěrku křesla, ve kterém Severus seděl. Jednou nohou se opírala o zem, druhá jí pokrčená splývala ve vzduchu podél křesla. ,,Určitě jste si vědoma, že kotníky jsou tou nejmenší změnou, která vás čeká," začal klidným hlasem. ,,Možná se vám to zdá jako veliký problém a věřím, že ty nateklé kotníky jsou nepříjemné, ale zvládla jste daleko horší věci."
Hermiona si povzdechla. ,,Je to unavující," trvala na svém. ,,Kotníky to začíná. Za chvíli budu jako hroch. Už to nebude lepší. Teď už se to bude jen zhoršovat."
,,Proto tu máte mě, abych vám pomáhal třeba s opravováním písemných prací. Proto tu máte Pomfreyovou, kdyby se vám přitížilo. Rozhodně na to nejste sama, takže se není čeho bát." Hermiona Severuse chytila za ruku. ,,Vy jste má nejlepší kamarádka." Severus na tento její žert nereagoval, místo toho její ruku stiskl na znamení podpory.

Hermiona se po koupeli oblékla do noční košile a měkkého županu. Docapkala po špičkách do ložnice, kde na posteli seděl Severus a vyčkával. Hermiona najednou pocítila strach a nejistotu.
,,Nemusíte to dělat, jestli nechcete," hlesla slabě a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.
,,Proč bych vám to nabízel, kdybych nechtěl?" otázal se, ale byla to čistě řečnická otázka.
,,Takže... Ehm... Mám si lehnout?" zeptala se Hermiona a v její hlavě ta otázka zněla stejně pitomě, jak zněla i ve skutečnosti.
,,Bude to asi nejlepší," přitakal Severus. Hermiona si vlezla na postel, hlavu položila na polštář a zahleděla se do stropu.
,,Možná jsem lechtivá," varovala Severuse, který si na ruce natíral hojící lektvar.
,,Uvidíme. Hlavně se uvolněte," pronesl hlubokým hlasem a vzal si její pravé chodidlo do rukou.
,,To nevím, jestli mi půjde... Jsem vážně napjatá a stydím se a..."  Hermiona ze sebe vydala slastné: ,,Ach." A pak: ,,Och." A její napětí, stud, obavy byly ty tam. Následujících dvacet minut Hermiona už neřekla jediné slovo a naprosto se nechala unášet nádherným pocitem. Severus jí masíroval jak chodidlo, tak i pečoval o její kotníky a nárt. Nevěřila, že by jiný muž byl schopný takhle se jí dotýkat. Byl jemný, přitom byl jeho stisk pevný a rozhodný. Zvedla se do sedu a pozorovala, jak pečlivě Severus opečovává její nohy. Jak se sklání k těm oteklým kotníkům, které nenáviděla. Tvářil se soustředěně, klidně. Hermiona se skoro bála dýchat, nechtěla ani na vteřinu spustit oči z toho muže. Po tváři jí steklo několik slz, přemohl ji pocit zmaru a lítosti. Severus se o ni (a to maličké) staral tak, jak by to David sotva dokázal. Nemohla by to přiznat nahlas, ale skutečně ji mrzelo, že není Severus otcem. Byla to troufalá úvaha, kterou musela přísně schraňovat ve svém nitru. Stejně by ji nemiloval. Nikdy by mu nepřišla hezká. A teď už vůbec ne - s těmi kotníky. I když se Hermiona nedokázala zbavit té maličké naděje, která jí říkala, že ji i on přece musí mít rád víc než jen jako známou a bývalou studentku... Vždyť jí pomáhal. Byl s ní. Radil jí. Stál při ní! Položil její nohu na postel a natočil se čelem k ní.
,,Hotovo," pravil tiše. Zarazil ho Hermionin pohled. Dokonce se mu zdálo, že se jí na tváři lesknou cestičky slz.
,,Jste moc hodný. Děkuju," odvětila Hermiona a stydlivě sklopila zrak. ,,Cítím se mnohem líp."
Severus odpověděl, že není za co děkovat a odešel do koupelny, aby si omyl ruce. Když vyšel ven, Hermiona seděla na pohovce, na nohou měla chlupaté ponožky a nalévala jim džus s vodou. Severus k ní přisedl.
,,Když už jste mi masíroval nohy, měli bychom si nejspíš potykat," odtušila Hermiona. ,,Já jsem Hermiona." Natáhla k němu ruku a modlila se, aby ji nezahanbil a neodpověděl něco ve smyslu, že si přece nebude tykat s bývalou studentkou. Severus však její ruku přijal stejně jako její nabídku. Potřásl si s ní.
,,Jsem Severus, Hermiono." Bylo to tak zvláštní! Už léta nevyslovil své vlastní křestní jméno. A k tomu vyslovil Hermionino jméno. Hermiona. Hermiona. Hermiona!