Daniel mě kolem půl deváté probouzí s tím, že se těsto na palačinky moc nepovedlo a nedaří se mu zapnout sporák. Myslím, že kdyby někdo změřil rychlost, s jakou se probouzím a vybíhám z pokoje, trhla bych rekord. Z hlubokého spánku do režimu záchrany životů během vteřiny, možná míň.

V kuchyni se naštěstí výbuch plynu nechystá. Všude po pracovní desce akorát leží různě velké hromádky mouky a jedno rozbité vajíčko.

Jakmile ze mě opadává prvotní šok, pomáhám bráškovi uklidnit nepořádek a ukazuju mu, jak těsto udělat správně.

„Jak to, že ho neprobudíme?" zajímá se Dan, když do myčky doslova hází špinavou vařečku. Ukazuje na Markuse, který vyspává na gauči. Ve skutečnosti si nemyslím, že spí, ale kdyby ano, tím lépe.

„Protože vypil hodně piv," vysvětluju velmi zjednodušeně.

„Takže mu bude špatně?"

„Upřímně v to doufám, Dane," ušklíbám se, čímž bratra matu.

„Proč? Není to zlý?"

„Je to v pohodě, pokud se ten člověk neumí chovat a je..." nedokončuju, protože se mi na jazyk dere sprosté slovo. Nedělám si sice naděje, že bych Daniela naučila něčemu novému, ale nemusí mě slyšet nadávat.

„Jen to pověz," ozývá se ze sedačky nešťastné zaskučení. Markus se opatrně posazuje. Musí mu být příšerně, v obličeji je bledý a zelený. Zbitý, sešitý a ke všemu s kocovinou. A přesto všechno zní, že je odhodlaný bránit svou čest nebo alespoň to, co z ní zbylo.

Bráška bere ze stolu v kuchyni sklenici vody a platíčko léků proti bolesti. Určitě to připravil Ross a pověřil Dana úkolem, aby zásilku dodal Markusovi. Alespoň se bratr může cítit důležitě. Zůstává zírat na Markuse, dokud nezapíjí dvě tabletky, pak se k němu naklání.

„Budeš blinkat?" zajímá se bráška. Na to Markus jenom záporně vrtí hlavou a Dan se ztrácí v koupelně.

„Teď to můžeš dopovědět," vrací se k původnímu tématu. Očividně mu není tak zle, jak bych si přála. „Já ti taky řekl, že jsi mrcha."

„Divím se, že si to vůbec pamatuješ."

„Pamatuju si většinu."

„To je skvělý."

„Neříkej mi, že ne-" Uprostřed slova ho zaráží povodeň. Doslova. Daniel klopýtá s velkým průhledným kyblíkem plným vody. Je na něj ale moc těžký na to, aby jej zvedl nad Markusovu hlavu. Plastové ucho se mu vysmekává a polovinu obsahu zvládá se štěstím vyklopit do jeho klína, zbytek končí na podlaze a vlastně téměř všude okolo. Na vteřinu se oba dva zarážejí. Daniel čeká na reakci a Markus vypadá, jako by neuvěřil tomu, co se právě stalo. „JÁ SE POSERU!" nachází v sobě konečně nějaká slova a jako zasažený bleskem vyskakuje na nohy stejně rychle jako ráno já. Danův pud sebezáchovy začíná fungovat o chvíli později a utíká se schovat za mě. Přitom nezapomíná podotknout, že Markus vypadá, jako by se počůral a že potřebuje plenku. Netřeba dodávat, že nabral v obličeji další barvu.

O pár vteřin později se v obýváku objevuje Ross, který je nejspíš připravený na všechno nebezpečí. Rychle se ale uvolňuje, když spatřuje zmáčeného Markuse, velikou louži na zemi a Dana, jak se zbaběle kryje za mnou a poťouchle se směje.

„Nemáme marmošku," poznamenává bratr, pouští se mě a proklouzává kolem Markuse k blonďákovi. „Půjdeme ji spolu koupit? Jahodovou. A taky kakao." Ross se očima ujišťuje, že nás tady s Markusem může nechat samotné, načež nerada přikyvuju. Samozřejmě, že může odejít. Ale měli by se zatraceně rychle vrátit.

Markus mizí v koupelně, Ross s Danem opouštějí byt a já se snažím zachránit podlahu, která se po styku s vodou začíná nafukovat.

Barrows nás zabije. Definitivně. Nejsme tady ani dvacet čtyři hodin a už bychom potřebovali vyměnit kus podlahy. Snažím se vytřít i pod obřím gaučem a zmírnit následky Danova nečekaného útoku, ale stejně budeme muset minimálně o metr posunout koberec, abychom zakryly stopy. Podlaha bude prostě někde vystouplá. O dost.

Markus kolem mě beze slova prochází a hází na topení mokré triko, džíny nechal v koupelně. Ať chci nebo ne, zůstávám na něj zírat.

„Udělej si fotku," všímá si.

„Kdo ti to udělal?" Nejradši bych ho požádala, ať se zase obleče, protože horní část jeho těla je jedna velká modro-fialová podlitina. Kdybych netušila, co se stalo, řekla bych, že měl autonehodu.

„Ty," odpovídá a sedá si na suchou část pohovky. „Tak jsi mě rozzuřila, že jsem s Nathanem prohrál a on si to náležitě užil," ukazuje na modřinu pod okem. Vsadím se, že Markuse daleko víc bolí ego než tělo, ale stejně je na něj příšerný pohled. Nemáme tady ani led, aby mohl některá zranění zchladit.

„Dobře ti tak," vydechuju nakonec dřív, než by mi ho začalo být moc líto. Vlastně ani nemyslím vážně, co říkám.

„Fakt?"

„Kdybys odešel, nic by se nestalo."

„Kdybys nepřišla, tak by se nic nestalo," vrací mi to.

„Žádný strachy, už mě tam nikdy neuvidíš."

„Ani nemůžeš, skončil jsem." Musím se nahlas nevesele zasmát. „Přijde ti to směšný?"

„Že s tím přestaneš, jsem slyšela už několikrát, stejně se k tomu zase vrátíš."

„Tentokrát ne." Jenom si znechuceně odfrkuju. Nepohádáme se. Tlak sice stoupá, ale ani jeden z nás nemá v plánu vybuchnout jako první. „Chováš se hnusně."

„Něco málo jsem se od tebe naučila." Je to jako hrát tenis. Míček se každou vteřinu ocitne na jiné straně kurtu. Až na to, že my si takhle předáváme granát a je jenom na nás, jestli ho odjistíme nebo ne.

„O Connorovi jsem ti nikdy neřekl," mění téma, se kterým se pouští na velmi tenký led. Svírám pomyslný granát pevněji v ruce.

„Ale Colton jo. Až tam budeš zase, udělej něco s tou pamětní deskou."

„Myslíš, že mu to vadí?" kření se, ale méně než obvykle, protože ho asi bolí modřina pod okem. Budu si radši myslet, že vtipkovat o svém mrtvém bratrovi je mu proti srsti.

„Ne, ale tobě by mělo." Zvládám ho na pár vteřin umlčet, takže odnáším hadr i kýbl do koupelny. Na moment se zastavuju před zrcadlem a rozhoduje se, že tentokrát neustoupím ani o píď. Nenechám ho, aby se mi dostal pod kůži, nerozbrečí mě, ať řekne cokoli. Omlouvat se taky nebudu. Nezlomím se jako první. Nebo si na to alespoň věřím a minimálně se můžu pokusit. Dan s Rossem nebudou pryč dlouho, a jakmile se vrátí, přestaneme do sebe rýt. S odhodláním tuhle psychologickou válku vyhrát se vracím zpátky.

„Ani nevím, proč jsem volal tobě," vrtí hlavou a tentokrát z tónu jeho hlasu necítím touhu mě naštvat, prostě nad tím jenom nahlas přemýšlí. I tak se ale moje hradba klidu pomalu začíná bourat.

Moc dlouho nevydržela.

„Chceš vědět proč?"

„Ohrom mě," mhouří oči a asi si je jistý tím, že pro něj nic nemám.

„Volals mi, protože nikoho jinýho nemáš. Jediná jistota, která ti zbyla, je, že tě nenechám v problému. Což se nedá říct o tobě."

„Neměl jsem na tebe náladu," mračí se. Takže ví, že jsem mu volala.

„Až budu příště utíkat z hořícího bytu se zápalem plic a bez schopností, vím, že ty nebudeš mít náladu," dávám poslední tři slova do uvozovek.

Znovu se mi ho daří rozhodit. Na žádný komentář se nezmáhá a po patnácti minutách se vrací Ross s Danem, takže se můžu dát do smažení za odborné asistence brášky. Pomáhání mu dělá radost, ale trnu hrůzou, když se sám pokouší neohrabaně obracet palačinky. U servírování je doslova nadšený, a když Rossovi předkládá svůj první výtvor, celý září.

„Máš talent," chválí ho blonďák.

„Že jo?! Baví mě to. Chceš taky?" přibíhá k Markusovi a strká mu pod nos jednu placku namazanou marmeládou. Odmítá ji s tím, že nemá hlad. Prej hlad.

„Jak tě napadlo hodit na něj kýbl vody?" zajímá se Ross Dana, který akorát roličku palačinky zdobí tunou šlehačky a další tunou kakaa.

„Někdo už to udělal a fungovalo to," krčí bráška rameny.

„Táta takhle polil Jeremyho, když se vrátil z oslavy narozenin spolužáka ve strašným stavu," vysvětluju. A až potom mi dochází význam mých i Danových slov. „Ty si to pamatuješ?"

„Ne. Teda, vím, že se to stalo. Auu," úpí, když ho k sobě pevně tisknu a on se zdobičkou od šlehačky dloube do tváře. „Přestaň!"

„To je skvělý!" odtahuju se od něj. Nejsem naivní, abych si hned myslela, že si vzpomene na všechno a všechny. Ale pokud v něm zůstala jedna nepatrná vybledlá vzpomínka, může jich být víc. Stačí jen, aby se dostal do situace, která je vytáhne zpátky na povrch.

„Mluv za sebe," mumlá Markus.

„Možná bys měl jít domů," navrhuju mu, ale nezním jedovatě. Radost z Dana mi ani on nezkazí.

„Pořád čekám na omluvu."

„Čekat můžeš i doma."

„Budeme muset na základnu, odvezu tě,"oznamuje mu Ross. Neptá se, což je jedině dobře.

„Pojedeme taky?" chce vědět Dan.

„Logan chce mluvit hlavně s tebou," prozrazuje mi. „Pojedeme všichni."

Po snídani vyrážíme rovnou k Nicholsům. Ulevuje se mi, když za sebou zabouchává dveře od auta. Ještě na prahu domu spatřuju Setha, ale to už míříme směrem ven z Londýna.

„Myslíš, že se na mě zlobí?"

„On se zlobí na všechny, Dane, ty za nic nemůžeš."

Příjezd na základnu je jako vždycky komplikovaný, povolení mně a Danovi musí potvrdit Chloe. Neobvyklý postup, ale kdo jiný by měl takové věci dělat, když Barrows... neměli se už vrátit? Jeli přeci jenom na otočku.

V kanceláři nacházíme jenom Logana a Chloe. Bratr před ně hrdě staví hromadu palačinek, které nám zbyly, a oznamuje jim, že jsou pro ně. Tím si okamžitě získává srdce ženy ve vojenském. A bráška je brunetkou doslova okouzlen.

„Kde jsou ostatní?" všímá si Ross absence Barrowse a ostatních.

„Cortéz s Kanem sedí v letadle se třema děckama, za dvě hodiny budou přistávat. Barrows, Colton a Alexis jsou taky v letadle, směr Írán," mračí se na obrazovku, na které je záznam jejich letu.

„Tam se moc často nelítá, ne? Musejí být ve stejném letadle se zbytkem těch dětí a lidmi z Organizace." I tak to nejspíš není žádný med. Írán není tak divoká země jako Afghánistán nebo Sýrie, ale byla bych radši, kdyby letěli třeba na Sardinii.

„Nemyslím, že se dostanou až tam," prohlašuje Ross.

„To mi vysvětli," obrací se na něj Logan. Vidím na něm, jak moc by rád zase uměl číst lidem myšlenky, zrovna teď by nemusel čekat na Rosse a dávno by už věděl, o co jde.

„Donutí je nouzově přistát, do Teheránu nedoletí." Zrzkovi se v očích objevuje jiskra naděje. Ví, že jsem byla v Afghánistánu a co se tam stalo. Určitě si zjistil všechno, když jsme se setkali. Představa, že by si Alexis měla projít podobným peklem a vrátit se ve stejném stavu ho určitě přivádí k šílenství. Teď ale trochu ožívá.

„To by si měli pohnout, moc času jim nezbývá," ukazuje na malé žluté letadýlko, které se akorát nachází nad Černým mořem. Jsem ještě radši, že Alex šla místo mě. Letět na misi, fajn. Ale pokusit se donutit nouzově přistát letadlo? Proboha. „Každopádně," odkašlává si Logan a sklepává stránku na sledování letů na nějaký obrázek. Musím se posadit, jinak by mě fotka v náhledu asi porazila. „Tohle přišlo Barrowsovi na mail."

Matthyas.

Snímek je trochu rozmazaný, ale stejně ho poznávám. Nedívá se přímo do kamery a hned za ním jdou dva vysocí statní muži, které bych odhadla na příslušníky armády. Nejdůležitější je ale Matty, který se zdá být v pořádku.

„Kdy? Kdo to poslal? Odkud to je?" sypu na Logana jednu otázku za druhou.

„Dneska ráno, nevím a nevím."

„Ale pracujeme na tom," doplňuje ho Chloe. „Měla bych být schopná přijít na to, kde byl snímek pořízený."

„To je azbuka?" píchám prstem do monitoru na rozmazaný nápis.

„Jo," souhlasí.

„Kde?" ptám se znovu, jako bych první odpověď neslyšela.

„Nejspíš v jednom z jedenácti států, kde se azbuka oficiálně používá, ale... teoreticky to může být kdekoli, i když to vypadá na záběr z letištní kamery."

„Zúžili jsme rozsah hledání na planetu Zemi," zachmuřuju se, ale nemůžu se přestat dívat na první důkaz, že je Matty v pořádku. „Fajn začátek."

„Budeme na tom dělat," slibuje mi zrzek.

„Vytiskneš tu fotku, prosím?"

„Už mění směr," dává o sobě vědět Ross a ukazuje svůj telefon, kde sleduje let do Teheránu. Skutečně, stroj se pomalu začíná stáčet doleva. Nachází se ještě na území Turecka. Akorát včas, ještě půl hodiny a vletěli by do vzdušného prostoru Íránu.

Logan si nahlas oddechuje a nejspíš si po delší době dovoluje něco sníst, takže se s Chloe pouští do palačinek, které jim Dan přinesl. Nejraději by na ně celou dobu zíral a poslouchal chvály na svůj účet, ale daří se nám ho přemluvit, aby je nechal na pokoji, a základnu opouštíme.

Bratr si celou cestu prohlíží fotku Matthyase a snaží se přijít na jakoukoli podobnost mezi ním a mnou. Moc ho nevnímám, protože se pokouším držet emoce na uzdě. Jsem nadšená, to jo. Ale zároveň nechci přilnout k jedné fotografii a doufat v zázraky. Jak dlouho bude Chloe hledat? A co potom? Matthyase vyfotili na nějakém letišti bůh ví kdy, teď může být klidně na opačné straně světa. Kdo se mnou pojede na další, pravděpodobně šílenou cestu? Zrovna teď, když je potřebná každá ruka?

„Pojedeme ho zachránit?" vrací mi Dan fotku.

„Jo," přikyvuju. „Rozhodně."

**

Jako předešlou noc mě budí telefon. Když spatřuju Markusovo jméno na displeji, hovor mu vytípávám a přepínám zvuk na vibraci. S tím se otáčím na druhý bok, ale do pár vteřin volá znovu. Podruhé hovor vypínám a ještě drtím rychlou zprávu: Co chceš?

Na to mi přichází odpověď.

Zvedni to.

Znovu mi volá a krev ve mně začíná vřít. Co si sakra myslí?

„Přestaň si laskavě vychlastávat mozek, já pro tebe nikam nejdu," syčím naštvaně a snažím se být zároveň potichu. Dan zase vytuhnul u televize, ale vsadím boty na to, že Ross dneska bude ve střehu.

„Nemáte se moc v lásce," ozývá se z druhé strany cizí hlas. Je mi povědomý, ale má mysl je pořád napůl v říši snů, takže mi hned nedochází, kdo se mnou mluví. „On tě má uloženou jako Štěnici a ty na něj štěkáš, ani nestihnu pozdravit."

„Kdo je tam?"

„Markus je v problému. Ve velkým problému, ze kterýho už mu nepomůže ani ďábel sám," ignoruje mě. „Mela bys možná dorazit, dokud ještě můžeš."

„Jak dokud ještě můžu?" polykám na sucho a nevím, jaký postoj zaujmout. Je to past? Někdo z Organizace? „Já nikam nepůjdu." Slyším unavený povzdech. Pak sebou cukám a mobil odtahuju dál od sebe, protože se ke mně dostává řev nasáklý bolestí. Není pochyb o tom, komu ublížili.

„Cos říkala?"

„Kam mám přijít?"

„Pověděl ti Seth, jak tady tomu říkáme?" Dante, vzpomínám si na jeho jméno.

„Jo."

„Pošlu ti adresu, počkám tu na tebe. A moc to nekomplikuj policií nebo kýmkoli jiným, slibuju, že odtud zase rychle odejdeš."

„V kolik?"

„Co nejdřív." S tím hovor vypíná a já se zbrkle vykuluju z postele. S bušícím srdcem na sebe natahuju džíny a přes triko od pyžama si jenom přetahuju mikinu. Mám dojem, jako by mi v hlavě explodovala bomba. Jak Dante slíbil, tak udělal. Přichází mi zpráva s adresou, ale zatím nezjišťuju, kam bych měla zamířit. Měla bych spěchat, jenže nevím, co dřív. Přitom nic kromě klíčů a svého telefonu nepotřebuju. Brát si jakoukoli možnou zbraň je pravděpodobně zbytečné, navíc by se mohli akorát naštvat. Nevím proč Dantemu věřím, že mě vážně nechají na pokoji. O mě jim nejde. Zato Markus se teď nachází v pekle. Doslova i obrazně.

Se zapnutou baterkou na mobilu tiše vycházím z pokoje. Procházím kolem spícího Daniela a mířím rovnou k šuplíku, odkud jsem si minulou noc brala peníze z obálky, abych se mohla svézt taxíkem. Tentokrát ale obálku nenacházím. Ani v žádném jiném šuplíku a v duchu začínám proklínat Rosse, který ji musel dát pryč. Nejspíš se chtěl ujistit, že se vážně nikam nevydám. Jenže Dante demonstroval, že Markusovi se děje něco zlého a v takovém případě peníze nejsou překážka. Prostě to vymyslím na místě. Takže si opatrně beru klíče ze stolu a přesouvám se do chodby. Je to nejspíš šestý smysl, který mě nutí rozhlédnout se kolem sebe a hledat další podraz, který blonďák mohl nachystat. A taky že jo. Světlo baterky se ke mně v krátkém odlesku vrací z místa nad dveřmi. Něco tam dal. Nedosáhnu až nahoru, musela bych si přinést z kuchyně židli. Na takové manévry ale nemám čas, takže zasouvám klíč do dveří a chystám se padající věc prostě zachytit. Dávám si ale tak pětiprocentní šanci na úspěch.

„Někam jdeš?" ozývá se do tmy potichu a já sebou polekaně trhám. Ross mi věnuje tvrdý chladný pohled a já můžu jenom nešťastně vzdychnout.

Do prdele.

Vůbec se nesnaží skrýt, že je naštvaný. Další významný den. Naštvat ho jednou chce hodně sil, ale podruhé za sebou? Ke všemu víc než o den předchozí? Jeden zázrak za druhým.

„Markus má problém, hodně velký problém," šeptám. „Volal mi z jeho telefonu Dante a Markus křičel. Někdo mu ubližuje."

„Kdo je Dante?" Nehne ani brvou.

„To je přece jedno." Ukazuju na dveře, aby sundal věc, kterou tam nastražil, ale zatím jsem ho nepřesvědčila. „Já bych po včerejšku nikam nešla, kdybych myslela, že je to jenom vtip. Může mu jít o život," vzpomínám na to, s jakou prosbou za mnou přišel Seth. Očekával snad, že se stane něco podobného? „Prosím."

„Pojedu s tebou," rozhoduje se nakonec. Do tří minut je převlečený a sundává ze dveří pět mincí. Jednoduché, chytré a nejspíš účinné. Kdyby ho neprobudil můj telefon, kovové peníze rozsypané z takové výšky na plovoucí podlahu by to dokázaly, nejspíš by to slyšeli i sousedi. Necháváme Danovi vzkaz, zamykáme za sebou a nasedáme do auta. Alespoň se na místo dostanu rychleji. Ross zadává do navigace adresu, kterou mi Dante poslal. Hned poznávám, že se nejedná o Peklo, ve kterém Nicholsovi strávili podstatnou část svého života. Ne, my míříme do dvojky, kam nikdo z nich nikdy nepáchl, protože to i na ně bylo moc.

To ale nahlas neříkám, protože by se taky mohlo stát, že Ross auto otočí a nikam mě nepustí. Takže mlčím a snažím se potlačit nervozitu a strach, který ve mně začíná hlodat víc a víc. Až moc mi to připomíná situaci, kdy jsme se takhle vydali do rukou Organizace.

Tehdy zemřel Jhonas.

„Tady zastav," ukazuju mu, protože v dálce vidím název baru, před kterým by na mě měl Dante čekat. Zhasíná motor a odpoutává se. Nezapomněl si vzít zbraň. Otevírám dveře, ale zůstávám sedět. „Ne, ty nikam nejdeš. Musíš počkat tady."

„Cože? O tom ses mi trochu zapomněla zmínit."

„Jo, protože bys mě jinak nejspíš ani neodvezl. Zvládnu to."

„Nemáš schopnosti," připomíná mi.

„Já vím," přikyvuju a koušu se jazyka. Pohlíží mi do očí a já jeho pohled statečně snáším. Vypadá to, jak kdyby se snažil zjistit, jestli mám na to čelit většímu problému sama a navíc bez špetky magie. Vím, že mi věří. Kdysi byl jediný pro, abych se zúčastnila malé mise na záchranu dětí hvězd. Jenže Lori žhářka dokáže vyřídit chlapa jako horu a ani se nezapotí, většinou. Lori bez schopností to neumí. A Ross musí být v rozpacích z toho, že jednou je všechno na mě a on nemůže ani nebude moct zasáhnout. „Dám na sebe pozor, za chvíli jsem zpátky." Vystupuju a zabouchávám za sebou. Blonďák zůstává poslušně sedět na svém místě. Dokud na mě vidí, cítím se v bezpečí. Mám ale dojem, že to nevydrží dlouho.

Přetahuju si přes hlavu kapuci a vrážím ruce do kapes od mikiny, aby nebylo vidět, jak samou nervozitou zatínám ruce v pěst a zase je povoluju.

Dante skutečně stojí na smluveném místě. Jako vždycky je elegantně oblečený a tváří se jako nejlepší přítel všech. Já mu ale úsměv neopětuju, zastavuju se metr před ním a čekám, co z něj vypadne. Kouskem mysli si stále uvědomuju, že Ross není daleko. Pořád se můžu otočit a zavolat policii.

„Je od tebe hezký, žes přijela tak narychlo," promlouvá uhlazeným tónem.

„Kde je Markus?"

„Vevnitř," ukazuje za sebe. „Pojď se mnou." Do podivného tanečního baru vstupuje jako první. Lidi kolem sebe moc nevnímám. Všechny podniky v celé jedné ulici jsou jenom zástěrka pro těžké zločiny a zdrogovaní mladiství je ten nejmenší problém zdejší společnosti.

Danteho následuju až ke dveřím, které musí odemknout, a ocitáme se na požárním schodišti. Když Dante za sebou zase zamyká, dochází mi, že hudba z baru úplně utichá. Už jenom to, že tady mají odhlučněné dveře k požárnímu schodišti, ve mně vyvolává hrůzu. A nejhorší je, že moje představivost možná ani není daleko od pravdy, když si vzpomenu, co mi vyprávěl Seth.

„Prosím," otevírá mi další dveře, když scházíme dvě poschodí dolů. „Nemusíš se bát," ponouká mě, když se stále nehýbu. Jenže dva vysocí muži střežící něco, co vypadá jako vchod do trezoru, ve mně nevyvolávají pocit, že nemusím mít strach. Dante krčí rameny a jde první. „Dej jim svůj telefon a klíče," nařizuje a já nemíním nic namítat. Víc věcí u sebe nemám, takže mě pak pouští za těžká kovová vrata, za která by se nemusel stydět žádný atomový kryt.

Místnost za nimi je plná ostrého bílého světla, takže musím přimhouřit oči. Až pak se můžu rozhlédnout a zjistit, co se to vůbec děje. Jako první si všímám postaršího páru okolo padesáti let. Hned mě napadá, že to jsou ti, kteří mají pod palcem celé podsvětí. Mají ve tvářích vepsanou směs arogance a ostražitosti. Netroufám si na ně moc dlouho koukat. Pohled stáčím o kus doleva a nacházím objekt svého zájmu.

Markus sedí svázaný na židli, a kdyby neměl pusu zalepenou lepicí páskou, jistě by sprostě nadával. Mně i všem ostatním. Vedle něj je podobně usazený hubený a na první pohled vyděšený muž. Ten mluvit může, ale neodvažuje se. Je tady ještě třetí židle. Ta ale leží převrácená na zemi a hned vedle ní se nachází člověk, který se nehýbe, nedýchá. Znovu se obracím na Markuse a všímám si, jak je potlučený.

„Potřebujeme vyřešit jednu věc," promlouvá Dante. „Tihle dva jsou od policie," ukazuje na ležícího a hubeného, a pak na Markuse. „A on zase od armády."

„Není u armády," vydechuju zadržovaný vzduch. Nejstarší Nichols vydává zvuk, který bych volně přeložila jako: „drž proboha klapačku". Musím si v duchu nafackovat. Pokud oni ví, že Markus dělal pro SAS, nemusí vědět, že s nimi mám něco společného i já.

„Na tom nesejde," bere mě Dante nečekaně za zápěstí a nutí popojít blíž k ležící postavě. Zavírám oči, vím, že je ta osoba na zemi mrtvá. „Neměl dvakrát přesvědčivé argumenty, tohle děláme zrádcům."

„Proč tady jsem?" ptám se napřímo.

„Protože ani Markus nás nepřesvědčil o tom, že to neudělal a někdo by měl Nicholsům vzkázat, jak to s ním dopadlo. Těla mrtvých rodinám jaksi... nevracíme."

Celým mým tělem projíždí chlad. Zkoumám Danteho obličej, snažím se přijít na to, jestli blufuje. Jenže se tváří naprosto vážně a přitom trochu spokojeně, jak kdyby na tohle čekal už roky. Markus znovu čelí obvinění ze zrady, jenže tentokrát mu nehrozí jenom vězení. On má doslova pistoli u hlavy a jenom se čeká, až někdo přikývne a oni zmáčknou spoušť.

Muž s kalašnikovem hozeným přes rameno Markusovi sundává lepicí pásku.

Otřásám se hrůzou a bezmocí, když mi odchází, že mu dávají poslední šanci, aby se obhájil, ať už se stalo cokoli.

„Neboj se," všímá si Dante mojí reakce, „vrátíme tě zpátky tvému kamarádovi, který tě sem přivezl, nic se ti nestane."

„Ty kryple!" prská Markus okamžitě směrem k Dantemu. „Já jí tady nechci!"

„Seth to nezvedl, Colton mi hovor vytípnul, co jsem měl dělat?" krčí Dante rameny.

„Já nikoho neudal."

„Zkus to," krčí starší muž rameny a zapaluje cigaretu nejdřív své ženě, pak i sobě. Jak kdyby se dívali na příjemné divadelní představení.

Jeden z hlídačů vytahuje z pouzdra obyčejný revolver a vysypává z něj všechny náboje až na jeden. Roztáčí bubínek revolveru, takže sám neví, jestli vystřelí náboj nebo jenom naslepo. Markus třeští oči a vysílá ke mně pohled, jaký jsem u něj nikdy neviděla.

„Já to nebyl," opakuje. Muž bez varování tiskne spoušť a zbraň naprázdno cvaká.

„Kurva," vydechuje Markus, když zjišťuje, že se nic nestalo. Srdce mi buší jako o závod. Nevím, kam tohle povede, ani co mám dělat nebo říkat. Zatím můžu jenom přihlížet tomu, jak lidé dostávají pojmu podsvětí a peklo. A že se činí. „Já tvýho tátu nenapráskal."

„Byls poslední, kdo s ním mluvil," mračí se Dante. „Do hodiny sedí ve vazbě a nebyla stanovená kauce, nemůže se vykoupit. "

„Šel jsem si jenom pro prachy za zápas, řekl jsem vám to už stokrát!"

„Někdo z oblasti Pekla jedničky volal policii. Byls to ty."

„Ne, nebyl," odpovídá mu Markus pevným tónem. Chlap s revolverem znovu roztáčí bubínek a míří. „Nikomu jsem nevolal." Na to zavírá oči, protože muž znovu tiskne spoušť.

Cvak.

Kolikrát ještě bude mít štěstí?

„A co ty, Dante?" Markus v sobě nachází další sílu poprat se o svůj život. Jenže k němu přistupuje další hlídač s něčím, co vypadá jako nástroj, se kterým se nahání dobytek. Dostává ránu elektřinou, oproti které je projektil od Organizace jenom příjemné polechtání. Proto jsem ho slyšela v telefonu zařvat. Kvůli mně se snaží ovládat, ale stejně mu na čele vyskakují kapičky potu a svaly se mu napínají. „Všichni ví, jaká jsi krysa, Dante," pokračuje i přes hrozbu, že dostane další ránu. „Takhle se mě snadno zbavíš, to přece chceš." Moje zajíknutí se ztrácí v Markusově marném boji s hroznou bolestí. Pohled se mi na pár okamžiků rozmazává.

Asi by bylo nejlepší, kdybych mlčela. Jenže Markus ztrácí pevnou půdu pod nohama.

A s tím i šanci na život.

„To já volala policii," povídám potichu, ale slyší mě všichni. Několik párů očí se obrací na mě včetně Markuse, který mi přísným výrazem naznačuje, ať zmlknu.

„Nebuď blbá," promlouvá dřív, než se stíhám nadechnout k pokračování. Za to dostává další ránu a já se raději odvracím.

„Pohádali jsme se spolu," pokračuju. „Utekla jsem a ztratila se, nechtěla jsem se tam toulat sama. Prostě pro mě jenom přijeli a odvezli domů. On nikomu nevolal," lžu a láme se mi hlas, i když se snažím nedávat na sobě znát, že strašně panikařím. Nevím, kdo je zalarmoval, ale jsem si jistá, že Markus ne. On nepatří mezi lidi, kteří by své chyby chtěli napravit hned. Navíc měl zápas.

Dante a starší pár si vyměňují významné pohledy, vidím, jak jim cukají koutky. Nevěří mi. „Proč by to asi dělal? Teď, když potřebujou peníze?" rozhazuju rukama. Na moment nastává absolutní ticho, pak se všichni začínají nahlas smát až na Markuse a hubeňourka.

„Ty seš tak nezkažená," uchechtává se Dante. „Rozkošný."

Neposlouchají mě, nechtějí.

„Takže nic?" pokládá jednoduchou otázku nejdůležitější muž podsvětí.

Mají tady ten super taser. Mohl by mi vrátit schopnosti, pokud bych takovou ránu vůbec zvládla rozchodit já a moje srdce a včas zareagovat. Ross odmítal i malý elektrický šok, když dobírám antibiotika, aby mi to neuškodilo. Tohle je daleko větší kalibr. Obávám se, že i kdybych získala svoje schopnosti zpátky, nestihla bych udělat nic pro to, abych nás odsud v pořádku dostala. Jsou v přesile, navíc mají zbraně a jsme v uzavřeném prostoru. V pasti.

„Skončete to, Beauforte," vyzývá Markus šéfa. Nevidí cestu, jak vyváznout. Ale chce napáchat alespoň nějaké škody, takže mi dává příjmení toho, kdo celé podsvětí vede.

„Poslední přání?" zajímá se Beaufort a pohlíží na své hodinky.

„Vlastně dvě," přikyvuje. „Chci s ní mluvit," ukazuje hlavou ke mně. Beaufort krčí rameny a všichni v Markusově blízkosti se stahují trochu dál, aby nám dali trochu prostoru. Vůbec mě nepřekvapuje, že si ponechávají jakousi eleganci a dopřávají lidem něco jako poslední přání, ačkoli pochybuju, že se to vztahuje na propuštění nebo odpuštění. „Vím, o čem přemýšlíš," šeptá Markus, když k němu přicházím blíž. „A zapomeň na to."

„Co...cože?" utírám pár slz hřbetem ruky.

„Minimálně jeden z nich je od Organizace, nemůžeš se prozradit. Nevím, který z nich, ale na sto procent někdo jo. Už bys odsud neodešla."

„Ale oni..."

„Já vím, co se chystají udělat," přerušuje mě smířlivě.

„Ne, oni přece nemůžou..."

„Poslouchej mě sakra! Víš, co dělají holkám jako ty, když se do něčeho zapletou? Navyknou je na heroin, a pak se z nich stává zboží pro obchod s bílým masem. Nechci, abys do toho zasahovala. Já to pokazil, dávno jsem s tím měl přestat." Má strach. Samozřejmě, že má strašlivý, ochromující strach, který dokáže paralyzovat celé tělo.

Vždyť on ví, že ho zabijí.

I já to vím. Do hajzlu, i já to vím!

Ale chce zařídit alespoň jednu další dobrou věc. Taky by se mi takhle líbilo. Udělat před smrtí něco, co ji usnadní. Alespoň trochu.

„Nech to být," žádá mě. Chtěla bych mu na to říct, ať na takovou prosbu zapomene, jenže se mi v krku dělá tvrdý knedlík a já ze sebe nedokážu vypravit jediné slovo. „A promiň, co jsem ti tenkrát řekl. Choval jsem se jako kokot, fakt by-"

„Konec dojímání," utíná Beaufort náš krátký rozhovor. Srdce mi začíná bušit ještě rychleji a já se připravuju na to, že se s nimi klidně i poperu, jenže mě chytají za ruce dva svalnatí muži a já najednou nemůžu vůbec nic. Lori bez schopností nedokáže složit dvakrát tak těžké chlapi. Ona se může jenom dívat a prosit.

Jenže můj pláč a prosby nikdo nevnímá.

„Ať jde pryč," slyším Markuse vyslovit svoje druhé přání. „Nechci, aby to viděla."

Ne, ne, ne.

„Že jsi to ty," souhlasí Beaufort, mává rukou a dva hlídači mě snadno vyvlékají na chodbu. Zkoušet jim vzdorovat je jako chtít zbourat holýma rukama celý dům. Nejde to. Prostě nejde.

Zabouchávají za sebou těžké kovové dveře.

Fakt, že zemře, je... nedá se popsat. Ještě horší ale je, že umře sám. Nejspíš bych se do konce života nezbavila vzpomínek, kdyby ho zabili před mýma očima. Jenže Markus by měl v okamžiku nepopsatelné hrůzy nějaký záchytný bod, na něco by se mohl soustředit. Kdybych byla na jeho místě, chtěla bych, aby zůstal, i když je to strašlivě sobecká prosba. Nedokázala bych být tak statečná a čelit smrti sama. On jo.

Na chodbě mě ti dva pouštějí a já se hned vrhám ke dveřím. Zkouším je otevřít a pohnout pákou, zabrat za kliku, pokusit se udělat něco... cokoli. Chlap s taserem zůstal vevnitř, moje šance se začínají raketově blížit k nule. Přes záclonu slz ani nevidím, co dělám, ale dveře se ani nehnou. Není v mých fyzických silách s nimi jenom trochu pohnout. Myslím na Nicholsovi, kteří nemůžou přijít o dalšího bráchu, jejich rodinu by to roztrhalo na kusy, které by už nikdo nikdy nesložil zpátky.

Moje úvahy utínají výstřely. Je jich hned šest, nejsou hlasitější než prasknutí balónku, mně ale zní jako údery zvonu přímo ve zvonici. Odstupuju od dveří, utírám si slzy do rukávu a chvíli jenom bez hnutí stojím na místě. Slova došla už dávno. Teď i dech.

Jeden z hlídačů mě rádoby konejšivě plácá po rameni a do kapsy od mikiny mi strká mobil a klíče. Jejich povědomé zachrastění mě probírá z otupění. Vzpomínám si na Markuse, jak skvěle použil klíč jako zbraň. Jednoduché, přitom nebezpečné. Pevně je svírám v dlani.

Kovové dveře se otevírají a jako první vychází Beaufort se svou ženou. Vůbec si mě nevšímají. Pak kolem mě prochází i muž s taserem a zbraní, kterou zasouvá do pouzdra u pasu. Čekám na Danteho. Má obrovské štěstí, že jsem bez svých schopností, jinak by už nedýchal. Jenže on nejde. Čeká uvnitř, aby mohl rýpnout do čerstvé rány.

Na dlouho minutu ztrácím odvahu jít se podívat. Třesu se po celém těle, přitom hořím. V hlavě mám úplně prázdno a zároveň v ní zuří hurikán. Přesně v tuhle chvíli bych potřebovala mít vedle sebe někoho jako Ross nebo Colton, aby mi řekli, co mám dělat. Jenže oni tady nejsou, takže s náhlou dávkou hysterického odhodlání vpadám dovnitř a srdce se mi zastavuje. Oči zapichuju do postavy ležící na zemi a nechápu, že se zvládám udržet na nohách. Jenom koutkem oka vnímám člověka opodál.

Sunu se blíž.

Jedna rána do hlavy, dvě hrudi. Jako pojistka.

Byl na místě mrtvý.

„Rozvaž mě, do psí prdele!"

Nezabili Markuse, ale Danteho. V ruce ještě svírá svůj mobil, drahá košile se barví do ruda a prázdnýma očima zírá do stropu. Právě teď bych se nejraději složila vedle něj a jenom brečela. Místo toho se ale přesouvám k Markusovi. Ruce má spoutané plastovými pásky. Musím pod jedním z nich prostrčit klíč zoubky nahoru a zabrat. Na druhý pokus písek praská nejdřív jeden, pak i druhý. Markusova svoboda je vykoupená tím, že má od plastu pořezaná zápěstí, ale hádám, že to je teď ten nejmenší problém, který řeší. Pomýšlím na to, že musíme pomoct i hubeňourovi, ale děje se něco zvláštního.

Objímám Markuse, nebo možná on mě. Nevím. Každopádně začínám nanovo plakat a on něco říká, ale nerozumím mu ani slovo. Trvá to jenom chvíli, pořád se nacházíme na místě, kde ani jeden z nás být nechce, což si oba uvědomujeme.

Pomocí klíče uvolňuju plastový pásek neznámému muži, který s tichým zamumláním díků mizí z místnosti rychlostí blesku. My jsme o dost pomalejší, protože Markus sotva jde, někdo se mu navíc porýpal v zašité ráně, která zase krvácí. Jenže žije, což sám nečekal.

U dveří stále postává hlídač se zbraní, ale nechává nás bez problémů projít.

Mám dojem, že Markusovi pořád nedošlo, co se právě stalo, respektive nestalo. Cestou po schodech nahoru ale nemluvíme. On sotva stačí s dechem, mám pocit, že se na každém podlaží sveze vyčerpáním k zemi a zůstane tam. Zvládáme se ale probojovat až do baru. Už jenom pár metrů, vyleze na čerstvý vzduch a Ross nás odveze domů.

„Kampak?" zahrazuje nám cestu poměrně střízlivý mladík. „Odcházíte tak brzy?"

„Nemám náladu na sračky," vrčí Markus, jenže je vážně vyčerpaný a bez energie. „Uhni." Tón jeho hlasu je sice vážný, ale každý by zdálky poznal, že by se nezmohl ani na sebemenší akci.

„Nedáte si něco?" koulí na nás kluk podivně oči.

„Tvůj ksicht hodně utrpí, pokud neuhneš."

„A kdo mi to provede? Ty nebo ona?" vysmívá se.

„On," kýve Markus za záda kluka. Akorát se mezi lidmi objevuje Ross. Pokládá mladíkovi ruku na rameno, aby ho decentně odstrčil, což se neznámému nelíbí a chce se po blonďákovi ohnat. To nestíhá a během mrknutí oka se válí na zemi a drží si bolavé zápěstí. Nikdo další není dostatečně při smyslech na to, aby nás vnímal.

„Parkuju hned tady," pomáhá Ross Markusovi z druhé strany. A skutečně, Ross beze strachu nechal auto přímo před vchodem, jenom zapnul výstražná světla.

Pocit, že se na mě někdo dívá, mě nutí zpomalit a otočit se. Je to jen krátký mžik, ale stejně mi srdce zase začíná plašit.

„Eliotte?" volám, ale přes hlasitou hudbu mě nemůže na takovou dálku slyšet. Ani nevím, jestli je to on. Všudypřítomný kouř a slzy v očích viditelnost jenom zhoršují. Navíc je v okamžiku zase pryč a ztrácí se v davu tanečníků. Nebýt tady Markus, nejspíš bych zůstala a pokusila se ho najít. Ale nechávám obraz jeho rozmazané tváře rozplynout a soustředím se na Markuse.

Otevírám dveře od spolujezdce a odtahuju sedačku dozadu, aby měl pohodlnější nastupování. Pak už Ross šlape na plyn a bere nás odtud pryč.

„Nemocnice?" ptá se ho ještě Ross.

„Ne, budeš to muset zvládnout ty."

„Já ale nejsem doktor."

„A já zase nejsem pojištěnej, takže mě nikdo neošetří. Šach mat."

Dneska k tomu nemám radši nic, ale posílám srdíčko 💙