Věnováno všem, kteří odtud ještě neutekli 💙

„Já věděl, že to skončí špatně," sype Seth do své kávy asi šestou lžičku cukru. Chvíli poté, co jsme s Rossem dopravili Markuse na byt, dosedlo letadlo s Coltonem, Alexis a Barrowsem na londýnském letišti. Jakmile Colton vystoupil z letadla, vzal si auto, dojel pro Setha a teď jsou oba tady. Bude vycházet slunce a já sotva držím oči otevřené. Colton strávil část noci v letadle, Ross samozřejmě taky nespal. I Seth vypadá unaveně, ale ten své tělo za chvíli probudí nezdravým množstvím kofeinu a cukru. A Markus mezitím vyspává v jednom z pokojů. Ještě se udržel při vědomí na cestě do bytu, ale nepromluvil ani slovo. Ross mu stihl ošetřit nejhorší zranění, pak Markus odpadnul.

„Na tom nesejde," vrtí Colton hlavou. „Můžeš nám trochu shrnout, co se stalo?"

„Zatkli Danteho otce. A Dante zjistil, že z té oblasti někdo volal policii." Neříkám celou pravdu, ale ani nelžu. Nemusí vědět všechno, a už vůbec ne, že někdo volal policajty kvůli mně. „Takže se to pokusili hodit na lidi z podsvětí, kteří pracují pro bezpečností složky. Snažili se Markuse přimět, aby se přiznal. Že to on volal policii, že udal Danteho otce. Ale neudělal to a já myslela, že ho zabijí. Jeden z těch chlapů už nežil a... Markus se prakticky taky rozloučil se životem. Ale místo něj to schytal Dante," povídám a mám dojem, že plácám páté přes deváté.

„Zabili Danteho?" diví se Seth.

„Jo," přikyvuju a podpírám si hlavu rukou. Za chvíli usnu vsedě.

„Dřív nebo později by se to stejně stalo," překvapuje mě Colton. Všechnu pozornost najednou dostává on. Hlavně moji a Sethovu. Ross se tolik neorientuje a možná poprvé se stává, že jsem víc v obraze než on.

„Jak to?"

„Protože se Danteho otec už dlouho snažil dostat na místo Beauforta. Všichni v podsvětí to věděli, ale nikdo to neřešil, protože byl pořád celkem malá ryba. Asi se něco změnilo. Nedivil bych se, kdyby ho dal zatknout sám Beaufort, nebo ho dokonce udal Dante s tím, že se otec z vězení jako vždycky vykoupí. Dante by místo něj musel zařizovat dodávky zbraní. Hned by se mu zvedlo postavení. A odtud by se mohl odrazit blíž k Beaufortovi. Danteho dost lidí nesnášelo, ale taky měl kolem sebe hodně přátel, nebo by klidně dalším zaplatil, aby šli s ním proti Beaufortovi."

Takže ve skutečnosti to byla jenom nevydařená hra o moc, kterou klidně mohl rozehrát sám Dante. Tak jako tak zaplatil cenu nejvyšší. A mně ho není ani trochu líto. Buď začínám přicházet o soucit, nebo jsem natolik vyšťavená, že emoce nechávám stranou. Ale pokud je pravda, co naznačuje Colton, Dante všechno naplánoval, aby měl větší moc. Nikdy jsem nebyla stavěná na politiku a intriky za účelem zisku a touhy páchat zlo. Dante šel přes mrtvoly. Zemřel kvůli němu minimálně jeden člověk, další měli jenom štěstí. Ne, nedokážu ho politovat a nejde o únavu. Pro takový lidský odpad v sobě nenajdu ani špetku lítosti. Dostal, co zasloužil.

„A Markus do toho zapadl jak?" nechápu.

„Likvidace problémových," ozývá se Seth. „Říkal jsem ti, že se Dante Markuse bál. Což svým způsobem nedává smysl, protože Dante měl ochranku, vlivného otce, prachy. Markus nemá nic z toho, a stejně ho chtěl Dante odklidit z cesty."

„Ještě pár dnů zpátky Dante Markuse lákal zpátky do podsvětí," připomínám.

„Je mnohem jednodušší zbavit se někoho, na koho dosáhneš než ho hledat po Londýně. Markus mu vlastně nakráčel do pasti." Hlava mi třeští, oči pálí a víčka těžknou. Představa postele, nebo klidně i tvrdého gauče, mi do krve vyplavuje radost. Ještě chvíli vydržet. „Musel mít nějaké eso v rukávu. Ale to se nejspíš dozvíme později."

Colton unaveně vzdychá, když mu telefon oznamuje nově příchozí zprávu. Mžourá na telefon a pohlíží na Rosse.

„Máme dorazit na základnu. A od deseti je výcvik," oznamuje zachmuřeně a protírá si oči. Ale nestěžuje si. Nejsou utahaní dost na to, aby trénink zrušili.

Jejich disciplínu bych si přála mít.

„Jaký vůbec bylo nouzový přistání?" zajímám se. Ross správně odhadl, že letadlo do Iráku nedoletí, přistáli v Turecku. Nebo spíše donutili piloty přistát.

„Radši nemluvit," ušklíbá se. „Připadal jsem si jako terorista, vůbec to nešlo tak hladce, jak jsem myslel. Barrows musel udělat strašnou scénu, a nakonec šli na přistání kvůli tomu, jak vyváděl a ne proto, že jsme jim vysvětlili naši situaci. Na deset let máme zakázaný vstup na území Turecka a do vězení nejdeme jenom proto, že se jednalo o akci pod záštitou SAS. Takže senzace."

„Bylo by vtipný, kdybys po tom všem skončil ve vězení první ty a ne Markus," uchechtává se Seth, ale nikdo se k němu nepřidává, načež nás všechny nazývá suchary. „Když vy dva pojedete na základnu, půjčíte mi jedno auto?"

„Ne, řídíš stejně špatně, jako střílíš," vrací mu rýpanec Colton a nehne u toho ani brvou. „Vyhodíme tě doma cestou na základnu," zamítá a Seth se maličko zachmuřuje. Asi měl své plány. A určitě v nich velkou roli hrála Alexis. „Budu ho potřebovat."

„Fajn," krčí rameny. Colton se nejspíš stejně bude po výcviku vracet sem, aby zkontroloval Markuse. Kdyby chtěl jet domů a Seth měl auto, musel by ho odvézt Ross. Takhle tady na něj auto počká a dopraví se sám.

„Můžeme tě tady nechat?" stará se Ross a já se štípu do ruky, abych ještě chvíli vnímala. Na stole je připravená lékárnička se základním vybavením a léky, které možná budou potřeba. O jedno hyperaktivní dítě a druhý zraněný a nemohoucí dítě se zvládnu postarat. Je tady ale jedna věc.

„Nemůžete, dokud mě někdo z vás nesejme taserem." Očima nacházím Setha, on ale vrtí hlavou na znamení, že s ním počítat nemám. „Prosím." Sama to neudělám. Kdyby mi nic jiného nezbývalo, samozřejmě bych toho schopná byla. Každý člověk, který se dostane do krizové situace, dokáže věci, které jsou pro něj v normálu nepředstavitelné. A já jsem teď v bezpečí a nelíbí se mi představa, že bych sama po sobě měla střílet. Statečnost si schovám do zásoby na jindy, bude potřeba.

„Tak jo," odhodlává se Colton. Ross se Sethem se takticky stahují do obýváku. Čím míň diváků, tím líp.

„Chceš to odpočítat?" ptá se kamarád.

„Ne, uděláš to, když ne-" Hlasité zajíknutí se mi daří utlumit jenom díky myšlence na spícího Dana. Místo toho bouchám dlaní do stolu, zavírám oči, do kterých se mi hrnou slzy a čekám dvě, tři vteřiny, které jsou ze všeho nejhorší. Štiplavá a urputná bolest pomalu odeznívá, utírám si oči do kapesníku a definitivně všechny ujišťuju, že jsem v pohodě. Ross slibuje, že přiveze antibiotika a že se pokusí spojit s Elorin, zda by se na Markuse nešla podívat její adoptivní mamka. Přeci jenom je lékařka.

Pak ti tři odcházejí z bytu. Pro jistotu za nimi zamykám, kontroluju Markuse i Dana. Oba dva spí. Markus musí být vyčerpaný a Daniel... občas když chce, zameškal by i výbuch sopky pod svým zadkem. Přesouvám svou peřinu do obýváku a uvelebuju se na gauči. Na televizi koukám asi minutu, pak usínám a jako poslední vnímám, že se převaluju na druhý bok.

Probouzí mě mlaskání, což není zvuk, který chce člověk slyšet hned potom, co otevře oči.

Naštěstí je to Dan, který se rozhodl posnídat zmrzlinu s kusem salámu. Pár vteřin si přeju, abych dokázala hodit za hlavu fakt, že můj bratr snídá obarvený cukr a tuk se solí. V hlavě mi ale začíná znít otravný hlas. A křičí hlasitěji a hlasitěji, chce, abych se alespoň pokusila být zodpovědná sestra.

„Dane," bručím. „Není tady k jídlu něco jinýho?"

„Mně to chutná," vytírá kusem salámu kalíšek od zmrzliny. „Zkus to," strká mi další porci skoro až pod nos.

„Ne, díky," posazuju se a zvažuju, jestli ho vůbec přemlouvat ke změně jídelníčku nebo ne. „Kolik je hodin?"

„Po jedný."

„Tolik?" natahuju se po telefonu. „Sakra. Jak dlouho jsi vzhůru?"

„Asi od desíti," mumlá mezi sousty a tváří se, jak kdyby ho moje vyptávání zdržovalo od jídla a sledování televize.

„Byl Markus vzhůru?"

„Nevím o tom," krčí rameny. „Mám ho jít probudit?"

„Ne, musí se vyspat, není mu dobře."

„Zase vypil moc piv?" ptá se tak nevině, že se musím usmát.

„Jo. A spadl přitom ze schodů, takže si dost natloukl," lžu, nehodlám bráškovi vyprávět, že Markuse zbili, mučili a že jen o chlup unikl smrti.

„Tak proč není v nemocnici?" pokládá chytrou otázku, kterou mě trochu zaskakuje.

„Není to tak hrozný, aby musel do nemocnice," mávám nad tím rukou, ale v duchu si dělám poznámku, že pokud se Markus do hodiny neobjeví sám, budu ho muset zkontrolovat.

Půjčuju si počítač, který většinou používá Ross, beru si k sobě vytisknutý obrázek od Logana, a hledám, zda jde virtuálně navštívit moskevské letiště. Vím, že azbuka neznamená nutně Rusko, ale někde se začít musí. A co si budeme povídat, jestli mám vsadit na rusky mluvící zemi, která se ráda angažuje do válečných konfliktů, tak dám všechno na Rusko.

„Co je to za klikyháky?" sune se ke mně Dan blíž a ztrácí zájem o kreslený pořad v televizi.

„To je azbuka. Tahle se píše třeba v Rusku."

„Umíš číst azbucky?" povytahuje obočí.

„Jo, trochu umím číst azbucky," usmívám se na něj. „Zkus nezapatlat počítač zmrzlinou, prosím tě."

„Přečti tohle," píchá prstem do obrazovky a nechává za sebou lepkavou skvrnu. V duchu mučednicky vzdychám. „Upss," utírá hned zmrzlinu do trička.

„Še-re-meť-je-vo."

„A to znamená?"

„Tak se jmenuje letiště v Rusku." Virtuální prohlídku se mi ale nedaří najít, takže nacházím obrázky z Googlu a projíždím jeden po druhém, snažím se hledat detaily, jakékoli poznávací znamení, podle kterého bych mohla s jistotou určit, že byl Matty právě tam. Co když ale v Rusku jenom přestupoval a je úplně jinde? Možné to je. Ale někde začít musím.

Civěním do notebooku trávím další dvě hodiny a přestávám, až když se můj žaludek hlásí o pozornost. Aniž bych na cokoli přišla, odkládám počítač stranou a ujišťuju se, že se Daniel neutopil ve vaně. Hned po zmrzlině je koupání v obří rohové vaně jeho druhým nejmilejším koníčkem v tomhle bytě. Čest mu, že se nesnaží pojídat pěnu.

Mám v plánu udělat si instantní polévku z pytlíku, ale procházím kolem otevřené lékárničky a dochází mi, že Markus o sobě pořád nedal vědět. Na patě se obracím a potichu vklouzávám do pokoje. Kvůli zataženým závěsům je uvnitř šero, takže přicházím až k oknu a opatrně odsouvám jeden ze závěsů, abych dovnitř pustila trochu světla.

Nespí. A pohled na něj mě děsí. Se zavřenýma očima sedí na posteli, zády se opírá o stěnu a třese se jako ratlík. Na čele se mu tvoří kapičky potu, tváře má rudé a zdravou rukou si tiskne tu zraněnou, jako by se tím snažil zahnat bolest. Horko z něj sálá na dálku.

„Markusi?" Až teď otevírá oči, skelné od horečky. Nejspíš vůbec nenaznamenal, že jsem tady.

„Umřel jsem a šel do pekla?" mžourá na mě.

„Co bych dělala v pekle já?" posazuju se na kraj postele.

„Zas tolik si nefandi."

Natahuju ruku a dotýkám se jeho tváře, pak i čela. „Do háje."

„Tolik času v mojí přítomnosti a pořád neumíš nadávat," kroutí hlavou. Hlas má ale zastřený, slabší než obvykle a vsadím se, že i Daniel by proti němu vyhrál v páce. Maličko mu škube v ruce a doslova vidím, jak křečovitě zatíná zuby.

„Bolí tě to moc?"

„Vyhráváš cenu... za nejdebilnější otázku století."

Očividně nejsem jediná sarkastická, když mi není dobře. Markus se taky činí.

„Podívám se na to, ale přesuneme se do obýváku, je tam lepší světlo."

„Necítím se ani na to, abych dejchal, takže mi polib víš co."

„Řeknu ti to po tvém, dobře poslouchej. Je tady na hovno světlo, takže zvedni zadek. Deset metrů zvládneš, blbých keců máš pořád dost, tak zle ti není," sypu ze sebe a snažím se znít vážně. Což tolik práce nedá, musí mu být hrozně a já si začínám dělat starosti.

„Beru zpátky, jsi zkažená až až," komentuje, ale souhlasí. Musím mu pomoct. Kdybych ho nepřidržovala, nejspíš by se po pár metrech skácel na zem. Posazuju ho na gauč, nejdřív mu přináším sklenici vody, pak si beru lékárničku a sedám si k němu. Jemu podávám teploměr, já si beru do ruky nůžky.

Jenom prostřihat obvaz a odlepit buničinu od zaschlé krve je celkem šílený proces.

Když odkrývám ránu, musím se na moment odvrátit. Je infikovaná, krev se mísí s hnisem a už jsem v životě viděla i hezčí věci. Horní část paže otekla, nafoukla se. Stehy ale drží pevně u sebe, neroztahují se, takže vytváří velký tlak na okolní tkáň, což mu způsobuje příšernou bolest. Nehledě na to, že celý vypadá, jako by se popral s buldozerem. Šrámy, podlitiny, popáleniny od taseru.

„Fuj!" ozývá se přímo za mnou a já úlekem nadskakuju.

„Dane!" okřikuju ho naštvaně. Bože, mít v ruce něco ostřejšího a být k Markusovi blíž...

„Jak jsi to z těch schodů spadl?!" přisedá si bráška ke zraněnému z druhé strany, zabalený v ručníku, jednu část hlavy má pořád ozdobenou pěnou a očima žebrá od nejstaršího Nicholse jakoukoli odpověď.

„Nech nás být," prosím ho. „Jdi si radši pořádně opláchnout vlasy. Mazej." Dan si uraženě odfrkuje a nehýbe se. Zkouší, jestli myslím svá slova vážně. „Hned, Danieli." To už se zvedá a odchází, nezapomíná hlasitěji bouchnout dveřmi. „Ukaž teploměr."

Maličký displej ukazuje třicet devět a pů.

„Dej mi něco proti horečce," ozývá se Markus vyčerpaně.

„Ne," odmítám ho s těžkým srdcem. „Omlouvám se. Je to teď jediná věc, která bojuje s infekcí, není dobré ji hned srážet. Kluci večer přivezou antibiotika a po-"

„Do večera tady chcípnu," vydechuje.

To určitě ne, ale i totální laik by poznal, že jeho tělo se pere s něčím, co samo nezvládá. Bude ještě nějakou chvíli odolávat, ale potřebuje léky, kapačky, v nemocnici by ho možná uvedli do umělého spánku, aby se nevyčerpával jenom tím, že je vzhůru. Vytahuju z kapsy telefon a zkouším zavolat Rossovi, ale hovor nezvedá. Což je neobvyklé, ale má výcvik s nováčky, mobil je teď nejspíš jeho poslední starost.

„Tak jo," mumlám si pro sebe a vytahuju z lékárničky skalpel, pinzetu a dezinfekci. Jen povolím stehy. Zajistím, aby rána nekrvácela. Nebudu mu přece operovat mozek. Srdce mi ale stejně tluče v hrudi jako o závod. „Něco zkusím."

„Je mi to úplně jedno," naznačuje pohybem ruky, ať se dám do díla. „Hlavně už začni." Otírám dezinfekcí své ruce i připravené nástroje. Ross se snažil, ránu zašil opravdu ukázkově. O to horší všechno je. Jenže nemohl vědět, co se stane. Do rány se infekce musela dostat ještě předtím, než na ni Ross chrstnul vodku. Chvíli byl klid, ale teď začaly bakterie pracovat naplno.

Vytahování stehů je za normálních okolností nepříjemná záležitost, občas bolestivá. Ale ne nesnesitelná. Kdybych uměla vypočítat, kolik morfia mu můžu dát, udělala bych to. Jenže neumím. Takže je potřeba improvizovat, což možná nesnesitelné bude.

„Zatni zuby," radím mu. Odvahu musím ale posbírat i já. Když si Sultán pár let dozadu zranil nohu a ránu museli zašívat, veterinář nám řekl, že stehy máme po dvou týdnech vytáhnout sami, že na tom nic není. V osudný den jsme se prakticky jenom pohádali o tom, jak se to má správně udělat a kdo bude psa držet a kdo se postará o vytažení stehů. Nakonec jsme ho odvezli k doktorovi a za tři minuty zase jeli domů. Pointa je, že člověk chce sice pomoct, ale nerad způsobuje další bolest. Ta je ale mnohdy nezbytná k tomu, aby došlo ke zlepšení.

Je to příšerná práce, nakonec ale můžu odložit nůžky a pinzetu a překrýt ránu alespoň obvazem, který ani neutahuju. Přehazuju přes Markuse deku a nutím ho trochu upít ze sklenice, které se pořádně ani nedotkl. Pak se stahuju do kuchyně a přemýšlím. Jak ho dostat co nejrychleji k doktorovi a zároveň zajistit, aby mu pak nevystavili obří účet? Oči mi padají na klíčky od auta, které Colton nechal na stole. Prvních pár vteřin se má mysl od nich odpoutává a chce je hodit za hlavu, ale po chvíli se k nim zase vracím. Doslova hypnotizuju stříbrný kroužek s elektrickým klíčem. Beru maličkou černou krabičku do ruky a zvažuju svoje možnosti a schopnosti. Na výběr moc nemám a moje řízení je až na jeden světlý moment na Islandu nebezpečím pro mě i ostatní.

Ještě než se definitivně rozhoduju, zkouším volat Rossovi, pak i jeho sestře. Jenže ani jeden hovor nezvedají, což je k vzteku. Hlavně Ross obvykle reaguje bez ohledu na situaci. Stojím na místě a v duchu odpočítávám, jak dlouho ještě smím panikařit a fňukat. Když se dostávám k nule, nadechuju se a strkám klíče do kapsy.

Do mapy v telefonu ťukám adresu tělocvičny, kde mají mít kluci trénink. Prstem pak měním trasu, abych se vyhnula nejrušnějším silnicím a nejhoršímu provozu. Je to patnáct, dvacet minut cesty. Mým tempem dejme tomu půl hodiny. Ross nebo Colton už pak můžou odřídit cestu kamkoli jinam, já nás musím dopravit za nimi. Třicet minut není tak dlouhá doba.

„Jedeme za Coltonem," oznamuju Markusovi, na což reaguje jenom napůl zvednutým palcem. Pochybuju o tom, že mě dobře slyšel, jinak by bez protestů nesouhlasil. Musím mu pomoct prakticky se vším, od obutí až po nastoupení do auta. Daniel nejspíš chápe, že je situace vážná, protože mlčí a otevírá nám alespoň dveře. Pak mi dochází, že bráška je připravený jet taky a že já ho v autě, které budu řídit, nechci a zároveň nepřipadá v úvahu, abych ho tady nechala samotného. Ze svého pokoje vychází s jedním polštářem nastrkaným pod trikem, druhý si nese pod paží.

„To nemyslíš vážně," probírá se trochu Markus, když za sebou zabouchávám dveře a připoutávám se.

„Umíš řídit, že jo?" natahuje Daniel hlavu dopředu. Pod triko si nastrkal jeden polštář, druhý má připravený vedle sebe.

„Sedni si a mlč," obořuju se na bratra a otáčím se na Markuse. „A ty taky zmlkni."

„Jestli nás chytí, jsme v prdeli," slyším zamumlat svého spolujezdce.

Zvládám nastartovat a dokonce se i rozjet na první pokus, aniž by motor zhasnul. Netroufám si moc šlápnout na plyn, jedu mnohem pomaleji, než je hranice povolené rychlosti. Dochází mi ale, že jestli na sebe nemám upozorňovat, je třeba zrychlit, což je pro mě psychicky náročný úkol. Už teď mám dojem, že se silnicí řítíme nadzvukovou rychlostí.

Ručička na tachometru trochu poskakuje, a ještě pevněji svírám volant. Vnímám, že na mě někdo zezadu troubí, ale za okamžik na to zase zapomínám. Nemůžu se rozptylovat, kdybych do něčeho nabourala, nejspíš bych už znovu nevyjela.

„Vidíš tu stopku, že jo?" mhouří Markus oči. Možná se o svůj život teď bojí víc, než ve sklepení Pekla ve společnosti Danteho a Beauforta, a proto se probral z letargie

„Jasně," přikyvuju a zběsile brzdím, protože jsem značku přehlédla. Zapomínám ale přeřadit a motor zhasíná. Dan se začíná smát, ale já mám chuť vystoupit a zaplatit prvnímu náhodnému kolemjdoucímu, aby mě vystřídal.

„Uklidni se, nastartuj a jeď," instruuje mě Markus. „Můžu tě vystřídat, bude to rychlejší a bezpečnější."

„Nic ti není, jsi pořád stejně protivnej."

Nikdy mě nenapadlo, jak může být řízení stresující.

Když zastavuju na malém parkovišti před tělocvičnou, ruce mě bolí a nohy se mi třesou. Mám chuť se rozbrečet, ani nevím proč.

„To bylo hustý!" ječí mi Dan do ucha.

„Dane, hlídej Markuse," odpoutávám se, procházím přes maličké parkoviště a vycházím schody nahoru. Všímám si, že nikde není zaparkované auto, s jakým Ross, Colton a Seth odjeli, ale nenechávám se hned rozhodit. Beru za kliku dveří, ale je zamčeno. Třetí podivnost krátce za sebou. Ross nebere telefon. Nemají tady auto. Zamčeno.

Rozhlížím se kolem sebe a upírám oči na zámek ve dveřích. Vzápětí nato se ozývá cvaknutí a já vstupuju dovnitř. Na to, že by tu měl probíhat výcvik minimálně deseti lidí, tu panuje až moc velké ticho. Jenom pro jistotu nahlížím do liduprázdné tělocvičny a vycházím zase na vzduch ven. Jela jsem sem zbytečně. Skvělý.

Projíždím v mobilu kontakty a vytáčím předposlední možnou pomoc. Jako poslední je Barrows. Ale to si možná radši Markus sám zavolá záchranku a bude dlužit státu za ošetření. Naštěstí je ale na Logana spoleh.

„Ahoj, kde jsi?" ptám se rovnou.

„Na základně." Skoro cítím, jak se na mě přes telefon mračí. „Proč?"

„A kde je Barrows?"

„Jsou s nějakýma nováčkama na střelnici."

„Je s nimi i Colton a Ross?"

„Jo." Teď dává smysl, proč je blonďák nedostupný. Jedna záhada vyřešená. Čímž se mi o něco víc komplikuje úkol dostat Markuse k doktorovi. „Ještě něco?" Jsem ráda, že se ptá, protože na něj sypu, co se děje a v jaké jsme momentálně situaci. Všeho všudy do minuty naprosto přesně ví, která bije a na druhé straně nastává na několik dlouhých vteřin ticho. „Máš dvě možnosti," nabízí. „Buď pro vás zajedu, ale hodinu to bude trvat jenom k vám, a pak budou problémy s tím Markuse vůbec přijmout. Oficiálně už není zaměstnanec základny a nemá na ošetření nárok. Prostě by to po zemi bylo složitý."

„Po zemi?"

„Druhá možnost je, že vám pošlu vrtulník."

„Cože sakra?" povytahuju obočí.

„Míň komplikací." Logan se očividně velmi rychle otrkal. Na začátku nechtěl mít nic společného s dětmi hvězd a už vůbec neměl zájem angažovat se do věcí armády. A teď mi nabízí vzdušné taxi, jako by to dělal od rána do večera.

„Smíš vůbec tohle dělat?"

„Zase moc mluvíš," upozorňuje mě. „Tak co?"

„Cokoli, jen aby se dostal k doktorovi," souhlasím. „Budu muset ještě někam jezdit?"

„Ne, vejdeme se na to parkoviště, jenom šoupni auto ke kraji, aby nestálo uprostřed."

„Jasně."

„Za půl hodiny jsme tam," slibuje a hovor vypíná. Ten se s tím nepáře.

„Přiletí pro nás vrtulník, protože tady kluci nejsou, poletíš na základnu," oznamuju Markusovi. „Logan to vezme na sebe," dodávám. Zrzek sice nic takového neřekl, ale na něj určitě Barrows křičet nebude, když něco pokazí. A pokud už Markuse na základnu dostanou, voják ho určitě nevyhodí.

Vracím se do auta a popojíždím po parkovišti víc ke kraji, aby bylo místo pro vrtulník.

„Můžu letět taky?! Prosím, prosím, prosím!" škemrá Dan, načež jenom krčím rameny.

„Uvidíme, možná tě vezmou."

„Na základnu se mi dvakrát nechce," promlouvá Markus.

„To máš blbý, ale není jiná možnost," šklebím se na něj. „Jak se cítíš?"

„Tvoje řidičský schopnosti mě docela nakoply."

„Věř, že já se bála víc než ty," pohlížím na oblohu, jestli někde nezahlédnu řvoucí létající kolos, ale je ještě brzy. Dan si všímá, co dělám, tak vylézá z auta, sedá si na obrubník, jako dalekohled používá mapu z přihrádky, kterou kroutí do ruličky a tou pozoruje modré nebe. „Co se tam stalo, když jsem... odešla?"

„Asi jsem se pomodlil a zkusil poslední věc, co mi zbývala."

„Jakou?"

„Věděl jsem na Danteho něco, co nikdo jinej, proto mě taky chtěl poslat k šípku." Povytahuju obočí, aby věděl, že má pokračovat a já se nemusela znovu ptát. Markus se pořádně uvelebuje a zavírá oči. „Šlo o jednu holku, který jsme kdysi pomohli z problému. Prostitutka se dvěma dětmi, Melody. Nějakej čas bydlela u nás, než si našla normální práci a mohla si pronajmout byt. Každopádně mi prozradila, že jedno z těch dětí je Danteho a že s ním nikam neodešla dobrovolně," odmlčuje se, aby mi mohlo dojít, co Dante Melody provedl. „Chtěla po něm, aby jí trochu přispíval finančně, ale dočkala se jenom vydírání, že pokud bude mluvit, stanou se zlý věci. Pro něj to byla strašná ostuda, Danteho by otec asi vydědil, kdyby zjistil, co se stalo."

„Řekls o tom Beaufortovi?"

„Chtěl jsem na poslední chvíli toho sráče potopit," přikyvuje a já poznávám, že na to není pyšný. Přemýšlel, jak před svou smrtí zavařit Dantemu. „Ukázalo se, že Beaufort dávno ví, co se stalo, jako vždycky. Jen tomu moc nevěřil. A když jsem začal mluvit, Dante prostě vybuchl, čímž se vlastně přiznal." Markus se chytá za zraněnou ruku a nahlas vydechuje. Jak kdyby ho dlouhé povídání a přemýšlení vyčerpalo a ještě se mu přitížilo. Což je dost možné. V duchu popoháním vrtulník a vojáky, aby si pospíšili. Nejspíš by rád pokračoval a všechno vysvětlil, ale nemá se k dalšímu povídání. Cítím, že je řada na mě. Dochází mi, jak snadno mohl zemřít a uvědomuju si, že mu něco dlužím. A že nechci, aby z mého života zmizel jenom proto, že jsme se pohádali. Oba jsme svým způsobem pro toho druhého osinou v zadku, ale... potřebujeme se. Nebo alespoň já jeho. Jednoduše si nedokážu představit, že bychom se přestali vídat, že bychom spolu už nikdy nepromluvili.

„Promiň mi, co jsem řekla o Connorovi, vůbec jsem nechtěla rejpat do... něčeho takovýho, ujelo mi to. Hodně. A fakt je mi líto, že Eliott zlikvidoval tvoje auto a žes měl kvůli němu všechny ty problémy. Vlastně kvůli mně. Měla jsem to udělat jinak. Prostě... omlouvám se. Za všechno v poslední době," soukám ze sebe a hodně se snažím, abych se nenechala ovládnout emocemi. Už takhle se děje něco, na co není zvyklý.

Markus otevírá oči a na chvíli z nich mizí kal horečky a bolesti.

„Zapomeň na to. Až se uvidím s Eliottem, pravděpodobně mu ublížím, ale on je mi totálně ukradenej. Ty nějakým záhadným způsobem ne. I když jsi příšerně otravná, pořád jenom mluvíš a chceš mě napravovat, zvykl jsem si na tebe, což mě stálo fakt hodně nervů. A to nechci zahodit. Takže u mě dobrý," naznačuje mír a já se nedokážu ubránit úsměvu a na souhlas přikyvuju. Překvapil mě. Příjemně, což se moc často nestává.

„Kámoši?"

„Promyslím to," ujišťuje mě. Pak už spolu nemluvíme. Ne, že bych neměla co říct, ale Daniel přibíhá oznámit, že už vidí vrtulník. A skutečně, do pěti minut s hlasitým řevem na zemi přistává velký přístroj. A jako první z něj vystupuje Logan, což na mě působí jako scéna z akčního filmu. Náš hrdina právě dorazil na scénu. Následují ho dva vojáci, z nichž jeden má přes rameno hozenou zdravotnickou brašnu a tím druhým je Cortéz. Vzduchem létá prach a písek jako maličké ostré jehličky, které se zabodávají do kůže. Pilot motor nevypíná úplně, očekávám, že hned zase poletí zpět.

„Pokoušíš Barrowsovo zdraví!"přichází mě pozdravit Cortéz s veselým úsměvem. Nejspíš se nemůže dočkat, až Barrows zjistí, že pro Markuse letěl vojenský vrtulník.

„Tohle jde na něj," křičím nazpět, abychom se slyšeli, a ukazuju na Logana.

Lékař velmi rychle prohlíží Markuse a jeho zranění a spolu se zrzkem mu pomáhají nastoupit. Jakmile se posazuje, doktor vytahuje kapačku a ukazuje Cortézovi, že se můžou vrátit.

„Může letět Daniel s vámi?" ptám se ještě.

„Klidně oba," krčí voják rameny.

„Ne, díky, já lítání dvakrát nemusím," obcházím auto, ve kterém pořád sedí Dan a s nosem přitisknutým ke sklu. Na vrtulník zírá se směsicí dětského uchvácení a strachu. „Můžeš letět s nimi," sděluju mu dobrou zprávu. Oči mu začínají zářit, ale s velkou dávkou respektu vylézá z auta a drží se u mě, jako by se bál, že ho silné poryvy vzduchu odvanou pryč. Pak se chytá za ruku Cortéze.

„Kluci ho pak přivezou," slibuje mi. Dan je tak nadšený a ohromený, že mi jenom mává na pozdrav. Během dalších dvou minut se stroj zase zvedá k nebi a mizí pryč. Málem dostávám infarkt, když spatřuju Logana opírajícího se o auta. Ani jsem nepostřehla, že nenastoupil. Jenom vteřinu přemýšlím o tom, že ho tady nechali, jenže on zůstal schválně. Minimálně mě odveze, což je pro mě skvělá zpráva, protože si nejsem jistá, jak bych dokázala odřídit cestu zpět sama.

„Děkuju," nasedám na místo spolujezdce.

„Za nic, nikdy jsem vrtulníkem neletěl," krčí rameny. „Hodím tě na byt."

„Určitě zachráníš spoustu životů, když budeš řídit ty," přikyvuju, poutám se a Logan vyjíždí z parkoviště u tělocvičny. „Mám jenom jednu otázku, zbytek cesty budu zticha," vybaluju rovnou. „Pár týdnů zpátky jsi na základnu ani nechtěl jet a teď pro Markuse posíláš vrtulník. Co se stalo?" zajímám se o změnu, kterou prošel, protože nevypadá tak zamračeně a napjatě jako vždycky.

„Skončil jsem v práci a Barrows ztratil nervy se vším, co... není dost vojenský. Papíry, komunikace s dětmi hvězd, prostě všechno, co do teď dělal. Potřebuje trochu pauzu, zbraně, adrenalin, je to zelenej mozek skrz naskrz, chápeme se. Takže to nechal na mně."

„Chceš mi říct, že teď pracuješ pro SAS?" ujišťuju se.

„To je už druhá otázka," mračí se, ale naštěstí nemá v plánu konverzaci utnout. Což je velmi výjimečná situace, nová práce mu nejspíš prospívá. Nebo taky nová kolegyně Chloe. Na tu se rozhodně ptát nebudu. „Ale jo, dělám pro SAS."

„Počkej," dochází mi. „Nahradil jsi Barrowse ve funkci?"

„Úplně ne, to ani nejde, dokud neprojdu alespoň základním výcvikem, na kterým celkem trvá," mírní trochu mé představy. Přikyvuju a rozhoduju se splnit svou část dohody, po zbytek cesty mlčím a představuju si Logana ve vojenské uniformě, jak se válí v bahně, střílí na terče a běhá po překážkové dráze. Ale poradí si.

„Díky za odvoz," loučím se a krátce mu salutuju. „A konverzaci. Zlepšuješ se." Zabouchávám dveře od auta dřív, než stíhá něco dodat a zabíhám do vchodu. Obloha se během cesty zatáhla, modrá barva zmizela pod ocelovými těžkými oblaky a ve vzduchu je cítit voda. Schyluje se k pořádně letní bouřce.

Zasouvám klíč do zámku a vcházím do bytu. Hned po prvním kroku si uvědomuju, že jsem zamykala. Jenže ať je tady kdokoli, musí o mně už vědět. A je třeba reagovat hned. Klíče nechávám spadnout do kapsy od mikiny a rychle se přesouvám z chodby do obýváku. Jenom periferně zachytávám obrysy několika lidí, mužů, kteří tu rozhodně nemají co dělat. Víc se nestarám. Můj oheň vyslaný směrem ke třem vetřelcům stíhá zlověstně zahučet a rozpálit svoje okolí, pak se sráží s neviditelnou zdí a ztrácím nad ním kontrolu. Jako by mi někdo z rukou vytrhl otěže a za mě rozhodl, co se bude dít. Oheň se bez mého přičinění ztrácí ve vzduchu a zbývá jenom vlna tepla, která rychle vyprchává.

„Málem bys mě dostala," promlouvá jeden z nich a otáčí se ke mně.

Není to ale nepřítel.

„Co tady děláte?" vydechuju a přemýšlím o tom, jestli se mi Phil může zdát nebo ne. Následovník se zvedá z gauče a rukou ukazuje na kuchyni, kam mám jít. Očima ale ještě přejíždím dva členy Organizace, kteří sedí na svých místech bez jediného pohybu, dokonce ani nemluví. Následovník je musí mít pod kontrolou. Čekám na Phila, až za sebou zavře a sleduju každý jeho pohyb, abych se ujistila, že není duch.

„To mě ani neobejmeš?" roztahuje ruce a já neváhám. Pak si sedáme ke stolu a já se stále nemůžu zbavit zvláštního rozčarování. Je tady a tváří se skoro spokojeně.

„Týdny jsme o vás nic nevěděli," rozhazuju bezmocně rukama, aby začal. Přece se nemůže v našem bytě jenom tak zjevit a mlčet. Nechodí na návštěvu každý den. Je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Hlavou mi víří tisíce otázek, ale než se zmáhám alespoň na jednu, Phil se chopí slova.

„Co se stalo s Eliottem?" překvapuje mě. Já se chtěla ptát, sakra.

„To budete muset trochu konkretizovat, protože se toho stalo celkem dost."

„Zachytil jsem pár řečí o tom, že je zpátky u Organizace."

„Ukradl všechny informace o dětech hvězd, které SAS shromáždili a předal je Archerovi," sypu ze sebe bez zaváhání.

„To zní jako blbej vtip," mračí se.

„Kéž by. Viděl jste se s ním?"

„Ne, nejspíš nás z dobrého důvodu drží od sebe." Není moc zaskočený, ale takovou informaci asi nečekal. Něco zaslechl, ale nevěřil. Viditelně se zachmuřuje a tváří se, že o něčem hodně přemýšlí, ale rozhoduje se nezasvětit mě. „Mám nějaké informace o Matthyasovi." Ve vteřině zapomínám na jeho obavy a polévá mě horko. „Vím naprosto jistě, že Mattyho drží v Moskvě nebo v okolí." Srdce mi začíná bušit o něco rychleji a do žil se mi vlévá obrovské množství energie. Jsem ráda, že se mi potvrzuje má teorie z rána, že je bratr v Rusku. Dokonce známe město. Ale pořád je něco jiného hledat člověka na Islandu, kde žije všeho všudy tři sta tisíc lidí, a v Moskvě a okolí, což odhaduju na minimálně deset miliónů lidí. Ale zase na menším prostoru. „Pracuju na tom," dodává a věnuje mi vševědoucí pohled. Má svoje schopnosti a samozřejmě sleduje moje myšlenky. „Zjistím to přesně. Ale dej mi ještě dva, tři dny. Nějak tě kontaktuju."

„Dobře," přikyvuju a snažím se trochu uklidnit. Bude to nejdelší čekání v mém životě, ale určitě se vyplatí. Musí. „Co Jeremy?" pohlížím na něj s nadějí, že ví i něco o něm. Ale hned poznávám, že nemá žádné informace.

„Pokusím se něco zjistit."

„Před pár dny Jeremy nebo Matthyas... zemřel," vyslovuju s těžkostí. Jenom pomyšlení na tu událost mi nedělá dobře. „Ztratila jsem svoje schopnosti. Ale zase se vrátily. Museli ho oživit."

„Dobrá zpráva je, že je nechtějí mrtvé," pohlíží na mě laskavýma očima. „Najdu ho," slibuje, což způsobuje, že se mi po těle rozlévá příjemné teplo. Jako by ze mě všechny obavy a stres na chvíli shodil jenom tím, že je zpátky. Dělá to schválně, ale jsem mu vděčná.

Pak Phil pohlíží na hodinky a konstatuje, že budou muset odejít.

„Sbal si nějaké nejdůležitější věci a zmiz z tohohle bytu," doporučuje mi. „Řeknu jim, že jsme zjistili, kam jste se přestěhovali. Připrav Barrowse na to, že vyhoří další byt," ušklíbá se. „Dneska v noci."

„Radši mu nic říkat nebudu."

„Dělá problémy?" pohlíží na mě. Odpovídá si ale sám tím, když mi rentgenuje mozek. Tohle mi fakt nechybí. „Vyřiď mu, že jestli se bude chovat jako blbec, skončí zle." Nemyslí to vážně, ale stejně Barrowsovi vzkaz ráda předám.

„Co teď?" chci ještě vědět. Mohl být nejspíš už stokrát na svobodě. Má své schopnosti. Může si dělat, co chce. On není zajatcem Organizace, hraje si s nimi. 

„Pokouším se je rozložit zevnitř, proto se musím vrátit," odpovídá. „Lori, pokud zjistím, že v tom Eliott jede znovu, půjde ke dnu s nimi," oznamuje mi. Nechce se tím omlouvat, nemá proč. Ale stejně cítí potřebu mi říct, že se nebude držet zpátky, i když jde o Eliotta.

Otázkou ale je, jestli se skutečně provinil a přidal se k Organizaci, nebo se jen pokouší o něco podobného jako Phil. Rozebrat je přímo před očima Archera.

Děkuju moc za každou hvězdičku, komentář, přečtení a za vaši trpělivost, všeho si moc vážím a doufám, že taková velká pauza znovu nenastane... ale člověk nikdy neví. 

Mějte se moc krásně!