„Debil," nadhazuje Markus první slovíčko.

„Durak," překládám do ruštiny.

„Kráva."

„Dura."

„Kretén."

„Bolbojať."

„Ne," vzdychá Markus. „Dolbajob."

„Bylo to skoro."

„To teda nebylo, nerozuměli by ti. A když už chceš nadávat, tak po-"

„Nechci, ale tys trval na tom, že se nejdřív naučím nadávat!" připomínám mu. On jenom krčí rameny a klopí do sebe druhý kelímek kávy z automatu. „Normální lidi začínají s Ahoj, já jsem Lori. Ne seznamem sprostých slov."

„Mám svůj vlastní styl výuky," krčí rameny. „A ty jsi mizerná studentka."

„Ocenila bych třicet vteřin ticha," ozývá se Tania podrážděně. Pod jejím pohledem se nervózně ošívám a poslouchám. Je pravda, že poslední hodinu v autě jsem mluvila hodně, takže vydržím minutu mlčet, abych jim dokázala, že to umím. Maxim obchází zdejší parapety, zda na nich nenajde mrtvé nebo ještě živé mouchy, které by mohl dát svému chameleonovi, a Colton vše jenom tiše sleduje a užívá si svou snídani. Na benzínce jsme sami, respektive je tady akorát prodavačka. Momentálně se nacházíme v oblasti, kde je zázrak narazit na pár domů, natož na možnost dát si kávu nebo si odskočit jinam než za keře a popadané stromy. Ještě větší vzácnost je telefonní signál. Proto mě překvapuje, když Coltonovi začíná zvonit telefon. Já se smířila s tím, že volat budeme moct až z nějakého dalšího většího města.

„Poslouchám," zvedá hovor a odchází od stolu, což je poměrně riskantní manévr – snadno by mohl signál zase ztratit.

„Dolbo-" zarážím se, protože mi slovo najednou vypadává z mysli. Tania si nakrknutě odfrkuje, vyskakuje na nohy a přesedává si co k nejvzdálenějšímu stolu. Do uší si strká sluchátka a dokonale ignoruje i Maxima. Nemám jí to za zlé, budeme spolu následujících několik desítek hodin trávit hodně času na malém prostoru.

„Dolbajob," opakuje Markus s pohledem na Taniu, ke které si sedá Maxim a nutí ji vytáhnout sluchátka z uší a něco jí začíná povídat. „Jak já jí rozumím."

„Je to se mnou občas těžký, já vím," uznávám. „Ale když se vám pak dostanu pod kůži," dloubu ho prstem do zápěstí, „tak zjistíte, že beze mě nemůžete žít."

„Takhle bych to neřekl, ale nebudu ti brát iluze."

„Nebereš, já vím, že to tak je. Ty jsi zatím můj největší úspěch. Dej tomu ještě pár týdnů a zlomím i Logana, což je bručoun úplně jiný úrovně, než jsi ty. Tania bude jen další, která podlehne mojí osobnosti," zubím se vítězně. Mám radost, že jsme se pohnuli. Kamkoli. To ostatní, extrémní nebezpečí, nejistotu a strach nechávám bez povšimnutí, to budu řešit ve chvíli, kdy na dané věci dojde.

A taky mě baví Markuse provokovat.

„To zní dost psychopaticky. Možná bych si měl taky odsednout."

Nejspíš by i šel, aby mě naštval, ale Colton se vrací dovnitř, telefon ukládá do kapsy a mně je podle jeho výrazu hned jasné, že mi dobrou náladu nejspíš zkazí. Takže ještě před tím, než usedá zpátky na své místo, se připravuju na nejhorší zprávy, ačkoli nevím, co by se v tuhle chvíli dalo označit za nejhorší.

„Co se stalo?" ptá se Markus dřív, než to stíhám já.

„Zatím nic," začíná Colton a ujišťuje se, že jsou sourozenci z doslechu. „Nebo takhle. Rusové zachytili část hovorů, co šla do Británie a vytáhli z toho pár informací. Dali si dohromady, že se skupina Britů chystá proniknout do Krasnongoradu. Což by ještě nebyla taková tragédie, kdyby o tom neinformovali britské ministerstvo a udělali Britům nabídku. Buď naši přijedou sem a ten problém, respektive nás, vyřeší sami, nebo se toho zhostí Rusové. Britové zatím na nic nepřistoupili, vědí, jak se to má s informacemi, který chodí z Ruska a zatím jsou ve fázi ověřování. Barrows tvrdí, že to ještě chvíli zabere. Naši totiž nechápou, proč zdejší nadělají tolik povyku s pár turisty – i kdyby se nějací lidi pokusili dostat se do Krasnongoradu, nemají šanci. Jenže Rusové vědí, koho tam drží, takže asi očekávají větší problémy. Byli by rádi, kdyby se to obešlo... bez bordelu."

„Takže si pro nás buď dojedou Britové a odvezou nás domů jako neposlušný spratky, který zdrhli z domu, nebo na nás soudruzi pošlou nějaký zabijáky a rozmáznou nás?" ujasňuje si Markus situaci.

„Tak nějak," přikyvuje Colton.

„Kdo od nás řeší tyhle... mezinárodní tahanice a tajný akce?" ptám se, i když tuším, co zazní.

„SAS," odpovídá kamarád a já na moment zavírám oči. Paní Ironie zasahuje. Jedeme zachránit Matthyase a někdo pošle Barrowse, Rosse, Cortéze a zbytek party, aby nás odtud zase dostali, protože jinak skončí naše těla v ledovém oceánu nebo někde uprostřed Sibiře. Páni.

Na moment čekám, jaká emoce mě zasáhne, ale překvapivě se neděje nic zásadního. Jenom po nás půjde víc lidí. Na situaci se nic nemění. Kdyby se Britové rozhodli, že je třeba nás stáhnout klidně i násilím, bude to neštěstí pro obě strany. Ale i tenhle problém se rozhoduju neřešit, všichni od SAS jsou zatím doma.

„Oni sem nepoletí kvůli třem lidem," myslí si Markus. „Zase tak důležití nejsme, nechají Rusy, aby se nás zbavili sami. Jenom to SAS možná trochu protáhne a dají nám pár dnů k dobru."

„Barrows si myslí to samé," oznamuje Colton a starostlivě si mě prohlíží. Krčím rameny. Nedělám si iluze o tom, že jsem pro Británii tak cenná, aby mě elitní vojáci letěli hledat přes půlku zeměkoule na místo, kde se ztrácí lidi naprosto běžně. Jsem si téměř jistá, že to nechají na Rusech. „Každopádně my dva jsme volali do Británie, takže bychom se měli zbavit našich SIMek. Pořídíme jednorázový telefony, až dorazíme do většího města."

„To bude nejspíš až Jekatěrinburg."

Následujících několik hodin cesty není tak strašných, nebo se to alespoň snažím namlouvat. Ve skutečnosti to je katastrofa, protože rádio často nefunguje a jediný, kdo se může díky svoje externí nabíječce trochu bavit, je Tania. Mně nezbývá nic než čumět z okýnka, občas se na něco Markuse zeptat, a pak se zase čumět. Pohled na krajinu se brzy okoukává, protože vypadá skoro všude stejně. Když už náhodou projíždíme kolem vesnice, snažíme se zase rychle vypadnout, protože zdejší se netváří, že by měli turisty v lásce. Navíc se tady nikde ani obchody nenachází.

Na další čůrací pauzu zastavujeme uprostřed divočiny. Já se ani neodvažuju jít moc hluboko do lesa, a jakmile jsem hotová, spěchám zase zpátky do auta. Trochu doufám, že někoho napadne, že by mě nechali řídit. Na auto tu člověk narazí jednou za půl hodinu, byl by pořádný pech, kdyby se jednalo zrovna o policajty. Ale Colton se zdá být poměrně čilý a nevadí mu odřídit další etapu cesty. Tentokrát se snažím spát, protože na mě vychází sedadlo vepředu.

Do Jekatěrinburgu dorážíme až další den brzy ráno. A ačkoli bych nejraději vyjela hned na další extrémně dlouhou cestu, je mi jasné, že Colton s Maximem si potřebují odpočinout. Všichni musíme. Takže si rezervujeme první hotel, který má volné pokoje a Markus odchází sehnat jednorázové telefony, abychom se alespoň mohli jednou za čas ozvat domů.

„Přemýšlel jsem," ozývá se Colton, když usedáme k jídlu. Maxim a Tania si rezervovali vlastní pokoj a hádám, že oba už teď spí. „Měli byste odletět."

„Cože?" nechápu.

„S Markusem můžete odletět do Novosibirsku a tam odtud přímo do Baykit. Budete tam tak za čtyři, pět hodin, místo dalšího dne a půl prosezenýho v autě. Můžete se porozhlédnout kolem. A bude lepší, když do města přijedeme postupně. Pět cizích lidí s autem napěchovaným zbraněmi... kdyby nás chytili všechny najednou, je konec."

Rozdělit se nikdy není dobrý nápad. Teď mi ale zní rozumně všechno, co říká, protože vážně bych byla raději, kdybych mohla nasednout do letadla a začít něco podnikat. Vnitřně se musím hodně krotit, abych moc netlačila na pilu, připomínám si, že všechno má svůj čas.

„Máme falešný pasy. Můžete cestovat na ně," připomíná Colton, i když jsme se přes ně před chvílí zapsali v hotelu na recepci. Ruská vláda nejspíš nemůže monitorovat pohyb všech Britů v jejich zemi, ale věřím tomu, že by se časem domákli, kde se zrovna nacházíme, takže se snažíme být opatrní a naše skutečné doklady jsme schovali do podlahy v autě.

„Zní mi to jako příšernej nápad," povídá Markus. „Kdyby se něco dělo, jste v prdeli, když tam nebude Lori, aby všechno zapálila."

„Dokážu se o sebe postarat," ujišťuje ho Colton.

„A postaráš se spíš o sebe nebo o ty dva?" ukazuje jeho bratr směrem k místu, kde by měli pospávat Maxim a Tania. Je to trefná otázka, na kterou všichni známe odpověď. Jistě, že by dřív pomohl jim a až potom sobě. To se nelíbí ani Markusovi, ani mně. Tania nám zatím ukázala sensekinezi a Maximovo umění měnit genetické kódy rostlin v boji k ničemu není. Colton by nejspíš musel vše vyřešit tak, že by nepřátele postřílel. Což není nemožné, ale jakmile za sebou začneme nechávat mrtvé a zraněné, všechno se akorát ztíží.

„Je to na vás, ale bylo by lepší se rozdělit. V Baykit se zase sejdeme." Markus po mně vrhá nerozhodný pohled. Nechce nechat Coltona samotného, i když nahlas nic neříká. Je ale pravda, že zatím nám žádné nebezpečí nehrozí a ve dvou malých skupinkách nebudeme tak nápadní.

Většinu času strávenou na hotelu pak zabíjíme spánkem, jídlem a sprchou. S Markusem si každý bereme jeden jednorázový telefon a já Coltonovi dávám ten svůj. Bylo by divné, kdybychom s Markusem oba měli po dvou mobilech. Domlouváme se na několika drobnostech a před setměním nás Colton odváží na letiště. Povedlo se nám zarezervovat letenku do Novosibirsku s navazujícím spojem do Baykit, za pár hodin bychom měli být na místě. Rozhodování bylo poměrně jednoduché. Vybrala bych si leteckou cestu, i kdybych měla letět sama, což je moje noční můra, ale z Baykit je to k Matthyasovi už jenom tři hodiny jízdy autem. Takový fakt naprosto bourá můj strach z létání.

S návrhem, že poletím sama, nesouhlasil ani jeden z bratrů. A protože Markus nemůže kvůli zraněné ruce řídit a Colton se zase neumí rusky ani dívat, je Markus jediná možná volba, co se mého doprovodu týká. Colton ho rozumnými argumenty nakonec udolal, i když Markus se zase tolik nebránil. Bude si dělat o bratra starosti, ale nahlas nic nevysloví. Colton se nejspíš stresuje nejméně z nás všech. Vidí to jako prozatím jednoduchý úkol – dopravit se na místo. Nic víc.

Takže za dvě hodiny se ocitáme ve vzduchu a za další dvě a půl přistáváme na novosibirském letišti, kdy všemi kontrolami procházíme bez problémů. Markus sem tam s nějakým kontrolorem prohodí pár slov a všichni jsou nadmíru spokojení, protože mluví rusky a má ruský pas. Ilegální, ale má.

Pět hodin pak čekáme v letištní hale na náš další let. Tentokrát už ale nepoletíme žádným airbusem nebo boeingem, ale daleko menším letadlem. Ze všech sil se snažím nemyslet na to, že menší letadlo rovná se větší turbulence. Přímo v letadle to pak nevnímat nejde a já musím hodně bojovat sama se sebou, abych se nahlas nerozbrečela. Celou dobu jsem obličejem nalepená na skle malého okýnka, mám přes tvář hozené vlasy a tiše si pofňukávám a poplakávám, zatímco Markus a ostatní pasažéři povětšinou předstírají spánek nebo si čtou.

Od okýnka se odlepuju až ve chvíli, kdy letadlo zastavuje na ranveji a zhluboka si oddechuju. Kdyby to šlo vzít po zemi stejnou rychlostí, dala bych duši za to, aby někdo vymyslel takový typ přepravy.

A tak se kolem sedmé ráno ocitáme v Baykit. Z letiště se necháváme taxíkem odvézt rovnou před hotel a já nemůžu uvěřit, že jsme tady. Přežili jsme všechny cesty letadlem a zatím se neobjevilo nic, co by vyžadovalo naši pozornost – podivní lidé nebo neobvyklá situace.

S radostí zalézáme do hotelového pokoje a Markus posílá Tanie zprávu, že jsme dorazili a že je vše v pořádku. Ona mu překvapivě rychle odpovídá, že ani jim se nic neděje a že je ráda, že jsme se rozhodli odletět, protože má pro sebe celý prostor zadních sedaček. Všichni jsou spokojení a prozatím v bezpečí.

„Hojí se to hezky," konstatuju, když převazuju Markusovu ruku.

„Ale ještě dlouho nikomu nenatáhnu," bručí.

„Budu je mlátit za tebe. Přišla ti další zpráva," všímám si, že displej jeho telefonu se rozsvěcuje. Dělám poslední uzel na obvazu a odsedávám si.

„Máme zavolat Barrowsovi," oznamuje a já vmžiku začínám být nervózní. V Británii je pořád noc, takže měli nejspíš velmi dlouhou poradu. Už se možná rozhodlo o tom, jestli na nás pošlou SAS nebo ne. Z té představy mi není dobře. Nechci přemýšlet o tom, že bych se musela s ohněm postavit lidem, které znám. Ale co by mi zbývalo, kdyby se oni rozhodli uposlechnout rozkaz vlády? Já se teď z Ruska za žádných okolností odtáhnout nenechám. Na to jsme moc blízko.

Na hovor používáme jednorázový telefon.

„Tak co?!" vyhrkávám bez pozdravu.

„Padlo prozatímní rozhodnutí, my se nikam nechystáme, ještě chtějí dost věcí prověřit," povídá tak, aby nemuselo zaznít žádné klíčové slovo. Takže SAS nás prozatím nepoletí zneškodnit, ale sám Barrows dal důraz na slovo prozatímní.„Takže budete mít pravděpodobně problém s domácími. Zároveň jsem trochu pátral a mám něco rozjednaného s jistou skupinou lidí, kteří by vám eventuelně mohli pomoct, když zjistím, že v... tom zařízení drží i někoho od nich. Nemůžu vám o tom zatím nic říct, bude to s nimi trochu složitější, ale když se mi povede navázat spolupráci, získáte spojence, kterej má koule na to nasrat Ru-domácí," krotí Barrows svou vášeň. Na jazyku mě pálí strašně moc otázek, ale i já se ovládám. Nebudu se ptát, dokud nic není jisté. „Nějaký dotazy?"

„Ne," odpovídá Markus.

„Ano. Co Daniel?" chci vědět.

„Nepovím, jinak vyletíš z kůže."

„Tak tohle mě bude stresovat ještě víc!" zvyšuju hlas. „Vyklop to!"

„Ano, prosím, jinak další dva dny nesklapne," žebrá i Markus.

„Je mu fajn," odpovídá voják nejasně, ale tón jeho hlasu zní o něco měkčeji než obvykle. Takže nějaký problém. Sakra, měl mi raději zalhat a říct, že je všechno dobrý. Ale ne, on musí nakousnout něco, co mi během dalších pár minut přivodí mrtvici, pokud mi neprozradí, co se dělo.

„Co provedl?!" děsím se. Na druhé straně telefonu nastává ticho, ozývá se jenom podivné šustnutí. „Jestli mi to hned nevyklopíš, tak z tebe nadělám pečený škvarky, až se vrátím."

„To by sis netroufla," promlouvá do telefonu tentokrát Logan. Sakra. Má pravdu, netroufla. „Tvůj bratr zlikvidoval půlku novýho týmu, kterej jsme chtěli nabrat." Srdce mi buší jako o život. Slova bratr a zlikvidovat k sobě pasuje dokonale, já mám ale totální hrůzu z představy, co vyvedl tentokrát. „Barrows ho s týmem vzal na paintball. A Daniela zaujala díra v zemi, do který nutně musel začít šťourat zbraní. Bylo to vosí hnízdo. V součtu asi stovka žihadel na všech dohromady a čtyři chlapi na ošetřovně. Danovi se nic nestalo." Na moment se odmlčuju, protože nevím, co říct. Samozřejmě, každé malé dítě by mělo vědět, že se do děr v zemi nic nestrká, ale teoreticky to není přímo jeho chyba. Mohlo se to stát komukoli.Asi. Markusovi cuká v koutku, ale neodvažuje se promluvit v neprospěch Barrowse a jejich jednotky.

„Dan nedostal ani jedno žihadlo?"

„Ne," potvrzuje.

„To je možný jak?" nechápu.

„Myslel jsem, že mi to povíš ty."

„Tak to ses spletl."

„Možná má... talent." Víc říkat nemusí, vím, co tím naznačuje. Mohla by bratrova další schopnost být nějak spojená se zvířaty? Nejspíš. Jeho moc je sice pořád „vypnutá", ale třeba zvířata dokážou vycítit, že je s nimi propojený. „Ale to je jedno, jen jsem se tě chtěl zeptat. A vlastně ti ještě říct, že jsme ti na dálku zašifrovali kreditku, kterou ti dal Phil. Po každým jednom výběru se změní jméno majitele a vždycky, když ji použiješ, se místo zapíše na náhodnej bankomat v Moskvě."

„Dobrej nápad," uznávám. Philovy peníze jsem zatím nepotřebovala, ale kdo ví, co bude dál.

Loučím se s vojenskou základnou v Británii a společně s Markusem míříme ven, abychom sehnali něco k snědku. Nacházíme se sice v absolutním zapadákově, ale lidi musejí jíst i tady a nám se velmi rychle daří najít menší obchod. Lidé se courají dovnitř a ven a občas si nás někdo trochu déle prohlíží. Malé město, lidi se nejspíš navzájem celkem dobře znají. Ale zase se nacházíme poblíž národních parků a s turisty tady musí čas od času počítat.

Markus ukazuje na nějaké místní speciality a hází do košíku všechno, co mu přijde pod ruku. V jednu chvíli mi podává krabici s rajčatovým džusem Sadočok.

„Jenom pohled na tu krabici ve mně vyvolává dávicí reflex," ušklíbá se znechuceně a hází džus do košíku.

„Tak proč to bereš?" nechápu.

„Pro tebe. Abys z toho pobytu alespoň něco měla. Pokud se nám všechno povede, v životě už se do Ruska nepodíváš. Musíš toho hodně stihnout."

Jeho snahu o to ukázat mi zdejší kulturu a okusit Rusko na vlastní chuťové pohárky bych ocenila mnohem víc, kdyby polovina věcí v košíku nedostala nálepku ‚to nejodpornější, co jsem kdy žral'. Až teď si uvědomuju, že jsem po panáku domácí vodky od Sergeje neoslepla. Pokud mě neskolí zdejší vodka, tak nic.

S plným batohem nakoupených věcí se vracíme zpátky na hotel.

Těsně před nízkou budovou natřenou na hnědo se ohlížím za sebe, protože mám dojem, že až moc blízko nás zastavuje auto.

Vojenský džíp.

Stíhám jenom vytřeštit oči. Dvířka od džípu se otevírají a z auta vyskakuje nevysoká žena s tmavými vlasy a má co dělat, aby neupadla. O vteřinu později za ní vyhazuje jeden z vojáků veliký batoh, který dopadá k jejím nohám. Voják na místě řidiče po ní něco volá naštvaným hlasem a ona reaguje zvednutým prostředníčkem a malým kamenem, pro který se shýbá a prohazuje jej otevřeným okýnkem dovnitř do džípu. Muže ale nezasahuje, ten akorát kroutí hlavou a odjíždí.

„Čertovi padonki!" křičí na ně vztekle. Kdyby měla po ruce cihlu, nejspíš by ji po nich hodila.

„Ou," reaguje Markus tiše a pobaveně mu u toho jiskří oči. Žena vytahuje z kapsy krabičku cigaret a hned si jednu zapaluje. Já se mezitím alespoň nadechuju, protože jsem si na dvě vteřiny myslela, že přijeli pro nás. Ne, oni tady akorát vykopli trochu hysterickou ženskou ve staré tmavé kombinéze

„Dolbajob," slyším ji ještě. Pak se od ní otáčím s tím, že scéna, které jsme byli svědky, je sice podivná, ale už jsme očumovali dost. A já mám hlad.

Obracím se akorát včas, abych stihla uhnout mladíkovi na elektrické koloběžce řítící se ulicí směrem, kterým jsme právě přišli. Horší je, že vrážím do Markuse a ten sprostě kleje a chytá se za bolavou ruku. Jenom koutkem oka si všímám, že sebou žena trhá.

„Promiň," šeptám. Neznámá, která si nás do teď nevšímala, zaměřuje svou pozornost na Markuse a zvědavě si ho prohlíží pichlavýma šedivýma očima. Když to trvá delší dobu, než je nezbytně nutné a na tváři se jí objevuje spokojený výraz, Markus zasahuje.

„Problém?" ptá se jí.

„To vy budete mít brzy velký problém, malčik," prohlašuje tajemně, přičemž nás s přimhouřenýma očima nepřestává pozorně sledovat. Trvá to jenom pár vteřin, ale stejně mě to dokáže znervóznět.

Žena típá cigaretu o obrubník, špaček odhazuje do kanálu, zvedá batoh ze země a obchází nás, přitom se jí na rtech usazuje nepříjemný úsměv. K naší smůle se její postava ztrácí ve stejném hotelu, v jakém jsme ubytovaní my. Zvenku pozorujeme, že na recepčního jenom mává a během chviličky je pryč.

To, že někoho vykopnou z vojenského džípu uprostřed ulice jsem byla ochotná ignorovat a jednoduše se smířit s tím, že jsme v Rusku a tady se dělají různé věci jinak. Než to, že do města našli cestu vojáci, mě daleko víc znervózňuje ta jediná věta, kterou pronesla směrem k Markusovi. Vím, že malčik znamená chlapeček. Říct něco takového Markusovi chce celkem odvahu, jenže ona vypadala, že by ho klidně roztrhla vejpůl, kdyby se jí chtělo. Ještě děsivější je ale její narážka na to, že budeme mít brzy problémy.

Nemusím být profesionál ve čtení emocí z lidských tváří, abych uhodla, že Markuse to krátké setkání a ještě kratší rozhovor taky rozhodilo.

Když se dostáváme na pokoj, zamykám za námi dveře a z batohu mechanicky začínám skládat jídlo na malý stolek.

Zásadní otázkou je, co se to před námi stalo. Jenže ta zůstane nezodpovězená, takže o ní odmítám přemýšlet. Místo toho začínám uvažovat o tom, zda by neznámá mohla patřit k nějaké ruské speciální jednotce a přijela nás zneškodnit. Rusové vědí, že se něco chystá. Ale je možné, že by nás vypátrali tak rychle, i když jsme cestovali na ruské pasy a já v přítomnosti cizích lidí téměř nepromluvila? Zatím jsem neplatila ani Philovou kreditní kartou. Mohlo to být divadlo pro mě a Markuse? Něco mi říká, že ne, že to, čeho jsme byli svědky, se stalo bez připraveného scénáře. Nato byla až moc naštvaná. V takovém případě bychom ale měli zjistit, co mělo znamenat její „Vy budete mít brzy problém". Buď chtěla svou zlost filtrovat na první dostupné oběti – Markusovi – nebo něco ví. Dala bych ruku do ohně na to, že reagovala na jeho angličtinu. Až když zanadával, začala nás vnímat.

Zcela vážně přecházím k posteli a klekám si na zem. S úlevou zjišťuju, že se na podlaze povaluje jenom pár chomáčů prachu a ne ruští, po zuby ozbrojení agenti. Když se narovnávám zpátky, Markus si ťuká na čelo na znamení, že jsem se zbláznila.

Možná. Brzy určitě.

„Co budeme dělat?"ptá se mě, zrovna když mu chci položit tu samou otázku.

„Přemýšlím."

„Už je to půl hodiny a zatím ses akorát podívala pod postel."

„Nebuď protivnej," mračím se na něj.

Není to tak dávno, co mi Ross říkal, že jeho ani Coltona už nepotřebuju a já to zčásti uznala. V tenhle moment mi tu někdo z nich chybí, nevím totiž, co dál.

„Je to asi blbej nápad, ale mo-"

„Definitivně blbej nápad!" přerušuje mě Markus.

„Možná bychom si s ní mohli promluvit. Teoreticky víme, kde bydlí," ignoruju ho. „Třeba jsme jenom paranoidní a je turistka, která se zatoulala až moc blízko k místu, kam neměla a vojáci ji zase doprovodili zpátky."

„Třeba. Nebo nám taky možná utrhne oběma hlavu, jakmile dostane příležitost."

„Věříš, že ji nenechám, aby z tebe nadělala dva?"

„Nechci ani uhořet."

Dostává ode mě ránu do zdravé ruky. Oba nás chuť k jídlu přešla, takže nemá smysl návštěvu domnělé turistky oddalovat. Náš rozhovor může skončit jenom dvěma možnostmi. Buď je vážně obětí špatného orientačního smyslu v okolních lesích a my se budeme moct přestat obávat, nebo pojmeme podezření, že by nám mohla chtít ublížit a v takovém případě bude potřeba zajistit, aby k tomu nedostala příležitost.

Tak jako tak bychom z toho měli vyjít dobře my.

Asi nemá smysl říkat, že jsem to svoje poslední "zkusím se polepšit" moc nedodržela, což? Doufám, že jste ještě úplně nezapomněli, kdo jsou hlavní hrdinové a kde se právě nachází. Pokud jo, nemám vám to ani trochu za zlé, přeci jenom je to už nějaký pátek od poslední kapitoly. A ke všemu ne nijak extra zajímavá a z mého pohledu maličko divná, ale to je tím, že si ani nepamatuju, kdy jsem napsala delší kus textu. 

Bez dalších keců, klobouček vám všem do jednoho, kdo tu se mnou stále jste. ♥