Trnu na místě a třeštím oči na muže, který nám způsobil tolik problémů. Teď je bezbranný. Jenže na jak dlouho? Kolik času mu zabere se zotavit? Co když má schopnost léčení a jen stačí, aby mu někdo dal ránu. Jen by se vyléčil a mohl by...

„Klidně se posaď," promlouvá a ukazuje na židli u stolku. Na rozdíl od Logana má popálený i obličej a obě ruce. Blesk padl jen pár metrů od něj, může být rád, že dýchá. Vůbec se nezdá být otřesený nebo trochu vyděšený. Dál jen postávám u dveří a nevím, co dělat.

„V tenhle moment máš navrch. Není se čeho obávat."

Rozhodně se nemíním nechat ukolébat jeho řečmi. Vědět, že je vzhůru, rovnou na něj pošlu Henrika.

Arno očima kontroluje hodiny na stěně a já si ho podezřele prohlížím. Jako by na něco čekal. Nebo spíš na někoho.

„Mají svoje lidi i mezi personálem nemocnice," prozrazuje. „Nejsou členy Organizace, ale určitě jim hodně zaplatili za to, aby se hned dozvěděli, že jsem vzhůru. Pokusí se mi vrátit schopnosti. Co budeš dělat pak?" usmívá se zvláštním způsobem. V jeho očích je něco pomateného, ale zároveň inteligentního, moudrého. Tváří se, jako by byl pořád v pozici silnějšího a jen si se mnou hrál.

„Budeme se s vámi muset vypořádat," odpovídám konečně.

„No, hádám, že teď máš jedinečnou příležitost, která se nebude opakovat," kření se, jak mu to jen obvazy v polovině tváře dovolují.

On mě nabádá k tomu, abych mu vzala život? I když provedl ošklivé věci, nedokážu něco takového udělat, když tady přede mnou leží, doslova vydaný mi na milost. Nemůžu. Jednoduše to nejde. Daleko snadnější by bylo, kdyby mě napadl a já se bránila, ale takhle... musím se oklepat, abych vyhnala všechny myšlenky z hlavy. Možná svého rozhodnutí budu do budoucna litovat, ale rozhodně nebudu dělat, co po mně chce. Jsem rozhodnutá. Přesto mi v hlavě zní jeden tichý, zrádný hlásek. Co až získá své schopnosti zpátky? Je nás o dva míň. A především o Logana míň. Pomýšlím na Phila. On by věděl, co dělat.

„Nápad s bleskem byl geniální," uznává a trhá tím nit mých myšlenek. „Kdo byl ten chytrý?"

„Eliott."

„Jak se mu vůbec daří?"

„Vy jste ho sem dostal."

„To už je holt riziko povolání," snaží se o pokrčení ramen. „Takže Eliott a Logan jsou mimo." Vůbec mě nepřekvapuje, že zná Loganovo jméno. Předtím, než upadl do bezvědomí, si o nás musel zjistit všechno. „Tvoje šance klesají, hlavně když je mínus následovník. Co budeš dělat?"

„Proč tohle děláte?!" vrčím na něj a přicházím blíž. „Co tady hrajete za hru?"

Ozývá se hlasité zaklepání na dveře a já se poplašeně otáčím. Arno mi věnuje pohled, který mluví za vše: „Já to říkal, jsou tady." Pak kýve hlavou směrem ke koupelně. Zaplouvám dovnitř akorát včas a do pokoje vchází dva muži a jedna žena. Skrze mezeru jim nevidím do obličeje, zato vidím speciálně upravenou zbraň, která střílí elektrické projektily. Srdce mi začíná tlouct o něco rychleji a snažím se nedýchat, aby mě náhodou nezaslechli.

Až teď mě napadá, proč mě Arno schovává. Může jim o mně říct a já skončím v rukách Organizace, přesně jak si Archer přál. Tiše vyčkávám ve tmě, ale jsem připravená zapálit každý centimetr této místnosti, kdyby šlo do tuhého. Arno rozhodně nemá čistou mysl. Není na tom tak zle jako Tony, ale není v pořádku. Může klidně něco chystat. Eliott mě varoval před vlastní slepotou, kterou způsobuje touha po nalezení bratrů. Teď mi Logan záda nekryje. Musím si dát pozor.

„Jsme rádi, že jsi vzhůru, báli jsme se o tebe." Žena mluví čistou angličtinou. Rodilých Islanďanů v Organizaci nejspíš moc nebude. Ale hodně těch britských bydlí na Islandu. „Jak se cítíš?"

„Doběhly mě děcka," odfrkuje si. „Takže docela na nic."

„Však jim to vrátíš. Budeš mít zpátky svoje schopnosti, rychleji se uzdravíš."

Do háje. Přesně toho jsem se bála. Má co dočinění s léčením sebe samého.

„Dneska jsme měli menší problémy v Keflavíku," pokračuje. „Dřív nebo později se tam nejspíš objeví znovu, budeme potřebovat pomoc."

„O to jde," vydechuje Arno všechen přebytečný vzduch z plic a mám pocit, že na moment zalétává očima ke mně. „Já svoje schopnosti nechci."

„Cože?" uchechtává se žena. Arno se tváří smrtelně vážně.

„Nechci mít nic společného s Organizací, s magií, s ničím."

„Ten blesk ti usmažil mozek?" rozhazuje vyšší z mužů rukama.

„Vždycky si byl dost mimo, Pete," narovnává se a všechny tři sjíždí očima. Jeho pomatení je pryč. Arno sám o sobě nepouští hrůzu od prvního pohledu. Nemá kolem sebe tu tajemnou auru, která ostatní varuje dopředu, jakou má třeba Markus. Naopak. Působí vcelku neškodně a přátelsky. Se svými schopnostmi je ovšem děsivý a takřka nedotknutelný. Teď nahání hrůzu i bez nich. „Řeknu to jen jednou, tak dobře poslouchejte. Končím. Nemáte na mě žádný páky, nechci být součástí ničeho, co se týká dětí hvězd. Sklapni, Evo," seká očima po ženě. „Vyřiďte Archerovi, že jestli se mi někdo pokusí nakopnout schopnosti bez mého souhlasu, všechno, co umím, použiju proti vám." V místnosti nastává hrobové ticho. Ti tři jsou stejně bezradní, jako jsem byla před chvílí já. S pusou dokořán stojím v tmavé koupelně a nevím, jestli jsem špatně slyšela, nebo mám halucinace.

On je odmítl. Takovým způsobem, že by sám šel proti Organizaci. A jestli je někoho dobré mít na své straně, tak Arna.

„To nemůžeš myslet vážně," vzpamatovává se jako první menší z mužů.

„Naprosto. Jen to zkus," nastavuje jednu z mála části ruky, která není popálená.

Ne.

I když jsme si od něj vyslechla, že o svou moc nestojí, nevěřím mu. Proto doufám, že jeho kolegové vezmou Arnovy výhrůžky vážně.

Kéž by.

Chlap v záchvatu vzteku bere zbraň a vystřeluje. Výboj s Arnem hází o postel a nejspíš má co dělat, aby bolestí nezařval. Ale mlčí. A já čekám, že jeho magie bude cítit přes celou nemocnici, jenže se nic neděje. Poznala bych, kdyby byl opět v plné síle. Jenže není. Něco je špatně. Což ti tři nevědí, takže se soustředím a po vteřině jim všem začínají hořet bundy. Navíc chlap musí pustit zbraň, protože ji žhavím tak, že nezvládá kov udržet v ruce. Berou to jako splnění slov, která jim pověděl Arno, a za chvíli jsou všichni pryč.

Vycházím ze svého úkrytu a beru si zbraň k sobě. Hned na to zabouchávám dveře od pokoje, které ti tři ve spěchu nechali otevřené.

„Nemáte svoje schopnosti," konstatuju zjevné.

„Ne," přikyvuje a vypadá vcelku spokojeně.

„Proč? Dali vám přece elektrický šok."

„Moc slabý. Ten blesk byl přespříliš. Jen tak něco by mi je nevrátilo."

„Jak je získáte zpátky?"

„Odhaduju, že podobně silným výbojem. Což je takřka nemožné."

„Tvůj kolega to může brát jako dar." Určitě. Přesně takhle to Logan vezme. Bude tak nadšený, že začne samou radostí tancovat po pokoji. Patří sice mezi ty, kteří by o světě dětí hvězd nejraději nic nevěděli, ale to neznamená, že bude raději bez schopností. Když už nic, je to skvělý prostředek k obraně před kýmkoli, ne jen před Organizací. Dobrovolně by se jich určitě nevzdal.

„Klidně se posaď," vyzývá mě znovu a tentokrát poslouchám. Nevěřím mu, ale dokud má dobrou náladu, chci z něj vytáhnout informace.

„Nehrozí vám teď od nich nebezpečí?"

„Možná."

„Já to nechápu. Nejdřív se nás pokoušíte zabít a teď mě kryjete? Na čí jste straně?"

„Nejsem na ničí straně," odpovídá jednoduše. „A já vás zabít nechtěl. Podívej, myslel jsem to dobře. Dlouho se snažím přijít na to, jak se zbavit své moci. Možná jsem na to přišel, jediné, co mi chybělo, byla průměrná schopnost ohně. Pro Organizaci jsem dělal jenom díky snadné dostupnosti informací, kde se nachází děti hvězd. Nic víc."

„Napadlo vás, že to někteří třeba nechtějí?" Neptám se na to, jak by chtěl všem vzít schopnosti, protože se mi to zdá nemožné. Ale ještě před Vánoci jsem nevěřila na nic z toho, co se mi teď děje.

„Jistě. Ale všem by se nám žilo líp, nikdo by nám neusiloval o život nebo by na nás nedělali pokusy -"

„Na vás dělali pokusy?" chytám se hned.

„Pokoušeli se mě vmanipulovat do ošklivých věcí, chtěli, abych poslouchal na slovo, vyvolal tsunami, zemětřesení... nic z toho by se nikdy nestalo, nebýt mojí moci. Tvoji bratři by taky nebyli pryč, nebýt téhle prokleté výjimečnosti. Není to tak?" pohlíží na mě a já se musím odvrátit. Jistě. Všechno zlé, čím jsem si do teď prošla, bylo, protože umím něco, co většina lidí ne, protože jsem jiná a to leží v žaludku lidem jako Archer Crosley. Prokletá výjimečnost. Doslova. V něčem má pravdu.

„Člověk může své schopnosti využít i k dobrým věcem," namítám.

„To nepopírám, ale jim je to jedno. Se mnou se přátelili, ale zapomněli, že čtu myšlenky. Jakmile bych udělal vše, co po mně chtěli, zbavili by se mě."

„Co víte o mých bratrech?" obracím list, protože vidím, že tahle konverzace nikam nevede. Je sice hezké, že za tím, co dělal, viděl dobro pro všechny prokleté děti hvězd, ale zapomněl, že před tím konečným dobrem vykoná velké množství zla. Navíc tady nechci strávit víc času, než je nezbytně nutné. Možná, že Arno není takový zloduch, ale nevěřím mu. Chápu, čeho chtěl dosáhnout a proč. Ale pořád bez mrknutí oka zranil Eliotta a nebýt Logana a Henrika, těžko říct, co by se stalo ostatním.

„Vím jen o tom nejmladším. Je i s ostatními dětmi v Keflavíku. Pomocí sensekineze se z nich snaží udělat malou dětskou armádu dětí hvězd." Konečně z něj padají alespoň nějaké užitečné informace. Je hezké vědět, jak všechno myslel, ale reálně k ničemu. A my nemáme čas po tom, co Andy utekl. „Jen si to představ, pošleš takové dítě něco provést. Kdo po něm bude střílet?" povytahuje obočí. „Správně. Nikdo. Neozbrojení, přesto se smrtícími schopnostmi."

„Andy mluvil o nějaké ženské, která jim maže paměť."

„Nora," potvrzuje. „Sensekineze je pro ni stejně přirozená jako dýchání."

„Je mazání paměti vratný proces?"

„Někdy ano, někdy ne." Přesně tohle mi řekl i Logan. „Paměť se vždycky vrací snáz tomu, kdo ji vymazal. Ví, co dělat, kam sáhnout. Nikdy to není jednoduché. Cokoli, co se týká mysli, je velmi riskantní a ošemetné. Stačí malá chyba a člověk se zblázní, nebo zapomene nadobro." Snažím se nad jeho varováním moc nepřemýšlet. Neznám Logana dlouho, ale jsem si jistá, že je v sensekinezi expert. Nebála bych se mu Daniela svěřit do péče. Jenže on je a bude bez schopností. Další mě napadá Phil, ale ten je pořád s Archerem. Henrik a Einar by společně mohli dokázat zázrak. A nejspíš nezbude nic jiného, než tu práci svěřit jim. Neumím si představit, že bych měla cestovat s Danem zpátky do Británie a on by ani nevěděl, kdo jsem.

„Co dalšího má Nora za schopnosti?"

„Samý podprůměr, dobrá je jen v sensekinezi. Umí trochu zacházet se vzduchem a telekinezí." Dobře. To by šlo. „Nepodceňuj její umění zlodějky vzpomínek," varuje mě znovu. „Ovládání mysli je nejnebezpečnější schopnost ze všech. Může tě donutit k věcem, který -"

„Moc dobře vím, co se může stát," zvedám se na nohy. „Tony mě nechal si ozkoušet na vlastní kůži, jaký to je nutit mě k něčemu, co nechci. Možná se ještě zastavím." Tímhle se i loučím a já nečekám na jeho další slova, prostě jen za sebou zavírám a na chodbě si na chvíli sedám na jednu z laviček a schovávám si obličej do dlaní. Arno ani nemusí říkat pravdu. O ničem. Klidně může vědět, kde je Matthyas a Jeremy. Ale to já už nezjistím, budu muset spoléhat na to, že mluví pravdu. Jeho příběh je zvláštní, ale pokud si myslel, že mě chytí za srdce, tak se mýlil. Znám jiné, daleko horší. Nikdo z nás se sice o zvláštní schopnosti neprosil, ale to neznamená, že je všichni chceme odebrat. Arno si myslí, že by se tím všechno vyřešilo. Pěkná představa, o tom žádná. Ale dokážu si představit, že Organizace by po některých lidech šla ještě usilovněji. Po těch, kteří jim nadělali problémy, a ani by se nemohli bránit.

Dala bych teď hodně za to, aby dorazil třeba jen Markus. On by měl žaludek na to ujistit se, že Arno nelže, i když možná trochu brutálním způsobem.

Pořádně se oklepávám a v hlavě si dávám dohromady, jak Loganovi oznámím novinku o jeho schopnostech. Trochu se obávám jeho reakce, protože pokud vím, Logan není žádný rváč nebo střelec. Spoléhal na to, co se naučil, jeho moc byla tou nejlepší sebeobranou. Teď je to ale pryč na dobu neurčitou.

„Můžu na chvíli?" vstupuju do jeho pokoje. Musí už mě mít dneska plné zuby, jsem tu častěji, než zdravotnický personál. Možná by i pronesl nějakou kousavou poznámku, ale nejspíš poznává, že tentokrát nejdu jen zkontrolovat, jak se změnil jeho stav od mojí poslední návštěvy. Rovnou si sedám na židli, protože to nejspíš bude na dýl.

„Mám jednu dobrou, jednu špatnou a dvě fakt na pytel zprávy."

„Vezmi to popořadě."

„Ta dobrá je, že Arno není zas takovej padouch, jako se zdálo. Nebo to alespoň tvrdí. Což hned navazuje na špatnou zprávu. Je vzhůru. Zpráva na nic číslo jedna je, že tu byla Organizace. Ale nenaprášil nás." Vyprávím mu o tom, co měl v plánu a co jsem se dozvěděla z předchozího rozhovoru. Loganův výraz se moc nemění, ale mně je jasné, že momentální situace nabírá jiného rozměru. Když tu byli lidi z Organizace, je jenom otázkou času, kdy přijdou znovu. A pokud ne pro Logana, tak pro Eliotta určitě.

„Tohle bylo jejich?" ukazuje na zbraň, kterou jsme vzala Arnovým kolegům. Vteřinu na to lituju, že jsem ji líp neschovala, protože vím přesně, co bude chtít dělat dál.

„Dostanu se k tomu," naznačuju, ať ještě chvíli poslouchá. „Oni tím Arna střelili. Ale nic se nestalo. Nemá svoje schopnosti, vysvětlil to tím, že blesk byl moc silný a že se k nim dostaneš jedině podobně silným zásahem."

Logan na chvíli zavírá oči. Nevím, jestli polyká všechny nadávky světa, nebo přemýšlí o svém dalším kroku. Doufám, že na svůj prvotní pitomý nápad zapomněl. Nemusím číst myšlenky, abych přišla na to, co se mu blesklo hlavou, když zbraň zahlédl.

„Střel mě," vyzývá mě, jako by úplně ignoroval, co jsem mu před pár vteřinami řekla.

„V žádným případě," odmítavě kroutím hlavou, vyskakuju na nohy a dělám krok od něj, aby na mě nedosáhl.

Dneska všem hrabe.

„Prostě mě střel."

„Ne. Jsi zraněný a -"

„A víš, co budu, jestli se tu znovu objeví Organizace? Mrtvej!" prská jako vzteklý pes. „Co když tě oblafnul a ve skutečnosti schopnosti má?" Jeho otázka je jako ledová sprcha. Mohl by? Je Arno tak rafinovaný, aby to všechno bylo součástí většího plánu? Kroutím odmítavě hlavou. Jsem si jistá, že bych poznala, kdyby elektrický šok zabral. Do háje, to by poznal i Logan ve vedlejším pokoji. A navíc, proč by ti tři jinak utíkali, kdyby si nemysleli, že to Arno nemyslí vážně?

„Nemá," ujišťuju ho, ale dle výrazu soudím, že nejsme moc přesvědčivá.

„Nenuť mě se zvednout."

„Fajn," vzdávám to a mrskám zbraní do postele. „Ale já u toho být nechci." Myšlenky se mi rozlétají na všechny strany, ale jedna si vyžaduje mou pozornost. „Vlastně chci," dochází mi, když si uvědomuju, že by se mu mohlo něco stát. „Hlavně dělej," odvracím se od něj a trochu tlumím naslouchátko, abych ani neslyšela. Že je hotovo, poznávám ve chvíli, kdy po mně následovník hází polštář a já svou pozornost obracím k němu. Podávám mu kapesníky, aby si jimi utřel dva malé potůčky krve po projektilu. Ten už si dávno vyrval a nejspíš ho někam hodil. Z obličeje se mu vytratila barva. A něco mi říká, že kvůli zásahu to nebude.

Žádné překvapení, že svoje schopnosti nemá.

„Do hajzlu!" kleje. Hrozně ráda bych řekla, že jsem měla pravdu, ale netroufám si provokovat. Logan se nadechuje k dalším slovům, ale zaklepání na dveře ho zastavuje ještě před mluvením. Čekám tu nejhorší možnou návštěvu, naštěstí je to ale jenom Einar s Andym. Islanďan mi podává svůj telefon, zatímco se Andy mračí na Logana a u toho stíhá vrazit do postele.

„Haló?"

„Ahoj, tady Henrik. V Keflavíku se nic nezměnilo, nicméně se mi povedlo dovolat se staré známé, která mi dluží velkou laskavost z minulosti. Přijede za vámi do nemocnice a pokusí se vyléčit Logana, mezi čtvrtou a pátou. Nestane se žádný zázrak, ale minimálně by mohl odejít po svých."

„Mockrát děkuju." Hned na to mi Andy telefon bere a zapíná si hru. „Zkuste jít za Eliottem, já za vámi hned přijdu." Einar bere Andyho pod paží a odvádí ho z pokoje tak, aby chlapec do ničeho nevrazil v zápalu hry. „Co to děláš?" mračím se, když Logan přehazuje nohy z postele. „Ne, ne, nenene, na to zapomeň." Neposlouchá, a tak se staví na nohy. Jedna ho ale téměř neunese, takže klopýtá a já mám co dělat, abych jeho váhu udržela nahoře a nerozmázl se o podlahu. Strkám ho zpátky k posteli. „Neštvi mě a lehni si!" ukazuju na něj výhrůžně prstem a on se konečně zaráží. Musím vypadat strašně k smíchu vzhledem k našemu věkovému rozdílu a já mu tady vyhrožuju zdviženým ukazováčkem. „Přísahám, že jestli nezapadneš zpátky, dám ti zatraceně dobrej důvod tady zůstat," vyhrožuju a myslím to naprosto vážně. Normálně by se mi nejspíš vysmál, protože bych ho svými schopnostmi jen těžko přeprala. Jenže on je teď nemá, takže mu do smíchu není. „Volal Henrik. Přijde někdo, kdo tě dá trochu do pořádku, abys odtud mohl zmizet. Nejspíš nebudeš úplně fit, ale lepší než krumpáčem do zad, ne? Pak podepíšeš revers a oni tě budou muset propustit." Cítím se divně. Poprvé jsem to já, kdo má rozum a snaží se chovat zodpovědně. Chápu, proč by odtud nejraději odešel. Není v bezpečí a nemá se jak bránit. Je to logická, ač nedomyšlená reakce.

„Henrikova známá je na cestě. Hodinu a půl tady ještě vydržíš. Nehledě na to," ušklíbám se, „že bys nejspíš neslezl ani nejbližší schody."

„Hodinu a půl," odsekává a fakt poslouchá. Nečekala jsem, že ho přemluvím, ale očividně mám talent.

„Dvě. Pro jistotu," smlouvám, protože rezerva je vždy vhod.

„Ani o minutu dýl."

„Jak chceš," souhlasím. „Asi tě to moc neuklidní, ale dáme bacha, aby se do doby, než přijde ta paní, nic nestalo. Zůstaň ležet," připomínám mu ještě. Kdyby mohl, tak mi nejspíš vypne zvuk. Nic neříká, takže s krátkým zamáváním opouštím jeho pokoj.

Zbytek dne nejspíš beztak strávím v nemocnici.

Přesouvám se do oddělení, kde leží Eliott. Až u dveří si uvědomuju, jak jsem hnala a jak se těším, až ho uvidím.

„Andy!" skučí akorát Eliott, když vcházím dovnitř. V obličeji je bledý a Einar po chlapci vrhá nechápavý pohled. Zdá se, že Andy Eliotta praštil do zraněné nohy.

„Já zapomněl, promiň."

„Ty jsi vážně pohroma," komentuju a vzpomínám na Coltona, který ho měl pár dnů na starosti. Pak to po něm převzal Ross. Nakláním se nad zraněného a dávám mu pusu.

„Fuuuj."

„Neadoptovalas ho, že ne?" stará se Eliott a shazuje nejmladšího z nás z postele, aby udělal místo mě. „Dítě ještě nechci."

„Jen dočasná péče," chytám ho za ruku. „Jak je ti?"

„Už to bylo i horší. Co je s Arnem?"

„Zkoušel jsem mu to vysvětlit," znakuje Einar. „Ale je marnej."

„Nepomlouvej mě," bručí Eliott.

„Necháme vás," chce odejít, ale já ho zastavuju.

„Počkej. Potřebuju ti říct pár věcí, a abys je pak předal dál." Ze začátku jsou oba mimo a já dneska začínám druhé kolo vysvětlování, co bylo s Arnem a jak se vyvinula situace ohledně jeho a Loganových schopností. Einar i Eliott se čím dál tím víc mračí, zatímco Andy chodí po pokoji s telefonem v ruce. Einar mi posléze potvrzuje, že jeho sensekineze není dost dobrá na to, aby lidem vracel jejich ztracené vzpomínky a už vůbec ne malým dětem. Tudíž zbývá už jen Henrik. K němu se nevyjadřuje. Což není dobré znamení, ale házím to za hlavu. Danielovu paměť budu řešit, až nastane čas.

Einar se pro tuhle chvíli loučí, naznačuje, že si jde sednout před Loganův pokoj, aby počkal na Henrikovu známou, bere Andyho za límec a za urputného boje ho skoro vyvléká z místnosti

„To nezní dobře," hodnotí Eliott moje vyprávění. „O základně v Keflavíku ani o ženský, co maže děckám paměť, nic nevím. Ale zkusím zavolat Jacobovi, bude mít víc informací."

„Možná není bezpečné tady zůstávat."

„Ať už je nebo ne, postarám se o sebe," pohlíží mi do očí a tváří se vážně. „Jde primárně o Dana. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme. Neměla by ses zdržovat ničím jiným."

„Ono to není tak snadný," vzdychám. „Hned zítra mi budeš ukradený, dobře?"

„To beru. A co ty?"

„Já?"

„Jak ti je?" upřesňuje a dívá se na mě tak ustaraně. Jako kdyby čekal, že se mu tady každou chvílí složím a vybrečím se. Což by nejspíš nebylo na škodu, ale nemám náladu na pláč. Až najdeme Dana, na slzy dojde. Ale teď na to není čas.

„Je mi celkem fajn. Jen se toho děje hodně a tys to zase schytal."

„To je asi úděl nejhezčího člena skupiny, vždycky je terčem útoku."

„Nejhezčího?"

„Řekni, že ne." To nemůžu.

„Jako vždycky přehnaně skromnej. Ale teď vážně. Co když sem přijdou? Máš se čím bránit?"

„Chceš něco vědět?" odpovídá na otázku otázkou a já přikyvuju.

„Kdyby chtěli, dávno se tu zastavili. A dejme tomu, že přijdou, určitě mi neublíží, to by jim pak máma zlámala všechny kosti v těle."

„Ale -"

„Klídek," přerušuje mě. „Maximálně je upíchám jehlou z kapačky, těch mám víc, než by se mi líbilo," zvedá druhou ruku a ukazuje na dvě hadičky. Spiklenecky mrká a já si odmítám představovat, jak tady šermuje s jehlami, ještě ke všemu nedošlápne na nohu a krvácí z míst, odkud kapačky vytáhl.

„Pořád si z toho děláš jen legraci."

„Dám na sebe pozor, slibuju," bere mě za loket a stahuje k sobě blíž tak, aby moje rty mohly přistát na těch jeho. Na okamžik se ocitám mimo nemocnici, Island a všechny problémy s tím spojené.

„Fuuuuuj!" Bleskem se od sebe odtrháváme. Andy stojí mezi dveřmi a tváří se jako malý ďábel. „Co to děláte?"

„Jako co to vypadá?" zvedá Eliott obočí. Pak ztišuje hlas, abych ho slyšela jen já. „Rozhodně ho musíme vrátit."

„Zapracuju na tom," dávám mu ještě jeden rychlý polibek na tvář a vyháním Andyho pryč.

„Přišla paní na léčení toho, co se pořád mračí. Einar mě poslal. Napsal mi to do telefonu." Ten, co se mračí, bude určitě Logan. Andy je sice hyperaktivní, ale všímavý, to mu nemůžu upřít. S Einarem se scházíme někde v půli cesty k Eliottovi a Loganovi.

„Klidně asi můžete jet domů. Mám u sebe nějaké drobné na autobus, myslím, že trefím," přesvědčuju Einara, protože dál už nevidím důvod, proč by měl zůstávat. Andy šel sice spíš původně se mnou, ale momentálně u něj vede Einarův mobil, takže je zřejmé, s kým půjde. „Já tu počkám, dokud s Loganem neskončí, a pak dorazím."

„Sama? On počítá s tím, že jde taky."

„Tak nějak jsem mu neřekla, že na večer ho už nejspíš nepustí. Zkusím to, uvidíme, ale spíš myslím, že ho nechají jít až zítra ráno. A hlavně chci, abys doma co nejdřív vysvětlil, jak to teď je. Arnovi nevěřím a on ví, kde bydlíte. Pro jistotu."

„Dobře. Autobus číslo třináct, šestá zastávka, přestup na číslo dva, a pak dvě zastávky, a jsi u nás. Kdyby něco, volej," instruuju mě.

„Pokud budeš mít nějakou baterku," ukazuju na jeho mobil v Andyho rukách. „Zatím a drž se."

„Přijď na večeři, máme dneska islandskou specialitu," usmívá se nadšeně. Chci vytáhnout telefon a ujistit se, že mám zapnuté zvonění, ale v zadní kapse ho nenacházím. Musel mi vypadnout u Eliotta. Nešťastně vzdychám, a místo k Loganovi se vydávám k Eliottovi. Na schodech u výtahu se ale zarážím. Andy s Einarem se ve vchodu míjí se třemi vysokými muži. Poslední se za nimi obrací, a pak to vypadá, jako by promluvil do rukávu své bundy. Jsou sice oblečení v civilu, ale za ty týdny strávené na ostrovech a na základně poznám chůzi a držení těla vycvičeného vojáka. Dva z nich přistupují ke slečně na recepci, která se jim hned začíná věnovat. Třetí z nich studuje ceduli s orientačním plánkem nemocnice.

„... ano. Walker... kamarádi. Dovolená..." zachytávám pár slov a mně se zvedá žaludek.

„Pan... celebrita?" usmívá se zářivě recepční na ty dva. Nevidím jim do tváří, zato ten, který si prohlíží ukazatel, má pod bundou zbraň. Na sto procent. „Dneska... samá návštěva."

„Vážně?"

„No jo, pořád..."

„A teď... je...?"

„Vypadá... všichni odešli. Jen... jedna."

Ta, co ho měla vyléčit. Víc slyšet nepotřebuju. Zapomínám na telefon a Eliotta. Odlepuju se od stěny a třetí muž si mě všímá. Začínám schody zdolávat po třech a jako splašená se řítím rovnou do Loganova pokoje. Tihle chlápci nejsou z Organizace. Mluvili anglicky, ale určitě ne britskou angličtinou. To je ale to poslední, na čem záleží. Jsou tady a očividně přišli zlikvidovat Logana. Automaticky sahám do kapsy pro telefon, abych mohla varovat Einara, i když jsem před chvílí zjistila, že ho nemám.

Skoro nezvládám vybrat zatáčku a s návleky se nezdržuju. Chci mávnout na vrchní sestru, aby věděla, že jsem zase tady, ale v sesterně není. Nikoho z personálu nevidím, což je zvláštní, ale nezastavuju se.

Rozrážím dveře do Loganova pokoje.

A ztrácím i tu trochu vzduchu, který mi zbyl po zběsilém sprintu do schodů.

Jessica a Annabeth s malými batohy na zádech stojí vedle bratrovy postele a tváří se všelijak. Hrdě, že sem dorazily i přes bratrův zákaz, naštvaně, že jsme jim lhali o jeho stavu a ukřivděně, protože jim Logan už nejspíš řekl něco pěkně od plic.

„Řekni mi, že máš tři děsivě vypadající kamarády, kteří se na tebe přišli podívat," vyhrkávám na Logana. Nemusí odpovídat, jeho výraz mluví za vše. Samozřejmě, že nemá. Žena, která do teď v tichosti seděla na židli, vysoká a bledá blondýnka v Loganově věku, se zvedá, mumlá krátkou omluvu a vyráží z pokoje ven. Já jí následuju, ale zastavuju se. Na konci chodby spatřuju dva muže, jak kráčí přímo proti nám. Jeden z nich po ní chňape a druhý z náprsní kapsy vytahuje fotku. Rychlé srovnání jim stačí, zase ji pouští a žena utíká. Třískám s dveřmi nazpátek a vrážím pod kliku židli.

Logan mezitím strká sestry do malé koupelny. Ani nestíhají protestovat.

„Kdo to je?!" chce po mně vědět zrzek. Není ani trochu v pohodě. Henrikova kamarádka ho nestihla vyléčit tak, jak bychom si přáli, ale na tom teď nesejde. Alespoň se může jakž takž pohybovat. Neodpovídám mu, v duchu kalkuluju s tím, co máme. Jess svou moc úplně nezvládá a Annabeth nejspíš taky ne. Logan svoje schopnosti nemá a je zraněný. Jsme na strašně malém místě a nemůžu si dovolit chybovat a jen tak něco zapálit, protože Logan to za mě nemůže napravit.

Nevím, co dělat. Zahlédla jsem dva, ale vím, že jsou minimálně tři.

Minimálně.

Dělám dva rychlé kroky a chci zmáčknout tlačítko na přivolání sestry. Logan mě ale chytá za zápěstí a naznačuje, že to není dobrý nápad. Akorát bychom tím ohrozili další lidi. Vidím, jak mu to šrotuje v hlavě. Jsou tu s námi jeho sestry a já vím, že udělá cokoli, aby je ochránil třeba jen před jediným škrábnutím.

Třikrát klepou na dveře a tisknout kliku dolů, jenže ta se už v první třetině zaráží o židli. Vydechuju. Myslím, že mám čas na to něco vymyslet. Jenže nemám, protože do dveří kopou takovou silou, že se skoro vylamují a židle padá na zem.

Rozhodně nejsou z Organizace. Jeden z nich má poměrně malou zbraň, ale s velkým tlumičem. Nejspíš by si nikdo hned nevšiml, kdyby nás postříleli vzhledem k tomu, jak je tu najednou prázdno.

„To je ona," promlouvá vysoký černoch a tmavé oči zapichuje do mě. Rukou nutí svého kolegu o něco sklopit namířenou zbraň. Znovu vytahuje z náprsní kapsy fotku. Mojí fotku. První z mužů, robustní blonďák, celou dobu očima sleduje Logana. Skoro to vypadá, že jsou tu kvůli mně, ale jeho chtějí zabít. Přímo v nemocnici. Na vteřinu se zaráží, jak kdyby nevěděli, co dělat. Černoch se rozhoduje situaci vyřešit. Naučeným pohybem vytahuje zbraň a já se vrhám na zem k posteli. Projektil, který dává elektrický šok, se zabodává do zdi naproti. A hned na to blonďák, se skutečnou zbraní, končí na zemi v křeči. Logan do něj našil elektřinu ze zbraně, kterou jsem sebrala Organizaci. Jenže se zdá, že to na něj nemá takový účinek, jaký by mělo být. Dokonce ani svou zbraň nepustil. Ozývá se prásknutí, ale poměrně tiché a hned na to zvuk tříštícího se skla a já se konečně zvedám na nohy. Nemají na sobě nic, co by se dalo rozpálit. Jejich bundy jsou očividně napuštěné něčím, čemu se vůbec nechce hořet. A můj strach jedná za mě. Postel, na které ještě před chvílí Logan ležel, se zvedá a s brutální silou přiráží toho nebezpečnějšího ke stěně.

Černoch dělá krok k nám a dveře od koupelny se prudce rozlétají. Je to Jess, která už nejspíš nezvládla poslouchat všechny ty strašné zvuky. Jenže je to chyba. Loganův druhý vystřelený projektil se bez efektu odráží od dveří, a muž vystřeluje namátkou. A trefuje se, takže Jess s výkřikem padá na zem. Annabeth se k ní naklání, aby se ujistila, že je v pořádku. A neznámý muž neváhá, popadá jí za vlasy a z pouzdra u pasu tahá zubatý lovecký nůž. Zaskočená dívka se přestává hýbat, když pociťuje ostrou čepel na své kůži. Útočník se s tím nepáře a Beth se zajíká, když přitlačuje na nůž a dělá jí na krku menší ránu.

„Dej to pryč," ukazuje na Loganovu zbraň.

„Ty sráči," ulevuje si následovník, ale poslouchá. Neochotně, ale urychleně odhazuje jedinou možnost, jak se jim bránit. Vidím na něm, jak hrozně moc zuří. Kdyby měl svoje schopnosti, jsou ti dva dávno po smrti. Zároveň ale musí dávat bacha. Já sice svou moc mám, ale oheň úplně nezvládám a o telekinezi vím tak málo, že na ni nemůžu spoléhat.

„A ty přestaň," promlouvá ke mně, „nebo to odnesou i tvoje kamarádky."

Moje kamarádky. Myslí si, že to jsou moje kamarádky. Logan sem tam zkontroluje ležící Jess, jinak z Annabeth nespouští oči. Každou chvíli jim musí dojít, že se mnou nemají co dělat.

„Tohle bolelo," vrčí blonďák, kterého sejmula postel, a mne si rameno. Už zase stojí pevně na nohách.

„Je přece nechcete," říkám třesoucím se hlasem. Měli mojí fotku, ptali se na Logana. Holky nejsou středem jejich zájmu, ale rozhodně se jim hodí jako páky na nás oba. Musíme zkusit vyjednávat.

„Pravda," souhlasí. „Ty půjdeš s námi," ukazuje na mě a bledýma zelenýma očima se přesouvá zpátky na Logana, který vypadá, že by nejradši rozbil na prach celou planetu, „a ty se necháš zabít. A my je necháme."

„Fajn," souhlasí Logan okamžitě. Vůbec mě jeho reakce nepřekvapuje. Já být na jeho místě, kývla bych na všechno. „Pusť ji."

„Za prvé, ty si nebudeš klást požadavky," uchechtává se černoch, který stále ohrožuje Annabeth, a já mám dojem, že každé sebemenší trhnutí ji bolí. Což Logana očividně přivádí k šílenství, ale ovládá se. Teď jednoduše nemůže vybuchnout. „Za druhé ti nějak moc záleží na kamarádkách cizí holky." Cuká s Annabeth a ona potichu vzlyká. Logan zatíná ruce v pěst. „Já si to hned myslel. A konečně za třetí, vezmi si zpátky zbraň," kope do ní a posouvá ji tak směrem k Loganovi. „Do ruky. Hned." Následovník se shýbá pro zbraň a svým výrazem dává jasně najevo, co si myslí. „A teď udělej poslední věc ve svém životě, a střel tady Lori, aby nedělala moc velké problémy. Cesta je dlouhá. Pohni, nemáme čas," pohlíží krátce na hodiny. Nejsou tady ani dvě minuty.

A právě nás zatlačil do pomyslného kouta.

Jestli to fakt udělá, chlápci splní svůj úkol. Logana zabijí a mě někam odtáhnou.

Jestli to neudělá, Annabeth nepřežije.

Logan by nejspíš nezaváhal. Je jako Jeremy. Udělal by pro své sourozence cokoli a já jsem pro něj svým způsobem pořád cizí člověk. Měl by jistě černé svědomí, ale tím by to skončilo. Je to logická úvaha, která mi probleskává hlavou, a já se rozhoduju podle ní řídit.

Nedávám mu šanci ani zamířit. Nevím, zda Logan takový krok čekal, ale nezvládá horký kov udržet v ruce a pouští zbraň na zem s bolestivým zasyčením.

„Naser si!" začíná se zmítat Annabeth. Její náhlá divokost neznámého překvapuje, nicméně on je pořád mnohem vyšší, těžší a silnější, než šestnáctiletá dívka. Úplně chápu její reakci. Vidí to jako poslední možnost, jak zachránit sebe i Logana. Je jedno, že nemá proti němu šanci.

Vzpomínám na Phila a jednu z jeho lekcí.

„Stejně by nepřežily. Žádní svědci," prohlašuje blonďák a zvedá svou skutečnou pistolu k Loganovi.

Ten po mně vrhá pohled, ze kterého čtu jediné. Že pokud pomůžu jemu a ne Annabeth, skončili jsme spolu.

Oba muži se naráz zaráží. Něco se děje. Blond chlap nezvládá stisknout spoušť a druhý zase nedokáže udělat konečný pohyb rukou. Tváře se jim křiví ukrutnou bolestí. Černoch odtahuje Annabeth od sebe a strká do ní, takže dívka musí udělat několik kroků dopředu, aby neupadla. Nůž dopadá s cinknutím na zem a ozývá se nečekaný, velmi tlumený výstřel. Nezaměřil, ale náhodou stiskl spoušť ve snaze zbraň odhodit.

Tentokrát si střela nachází svou oběť. Annabeth celá v šoku klesá na kolena a Logan ji zachytává tak akorát, aby nespadla na zem.

Útočníky vede pud sebezáchovy a zuřivě si strhávají rukavice a odhalují strašlivě popálené prsty, dlaně a zápěstí.

Já svou pozornost dále věnuju útočníkům. Černoch se zdá být v šoku, ale blonďák se nenechává tolik vyvést z míry. Překonává pomyslnou bariérou bolesti a z pouzdra tahá podobně ošklivý nůž, jaký měl jeho kolega. Oči dál upírá na Logana, který teď vůbec nevnímá. Postřelili Annabeth a já netuším, jak na tom je. Ale nemůžu nic zjistit, dokud budou tak odhodlaní brát životy.

Dělá jeden krok a podlamuje se mu koleno. Nicméně zůstává stát a zdá se, že bojuje sám se sebou. A bitvu vyhrává, protože se znovu o kousek přibližuje. Stavím se mu rovnou do cesty a natahuju ruku. Je to gesto hlavně k vystrašení. Voják konečně ztrácí sebeovládání a oči se mu hrůzou rozšiřují.

Mezi námi se tvoří stěna z ohně, ze kterého téměř okamžitě začíná sálat silný žár. Jen pár okamžiků na to začínají řičet požární hlásiče. Ze stropu se spouští voda, ale ani náhodou to nestačí k tomu, aby oheň uhasila. Plameny pohlcují podlahu, strop i stěny. Usilovně se soustředím na postel v přední části pokoje. Ta se jako na povel dává do pohybu a oba dva muže silným úderem strká do plamenů. Ozývá se příšerný řev. Kovová konstrukce s hořící matrací pokračuje jako obrovský projektil dál a drtivou silou mě přiráží ke stěně. Mám pocit, že od pasu dolů se z mých kostí stává prach. Postel jako by si rozmyslela ukončit moje trápení, znovu projíždí plameny a k uším se mi dostává kovové zařinčení.

Zády se svážím po stěně a přes svět mi padá oranžová opona. Na pár okamžiků nevnímám. Slyším jen hučení ohně a cítím štiplavý kouř v očích a na plicích.

„Lori!" Z letargie mě probírá až Loganův hlas. Je poměrně blízko. „Otevři oči. Neopovažuj se omdlít, jinak jsme v prdeli." Nutím se oči otevřít a upírám pohled do plamenů. Zdá se mi, že ještě nabírají na intenzitě. „To půjde," slyším znovu zrzka. „Zkus to znovu. Ty tomu šéfuješ." Požár ale jako by se vymykal každou vteřinou kontrole víc a víc. „Tak hele!" obořuje se na mě ostřejším tónem. Očividně přišel na to, že trpělivá cesta nikam nevede. „Jestli to necháš ještě chvíli, tak tady všichni skapeme! A víš co? Bráchové zůstanou u Organizace. Už je neuvidíš. Ani Eliotta, nebo kohokoli..." utichá, protože oheň začíná ustupovat, až se plameny ztrácejí úplně. Zbývá jen hromada kouře a kapičky vody, které se dál snášejí ze stropu a syčivě se mění v páru, když dopadají na horký povrch. Logan otevírá okno, aby sem pustil čerstvý vzduch, a já se šoupu k Jess. Má rozbitou hlavou a není při vědomí, ale jinak nejspíš v pořádku.

„Tlač na tu ránu," radím Loganovi a Annabeth sebou cuká. Tričko má zbarvené krví, dostala zásah do horní části zad, ale naštěstí to nevypadá nijak závažně.

Procházím ohořelým a zčernalým pásem pokoje, na zemi leží dvě nehybná těla. Mají popálené obličeje a ruce, o vlasy téměř přišli. Oba ale dýchají, takže je překračuju a nakukuju do chodby. Třetího z mužů nikde nevidím, zato hlouček zdravotního personálu ano. Venku postává dokonce i několik pacientů, které nejspíš vyrušil hluk a alarm.

„Musím jít," oznamuju Loganovi. „Byli tři a já mám strach, že šel po Einarovi a Andym. Nemáte někdo u sebe mobil?"

„Jo," hlásí se Annabeth a namáhavě vytahuje přístroj z kapsy džínů.

„Díky," pohlíží na mě Logan.

„Promiň mi tu ruku," omlouvám se ještě a do pokoje nabíhá naráz asi pět lidí. Já se kolem nich protahuju rovnou ven, protože tu mají dva popálené muže, jednu postřelenou a jednu v bezvědomí.

Cestou z nemocnice skoro vrážím do jednoho z hasičů.

Někdo na nás poslal vycvičené zabijáky. A Organizace to nebyla.

Přátelský pozdrav z Ameriky právě dorazil a Barsovi chlapci dopadli špatně. Teda, alespoň menší část z nich. Snad jsem vás moc nezamotala a je vše jasné.

PS: Překonali přes šest tisíc slov, klobouk dolů. Zvířátko za odměnu si můžete vyzvednout TADY.