„Eliotte, potřebuju, abys mi hned poslal číslo na Einara!" vyhrkávám do telefonu, když vybíhám před nemocnici a on zvedá hovor. Hned se rozhlížím a snažím se mezi lidmi najít Einara a Andyho. Musím se na moment zastavit a pořádně se nadechnout, možná se pokusit trochu uklidnit. Srdce mi buší závratnou rychlostí a já nepřestávám očima vyhledávat ty dva. Vydávám se směrem, ze kterého jsme do nemocnice dorazili. Nevzpomínám si, jaké autobusy mi Einar doporučoval k přemístění k nim domů, jsem ráda, že vůbec vím, kudy přibližně jít na zastávku. V duchu doufám, aby se nerozhodli jít pěšky nebo autobus už neodjel.

„Děje se něco?" stará se hned. „Nechala sis u mě mobil."

„Já vím, teď nemám čas něco vysvětlovat, ale někdo před pár minutami přišel zmasakrovat Logana a měli u sebe mojí fotku, dej na sebe pozor!"

„Počkej, cože?"

„Pošli mi to číslo," vypínám mu hovor a mám chuť začít brečet nad tím, jak jsem ho odbyla. Přitom by klidně mohl být další na řadě. Co když se ten třetí chlap rozhodl jít po Eliottovi? Jak on se bude bránit? On je sám. Einar s Andym taky. Já jsem sama. Měli bychom se spíš držet ve skupině, ne být každý jinde.

Musím párkrát zamrkat, abych zahnala zrádné slzy a obraz se znovu zaostřil.

Na telefon od Annabeth přichází zpráva s telefonním číslem, které hned vytáčím. Zvedá to dřív, než vůbec stíhá doběhnout první zazvonění.

„Einare!" vydechuju. „Kde jste?"

„Tady Andy," opravuje mě mrzutě. „Kvůli tobě jsem nechytil Raichu."

„Je s tebou Einar?"

„Joo, jsme v parku u nemocnice."

„Zůstaňte tam, já jsem u vás za chvíli." I druhý hovor je velmi rychlý, a já se do malého parku u nemocnice rozbíhám. Zastavuju se až ve chvíli, kdy spatřuju ty dva, jak oba zírají do Einarova telefonu a nakonec si spolu dávají placáka. Ze srdce mi padá kámen, když zjišťuju, že jsou oba v naprostém pořádku. Mezi stromy a nízkými keři se snažím najít i třetího muže, kterého jsem zahlédla na recepci, ale prozatím se vypařil. Jenom velmi ve zkratce Einarovi povídám, co se před pár minutami odehrálo na oddělení a jak všechno dopadlo. Pro nás celkem bídně, protože Logan je pořád v nepoužitelném stavu, Beth postřelili a Jess dostala takovou ránu, že upadla do bezvědomí. Navíc, až se probere, bude bez svých schopností. Píšu Eliottovi rychlou zprávu, že jsem je našla a ať se mi každou chvíli hlásí, protože o něj mám strach.

My tři naskakujeme na první autobus směrem k domu Jónssových, ale v duchu mě napadá, že bychom přesně tohle dělat neměli, protože je tím přivedeme akorát jen k dalším lidem, kterým by mohli ublížit. Einar nejspíš myslí na to samé, protože znervózňuje. Netrpělivě očima neustále těká na hodiny.

Zaměřuju se na tašku starší paní, kterou má položenou na zemi vedle sebe. Vykukuje z ní jablko a vypadá to, že se každou další zatáčkou nejspíš vykutálí ven. Z ničeho nic se taška převrací celá, když stojíme na červené. Lekám se, protože je mi jasné, že to je moje vina. Dřív, než spolucestující stíhají sebrat jedinou věc, se taška přesouvá z jedné části autobusu do druhé a znovu bezdůvodně. Pořád stojíme na místě. Posouvám se na své sedačce o něco níž. Pokouším se nesledovat udivené výrazy lidí, kteří pomáhají nákup posbírat a vrátit zpátky. Naštěstí jim to přijde poměrně k smíchu, jeden z mužů ukazuje k pootevřenému okýnku, a pak ke dveřím, jako by ten nevyzpytatelný pohyb chtěl vysvětlit průvanem. Někoho to nejspíš uspokojí, někdo si bude myslet svoje.

Zavírám oči a snažím se uklidnit. Spouštěčem mých schopností je strach. Musím se ovládat, jinak příště třeba převrátím celý autobus a to už průvanem nevysvětlí nikdo. Znovu lituju toho, že spolu s Arnem přišel o schopnosti zrovna Logan. Dokázal by tyhle neposlušnosti nějak kontrolovat. A rozhodně by nám ti dva cizinci nenadělali takové problémy.

Einar do mě musí strčit na znamení, že vystupujeme. Pár minut na to sedáme na druhý autobus. On mezitím do mobilu ťuká jednu zprávu za druhou, nejspíš varuje zbytek rodiny.

„Proč tak spěcháme?" zajímá se Andy.

„Jen chceme vědět, že je všechno v pořádku," nutím se do polovičatého úsměvu. Mám strach podívat se na jakoukoli věc, takže se soustředím na něj. „Je tady totiž jeden zlej chlápek a on by nám mohl ublížit."

„Ať si to zkusí!" odfrkává si Andy. „Já už se podruhý chytit nenechám."

Druhá jízda autobusem trvá jen pár minut, takže za chvíli vystupujeme a ženeme se rovnou i Einarovi domů. Mezi dveřmi nás čeká Lara s Asdis s ustaranými výrazy ve tvářích. Procházím brankou a dlouho se ještě rozhlížím na všechny strany, jestli neuvidím někoho podezřelého. Ulice jsou ale prázdné. Nebezpečí je pro tuhle chvíli zažehnané. Doufám. Ale stejně se všichni shodujeme, že teď bude nejlepší držet se pohromadě a zasáhnout v Keflavíku co nejdřív, aby v případě dalšího útoku mohl být po ruce Henrik. Dneska po několikáté vysvětluju, jak se má situace s Arnem, protože se ukazuje, že Einarovy zprávy byly trochu zmatené a nepřehledné, a holky nepochopily, na čem jsme. Pak všem do detailu vyprávím o dvou mužích, kteří měli mou fotku, ochranné rukavice, jako by je někdo varoval před mým ohněm, zbraně, které dávají elektrošoky, a přesné informace o tom, kdo je Logan. O to víc se bojím, že by se mohli objevit i tady. Možná je ten třetí jediný, možná jich je víc. Nemůžeme na nic spoléhat, musíme jen počítat s tím, že těmi v nemocnici to neskončilo.

Společně večeříme, ač nikdo chuť k jídlu moc nemá, kromě Andyho, ve kterém mizí hned dvě porce. Freya něco vypráví dětem v islandštině, takže já využívám čas k dalšímu telefonátu. Tentokrát ale nevolám já, na displeji se velkým písmem objevuje jméno JESS.

„Haló?" vycházím ven zachumlaná v bundě a sedám si na schod. Přichází za mnou Elson a olizuje mi tvář. Hlazení a mazlení psů prý léčí lidskou duši. Budu to muset vyzkoušet na vlastní kůži. „Jess?"

„Jessica je jaksi v bezvědomí, stále," ozývá se z druhé strany Logan.

„Už něco víš od doktorů?"

„Vypadá to na silnější otřes mozku, ale bude v pohodě."

„A co Beth?"

„Je po operaci. Taky se uzdraví, mohla dopadnout hůř." To rozhodně. Nemusela být naživu. „Našli jste toho třetího?"

„Ne," odpovídám přiškrceným hlasem.

Na druhé straně na chvíli nastává ticho.

„Co? Řekni to," cítím v kostech další problém.

„Nemůžu tady dál zůstávat. Jsem k ničemu, a ještě se do toho zapletly ty dvě. Musím je dostat zpátky do Británie." Tušila jsem, že to přijde. Na jeho místě bych podnikla stejné kroky. Navíc jsem uvažovala nad tím, že bych mu stejně navrhla, ať odletí, jakmile by to jeho stav dovolil. Pokud byla naděje, že získá svoje schopnosti zpátky, mohl by pomoct i z nemocničního lůžka. Takhle se akorát vystavuje nebezpečí. Kdyby mělo jít jen o něj, nejspíš zůstane už jen z principu, že přislíbil pomoc. Ale když se do toho zamotaly jeho sestry, není jiná varianta. Nejsou tu v bezpečí. Dva ze tří nemají schopnosti. Přeju si umět otevřít portál, který by je dostal do Británie lusknutím prstů.

„Zavolám Rossovi, aby na vás s Barrowsem a pár vojáky počkal na letišti, dopraví vás na základnu a nebudeš si muset lámat hlavu s tím, jak moc bezpečné je být v Londýně bez schopností," napadá mě.

„Mrzí mě to," říká, což od něj lidi nejspíš moc často neslyší. Zní zvláštně, neznáme se dost dlouho na to, abych dokázala identifikovat emoci, která promlouvá v jeho hlase. Možná zklamání smíchané s kapkou vzteku a zároveň nezlomným odhodláním dostat své sestry do bezpečí za jakoukoli cenu.

„Mám ještě další dva nezvěstný bratry, tu laskavost si vyberu jindy. Hlavně se dejte dohromady." Ještě vysvětluje, že se stavil za Eliottem, aby ho seznámil s tím, co se stalo, za což jsem ráda. Já mu sdělila jen absolutní nezbytnosti, ze kterých nemohl nic pobrat. Takhle mě alespoň ušetřil dalšímu vysvětlování. Tím náš rozhovor končí, alespoň pro dnešek.

Druhý telefonát vedu s Eliottem podstatně delší dobu. Po mém návrhu, že by mohl s Walkerovými odletět do Británie, se mě jen ptá, jestli jsem se náhodou nezbláznila a že rozhodně nikam nepojede. Což je na nic, protože je v nebezpečí jako všichni ostatní, ale je na tom ještě o něco hůř - bez schopností, beze zbraně, zraněný. Ach jo. Možná by ho Henrik mohl sensekinezí přinutit, stejně jako mě přinutil Phil opustit Afghánistán.

„Proč by po mně šel někdo, kdo není z Organizace?" ptám se ho. „Nedává to smysl."

„Nad tím jsem taky uvažoval."

„A cos vymyslel?"

„Víme, že Organizace přeprodává děti hvězd do jiných států. Těžko říct, do čeho je pak nutí. Napadlo mě, že Jeremy nebo Matthyas můžou být taky do něčeho nucení, ale neposlouchají. A tak chtějí tebe. Ani ne kvůli schopnostem, ale jako páku na bratry."

Slyšet nahlas jejich jména je zvláštní. Dlouho je nikdo nevyslovil a mně přijde, že je to už celá věčnost, co jsme se spolu viděli naposledy. Co jsme spolu naposledy mluvili. S Jerem jsem byla na společném tréninku, pak jsme si chvíli povídali u něj v pokoji. A Matthyas ještě stihl vyplavit celou jídelnu, než ho dostali. Střídavě zatínám a povoluju zaťatou pěst, abych alespoň nějak ventilovala emoce.

„To by vysvětlovalo, proč by Walkerovy klidně zabili, ale tebe ne."

„Mohli by něco vědět," vydechuju. „Cokoli. O Mattym nebo Jerovi."

„Možná," připouští a do jeho hlasu se vkrádá opatrnost. „Je mi jasný, že jsi teď celá žhavá do toho cokoli zjistit, ale neudělej žádnou blbost, prosím tě. Co jsem slyšel, jsou cvičení k likvidacím, a to, že jste vyvázli všichni, je zázrak. Navíc nemáš jistotu, že jsou jen tři."

„Já vím, dám pozor, slibuju. Pošli mi na tenhle mobil číslo na Rosse, prosím. Chci s ním domluvit, aby na ty tři čekali na letišti a přesunuli je rovnou na základnu. Dvě třetiny týmu jsou teď bez schopností, a Annabeth se sice předvedla, ale se svým zraněním moc nezmůže."

„Co? Logan říkal, žes je odrovnala sama."

„Především to byla pomatená postel a oheň, co je vyřadilo. Ale v jednu chvíli už byli rozhodnutí zabíjet, a já se je snažila zastavit. Popálila jsem jim ruce, ale Annabeth jim taky musela něco provést."

„Jste drsný holky." Skoro vidím, jak se rošťácky a pyšně usmívá. „Nemám Rosse domluvit já?"

„Ne," odmítám. Je to od něj milé, že mi chce trochu ulehčit, ale já chci blonďáka slyšet. Třeba mi poradí. „Díky."

„Budu muset končit, převazy," vzdychá. „Mohli byste sehnat někoho, kdo by mě trochu nakopnul," naznačuje.

„Zkusím se zeptat. Nezapomeň na to číslo, zítra se zastavím."

„Lori," oslovuje mě ještě. „Nejsi v tom sama." Do očí mi vyhrkávají slzy, takže se raději loučím a vypínám hovor. Dávám si načas, než vytáčím Rossovo číslo. Vím, že si musím dát bacha na to, co říkat a snažit se být chytřejší než on. Rozhodně nechci znít, že se mi tu všechno rozpadá pod rukama. Nesmí mít pocit, že to nezvládám, aby náhodou nesedl na první letadlo. Což o to, pomoc by se rozhodně hodila. Ale jeho křehkému vztahu s Elorin by rozhodně neprospělo, kdyby se jen tak vytratil a ještě jí musel lhát, protože pravda momentálně nepřichází v úvahu.

„Ahoj, to jsem já," ozývám se do telefonu. Je to podruhé během krátké doby, co mu volá neznámé číslo, divím se, že to vůbec zvedl. „Máš chvíli čas?"

„Určitě," potvrzuje a já jsem si jistá, že snad neexistuje situace, kdy by mě odmítl vyslechnout. Možná jeho svatba. V pozadí jde slyšet tlumený hovor několika lidí, asi je na základně.

„Nevím kdy, ale Logan se bude se sestrami vracet do Británie, tak mě napa-"

„Cože?" přerušuje mě asi poprvé za dobu, co se známe.

„Že poletí domů?" nechápu.

„Jessica a Annabeth jsou na Islandu?"

„Jsou."

„Máme kvůli nim pohotovost," vysvětluje. „Zdrhly Alexis z obchoďáku a od té doby se neozvaly." Jak by mohly, když obě musely být hospitalizované. V hlavě mi začíná blikat výstražné světlo - Ross nepotřebuje vědět, že po nás jdou divní a nebezpeční lidé, kteří nemají s Organizací nic společného.

„V tom případě vyřešeno. Jakmile bude moct Logan, přiletí, a já chtěla poprosit, abyste na ně počkali na letišti." Už málem říkám, že ani Jess nemá svoje schopnosti, ale včas si uvědomuju, že ani tohle mu neřeknu, protože by následovala otázka, jak je to možný a všechno bych pokazila. Všechno se stejně dozví, jakmile se uvidí na letišti. Do té doby bych ale mohla něco málo vyřešit.

„Budeme tam, stačí dát vědět, kdy a v kolik přiletí."

„Díky. Jak to jde s vaším speciálním komandem?"

„Pár slibných adeptů se našlo, ale musí projít výcvikem, složit fyzický a psychický testy, naučit se střílet, je to běh na docela dlouhou trať. Nás je momentálně devět, těch ve výcviku třináct."

„Jsem zvědavá, až se dozvím víc. Co Markus a Seth?" zajímám se.

„Všechno při starém. Víte něco o Danielovi?"

„Jo. Když to půjde dobře, brzy se setkáme." Možná. Ale nechci mu říkat, že víme, kde je, ale prozatím s tím nikdo nic nedělá, protože nám dva útočníci zkazili plány, a třetí se někde toulá po městě. Pravděpodobně. A budeme mít kliku, pokud bude jen jeden. „Já půjdu, za chvíli bude porada, co dál," snažím se co nejdřív rozloučit, protože se mi chce víc a víc brečet. A jestli něco fakt nemůžu, tak se mu rozbulet do telefonu.

„Mám si tohle číslo uložit?"

Sakra.

„Ne," vzpamatovávám se. „Nechala jsem si mobil u Eliotta, tenhle mi půjčila Annabeth. Měj se a pozdravuj ostatní." Nedávám mu ani prostor mi něco dalšího říct a hovor ukončuju. Ještě chvíli a nevědomě by mě zahnal do kouta a já bych musela kápnout božskou. Takhle se vracím ke zbytku rodiny. Nemám nejmenší tušení, jak Freye vysvětlili přítomnost Andyho, ale nezdá se, že by jí vadil. Takže po večeři pomáháme sklidit nádobí, já s Larou ukládáme Andyho do postele a v pěti se scházíme u Einara a Tómase v pokoji. Nejstarší ze sourozenců už vypadá zase v pořádku a v plné síle. S úsměvem na tváři a balíčkem sušenek v ruce. Krátce na to se vrací i Henrik ze své pozorovací mise. Všechno je teď na něm.

„Po tom, co se stalo dneska, bych nečekal na nic," začíná. Tváří se ustaraně a já se mu nedivím. Má ranec lidí, o které se má důvod strachovat. „Nevypadá to, že by se je chystali z Keflavíku přestěhovat, ale čím dřív všechno skončíme, tím líp. Brzy ráno bychom vyrazili odtud, abychom tam kolem páté byli. Lidi budou spát."

„Pojedeme všichni?" chce vědět Lara a myslí na to samé, co já. Nechce tu svou mámu nechávat samotnou.

„Udělal bych to tak. Rychlá akce, abychom se pak mohli co nejdřív vrátit."

„Je nějaký plán?" zajímá se Tómas.

„Moc se plánovat nedá vzhledem k tomu, kde se nachází. Budeme doufat ve štěstí." Henrikova náhlá změna přístupu mi přijde zvláštní. Nejspíš viděl něco, co nechtěl, a proto spěchá. Sám má dvě děti, tyhle únosy a mazání pamětí těch nejmladších si musí brát osobně.

„A co Andy?"

„Freya ho pohlídá, rád bych byl do pár hodin zpátky. Ve čtyři vás vyzvednu," ukazuje na hodinky. „Běžte se trochu prospat, já zajedu k sobě."

„Počkej," vyskakuju na nohy a musím pohnout, aby mi neutekl. „Co se děje?"

„Nic," odpovídá a mně je jasné, že to říká jenom proto, aby mě něčemu ušetřil. „Zítra se uvidíš se svým bráškou," pronáší jistě, jak kdybych si s Danem jednoduše mohla domluvit schůzku a on tam přišel.

Do postelí všichni zalézáme poměrně brzy a já se snažím nemyslet na Henrikovu změnu chování. Jen se převaluju tam a zpátky a spánek ne a ne přijít. Přemýšlím o Danovi, o všem, co by se teoreticky mohlo stát. Nemůžu z hlavy vypustit ty dva zabijáky a třetího chlapa, který se otáčel za Einarem a Andym, jak kdyby je poznal. Děsí mě představa, že by se tady mohli zastavit, když budeme pryč, nebo když všichni usnou.

Při menší noční procházce mě ale naštěstí Tómas trochu uklidňuje. Vzhledem k tomu že prospal půlku dne, zřizuje si jakousi pozorovatelnu ve svém pokoji a spát nehodlá. Ve všech nás očividně hledají pochybnosti a strach o druhé. Danielem to neskončí. Nebo pro mě by mohlo. Ale co ostatní? Ti se jen těžko odstěhují z Islandu.

Tyhle a podobné myšlenky mě pronásledují celý zbytek noci a jsem šťastná, když začíná zvonit nastavený budík. Cítím se sice nevyspalá, ale ne vyčerpaná. Naopak, jak po dvojité cukrové vatě zapité energy drinkem. Ráno ani nesnídám, protože jsem nervózní, vyděšená a nadšená zároveň. Ale vidět Tómase s Einarem házet do sebe v půl čtvrté ráno smažená vajíčka mě neomrzí, stejně tak jako znechucené pohledy Lary a Asdis.

Zase se všechno děje moc rychle. Nejdřív kolem Organizace jen zlehka našlapujeme, a teď je jdeme zadupat do země. Nevím, zda takový plán odsoudit dopředu, nebo ne, protože všechno zní jako bláznovství. Ale po zkušenosti s Arnem si říkám, že nás nic horšího potkat nemůže, nikdo mocnější se nám do cesty nepostaví. Spoléhám na štěstí, osud a ty, kteří jedou se mnou.

Cesta do Keflavíku trvá kolem hodiny, ale já mám pocit, že za pět minut parkujeme před tím samým obchodem jako den předešlý. Když nás tak vidím, dochází mi, že tady chybí surová síla, ať už by ji zastal Eliott, Colton nebo Ross, oni by udělali tu špinavou práci a zmohli se na věci, které nám ostatním nejspíš ani nejdou na mysl. Proto musíme být opatrní.

V hlavní budově sportovního areálu jsou všechny okna zabarikádovaná okenicemi, takže nejspíš ještě všichni spí. Světlo sice už nějakou dobu je, ale slunce se schovává za šedivými mraky a nehřeje. Zima se mi vkrádá pod kůži a já nevím, jestli se mi ruce třesou chladem, nebo vzrušením a nervozitou.

V autě jsme se rozdělili na dvě menší skupinky. Já, Tómas a Lara se pokusíme do areálu dostat předem, ostatní zadem.

Přistupuju k vchodu pro správce areálu, nebo takhle mi to alespoň tlumočí Lara.

Lařinou druhou schopností je atmokineze, a ač mlha není počasí sama od sebe, umí zařídit, aby za pár minut nebylo vidět na tři metry, protože se všude v ulicích povalují chomáče husté mléčné mlhy. Mohlo by nás to schovat minimálně ve chvíli, kdy se budeme snažit dostat dovnitř.

Logan odemkl pomocí telekineze, viděla jsem to na vlastní oči. Tudíž bych něco takového mohla zvládnout taky. Jiná možnost momentálně není. Nemůže to být tak těžké. Jen se soustředit. Ozývá se cvaknutí a já opatrně beru za kliku, jenže je stále zamčeno.

Musela jsem se zámkem otočit ještě jednou, tudíž je zamčeno nadvakrát.

Chápu, proč zrzek na telekinezi zanevřel.

„Zkus to ještě," povzbuzuje mě Tómas.

Zkouším. A zevnitř se ozývá divný zvuk. Určitě jsem shodila ze stěny obrázek. Hlavně se moc nenaštvat.

Klika klesá dolů.

„Co to děláš?" diví se blonďák.

„Já nic," odstupuju od dveří. V zámku to dvakrát hlasitě skřípe. Čekám, že na nás vyletí někdo z Organizace, možná Nora a pokusí se o nějaké čáry se sensekinezí. Ale mezi dveřmi se objevuje malá dívka s copy, asi tak ve věku Dana. Vystrašeně se ohlíží za sebe a zimní čepici si stahuje víc do čela, když se dovnitř dostává ledový vzduch.

„Přišli jste nám pomoct?" šeptá a znovu se ohlíží. Nohy má bosé a všímám si obvazu kolem její levé ruky.

„Ano," přikyvuju a všichni tři procházíme dovnitř a zase za sebou tiše zavíráme. V zámku je vražený jeden klíč. Ocitáme se v naprosté tmě a Lara zajišťuje světlo pomocí menšího plamínku. Dívka nadšeně třeští oči. „Musíme být hodně potichu," šeptám. „Kde jsou dospělí? Víš, kde spí?"

„V pokojích nad tělocvičnou," špitá. „Viděla jsem vás přicházet a vím, že nechávají klíč v zámku u hlavního vchodu, kvůli zlodějům. Normálně nás v pokojích zamykají, ale byl dost zmatek, jak se ztratil Andy, takže jsem se schovala na záchodě a chtěla utéct. Holky do mé postele daly polštáře."

„Zavedeš nás tam?" kleká si k ní Tómas a zářivě se usmívá. Dívka statečně přikyvuje. Lara svůj plamen tlumí na nutné minimum, abychom vůbec viděli, kam jdeme. Následujeme holčičku krátkou chodbou, a najednou se ocitáme v tělocvičně, což poznávám díky vůni dřeva a velkým oknům, skrze které proniká dovnitř slabé světlo.

„Tady jsou schody nahoru," říká tak tiše, jak jen to jde. Zvedám oči nahoru, kde je jakási mini tribuna a taky čtyři pokoje pro sportovce. „Oni jsou v těch prvních dvou," sděluje. „Pak holky a poslední dveře jsou od kluků."

„Dobrá práce," chválí ji Tom. Naznačuje, že zběhne pro zbytek našeho týmu, zatímco já s Larou schováváme dívku do jakési menší místnosti, která není od tělocvičny ničím oddělená, a jsou v ní žíněnky a jiné cvičební pomůcky.

„Co se ti stalo s rukou?" chci vědět, když se posazuje na jednu u žíněnek. Potřebuju se na těch pár minut zaměstnat, než se tu objeví i Henrik, Einar a Asdis. V duchu doufám, že to bude tak jednoduché jako do teď.

„Potrestali nás." Co nejopatrněji obmotávám obvaz z její ruky. Krve by se ve mně nedořezali, když mi ukazuje dlaň popálenou ve velmi příznačném znamení alegorie spravedlnosti. Ne vytetované, jako má Eliott a Jake. Spálené. Jak já nesnáším popáleniny.

„Za co?" lapá po dechu Lara.

„Protože Andy utekl." Snaží se v jedincích pěstovat jakousi povinnost vůči kolektivu nedělat kraviny, protože potrestaní budou všichni. „Udělali to všem."

Ti sráči ublížili malým dětem. Oni ublížili Danovi.

„Budeš v pořádku, za chvíli budeš zase doma," ujímá se slova Lara, protože já najednou nevím co povídat. Do krve se mi vyplavuje tolik vzteku, že bych nejraději založila požáry u nich v pokoji a podržela kliku, aby se nemohli dostat ven. Odstupuju od dívky a Lary o kousek dál. Potřebovala bych strčit hlavu do sněhu, abych se trochu uklidnila.

Já jim sakra ukážu, tohle si za rámeček nedají.

Konečně se v tělocvičně objevuje i zbytek naší skupiny. Nečekám na žádné povely nebo domluvu, co nejtišeji vylézám po schodech nahoru. Jedny z dveří jsou tak na deset centimetrů otevřené, druhé jsou naopak zavřené. Z těch prvních se ozývá hlasité chrápání a já ukazuju Henrikovi a Tómasovi, že jsou jejich. Einar a Asdis kryjí záda mně. Lara zůstává dole s dívkou a dělá zadní voj, kdyby bylo potřeba přispěchat na pomoc.

Chytám kliku a velmi pomalu ji co nejplynuleji tisknu směrem dolů. Mají odemčeno.

Na dvou ze čtyř postelí spí dvě ženy zachumlané v peřinách. Na stolku mezi nimi leží svazek klíčů. Na jednu vteřinu se mi hlavou blýská myšlenka, jak snadné by bylo jim taky něco udělat, vrátit jim co oni spáchali na těch dětech. Ale zvládám se udržet na uzdě, přeci jenom budou muset být schopné mi ještě pár věcí povědět.

Už několikrát lituju, že tady není někdo z těch vycvičených, kteří by na ně prostě zařvali, namířili zbraně a dělali hrůzu tak, že by se nezmohly vůbec na nic. Okenice zabraňuje jakémukoli světlu dostat se do pokoje, takže tady panuje naprostá tma až na pár desítek centimetrů, jak jsou otevřené dveře. Z kapsy vytahuju několik plastových pásků, kterými nás zásobil Henrik. Bez milosti beru sklenici vody ze stolku a liju ji do tváře ženy nalevo. Ona se prudce posazuje a mžourá očima. Nejspíš jí dochází, co se děje, chce se po něčem natáhnout, ale já ji stíhám strčit do ramenou. Zády vráží do zdi a u toho vykřikuje, protože se mi v ruce objevuje oheň.

Z druhého pokoje už se taky ozývá hluk.

„Vyjasníme si to hned na začátku," promlouvám a doufám, že vypadám děsivě. „Jsem šíleně vzteklá. Unesli jste mýho bráchu, a jestli nebudete spolupracovat, dopadnete všichni strašně zle." Až teď v ženě poznávám tu, která byla u Arna. Tak mě napadá trochu využít situace. „Poradili jsme si s Arnem, vy dvě nebudete problém." Spolupracují obě, musí. Pořádně je poutáme pásky k topení a zacpáváme jim pusy univerzálními roubíky. Dobré znamení je, že Nora není ani jedna z nich, pochybuju, že by se dala tak snadno. Beru si ze stolku klíčky a nakukuju vedle, jak si vede Henrik s bratrem. Tómas akorát velkého holohlavce plácá po hlavě a něco mu islandsky říká. Kolega plešatého skončil v bezvědomí.

Je to trochu sobecké, ale jako první mířím do chlapeckého pokoje. Ruce se mi třesou tak, že do klíčové dírky se trefuju až napotřetí. Srdce mi tluče až v krku, když vcházím dovnitř a rozsvěcuju světlo. Všichni, konkrétně pět chlapců, jsou vzhůru. S napětím vyhledávám známé oči, ale nevidím je.

Dan mezi nimi není.

Rovnou přecházím k druhému pokoji a odemykám. Tady jsou jen tři holky, které taky nespí. Jak by mohly vůbec usnout, když mají popálené ruce.

Jakákoli míra tolerance právě skončila.

Ukazuju Henrikovi a Tómasovi, aby z pokoje odešli. Do teď všechno probíhalo jakž takž ve tmě a s kapucemi na hlavě. Nechci, aby zjistili jejich identitu.

Netuším, co si myslí, že se chystám udělat, ale zabouchávám za sebou a rozsvěcuju. Je mi úplně jedno, jestli mě muž uvidí, nebo ne. I tenhle chlap je asi pěti pásky připoutaný k topení. Snažil se je přervat a pořezal si zápěstí.

„Víš, kdo jsem?" dřepám si přímo před něj. On na mou otázku nereaguje, jenom sebou prudce škube. Nemá to žádný výsledek, jen si sám ubližuje. „Ty děti nejsou všechny. Jeden chybí. Kde je?" Kvůli šátku přes pusu toho moc nenamluví, ale stejně vidím, jak se usmívá a v očích se mu zákeřně blýská. „Fajn," zvedám se a beru si ze stolku na druhé straně pokoje zbraň na elektrošoky. Obracím ji proti němu. Možná by i něco prozradil hned na poprvé, ale nedávám mu šanci, a prostě jen mačkám spoušť. Chlap ze sebe vydává tlumený řev a znovu začíná lomcovat s trubkou od topení. Bez výsledku. „Kde je?" Muž si odfrkuje, jak jen mu to látka dovoluje.

Druhý projektil se mu zabodává do nohy a po čele mu stékají kapičky potu.

Jsem odhodlaná do něj vystřílet všechno, co tady mají.

„Přísahám, že jestli mi to hned nevyklopíš, zažiješ něco, oproti čemu jsou tyhle šoky příjemné protažení."

„Prej jsou ve strojovně bazénu," volá na mě Tómas. „Nebo to alespoň tvrdí ta ježibaba." Odstupuju od chlapa a zbraň vracím zpátky na stolek. Henrik s Asdis se mezitím ujímají uklidňování, vysvětlování a menší organizace dětí. Já si beru klíče a s Tómasem mířím zase dolů. Přeci jenom se jedná o „veřejný" sportovní areál, a všude jsou cedule, takže se během tří minut dostáváme do zatuchlé chodby, kde se nachází jediné kovové dveře.

„Lori," zastavuje mě Tómas. Pro jednou nezní pozitivně a vesele.

„Já vím," ujišťuju ho. Strkám klíč do zámku a vcházím dovnitř. Bouchám do vypínače. Žárovce na stropě se moc nechce, ale nakonec přeci jen slabé žluté světlo prozařuje poměrně malou místnost, kde to zapáchá po oleji a vlhkosti.

Nedokážu popsat, co všechno se odehrálo v té jedné vteřině, kdy spatřuju Daniela. Živého, s obvazem kolem levé ruky, hubenějšího, než si ho pamatuju. Musí být hrozně vyčerpaný, protože má ruku připoutanou k trubce nad hlavou, takže se ani nemůže posadit nebo si nějak odpočinout. Hned vedle něj je někdo další, taky kluk, ale moje veškerá pozornost je zaměřená jen na Dana.

„Dane, já j..." dochází mi hlas a ze světa se stává jedna velká rozmazaná skvrna. Oba dva kluci zvedají hlavy. Vypadají zmateně, možná trochu vyděšeně.

„Kdo jste?"

Láme mi tím srdce na kousíčky, ale nemůžu říct, že jsem to nečekala. Čekala. Doufala jsem v zázrak. Ale nepovedlo se a šok je to stejně. Nepoznává mě vlastní bratr. Jenže je tady, živý a víceméně zdravý. Na jeho paměti můžeme zapracovat, až ho dostanu do bezpečí. V duchu si dávám facku, abych se vzpamatovala.

„Přišli jsme vám pomoct," vydávám ze sebe. Strašně moc bych ho chtěla jít obejmout. Tómas mi ale pokládá ruku na rameno a já si uvědomuju, že bych Dana mohla vyděsit. Jsem pro něj cizí člověk. „Moc mě mrzí, že to trvalo tak dlouho, omlouvám se," přicházím k nim blíž. Klíčky od pout nemám, ale za minutu je kovový kroužek přetavený a Dan se vyčerpaně sváží na zem. Tavím pouta i druhému klukovi, kterému na nohy pomáhá Tómas. „Bolí tě něco?"

„Vážně nám pomůžete? Nejste od nich?"

„Nejsme, přísahám," posazuju ho na jednu u žíněnek. Lara s Asdis našly lékárničku a snaží se pomoct ostatním dětem. Já se nemůžu přestat na Dana dívat. Všímám si, že má pod okem vybledlou modřinu. Do rukávu si rychle utírám pár zbloudilých slz. „Proč jsi byl proboha v tom sklepě?"

„Pral jsem se," přiznává a já se musím usmát. Roste z něj druhý Jeremy. „S dospělýma. Kousl jsem ho."

„Odvedu tě domů."

„Já ani nevím, kde doma je." Od tak malého dítěte bych mnoho smutnějších vět slyšet nemohla. Měl by trápit učitelky ve škole, zlobit rodiče a své starší sourozence a jeho největším problémem by měla být chybějící písmena ve sprostých slovech, které skládá z písmenkové polévky. A ne mít vymazanou paměť a trauma nejspíš do konce života. Na moment se od něj odvracím a párkrát se zhluboka nadechuju a vydechuju.

„Pomůžu ti to najít," objímám ho kolem ramen a on se ani nebrání.

„Slibuješ?" upírá na mě velké oči.

„Slibuju."

Prostě jen hezký den/večer/ráno všem!