Nikdy jsem se v Barrowsově kanceláři necítila tak stísněně. Je to asi tak deset vteřin, co nás s Coltonem zavolal dovnitř a vystřídali jsme dva muže a jednu ženu. Hádám, že někdo z nich měl na starost Markusův počítač a další zase zpracování výsledků z detektoru lži, kam Markuse vzali hned po našem příjezdu na základnu. Od té doby jsme ho neviděli. Venku už se setmělo a v dálce oblohu křižují blesky. Bouře je ale prozatím daleko, takže se soustředím na vojáka, který se usazuje za stolem a vzdychá.

Pohled na něj mi dává odpovědi na všechny otázky, které se mi honí hlavou. Těžký vzduch a šero jenom umocňují ponurou atmosféru.

„Udělal to," konstatuje potichu Colton dřív, než voják stíhá cokoli říct.

Ještě se snažím nepanikařit a upírám na Barrowse trochu zoufalý pohled.

„Je to trochu složitější," promlouvá konečně muž naproti. Nepotvrdil tvrzení Coltona, ale ani jej nevyvrátil. „Co se detektoru lži týká, prokazatelně lhal, když jsem se ho ptal, jestli skončil se vším, co prováděl dřív. To jsem ještě nevěděl o tomhle," obrací k nám Markusův notebook.

Vyhrabali přesně to, čeho se bál. Na ploše svítí potvrzení, že banka převedla na jeho účet několik set liber. Předevčírem. Což by nebylo tak divné, kdyby pod částkou nebyla krátká zpráva: Nedělní turnaj, datovaná dva dny zpátky. Následuje další výpis, který je asi týden starý. S podobnou zprávou: Středeční výhra. Taky se správným datem. Colton se proklikává až k období těsně po našem příjezdu z Afghánistánu, kdy se ostatní bratři Nicholsovi dozvěděli o existenci dětí hvězd. Kdyby byla pravda, co mi tvrdil, že dostává peníze za zápasy staré několik měsíců, rozhodně by tam nikdo nepsal jenom den v týdnu. Udal by přesnější určení, kdyby v těch platbách byl skutečně takový zmatek, jak Markus naznačoval.

Plyne z toho jedno – on nikdy zápasit nepřestal.

Colton se odtahuje od počítače a opírá se do židle.

„Věděls o tom?" pálí Barrows první otázku. Jeho tón nezní útočně ani naštvaně.

„Ne," kroutí Colton hlavou a já přestávám vnímat jejich rozhovor. Znovu projíždím důkazy o Markusově aktivitě v podsvětí. Ve skutečnosti se nesoustředím na částky, zprávy, ani data. Všechno sedí, o tom není pochyb. Až na jednu věc. Dante, konkrétně to, co Markusovi řekl před domem. Pověděl mu, že se dlouho neukázal a že od té doby šla úroveň zábavy dolů. Snažil se ho zlanařit do dalšího turnaje. Nevím, jak moc velká ryba Dante je, co se podsvětí týká, ale nejspíš na tom místě tráví dost času? Musel si přece všimnout, že se Markus přestal ukazovat. Proč by to jinak říkal? V tom případě ale nesedí záznamy z jeho účtu s tím, co tvrdí on a Dante.

Vracím notebook Barrowsovi a zatím si nechávám pro sebe, na co jsem přišla. S tím budu konfrontovat až Markuse a bude mi muset vyklopit pravdu.

Začíná mě z usilovného přemýšlení bolet hlava.

Kdybychom skončili u obvinění, že nejstarší Nichols dál vydělává špinavé peníze, Barrows by ho nejspíš vyhodil a nechal jít. Jenže dle výrazu vojáka poznávám, že je Markus v daleko větším problému.

„Víš, proč jsem vám včera tak najednou volal? Vystopovali jsme, odkud byl provedený ten jeden útok zvenku. Dostali jsme jeho IP adresu, šel jsem skoro na jistotu. Před chvílí mi potvrdili, že se o to pokoušel z tohohle počítače a našli i důkazy."

Nastává ticho, hloubavé a dusivé.

Ráda bych něco udělala nebo řekla, ale nemůžu. Nevím co.

V hlavě se mi honí jenom jediná myšlenka – jak ho z té kaše dostat. Nemůže jít do vězení. Myslím hlavně na Monicu, Coltona, Setha a Mitche. Jim by to ublížilo mnohem víc, než Markusovi samotnému. A oni si to v žádném případě nezaslouží.

„Co bude dál?" chce vědět Colton.

„Upřímně? Nevím," přiznává Barrows a vypadá skoro nešťastně. „Dal jsem mu dvacet čtyři hodin, aby se přiznal. Pro koho ty soubory chce a co za to měl dostat. Pokud na to přistoupí, dostane podmínku, vyhazov a zabavíme všechny peníze ze zápasů." Nemusí pokračovat a vysvětlovat, co se stane, pokud se rozhodně nespolupracovat. Je to od Barrowse velmi laskavá nabídka, vidím na něm, že ani jemu se nechce tahat Markuse přes vojenský soud, který by mohl skončit jenom jedinou možností. Vinen. Dává mu šanci vyváznout. „S nikým mluvit nechce, takže spoléhám na vás dva. Vytáhněte z něj pravdu v zájmu jeho vlastního dobra."

Barrows mě i Coltona zavádí do části budovy, kde jsem nikdy nebyla. Výtahem vyjíždíme do patra, kde se nachází asi dvě místnosti, které jenom těžko můžu nazvat celami. Jedná se o úplně stejné pokoje, v jakých bydlím já, jenom s tím rozdílem, že se na oknech nachází mříže, dveře jsou bytelnější a kolem se nevyskytuje nic, co by se dalo použít jako zbraň. Na chodbě narážíme na dva vojáky, kteří mají ve tvářích vepsané napětí a podráždění. Očividně je nebaví hlídat jediného člověka, který i kdyby se zvládl dostat z pokoje ven, z areálu základny by nikdy neunikl.

Muži nejsou rádi, že mě tady vidí. Jsou z Barrowsova komanda, takže o mně vědí to nejdůležitější. Chápu jejich rozpaky, kdybych se snažila a měla velké štěstí, možná bych nás odtud dokázala dostat. Pro Markuse jsou železné mříže překážkou, pro mě by být nemusely. A ti chlápci si to až moc dobře uvědomují.

„Já se ani nebudu snažit," oznamuje mi Colton sklíčeně. Ani jsem nedoufala, že by šel zkusit s bratrem promluvit. Jenom chápavě přikyvuju.

Musím odevzdat všechno, co mám u sebe a nutí mě obrátit kapsy od mikiny i tepláků. Jako při výslechu mužů z Islandu dostávám nějaké instrukce, ale Barrows ví, že je neposlouchám. Rady, jak jednat s nebezpečnými osobami, jsou založené na vzorci jejich předpokládaného chování. A Markus do této skupiny jednoznačně nepatří, ale nemá smysl jim něco vymlouvat.

Pak mě velmi neochotně pouští do potemnělé místnosti.

Čekala bych, že tady Markus bude pochodovat, naštvaně mlátit do věcí a sypat ze sebe jednu nadávku za druhou. Jenže je tu naprosté ticho a klid. Světlo v pokoji není rozsvícené a on sedí u otevřeného okna, s nohama hozenýma na stole a vyhlíží přibližující se bouři. Vzduch už teď voní po dešti.

Všímám si druhé židle a chvíli přemýšlím, jestli by nebylo lepší ho jí praštit po hlavě a až pak se vyptávat. Třeba by byl sdílnější. Barrows mi vysvětlil, že Markusovi ukázal všechny důkazy, které proti němu mají. On všechno popřel. Jenže váha materiálů v jeho počítači převážila jeho slova a dokonce ani nemá žádné alibi na den, kdy byl provedený útok zvenku.

„Jestli nevyklopíš, co to hraješ za divadlo, budeš si muset na tenhle výhled zvykat," narážím na mříže. Ignoruje mě a já se rozhoduju, že rovnou zacílím tím největším kalibrem. „Myslíš vůbec na to, že po světě chodí lidi, kterým na tobě záleží a pokud půjdeš do vězení, tak jim hodně ublížíš?"

Markus se konečně odvrací od okna a pohlíží mi do očí. Vypadá zvláštně ostražitě, jako by analyzoval každé jedno slovo, které říkám. Vybízí mě, abych mluvila dál. Poslouchá, víc si nemůžu přát. Vím, že bych rodinu znovu neměla zmiňovat, až moc bych hrála na city a tím bych jeho pozornost nejspíš ztratila.

„Tys nebyl na jediném zápase od doby, co víš o dětech hvězd, že ne?"

Překvapeně povytahuje obočí. Musí mu být jasné, že mi Barrows ukázal jeho počítač, tudíž jsme viděla všechny platby za posledních několik měsíců.

„Na jednom," odpovídá. „A to jsem se byl podívat." Jo, o tom se mi zmiňoval.

„Tak proč tvůj účet vypadá, jako bys to dělal pořád?"

„To není tvoje věc."

„Fajn," nutím se hodit zápasení za hlavu, protože to je momentálně jeho nejmenší prohřešek, i kdyby to ve skutečnosti udělal. Kdybychom neměli tak zoufale málo času, ryla bych do něj tak dlouho, dokud by mu nepovolily nervy. Teď ale na hádky není čas, takže se pro jednou rozhoduju takovou odpověď přijmout. „Víš o tom, že když se přiznáš, tak odsud budeš moct odejít?"

„Vím." Tentokrát čekám, že bude pokračovat on. „Nemám se k čemu přiznávat. Nemůžu jim dát jména, protože je neznám. Já to neudělal."

„Lhal jsi."

„Ať si ten podělanej detektor lži strčí do prdele," vrčí.

„Je to jenom další důkaz, chápeš to?" rozhazuju rukama a snažím se nezvyšovat hlas. „Mají na tebe toho tolik a ví, žes při výpovědi lhal. Proč by ti sakra měli věřit?"

„Čemu věříš ty?" Zaskakuje mě nepřipravenou, protože já ve skutečnosti nevím. Ať už bych řekla cokoli, padlo by nějaké ‚ale'. V jednu chvíli jsem přesvědčená, že by to nikdy neudělal, jenže pak se dozvím, že je na podsvětí pořád nějak napojený a dostává peníze. Ať už za cokoli, prostě s tím neskončil. Oklamával celou dobu tolik lidí. Mlčím moc dlouho a on si nahlas odfrkuje. „A proto si nemůžeme říkat kamarádi," ušklíbá se kysele.

„Kámoši si normálně nelžou, co dělají ve svým volným čase." Přísahala bych, že vzteky zaskřípal zuby. Nechci, aby se naštval. Ale já jsem z něj momentálně tak zmatená, že sama nevím, co si myslet.

Na pár vteřin se odmlčuje, nejspíš se snaží vnitřně uklidnit. Pohled chvíli věnuje nebeskému divadlu v dálce, a pak zase mně.

„Vím, že o mě máš špatný mínění, uznávám, že jsem nikdy moc nepřispěl k tomu, abych tě přiměl k tomu vnímat mě jinak. Ale vážně si myslíš, že bych se chtěl zodpovídat za to, co by následovalo, kdyby se ty soubory dostaly do rukou Organizaci? Věř mi nebo ne, takovej parchant nejsem." Sklápím oči k podlaze a ručička vah opět přeskakuje do políčka ‚nevinen'.

Není svatej, to vědí všichni, kdo se s ním baví. Má žaludek na hodně špinavostí, ale vsadila bych se, že by nikdy nezaprodal člověka s vědomím, že by tím dostal dotyčného do smrtelného nebezpečí. Nikdy se ale neprojevil natolik chladnokrevně a bez citu, aby mu bylo jedno, co by se stalo se všemi těmi lidmi, kdyby Archer měl informace ze základny.

„Co mám dělat?" chci od něj vědět. Mohl by předstírat, že to skutečně provedl, vymyslet si, co od něj Barrows chce a zmizet z města, jakmile by byl na svobodě. Většina lidí by to ze strachu z pobytu ve vězení udělala. On si ale vybral druhou možnost, než aby pošlapal svou čest. Nedokážu se rozhodnout, jestli se chová hloupě a tvrdohlavě, nebo statečně.

„Moc toho udělat nemůžeš," krčí rameny. Tváří se, jak kdyby se smířil s tím, že někdo na něj naházel špínu a všechno odskáče. Skoro jako by se v tom nechtěl moc šťourat, protože by na povrch vyplulo něco dalšího. Možná někoho kryje, napadá mě. „Podělaná ironie. Ty u nás skoro bydlíš, a když by ses mi jednou hodila jako alibi, nejsi tam."

„Ještě jeden vtip a odcházím," varuju ho. Z dálky k nám doléhá zlověstné zadunění hromu. Bouře se rychle přesouvá k nám, nicméně prodleva mezi bleskem a hromem je pořád dost velká.

Znovu přemýšlím o tom, jestli bych s ním odtud dokázala utéct. Spíš ne. A pokud ano, moc lidí by za to zaplatilo. Bouchám rukou do stolu při uvědomění, jak snadný by bylo s Loganem odtud prostě v poklidu odejít, protože by všechny ovlivnil. Dokonce by mohl zvrátit rozhodnutí o Markusovo uvěznění. V nejhorším případě všechny nechat zapomenout na to, že vůbec nějaký Markus Nichols kdy existoval. To by ale nemohl být bez schopností. Určitě by do toho šel. Zkouším si představit, jak by se zachoval Phil. Doslova ho vidím stát přede mnou, jak se mračí a naznačuje, že jakákoli snaha opustit tuhle místnost spolu je to nejhloupější, co můžu udělat. A že mám sakra začít myslet.

„Kolik mám času?"

„Do zítřejších pěti, přibližně," sděluje a já tiše skučím. To je zatraceně málo času. „Proč?"

„Vyřeším to," zvedám se ze židle a on trhá hlavou směrem ke mně. „Nepůjdeš do vězení."

„Jsi první, co mi dneska říká, že nebudu bručet. Všichni ostatní tvrdí opak," mračí se a mít po ruce něco, nejspíš bych to po něm hodila.

„Já to ale myslím vážně," prohlašuju s kamenným výrazem ve tváři, aby pochopil, že jsem ochotná obrátit svoje schopnosti proti zdejším lidem, kdyby šlo opravdu do tuhého. To rozhodnutí mi teď koluje v žilách spolu s adrenalinem, ale možná si to za pár hodin rozmyslím, protože dostanu strach.

Klepu na dveře na znamení, že chci ven. Když za mnou vojáci zamykají, nejspíš se jim ulevuje, že všechno kolem není v plamenech. Beru si od nich všechny zabavené věci a vydávám se směrem k odchodu. Colton se ke mně připojuje, byl tady celou dobu. Možná by měl zkusit zajít za Markusem i on, ale mám dojem, že by s ním vážně moc nenamluvil.

„Řekl ti něco? Cokoli?" vyhrkává a zdá se být nervózní, což je poměrně nevšední.

„On to neudělal," zastavuju se, abych mohla Coltonovi vidět do očí. V těch jeho se odráží pochybnosti a já ho chápu. „Věř mi, Markus s těmi útoky nemá nic společného." Kamarád pomalu přikyvuje, nejspíš mým slovům dává větší váhu, než tomu, co viděl v bratrově počítači. Kdybych mu řekla, že mám plán na to, jak Markuse vysekat ze základny, klidně za použití násilí, určitě by šel se mnou. Stejně tak Ross. A Eliott. A to už je poměrně schopná skupina.

Společně míříme rovnou za Eliottem. Ve svém pokoji sedí s Danielem na zemi a všude po podlaze se povalují tisíce dílků puzzle. Akorát jsou ve fázi třídění barev, ale mají zatím jenom dvě hromádky. První s černými dílky a druhou s méně černou, než první. Vypadají téměř identicky, ale Dan v nich očividně vidí rozdíl a celý září nadšením. Zato Eliott má ve tváři výraz mučedníka, na první pohled je zoufalý. A to neví, že Dan u skládaček vydrží sedět hodiny. Očividně se mu ulevuje, že ho z pekla plného stejně vypadajících tisíců dílků vytáhneme.

„Roztřídím je všechny a se skládáním počkám na tebe," slibuje mu Dan.

„To mám radost," mumlá Eliott a zvedá se ze země, přičemž z kapsy od mikiny vytahuje další tři dílky a hází je k hromadě neroztřízených.

Z pokoje neodcházíme, Eliott jen Danovi půjčuje sluchátka a nechává mu svůj telefon, aby si mohl pouštět písničky a přehrávat videa.

„Markus je v hrozným maléru. Barrows tvrdí, že u něj našli důkazy, že se pokoušel krást ze základny. Markus ale zase tvrdí, že to neudělal. A já mu věřím. Takže dřív, než se rozhodnu udělat naprostou pitomost, mě zajímá, jestli je nějaký způsob, jak dokázat, že to nebyl on pomocí počítače," vysvětluju velmi osekanou verzi příběhu.

„Někdo mu ten počítač mohl napíchnout," napadá Coltona. „Uměl bys to zjistit?"

„Možná," zamýšlí se Eliott, natahuje se pro svůj notebook a otevírá stránku s programy, jakým nikdy nemám šanci porozumět, a hledá jeden konkrétní. „Je to trochu komplikovanější postup, ale něco by se udělat dalo," zapojuje černou flešku a začíná program stahovat. „K Markusovu počítači se asi nedostaneme, co?"

„Má ho Barrows."

„Tak budeme muset do kanclu a napojit se na počítač, odkud byly provedený první útok."

„Je tam jenom jeden, takže to nebude problém," usuzuju.

„Bude to problém, určitě ho víc zabezpečili a dozví se, jakmile se v něm někdo bude hrabat," mračí se Colton.

„Nedozví," ubezpečuje ho Eliott. „Ale probrat všechny data za posledních několik dnů bude trvat týden."

„Nemáš týden, Eliotte," pokouším se o úsměv. „Maximálně do zítřejších pěti hodin to musí být hotové." Třeští na mě modré oči a nejspíš se mi chystá říct, že jsem se zbláznila. Ale rozmýšlí si to. Jakmile je program, který nám pomůže vyřešit záhadu, stažený, necháváme Daniela se skládačkou samotného. Eliott si balí do brašny i svůj počítač. Bude nejlepší, když odtud odjede hned, jakmile stáhne všechno potřebné. Kdyby zůstal na základně, je velká pravděpodobnost, že by taky skončil v pokoji s mřížemi.

Je už sice večer, ale kancelář je odemčená. Sem má přístup každý zaměstnanec základny, kde si může tisknout a skenovat cokoli je potřeba. Začíná ve mně hlodat strašná nervozita. Jestli nás tady někdo chytí, budeme mít problém. V rohu poblikává malé světýlko aktivní kamery. Bylo by lepší, kdybychom ji zakryli?

Eliott usedá na židli a vyskakuje na něj požadavek přihlašovacího jména a heslo. Což je problém číslo jedna, protože první dva náhodné pokusy jsou neúspěšné a dialogové okno ho varuje, že pokud zadá chybné heslo i na třetí pokus, celý počítač se zablokuje a spustí se alarm. My nejsme oficiální zaměstnanci, takže vlastní přihlašovací jména nemáme. Musíme najet na ten Markusův.

„Dojdu se ho prostě zeptat," rozhoduje Colton. „Tohle by mi říct mohl." Eliott nepřítomně přikyvuje a mhouří oči do obrazovky. Z hromady čistých papírů jeden vytahuje, popadá propisku a nervózně jí poťukává do bílého listu. I já cítím, jak mi rychle buší srdce. Tohle není krádež léků na spaní z ošetřovny. Taky bychom nakonec mohli mít problém úplně všichni.

Světelný záblesk následovaný mohutným hromem rozechvívá okenní tabulky a Eliott se starostmi pohlíží ven. Kdyby kvůli bouři vypadla elektřina, teprve by nastal problém. Ale spoléhám na to, že vojenská základna má vlastní náhradní zdroje právě pro případy výpadků.

Eliottovi pípá telefon a na papírek opisuje heslo, které mu Colton poslal s oznámením, že se pár minut zdrží. Třeba má Markus povídavou.

Když Eliott opatrně ťuká do klávesnice heslo, aby se náhodou nepřeklepl, skoro ani nedýchám, abych ho náhodou nevyrušila. Enter tiskne s velkým respektem a já zavírám oči.

„Jsem tam," oddechuje si a mně ze srdce padá veliký kámen.

Pak nastává fáze naší malé operace, které vůbec nerozumím. Eliott má na ploše otevřených několik oken, instaluje program z disku a přesouvá na něj obrovské množství stránek plných písmenek a čísel. Očima se snažím už teď hledat nesrovnalosti, ale řádky se pohybují takovou rychlostí, že z nich za chvíli jsou jen rozmazané tmavé šmouhy. Pokud jsem to správně pochopila, teď má na svém disku záznamy o všem, co se na tomto počítači dělo za posledních několik dní. Tudíž by měl být schopný zjistit, zda se někdo na počítač připojil odjinud. Tím může definitivně vyvrátit nebo potvrdit Markusovu vinu.

„Měl bych vypadnout dřív, než si toho někdo všimne," odhlašuje se a já z přístroje vytahuju flešku a strkám si ji do kapsy. Spěcháme, ale ne tolik na to, abychom přitahovali pozornost těch pár lidí, které potkáváme. Těsně před vchodem nás dohání i Colton. Nejspíš chce jet s Eliottem a pomoct mu, i když se v počítačích tolik nevyzná.

Venku je dusno a z nebe se snáší malé kapičky vody. Zatím jenom poprchává, ale blížící se temné mraky slibují víc, než jenom pár dešťových kapek. Automaticky se vydávám k Markusovu autu, Colton má od něj klíče od chvíle, kdy jsme se vydali na základnu. Chtěl mu je vrátit, ale Markus odmítl, jak kdyby tušil, že jej budeme potřebovat.

Ohlížím se za těma dvěma, kde jsou takovou dobu. Asi deset metrů za mnou klečí Colton na zemi, ruku si tiskne ke krku a vypadá zaskočeně a zmateně.

Všímám si stínu po své pravé ruce a zpoza jednoho z aut se vynořuje povědomá dívka, jejíž jméno mi dochází až po nějaké době. Bella. Byla součástí Organizace stejně jako Eliott, ale musela ji kvůli vlastní bezpečnosti opustit. Ale není jako Jake a Eliott. Nikdy nám nechtěla pomáhat. Phil jí dovolil zůstat pod podmínkou, že se přidá k rekrutům. Teď je ale v civilním oblečení.

„Čím víc se tomu budeš vzpírat, tím to bude horší," promlouvá Bella směrem ke Coltonovi. Všímám si, že kousek od něj leží něco lesklého a dlouhého.

„Ne," zmáhám se na jediné slovo, které vysílám směrem k Eliottovi. Ten už míří ke mně a já dělám krok dozadu. Zády vrážím do auta a nemám kam dál ustoupit. „Ne." Přichází ke mně tak blízko, že kdybych se narovnala, ocitla bych se nalepená přímo na něm. Cítím, jak se mi začínají třást ruce i nohy. Chytá mě za zápěstí a trhá směrem k sobě, takže musím udělat maličký krůček od auta. Vypadá to, jako by mě chtěl obejmout. Pořád mi jednu ruku svírá v pevném sevření a druhou mi ze zadní kapsy kalhot vytahuje flešku a propustku. Automaticky si chci obě věci vzít zpátky, jenže úplně ničí vzdálenosti mezi námi, dává mi pusu na čelo a palcem přejíždí po mé tváři. Strnule stojím na místě neschopná slov ani činů, dokud necítím ostré štípnutí v rameni. Až teď v sobě nacházím sílu ho od sebe odstrčit, ale nenechává se, takže píst injekce mačká až dolů. Pak stříkačku pouští na zem a odtahuje se.

V tu chvíli se mi rozsvěcuje. On se prozradil už ve chvíli, kdy řekl, že budeme muset do kanceláře. Já nikdy neřekla, odkud byl první útok provedený a pochybuju, že Barrows něco takového rozhlašoval po základně.

Očima těkám k Belle, která na svém prstu točí klíči od Markusova auta.

„Máme pár nevyřízených záležitostí," usmívá se na mě vesele.

„Jdi do auta," nařizuje jí Eliott nekompromisně.

„Jsi pořád tak měkkej," protáčí dívka očima, ale poslouchá ho.

On se jí chystá napodobit, ale popadám ho za rukáv od košile a pohlížím do očí. V těch mých musí číst zoufalost, zato ty jeho jsou podivné, bez špetky emocí a tvrdé. Malým kouskem mysli si uvědomuju, jak je najednou složité ovládat všechny pohyby svého těla. Nejspíš už začíná pomalu účinkovat věc, kterou mi píchnul do ramene.

„Nechystáš se s tím jet za Organizací, že ne?" Potřebuju od něj slyšet pravdu, musím vědět, že se nechystá zničit desítky životů, že to celou dobu nebyla jenom hra, která měla skončit přesně takhle. „K čemu ti to bude?" špitám, možná mě ani neslyší přes bušení dešťových kapek do kapoty auta. Narážím na skutečnost, že mu informace o pohybu na počítače k ničemu nebudou.

Leda by stáhnul úplně něco jiného. Třeba seznamy dětí hvězd s jejich adresami, přesně to, co se základna snažila tolik střežit.

„Nezapomeň, co mi slíbila," vytrhává se mi ze sevření.

„Pozdravuj od nás Jacoba, bude trochu v šoku," mává mi ještě Bella a hází k mým nohám svou psí známku. Už ji nebude potřebovat.

Auto se rozjíždí směrem k bráně a mně začínají brnět prsty. Bella vytahuje z okýnka ruku, jako by mě chtěla povzbudit, abych použila svoje schopnosti. Mohla bych je zastavit. Ale přinejlepším by se oba vážně zranili, dost reálně zabili. A to nemůžu. Takže jenom stojím na místě a sleduju, jak bez problémů opouštějí areál základny. Ani je pořádně nekontrolovali. Poslední dobou jsem pendlovala mezi základnou a Londýnem tak často, že se vojáci jen sotva koukli na mou propustku, natož, aby zjišťovali, že to jsem vážně já.

Nedělám nic.

Jenom koukám s očima dokořán a snažím se zastavit ten strašlivý chaos, který mi buší do spánku jako kladivo. Déšť sílí a mně se rozmazává svět. Musím se opřít o nejbližší auto, abych neupadla. Cítím, jak mi těžknou víčka a zmatek v hlavě akorát posiluje. Něco mi píchl do ruky. A nejspíš bych neměla spoléhat na to, že jde jenom o neškodné uspávadlo.

Oblohu křižuje velký blesk. Nemotorně si sedám na zem a chci se podívat, co se děje s Coltonem, ale mám dojem, že jde o nemožný úkol. Předměty ztrácejí ostré obrysy i barvy. Látka, kterou mi dal, mě celkem rychle odtrhává od vědomí a nejde se bránit.

Pod rukama cítím štěrk. Zatínám ruce v pěst a ostré kamínky se mi zahryzávají do kůže. Náhlá bolest mě zase na chvíli vrací do reality a já se nutím otevřít oči. Najednou je všude kolem moc jasného světla, které rozhodně není kvůli blesku.

Otevírám oči a spatřuju před sebou Rosse. Na někoho volá a mává mi rukou před obličejem.

Chci mu říct, že za to může Eliott. Že to on odjel s tím nejdůležitějším a je třeba jet co nejdřív za ním. Ale nejde to. I mluvení je moc náročná činnost a jako poslední vnímám, když mě blonďák zvedá ze země a bere dovnitř. 

Nevím, co k tomu mám napsat, snad jen, že doufám, že jste to tolik nečekali.