Alternativ univers: Moderní svět (letecké prostředí)
Varování: 13+

Kolik špatného se může stát než člověku dojde,že život nemá cenu. Nevím ale mám podezření,že už mi moc nechybí. To bude nejspíš ten důvod proč sedím tady. Na nejvyšším místě co znám a sleduju hlubokou propast podemnou. Připomíná mi to tu propast co mám teď v srdci.

Vše to asi začalo mým otcem. Chtěl jsem být silný jako on, neohrožený a všemi respektovaný. Jenže já nejsem bojovník, ne jako on a tak jsem si zvolil vlastní cestu. Cestu kterou otec ze začátku nechápal ale nakonec se s ní smířil. Byla válka a i on musel uznat, že piloti jsou stejně důležití jako pozemní jednotky.

Vždy jsem chtěl létat a v den kdy jsem se skutečně dostal do vzduchu jsem byl tím nejšťastnějším mužem na světě, protože tam nahoře nezáleží na ničem. Všechny pozemské problémy se zdají tak titěrné když se na ně díváte z oblohy skrz mraky.
Stát se pilotem byl jeden z mála mých malých vzdorů.

Jinak jsem ukázkový syn slavného generála. Našel jsem si skvělou dívku z dobré rodiny a svými odvážnými činny dělal čest svému jménu. Mám na kontě mnoho vyhraných bitev. No a ve vzduchu mě a můj věrný letoun bezzubku nikdo nepřekoná. Nikdo není tam nahoře víc doma než já.

Tedy byl jsem jím až do jeho smrti. V ten den jako by něco ve mě také umřelo. To co mi dříve dělalo radost bylo nahle šedé a nedostatečné. Nic mimo létání mi nedokázalo vykouzlit na tváři úsměv. Dokonce ani moje snoubenka ne.

S každým dalším okamžikem v její přítomnosti, s každým polibkem moje city vůči ní slábli. O čem jsem dříve věřil ,že je pravá láska se časem ukázalo jako jen něco víc než vlažné dočasné zalíbení.

Nevím kdy přesně jsem si uvědomil,že v těch modrých očích už nevidím letní oblohu ale jen další tuctové modré duhovky. Kdy se z úsměvu s kterým začínal být den o dost snesitelnějším byl jen další výraz v obličeji. Stejně tak nevím co se stalo s tím pocitem, který jsem měl kdykoliv mě políbila. Dřív mi z toho bilo srdce jako by mělo vyskočit z hrudi a teď je to jen takové rozpačité.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Během probdělých nocí co jsem ležel po jejím boku a sledoval holý strop. Nejspíš za to mohl fakt, že byla tou první. Byla první osobou se kterou jsem se pobořil do tajů romantického světa a jiné dimenze kontaktu, hlavně intimity. Ona mi ukázala úplně nové věci, dala mi nové vědomosti a já svůj mozek přemluvil k tomu,že jí miluju. Bylo to v té době snadné. Můj vděk se zkrátka přetavil do jiné podoby.

Další změna emocí byla vůči mé matce. Jak jsem byl z počátku nadšený,že jsem jí našel. Tak po tátově smrti během chvíle všechno nadšení vyprchalo. Naopak jsem prozřel, ona mě dobrovolně opustila. Nechala mě tátovi na krku a sama si šla plnit své sny. Nebyla vůči němu fér a já si to plně uvědomuju. No a začala lovit nové objevy, ještě ani hlína na tátově hrobě neulehla hlína. Další zrada vůči mému otci od mé drahé matinky. Z toho co táta vyprávěl jsem si jí představoval úplně jinak. Jenže táta si jí asi taky idealizoval.

Já o většinu svých ideálů přišel když mi oznámila, že už mi vybrala termín i místo pro svatbu s Astrid a to v době kdy jsem ani nevěděl jestli jí chci požádat o ruku. To vše jen proto aby si přilepšila ve společenském žebříčku. Jako by vůbec nezáleželo na tom jestli s ní chci strávit zbytek života nebo ne.

Což jsem si neuvědomil až do té osudné noci. Zrovna jsem měl za sebou jednu z nejdůležitějších akcí na které jsem byl, zvítězil jsem a rozhodl se to oslavit. Zalezl jsem do první místní putiky na kterou jsem narazil a objednal si whisky s ledem.
Běžně sice nepiju ale když člověk oslavuje jde to samo. Když jsem se poprvé napil a opřel o bar abych se mohl rozhlédnout po lokále uviděl jsem jeho. Stál ve dveřích jako by se nechumelilo. Muž, který mi na letecké akademii dělal ze života peklo.

Svalnatý zrzek se smaragdovýma očima ve kterých se stále blískalo. Ať už lstivostí, šibalstvím či lehkou vyšinutostí. Původně bojoval na zemi a měl neskutečné výsledky. Do všeho se vrhal po hlavě a s létáním prý začal jen protože to tehdy vypadalo ještě nebezpečnější než boj na zemi.

,, Slavíš draku?"zeptal se mě s tím svým typickým úsměvem. Vždycky mi na něm přišlo něco zvláštního, takového pološíleného ale ten večer to bylo jiné. Nevím jestli za to mohl ten alkohol nebo čas co uběhl od doby co jsme se naposledy viděli ale bylo to zvláštní. Bylo zvláštní i to,že na mě poprvé mluvil vlídněji než vždy na všechny.

,, Možná.."odpověděl jsem neurčitě a zadíval se mu do očí přes okraj skleničky. Když si objednal to samé a sedl si vedle mě měl jsem divný pocit. Byl příliš blízko a pohled kterým mě sledoval byl příliš intenzivní.

,,Dnes se ti to opravdu povedlo, zelenáči.."řekl s ušklebkem a skleničkou naznačil přiťuknutí.,,Je vidět,že obloha je skutečně tvůj druhý domov."

Tu druhou větu jsem opravdu nečekal. Na něj to bylo až příliš promyšlené. Příliš silná slova na muže který mě šikanoval každý den po celou dobu výcviku. Bylo to jasné znamení, bral mě po dnešku jako sobě rovného.

,,Ne, obloha je můj jediný skutečný domov."opravil jsem ho s nevinným úsměvem. Tohle prohlášení skutečně upoutalo jeho pozornost, protože se celým tělem otočil ke mně. Hledal něco v mé tváři nebo očích ale očividně to našel během zlomku vteřiny. Na rtech se mu totiž objevil úsměv, který jsem na něm v životě neviděl a položil mi ruku na koleno.

,,Budu vám muset věřit, malý princi ale stejně vám to nevěřím. Musí být něco co vás zaručeně drží při zemi."řekl tu absurdnost s takovou vážností v hlase,že jsem zkrátka nemohl odpověď. Pouze jsem si přikryl ústa rukou a vyprskl smíchy. Smál jsem se jako šílenec a Dagur... Ten se chvíli zkoušel tvářit ublíženě než se taky neovládl a začal se smát semnou. Všichni v baru se na nás dívali divně ale nám to bylo jedno.

Měli jsme svou bublinu naladěnou alkoholem a opojením úspěchu. Sice nevím co přesně přimělo obávaného Dagura vyšinutého brát mě jako sobě rovného ale ta myšlenka mě hřála u srdce víc než ta největší lichotka co jsem v životě slyšel. Lichotky a komplimenty pro mě nikdy nebyly nic zvláštního nebo neznámého. Byl jsem synem významného muže a každý se mi chtěl vlichotit. Ať už kvůli tomu aby se dostal k mému otci nebo byl alespoň viděn v mé přítomnosti.

Díky těmto skutečnostem jsem se vůči podobným věcem stal imunní. Lidé mi mohli říkat jaký mám podle nich talent a jak jsem chytrý ale mělo to pro mě asi takový význam jako pavučina na stěně. Zkrátka tam je a dokud mi nepřekáží nezajímá mě. Ani když mi Astrid čas od času věnovala nějaký kompliment nemělo to pro mě velkou váhu a já sám jsem s nimi vůči ní také docela šetřil. Nikdo odemně oplácení lichotek nečekal,takže v tom úplně neumím chodit.

Jenže i v tomhle byl Dagur výjimkou. Když jsem poprvé přišel na výcvik vyděl ve mě jen protekčního fracka ,kterému vše zařídí táta a on kvůli tomu nemusí hnout ani prstem. Nebyl jsem takový ale moje pověst o nevděčnosti, kvůli mému otupení vůči obdivovatelům byla příliš známá. Předcházela mě a dělala mi život ještě těžší než normálně byl.

Dal mi to pořádně sežrat a každý den si dával velký pozor abych věděl, že mi nic nedá zadarmo. Musel jsem dřít mnohem víc než ostatní rekruti. Každý úkol jsem musel mít správně, nejrychleji a nejlépe ještě mít udělaný minimálně dvojnásobek toho co požadoval. Musel jsem být nejlepší z nejlepších.

Teprve když jsem se dostal do akce jsem mohl skutečně ocenit to co pro mě udělal. Ukázal mi , že život není fér. Nikdo nedostane lehko to co by si podle sebe zasloužil. Vše musí zaplatit svou práci. Vyvážit potem, krví a slzami. Protože nikdo jiný to za vás neudělá. Nikdo vám jen tak ve válce nedá váš život za cenu toho svého. Nikdo vám nedá slávu a respekt jen za to, že vyletíte několik metrů nad zem. Ne, vše je strašně drahé a já byl díky němu skutečně schopen zaplatit.

Popíjeli jsme a bavili se tak, že kdokoliv nás viděl by řekl že jsme nejlepší kámoši a ne nenáviděný lektor s ještě nenáviděnějším žákem. Jenže jak nám pomalu rostla hladina alkoholu v krvi a noc se posunula některé zábrany jako by zmizeli. V tu chvíli už bylo v baru sotva pět lidí když mi položil ruku výš na stehno a podíval se mi hluboko do očí.

,,Je nějaká šance,že by ses odemně nechal přemluvit aby jsi dnešní noc strávil na zemi?"zeptal se malinko nesmyslně ale v tu chvíli mě daleko víc trápila jeho ruka. Přesněji její přítomnost na mém těle a ještě víc fakt,že mi tam vůbec nevadila. Každý jiný normální chlap by při takových řečech a při jeho dotycích nejspíš stropil scénu. Něco o tom jak je to nepřirozené a ať ho ani nenapadne jen uvažovat,že je stejně postiženej jako on ale já to nechtěl. Nechtěl jsem dokonce ani jeho ruku odtáhnout z mé nohy a pokud ano tak jen proto abych jí přesunul někam jinam.

Netuším co se to semnou v tu chvíli dělo ale jednu věc jsem věděl stoprocentně jistě. Nechci vzdorovat. S nikým jsem se necítil tak jako s ním během těch několika málo hodin. Dokonce ani s Astrid to nikdy nebylo takové. Trávili jsme spolu sice čas ale chybělo tomu to vzrušené jiskření.

,, J-já..mám p-přítelkyni.." pokusil jsem se o poslední neochotný vzdor. Nechci aby si to rozmyslel, protože navzdory tomu jak se to může zdát šílené já to chci. Chci aby mi ukázal to co může pouze on. Vím,že to z pohledu veřejnosti není správné. Je válka a měli bychom se snažit obnovovat populaci ale já na to chtěl pro dnešní noc zapomenout.

Chtěl jsem zapomenout na to kdo je můj otec, co se odemně žádá i na vše co se děje kolem nás. Chtěl jsem být jen obyčejný muž co se v baru potkal s chlapem, který mu padl do oka a prožít s ním nezapomenutelnou noc než se ráno zase budu muset vrátit k povinnostem. Chci jednou něco skutečně udělat jen proto,že to chci já a ne proto že to odemně každý očekává. Na jednu noc být jen sám sebou bez toho všeho okolo.

,,Tvoje rty sice něco říkají ale oči i zbytek těla tvrdí něco jiného."řekl hlubším svůdným hlasem a pokud ve mě do té doby bylo něco co chtělo vzdorovat tohle to zlomilo. Z toho hlasu mi naskočila husí kůže a celé tělo téměř žadonilo o to dostat se k němu blíž.

V ten moment jsem byl naprosto ztracen. Omámeně jsem přikývl i když to vlastně ani nebyla otázka. Sledoval jsem jak platí naší útratu a pak se nechal za ruku odvést do jednoho z pokojů nad barem.

Na tu noc jsem opravdu nikdy nedokázal zapomenout a i když se po tátově smrti stalo vše takové otupělé. Pocit který mám kdykoliv si vzpomenu na Dagura je stále stejně silný. Stále se třesu touhou při vzpomínce na ten svůdný hlas kterým na mě mluvil i po zbytek noci. Když si vzpomenu na ten hladový pohled s kterým sledoval mé tělo, stále mi běhá ten příjemný, vzrušující mráz po zádech. Tehdy jsem od něj slyšel mnoho komplimentů, které nemůžu s čistím svědomím sdílet dál ale každá jednotlivá věta se mi hluboce vryla do paměti i do srdce.

Jak jsem pak ráno sbíral po pokoji svoje oblečení jediné co jsem cítil byla spokojenost. Sice mě trochu po té noci bolel zadek ale i tak to bylo to nejúžasnější co jsem zažil. Když mi ale zrak padl na holý hrudník muže se kterým jsem strávil noc sevřela mi srdce nějaká neznámá vřelá emoce. Chtěl jsem ho ještě naposledy políbit, pohladit ho po tváři a říct mu jak moc to pro mě znamenalo ale to jsem nemohl. Musel jsem odejít dřív než se vzbudí a nechat ho v domnění,že to co se stalo by jen jeden z jeho erotických snů. Nikdo se nesmí dozvědět co se mezi námi v této místnosti stalo. Mohlo by to totiž zničit až příliš životů a to tak snadno. Bylo by to jako kouzlo a už by nic nebylo stejné. Nemohl jsem to udělat jemu, sobě a ani mému otci. O Astrid nemluvě. Tu by zničilo zjištění,že jsem jí podvedl s mužem.

Všechny tyhle emoce přebili lehké důsledky včerejšího pití a já jako ve snách prošel městem až ke svému milovanému stroji. Bezzubka je jediný milenec kterého mi společnost dovolí, všichni se tak nějak smířili že ten stroj miluju víc než lidi.

To bylo poprvé kdy mě ani obloha nedokázala uklidnit, protože jediné místo kde jsem v tu chvíli chtěl být ze všeho nejvíce bylo tam dole. Poslední místo kde by mi bylo dovoleno být. Toužil jsem se vrátit do toho pokoje a stulit se do jeho náruče v té ještě vyhřáté posteli. Počkat až se otevřou ty nádherné zelené oči a zkusit to risknout. Sice tu stále byla malá pravděpodobnost,že pouze chtěl mít na seznamu slavného syna ještě slavnějšího otce ale chtěl jsem věřit,že on takový není. Velká část mě po celou dobu letu toužila změnit směr. Otočit to a vrátit se ale ta racionální část vždycky zvítězila. Nemělo to budoucnost a jako takové jsem to musel přijmout.

To bude možná jeden z důvodu proč tu teď sedím. Od té noci do dne kdy jsem přišel o otce jsem nad tím nepřemýšlel. Ano, stále to bylo v podvědomí a v těch nejhorších momentech mi to vykouzlilo úsměv na rtech. Vždy když mi šlo o život jsem se nebál, protože ten nejlepší pilot jakého znám mě uznal jako sobě rovného a pak mi věnoval tu nejkrásnější noc mého života. Takovou která mi i za dalších dvacet let rozbuší srdce jako o závod.

Jenže pak se věci změnili a mě došlo něco co jsem si do té doby nedovolil uvědomit. Je to můj život. Není to život mého otce ani mé matky. Oni oba si vybrali život podle sebe, takový po kterém by na konci ničeho nelitovali. V tu chvíli mi došlo,že já takový nejsem. Sice mám přesně takový život jaký jsem si přál ale kdybych teď umřel, je jedna věc které bych v ten moment určitě litoval.

Během umírání bych se nenáviděl za to,že jsem se nechopil té možnosti strávit každou možnou chvíli s osobou, které stačil jediný upřímný úsměv abych mu propadl. Jeden polibek jeho rtů a byl jsem ztracen takovým způsobem,že už nikdo jiný semnou tohle neudělá.

A teď už to nikdy nezjistím. Když jsem se po něm naposledy ptal řekli mi ,že se ztratil při jedné misi. To znamená, že pokud tam umře nikdy nenapravím tu osudovou chybu. Nenapravím to jak jsem zbaběle utekl po té noci.

,, Slyšel jsem, že ses po mě ptal.." pronesl za mými zády hlas který jsem v tuhle chvíli chtěl slyšet ze všeho nejvíc. Nebyl tak vlídný jako při posledním setkání, naopak byl velmi ostražitý a já se mu nedivil.

,, Dlužím ti omluvu.."řekl jsem narovinu a pomalu se na něj otočil.Když jsem se setkal s pohledem jeho očí srdce mi udělalo kotrmelec. Já toho vyšinutého šílence miluju, teď jsem si tím už na sto procent jistý. Málo která věc v mém životě má tak skálopevné místo jako on.

,,A za co? "Zeptal se kousavě a probodl mě dost význačným pohledem.,,Za to že jsi semnou strávil noc a nad ránem se ztratil jako pára nad hrncem? Za to že ses mi od té chvíle pořádně neozval ? Či dokonce za to že nedlouho po té noci tvoje matka ohlásila, že se budeš ženit?"

,,Za všechno a hlavně za to ,že jsem ti už tehdy neřekl pravdu."řekl jsem narovinu a stoupl si těsně naproti němu.,,Měl jsem už tu noc hodit za hlavu všechny předsudky i očekávání kterým jsem musel čelit a zůstat. Měl jsem se jen hlouběji zavrtat do tvé náruče a v momentě kdy bys otevřel oči ti říct pravdu. Říct ti, že jsem se zamiloval..."

,, Jasně a proto si zdrhnul jako by ti za patama hořelo."odfrkl si. Úplně jsem slyšel jeho skepsi v každém jednotlivém slově. Nevěřil mi a já se mu popravdě ani moc nedivil. Zachoval jsem se jako strašný zbabělec.

,,Fajn, nevěříš mi. S tím už nic neudělám."řekl jsem odevzdaně a otočil se zpět k propasti. Stačilo mi jen několik kroků abych stál na jejím okraji.,, Alespoň můžu s čistým svědomím udělat to k čemu jsem se chystal než si přišel.."

Stačil jeden krok a budu mít klid. Už se nebudu muset trápit tím co odemně ostatní očekávají. Žádná svatba s donucení či obletování lidmi, kterým na mě nikdy nezáleželo ani záležet nebude. Nikomu nezáleží na mě samotném, jen na tom čí jsem syn.

Už jsem jednou nohou vysel ve vzduchoprázdnu když se kolem mé hrudi obmotaly dvě svalnaté ruce a přitáhli mě na jeho hruď. Pevně mě sevřel jako by si snad myslel,že se mu zkusím vytrhnout a opřel si hlavu o mé rameno. Úplně jsem cítil jeho dech na uchu, znovu mi naskočila husí kůže úplně všude a cítil jsem se po dlouhé době opravdu v bezpečí.

,,Tohle už nikdy ani nezkoušej."zavrčel mi do ucha a sevřel mě ještě pevněji.

[Původně jsem uvažovala ukončit to tady ale když už je ten Valentýn, musela jsem přidat ještě pár řádků.]

,,Už k tomu nemám důvod, protože jsem přesně tam kde chci být. Chci tě dagure a vzdal bych se kvůli tomu i křídel."řekl jsem popravdě a otočil se v jeho náruči abych se do ní mohl ještě hlouběji zavrtat.

,,To bych po tobě nikdy nechtěl, vím co pro tebe křídla znamenají." Řekl vážně a já mu věřil.,, Protože já se také zamiloval."

Myslel jsem ,že větší volnost než na obloze nezažiju ale když jsem slyšel jeho vyznání bylo to ještě lepší. Jako by se nerozletělo jenom mé tělo ale i duše a srdce. Teprve s Dagurem jsem skutečně létal. Ironií osudu s mužem, který mě učil létat a držet hlavu vzhůru i když mě sám zkoušel srazit ke dnu. Nepovedlo se mu to ale dál mi něco mnohem cennějšího, svoje srdce.