„... v žádném případě. Proč ne? Protože je ti patnáct!" dává zrzek důraz na věk své nejmladší sestry. „Jestli jen páchneš na letiště, bude to tvůj poslední výlet v životě, to ti můžu zaručit. Vzpamatuj se, proboha." Logan na moment odtrhuje ucho od telefonu a vysílá ke stropu několik sprostých slov. Už nějakou dobu se dohaduje s Jess. Samozřejmě si jeho sestry dělaly starosti, když už se delší dobu neozval. O mobil přišel následkem blesku, takže Jessice do Británie volalo podivné cizí číslo a viděla zprávy z Islandu, o zemětřesení a bouřce. Hned jí došlo, že se nejspíš něco stalo. A zatímco Logan zatlouká, aby ji nevyděsil, ona je rozhodnutá sednout na první letadlo, což samozřejmě Logana přivádí k šílenství a Jessica na druhé straně se o to víc hádá. Věřím tomu, že se hádají poměrně často, ale teď jako by nad jejími činy měl menší moc už jen proto, že spolu mluví přes telefon, ne naživo, a on je navíc bez schopností. Netuším, zda by ji mohl ovlivnit na dálku, ale i kdyby, má smůlu. O tom ona samozřejmě neví, ale stejně nejspíš cítí jakousi převahu. Jess je prostě akční, věřím, že by si výlet na Island udělala moc ráda. A troufám si tvrdit, že to klidně udělá. Proto, že má o Logana strach, a možná i z malé části proto, aby ho naštvala a něco mu dokázala. Což bude katastrofa. Ti dva se nejdřív pokusí navzájem sežrat, pak ji Logan v lepším případě posadí do letadla zase zpátky do Británie. V horším případě přiletí zbytek všech Walkerových a odletí společně. V žádném případě by je nechtěl nechat na místě, kde se bude moct pohybovat člověk jako Arno.

Jenže já být na jejím místě, dávno bych už nejspíš seděla v letadle.

Naznačuju, ať mi telefon dá, že zkusím na jeho sestru zatlačit i já, protože Loganovi docházejí argumenty, aniž by u toho klel.

Logan se tváří dost pochybovačně, ale z jejich rozhovoru jsem pochopila, co přesně jim chce utajit - nejlépe téměř všechno, od jeho zranění, přes ztrátu schopností až po Arna. Nakonec mi mobil končí v ruce. A pokud si následovník myslel, že vyslechne náš rozhovor, plete se. Já na rozdíl od něj můžu s klidem z pokoje ven, což taky dělám a těsně předtím, než zabouchávám dveře, ho slyším znovu nadávat.

„Ahoj, Jess. Tady Lori," zdravím ji a ona přestává prskat jedno slovo přes druhé.

„Ahoj. Ty mi řekneš, co s ním je?"

„Leží na interním jipu v nemocnici s pár popáleninami," sedám si na sedačku před oddělením.

„Cože?" diví se. „Logan je popálený?"

„Trochu."

„Tak to ti nežeru, vždyť on -"

„Mám problém s ovládáním svojí schopnosti, dobře?" přerušuju jí. „Jednoduše jsme potkali pár lidí od Organizace, a já svůj oheň úplně nezvládla, nedala jsem pozor a kromě nich to schytal i Logan. Byla to jen vteřina, dvě. Ale není to tak vážně, jak jsi mohla slyšet, nadávat pořád umí a řekla bych, že ho brzy propustí." V žádném případě k jeho propuštění nedojde, ale to Jess nemusí vědět. „Do týdne budeme doma." Nebo do dvou, co já vím.

„Vážně?"

„Jo. Není na tom vůbec zle, jen tě nechce děsit a letěla bys sem úplně zbytečně. Všechno je pod kontrolou."

„Víš o tom, že to lidi říkají ve chvíli, kdy nemají pod kontrolou vůbec nic, a všechno se rozpadá?" S tímhle mě zastihuje nepřipravenou, ale jsem odhodlaná nalhat jí cokoli, jen aby zůstala v Londýně. „Ty zprávy z Islandu se vás teda netýkaly?"

„Prasklina a požár jo," přiznávám alespoň něco. „Hele, slibuju, že se Logan už k ničemu nebezpečnýmu nepřipojí, dobře? Do odjezdu už bude jenom ležet a léčit se."

„Fajn," skučí do telefonu. „Ale ještě mu pak zavolám."

„Zavolej," souhlasím. „Pozdravuj Alexis a Beth."

„Jo, díky." Loučíme se a já hovor ukončuju. Teď bych se nejraději k Loganovi nevracela, jen otevřela dveře na malou mezírku, mrskla po něm telefon a zase vypadla. Místo toho se ale pořádně nadechuju a vracím se zpátky. Tváří se přesně tak, jak očekávám - nervy drží na uzdě jen silou vůle, a kdyby mohl, nejspíš by mě seřval jak malou holku.

„Než po mně něco hodíš," začínáš mluvit už mezi dveřmi a vracím mobil na stolek vedle postele, „Jessica se sem nechystá, nic jsem jí neřekla, jen to, že jsi trochu popálený a udělala jsem ti to já, když jsem nedávala pozor," sypu ze sebe jedním dechem. „Taky jsem jí slíbila, že už se nenamočíš do ničeho, co by tě mohlo ohrozit na zdraví. Což je ironie vzhledem k tomu, že tě mohl usmažit blesk. Bude ti ještě volat. A já už přestanu mluvit. Hezky odpočívej, čau!" mávám na rozloučenou a zase za sebou zavírám.

Stejně mám ale strach, že se tu objeví, což už nijak neovlivním. Nakukuju k Eliottovi, a protože spí, mířím do nemocničního vestibulu, kde na mě čeká Henrik.

Jakmile včera přivezl potřebné doklady, všechny administrativní záležitosti se rychle vyřešily a mně propustili domů, protože jsem neměla jediné zranění, kvůli kterému bych měla zůstávat v nemocnici, takže mě odvezl domů k Jónssovým a zase odjel Freyiným autem. Odtahová služba vytáhla jeho auto z trhliny a nechali ho poblíž hlavního města. Já zase dostala čaj na spaní. Netuším, co v něm bylo, prospala jsem celý den a část noci, kdy byla tma. Pak jsem zase putovala do nemocnice za Eliottem a Loganem, a teď se zase můžeme vrátit. Je načase začít něco podnikat. Arno mluvil o základně nedaleko Reykjavíku, a já se tam chci alespoň podívat, jestli taky náhodou není prázdná.

Svým způsobem je zranění těch dvou problém, protože jestli jsem něco nechtěla, tak aby všude jezdili se mnou. Nějaké věci jsem chtěla řešit jen s Eliottem a Loganem. A hlavně oba mohli řídit. Takhle se musím spolehnout jen na Henrika. Zatracený Barrows, vzpomínám na něj a Markuse, kterému zakázal připojit se. Možná by teď taky ležel, možná ne. V duchu si dělám poznámku, že se musím co nejrychleji naučit pořádně řídit.

„Mockrát děkuju. Že mě pořád vozíš tam a zpátky a všechno."

„Musíme si pomáhat," usmívá se přátelsky. „Jsem na dnešek domluvený s Freyou, že vezmu tebe a ostatní ven."

„Pojedeme na tu základnu?" chci vědět.

„Jo. Vyrazíme ještě za světla. Mluvil jsem s pár známými, vím přesně, kde se nachází. Jen mě nikdy nenapadlo, že... je to budova přímo uprostřed města Keflavík, padesát kilometrů jihozápadně odtud."

„Uprostřed města?"

„Ano," potvrzuje. Sakra. Do teď jsem spoléhala na to, že ať už se stane cokoli, neuvidí to moc lidí. A teď máme jít zkoumat jednu ze základen Organizace, kterou mají uprostřed města? A navíc máme k dobru jen tři, maximálně čtyři hodiny tmy. „Něco vymyslíme. Vyhodím tě teď u našich, zajedu k sobě a zase se vrátím."

„Možná bys neměl jezdit," napadá mě a pořádně si neuvědomuju, že mluvím nahlas. Henrik má ženu a děti. Představa, že se znovu potkáme s někým jako Arno, nebo že po nás třeba bude někdo střílet, a on by třeba jen skončil v nemocnici, mě nutí přemýšlet nad tím, jestli od nich nechci moc. „Vždyť máš rodinu."

„Právě proto, že mám rodinu, pojedu. Nedělej si o nás starosti, za ty roky jsme se naučili žít s Organizací v sousedství." Stejně bych byla radši, kdyby všichni kolem měli kolem neprůstřelné bubliny a nemohlo se jim nic stát. Jsme tu dva dny a dva z nás leží v posteli. To jsou hrozně chabé statistiky.

Henrik mi zastavuje u domu Jónssových. Co jsem pochopila, Tómas by se měl za chvíli vrátit z práce. Zbytek rodiny odpočívá na zahradě. Slunce svítí na modré obloze. Po včerejším chmurném a deštivém dni není ani stopy. Lara s Einarem učí Elsona hrát mrtvého a Asdis je s nepřítomným výrazem ve tváři sleduje. Vedle sebe má položenou tlustou knihu a na ní vyskládaných několik kamínků.

„Ahoj," zdravím zrzku a sedám si na deku vedle ní. „Co tu máš?"

„Nic extra," krčí rameny a jeden z kamenů zahazuje do křoví před sebe.

„Logan bude v pořádku," chci ji po několikáté ujistit. Trápí se. Ač nám všem nejspíš zachránila zadky, je smutná kvůli Loganovi a jeho zranění. „Už na tom byl určitě hůř. Navíc dneska fakt hodně nadával, takže mu je zase o něco líp. A rozhodně ti nic nevyčítá, dobře? Naopak, ten nápad s bleskem se mu líbil," přikrášluju si trochu poslední fakt. Doslova to neřekl, jak by taky mohl. Ale kdybych ovládala sensekinezi, určitě bych se z jeho myšlenek dozvěděla přesně tohle.

„Vážně?" podivuje se.

„Vážně, sám ti to řekne, až ho pustí."

„A co ten druhý?" zajímá se.

„Arno? Hm, nevím. Ale až se vrátíme, můžu se za ním podívat, pokud bys chtěla," slibuju jí. Sama se chci přesvědčit, že je pořád v bezvědomí a nepředstavuje problém. Takhle zabiju dvě mouchy jednou ranou. Uklidním sebe i ji a nejspíš všechny ostatní, protože jakmile se Arno probudí, budeme s tím muset něco udělat. Kéž by tady byl Phil. Chybí tu chladné vojenské uvažovaní, kdy by se rozhodl s Arnem skoncovat, protože představuje velké nebezpečí pro nás všechny. Lidskost stranou. Buď on ublíží nám, nebo my jemu. Jiné východisko nejspíš není. A obávám se toho, že podruhé se bleskem trefit nenechá. Normálně bychom nejspíš posadili Logana do jeho pokoje a prostě počkali, až se probere a trochu mu upravili myšlenky a vzpomínky a postarali se o to, aby se nedostal do rukou Organizace. Jenže to jaksi nejde.

V kapse mi začíná zvonit telefon a na obrazovce se objevuje Rossovo jméno. Málem přístroj pouštím na zem.

„Haló?!" vyhrkávám.

„Všechno je v pohodě," spouští hned. Nejspíš abych nezačala panikařit. „Přišla fakt silná bouřka, jeden blesk se trefil do haly a všude byl takový zmatek, že jsem ztratil mobil, vrátili mi ho až dneska," vysvětluje.

„Fajn," vydechuju. Jako vysvětlení to bohatě stačí.

„Dám tě nahlas," oznamuje.

„Čau!" zdraví mě Seth nadšeně. „Jestli řekneš, že máte co dočinění s tou párty na Islandu, fakt.si.mě.musíš.vzít!"

„Už stokrát jsem ti řekl, že ji v rodině nechci," bručí další hlas. I kdyby byl maximálně nerozeznatelný, Markuse bych poznala úplně všude. „A tohle vyznávání lásky se Alexis líbit nebude."

„Zkazíš všechnu legraci."

„Ignoruj je," prosí mě Colton a já si představuju, kde asi jsou, že tráví čas takhle pospolu. „Ale lhal bych, kdybych řekl, že mě nezajímá, jak to bylo."

„Byli jsme to my," přiznávám.

„Já tě žeru!" řve Seth, až musím oddálit mobil od ucha a Asdis se po mně ohlíží.

„Co se stalo?" ptá se Ross.

„Narazili jsme na problém," začínám ve zkratce vysvětlovat, že oním problémem byl super mocný Arno, kterého jsme museli zneškodnit bleskem. Na to se ozývá Sethovo uznalé zapískání a tupý úder. Markus asi zaúřadoval. Nejdřív doufám, že se nebudou ptát na zraněné a kondici ostatních, nechci, aby věděli, že oba moji společníci leží v nemocnici, aby náhodou neměli pocit, že musí přiletět pomáhat. Jenže Colton se po pár vteřinách stejně ptá a nemá smysl jim kecat, takže vyprávím i zbytek celého příběhu. „Co provádíte vy?" chci obrátit pozornost jinam.

„Čekáme na Barrowse. Konečně dostal povolení a bude se sestavovat speciální zásahovou jednotka pro ochranu dětí hvězd v Londýně. Hodně na tom dělal."

„Takže jdete na konkurz?"

„Nás přece nemůže odmítnout, bude to jen formalita," prohlašuje sebejistě Seth. K čertu. Bude první, koho vykopnou. Nejspíš nepřijme ani Markuse vzhledem k tomu, že mu zatrhl jet s námi na Island.

„Jdeme mu pomoct s výběrem lidí," uvádí Colton všechno na pravou míru a mně se ulevuje. „Má v plánu vzít pár vysloužilých členů SAS, nějaké současné, a několik lidí zvenku do zácviku."

„Budete mít na starost výcvik těch, hm," přemýšlím, jak nazvat lidi, kteří o světě dětí hvězd nic nevědí a ani nejsou členy armády, „civilistů?"

„Tak nějak, hlavně já s Rossem teda," upřesňuje a já jsem vděčná za to, že alespoň někdo je ochotný se mnou normálně komunikovat. Ross dvakrát výřečný nikdy nebyl, Markus zase zní, jako by mu někdo nakopl psa a Seth se nejspíš něčím nadrogoval. Klasická situace.

„Já s Markusem asistujeme," doplňuje Seth. „Víš co, Markus lidi děsí už od pohledu a já jsem napekl sušenky."

Definitivně musí být pod vlivem.

„Cože?" nechápu a koutky mi cukají.

„Na chvíli si ji půjčím," zvedá Seth telefon ze stolu a práská dveřmi. „Totiž, Alexis miluje palačinky, tak třeba bude na sladký všeobecně. A budu mít čím uplácet Logana a Annabeth a Jessicu, kdybych se jim náhodou nelíbil. Co myslíš?"

„Myslím, že ti z hlavy vypadl mozek, praštil se o roh a tys ho ráno zapomněl seškrábnout z podlahy a vrátit zpátky do lebky," snažím se znít vážně, ale představa Setha, jak má naděláno a jde Logana uplácet sušenkami, mi přijde vtipná. Ale vím, že Sethovi na Alex záleží, i když jeho zvláštním, pošahaným způsobem. Proto se zvládám nerozesmát. „Ne, myslím, že je to milý, zvlášť pokud se povedly."

„První várkou budu prodávat jako náboje, udělal bych ti jimi díru do hlavy. Ta třetí už je snad v pohodě, ale nikdo se neodvažuje ochutnat. Takže je budu dávat těm, co přijdou."

Jo. Určitě si mozek zapomněl doma.

„Jen tak dál. Sethe, kde je Jess?" napadá mě zkusit něco málo vyzvídat.

„Jsou na nákupech, proč?"

„Jen tak," mumlám si pro sebe. Takže jsou mimo základnu a dohled. To není dobrý. „Všechny?"

„Co všechny?"

„Jestli je pryč Alex, Annabeth i Jess."

„To netuším. Proč?"

„Jen mě to zajímalo, všechno dobrý."

Prohazujeme ještě několik slov o Organizaci, Danielovi, a pak se musí rozloučit, protože přicházíí Barrows na ten konkurz, nebo jak to nazvat po vojensky. Tómas se akorát vrací z práce a všechny nás zdraví hlasitým zívnutím. Musí být vyřízený. Po dlouhé a náročné noci, pak práce a teď nás nejspíš čeká další pátrání. Něco sourozencům musím nechat - umí zakrývat všechna menší zranění, která si odnesli z noci. Určitě to nedělají poprvé, což mě uklidňuje, na druhou stranu jsem ráda za to, že nemusím na Islandu žít natrvalo.

Asi hodinu po Tómasovi přijíždí i Henrik. Freya nechala navařeno, takže si sedáme k obědu a já čekám, co bude dál. Měla jsem v úmyslu dát na téhle záchranné akci za každou cenu na Eliotta a Logana, jenže ti jsou mimo hru, takže automaticky spoléhám na Henrika jako toho, kdo má hlavní slovo.

„Doma jsem ještě prošel mapy, padesát kilometrů od Reykjavíku je jenom jediná základna. Ta v Keflavíku." Tómas vedle mě nešťastně skučí a Einar vzdychá. „Takže se tam pojedeme podívat. Ale ne všichni." Sourozenci ke svému nejstaršímu bratrovi zvědavě zvedají hlavy a vyčkávají. „Arno ví, kde bydlíme. Nemůžeme se spolehnout, zda tu informaci předal. Byl bych rád, kdyby pro jistotu někdo zůstal." Henrik svůj zrak přesouvá na Laru a Asdis, které přikyvují. Mě by něco takového ani nenapadlo. „Svojí rodinu jsem poslal k tchyni. Hádám, že tak daleko prsty Organizace nesahají." Myslí na všechno, což na mě dělá dojem. Já jen doufám, že má pravdu a nestane se něco, co nikdo z nás nečeká.

Cesta do vedlejšího města Keflavík trvá okolo hodiny. Tómase musíme probudit, když zastavujeme na parkovišti před menším obchodem s potravinami.

Mám neodbytný pocit, že bychom měli spěchat. Já být v Organizaci, přestěhuju všechny základny co nejdřív. Civilisti budou incident s prasklinou v krajině a bouří považovat za hrátky přírody, ale lidé znalí informací si dají dvě a dvě dohromady. Musí vědět, že jsme tady a pro něco si jdeme. A pokud není Archer absolutní ignorant, všem podřízeným dal vědět, kdo jsem já a pro koho konkrétně mám v plánu sem jít. Což jenom zhoršuje už tak poměrně špatnou situaci. Musíme najít Daniela co nejdřív a rychle odtud zmizet. Jakmile se Arno probere z bezvědomí, budeme v problému.

Henrik nás zavádí ke sportovnímu areálu s bazénem a velkou tělocvičnou. Vypadá to tu dost opuštěně. Nemůžeme přijet na další místo a nic nenajít. Posledně jsme za to ‚nic' zaplatili poměrně velkou cenu.

„No ne, někde tady v okolí je Kyogre!" sděluje Tómas s očima upřenýma na svůj telefon. Einar sebou cuká a hned tasí svůj mobil. Zmateně mrkám a dožaduju se u Henrika vysvětlení.

„Pokémoni. Loví pixelové obrázky. Teď na to není čas."

„Já myslím, že je," zubí se Tómas. Rozhlíží se kolem sebe a Einar přikyvuje. Před mýma očima se oba dva mění na úplně jiné lidi. Naprázdno pootevírám pusu, když přede mnou stojí dvojice Asiatů, chlapec a dívka. Einar rozhazuje rukama, vypadá ukřivděně, že zrovna on je dívka. I oblečení mají jiné. Chlapci kolem krku visí foťák a oba dva mají na zádech velké batohy.

„Dost turistické?" ptá se Tómas cizím hlasem.

„Hlavně buďte opatrní," žádá je Henrik.

„Není to poprvé, co se kvůli Pokémonům vloupáváme ... nech to bejt." Bratři se od nás vzdalují a Henrik pohlíží na hodinky.

„Mají na to tak patnáct minut, víc ne," říká tiše. Oba dva velmi zkušeně šplhají na plot a přehupují se na druhou stranu pozemku. Einar se ještě obrací, mává nám, a mizí za tělocvičnou i s Tómasem. Sice se neví, zda tam Organizace vážně je, ale pokud ano, naprosto dobrovolně jim vlezli na základnu. Poněkud radikální řešení situace, impulsivní. Na styl Jeremyho. A jemu vždycky všechno projde. Takže jen zůstávám stát na druhé straně ulice a snažím se tvářit, že sem patřím a povídám si s Henrikem. Nemůžeme vědět, kdo nás sleduje nebo ne. Tak čekáme a já se musím hodně ovládat, abych nechodila tam a zpátky jako blázen. Vrhli se do toho po hlavě, aniž by věděli, kolik je uvnitř lidí. Co když mají vlastní děti hvězd a odhalí Tómasovo lest? Co když se něco pokazí a oni se neobjeví? Napadá mě leda tak udělat, co už je mi vlastní - něco zapálit a počkat. Nebo zkusit svůj trik s dveřmi. Možná.

Dveře menší, přilehlé budovy, se prudce otevírají. Dva muži drží za kapuce po jednom z fiktivních Asiatů a doslova je vyhazují z budovy a prudce rukama naznačují gesta, ať okamžitě vypadnou a už se tady neukazují. Naši dva lovci obrázků jim to vrací, jen hezky v jiném jazyce. Teda, Tómas. Pochybuju, že ví, co říká, ale jde mu to velmi dobře. Já už k nim chci jít, ale Henrik mě chytá za rameno a naznačuje, že jdeme směrem k autu, ale samostatně.

Moje nervy celou cestu až k autu trpí, ale těch pár minut ubíhá poměrně rychle. Startujeme a někde v půli cesty nabíráme oba bratry a vyrážíme pryč z Keflavíku, nebo se alespoň chceme vzdálit. Otáčím se na zadní sedadlo. Sedí na něm bledý Tómas, kterému se z nosu valí krev. Buď následkem chlapů z Organizace, nebo že to přehnal se svou schopností. Einar je trochu bledý, vidím, jak silně mu buší srdce.

A mezi nimi sedí někdo třetí. Mladší. Kluk, kterému je tak kolem deseti let. Vypadá absolutně vyděšeně, ale v očích mu planou ohníčky.

„Lori?" vypískává vysokým hlasem, až sebou všichni cukáme.

„Známe se?" váhám.

„Jsi Danova ségra, chodili jsme spolu do stejné školy, než... Já jsem Andy. Andy Ewing, jsme s Danem nejlepší kámoši," oznamuje hrdě.

Andy. Kluk, který Dana naučil skládat na okraj talíře sprostá slova z písmenkové polévky. Ten, který si nadělal tolik průšvihů a při plnění trestů ho zkrotil až Ross.

„Kde je Dan?" ptám se a hlas se mi třese.

„Je tam," ukazuje dozadu za nás. „S ostatními. Ale nepamatuje si na nic."

„Jak to?" nechápu.

„Když nás sem přivezli, všem vymazali paměť. Na mě to nějak nefungovalo, ale dělal jsem, co ostatní. Třikrát jsem jim utekl, ale vždycky mě chytili, protože moje neviditelnost vydrží vždycky jenom chvíli." V očích se chlapci objevují slzy a opírá se Einarovi o ruku. „Chci pryč."

„Vezmeme tě domů, slibuju," přikyvuju.

„Říkals, žes jim párkrát utekl," ozývá se Tómas a huhlá u toho, protože si u nosu drží celý balík kapesníků. „Jak tě našli?"

„Je tam jedna hnusná ženská. Připomíná mi mojí tetu Eloise. Všem jim vymazala vzpomínky a taky vždycky ví, kde jsme, nebo nás dokáže snadno najít. Nevím, jak to dělá, asi má takovou schopnost. Pořád mě za něco trestala, protože jsem dělal problémy," popotahuje, ale snaží se být statečný. Einar mu cuchá vlasy a povzbudivě ho plácá po rameni. „Nemohla mi vzít paměť jako ostatním, tak jsem měl alespoň předstírat, že to udělala."

To znamená dalšího z řad dětí hvězd, přes které budeme muset projít. A vzhledem k tomu, že maže lidem vzpomínky, nejspíš bude patřit mezi následovníky. Andy se nejspíš kvůli rozruchu, který vyvolali bratři, pokoušel o další útěk a povedlo se mu proklouznout otevřenými dveřmi, když Tómase a Einara vyhazovali ven. Napadá mě, co teď udělají. Pokud Andyho nenajdou, bude jim jasné, že jsme se k nim dostali moc blízko. Já bych je všechny bez prodlení přemístila. Jenže se teď nemůžeme otočit. Musíme se postarat o Andyho, Tómas s Einarem jsou očividně vyčerpaní. Kdyby se Henrikovi něco stalo, uvízneme v Keflavíku.

„Odvezu vás domů a vrátím se," promlouvá Henrik, „abychom měli jistotu, že zůstanou na místě." To by šlo. Hlavně je teď neztratit, ač nemám tušení, co se bude dít, až se potkám s Danielem a on nebude vědět, kdo jsem. Umím si představit, proč to Organizace dělá. Získává nové děti hvězd, které budou poslouchat jejich rozkazy na slovo. To, že je Andy nějakým způsobem imunní, je jen náhoda, nebo jeho další schopnost. Využil situace a dobře to dopadlo. Teď jen musíme vybojovat dobrý konec i pro zbytek dětí, které Organizace drží. Daniela sice nemáme a bude ještě těžké se k němu dostat, ale první z nich je v bezpečí. A to je nejlepší zpráva za posledních několik týdnů.

**

„Můžu si ještě přidat?" prosí Laru o další porci polévky a ta mu s radostí nalévá. Henrik už je zase na cestě do Keflavíku. Možnosti jsou dvě. Buď Organizace s dětmi zůstane tam, kde jsou, nebo se pokusí přemístit. V druhém případě je Henrik bude sledovat, ale nekonfrontovat. Je sice následovník, ale ani ti občas nezmůžou nic proti přesile a zbraním. Plán je vyčkat, dokud se od Andyho nedozvíme nějaké informace, a pak si dojdeme pro Dana a ostatní děti. Zatím jsem se Andyho na nic nevyptávala. Je z celé situace hrozně zmatený a nechci mu přivolávat zlé vzpomínky. Asdis pro něj našla pár kousků oblečení ještě po Einarovi nebo Tómasovi. Jsou mu sice vetší, ale pořád lepší, než to, v čem přijel. Tómas padl do postele, ale ještě předtím stihl zavolat do práce, že si bere dovolenou minimálně do konce týdne. Přehnal to se svými schopnostmi, a teď se potřebuje vyspat.

Nenapadá mě, co dál. Jestli Daniela najdeme, nepůjde s námi dobrovolně. Sensekineze je na vyšších úrovních hlavně záležitostí následovníků. Einar jím není, a proto se omezuje na občasné čtení myšlenek. Lara následovník je, ale nic o ní a sensekinezi nevím, možná ještě nepřišla na to, jak ji ovládat. Henrik by mohl situaci vyřešit, ale sensekineze není jeho hlavní schopností a já nevím, co všechno dokáže. V tomhle případě by se Logan nabízel jako nejlepší volba. Jenže ten je bez schopností a nějakou dobu bude. Achjo.

Určitě navštívím nemocnici. I kdybych měla jen zkontrolovat Eliotta s Loganem. A přitom se můžu zeptat na pár věcí. Einar se rozhoduje jít se mnou a přes všechno přemlouvání si Andy nenechá vymluvit, aby zůstal s Larou a Asdis, takže ho bereme s sebou. Možná si se mnou přijde víc v bezpečí, protože se tak trochu známe od vidění. Nebo spíš on mě. Daniel mu musel hodně vyprávět.

Do nemocnice se přemisťujeme pomocí zdejší hromadné dopravy, což je o něco pomalejší v porovnání s autem, ale pořád lepší, než jít po svých přes půlku města. A možná bezpečnější, i když mám pocit, že mám na čele samolepku s potvrzením, že patřím mezi děti hvězd a v bezpečí si rozhodně nepřijdu.

Hlásíme se zdravotní sestře a ta nás posílá dál.

„Počkám tady," ukazuje Einar a vytahuje telefon.

„Ty chytáš pokémony?" diví se Andy a Einar přikyvuje. „Můžu ti pomoct? Půjčíš mi to? U nás ve škole to hrát nešlo, protože nikde nic nebylo. Jako malý jsem se díval na seriál, znáš ho? Jaký je tvůj nejoblíbenější? A nejmíň oblíbený? Jé, ty jsi v modrém týmu!" Andy se uvelebuje a bere si Einarův mobil. Nevadí, že Islanďan nemluví, nějak se mezi sebou domluví. Já jim krátce mávám a mířím prvně za Loganem, protože je největší pravděpodobnost, že bude vzhůru.

„Mám dvě otázky," začínám mluvit rovnou. Viděli jsme se před pár hodinami, takže nepovažuju za nutnost se pokaždé zdravit. A hlavně potřebuju odpovědi.

„Hlavně se neptej, jak mi je," mračí se, ale zdá se, že už vychladl a celé to divadlo s Jess už nějak rozdýchal.

„Jak by ti mohlo být. Trefil tě blesk, takže... Od Organizace jsme přivezli jednoho kluka, kamaráda mého bráchy. A on tvrdí, že je někdo, kdo jim maže paměť. Je to zvratný proces? Dá se jim paměť vrátit?"

„To nejde takhle říct. Záleží na tom, kdo to udělal a jak moc dokáže paměť ovlivnit." Tohle jsem slyšet nechtěla, ale hádám, že všechno nějak jde. Jen je třeba znát správné lidi.

„Na Andyho sensekineze té ženské nefungovala. Proč?"

„Jak to mám vědět," kroutí hlavou. „Buď to má jako schopnost, nebo prostě patří k těm pár vyvoleným, ke kterým se nedostaneš. Už jsem pár takových lidí potkal, ani nemusí být děti hvězd. Prostě na ně taková forma sensekineze nefunguje, nejde to a můžeš se snažit, jak chceš. Jeden z tvých kamarádů je přesně tenhle případ. Je normální člověk, ale myšlení má nedobytný. Proč to tak je, těžko říct."

„Ross?" napadá mě hned jako první a Logan souhlasně kývá hlavou.

„Díky," přikyvuju. Hrozně bych mu chtěla říct, ať se dá rychle dohromady, protože ho budeme potřebovat, ale mlčím. Je to jenom moje tiché přání, které se jen tak nesplní. Musíme najít jinou cestu, jak Dana a ostatní vrátit do normálu. Loučím se a vycházím na chodbu. Mám v plánu dojít za Eliottem, ale zarážím se. Vzpomínám na Asdis, kterou zajímalo, jak na tom je Arno. Jistě ví, že nám chtěl ublížit, ale to neznamená, že bude spát s klidem, když ona ublížila jemu. Takže se zase vracím nazpět a zastavuju se před dveřmi číslo sedm, kde by měl být právě Arno. Prostě jen nakouknu dovnitř, zjistím, že mu srdce bije pořád stejně, podívám se, jak zásah bleskem odneslo jeho tělo, a vypadnu. Nic víc.

Beru za kliku, tiše vplouvám dovnitř a zavírám za sebou.

A k mému překvapení a zděšení zároveň je Arno vzhůru.

Dneska trochu méně akční kapitola, ale musíme to střídat. :) Měla jsem menší pauzu, protože výletování, ale teď už zase snad všechno bude jako dřív.

Co s Arnem, napadá mě. Já už mu určila, co se bude dít, ale zajímá mě, co byste s ním udělali vy, kdybyste teď vešli do jeho pokoje, byl by vzhůru a... dál?

Mějte se krásně!