Island.

Že mě to nenapadlo dřív, sakra.

Loučím se s Amber a Willow a nabírám směr svůj pokoj. Ze skříně vytahuju batoh, do kterého házím oblečení a pár nezbytností, jako kartáček na zuby a hřeben. Do deseti minut jsem hotová a připravená vyrazit na letiště, ale s rukou na klice se zarážím. Mám pocit, jako bych dostala neviditelnou facku, abych se vzpamatovala. Jednám až nesmyslně zbrkle a nepřemýšlím. Tak zoufale moc chci už být na Islandu, že šlo všechno stranou. To, že nemám letenku, peníze, legální doklady ani parťáka, mi na okamžik bylo úplně jedno.

Házím batoh na postel a chvíli nevím, jestli brečet teď, nebo až za pět minut. Moc bych si přála všechno popohnat, ale i cesta na Island vyžaduje alespoň minimální přípravu. Třeba se ujistit, že mě neseberou na letišti kvůli falešným dokladům. To, že mi dřív tyhle podvody prošly, neznamená, že se mě štěstěna bude držet dál.

Rozhoduju se pláč vynechat a vyrážím za Eliottem, abych mu sdělila novinu ohledně Islandu. Na schodech, které beru po třech, se vyhýbám Loganovi a jako velká voda vrážím k Eliottovi, který si akorát přes sebe přetahuje triko. Je to jenom okamžik, ale i tak si všímám, že ty nejhorší modřiny jsou pryč. Navíc ještě včera nebyl schopný takový pohyb udělat.

„Co to?" zabouchávám za sebou dveře.

„Logan mě trochu napravil," ukazuje zdvižený palec.

„Takže jsi v pořádku?"

„Ne úplně, ale svlíkat už se zvládám sám. Což je škoda, ale..."

„Musíme na Island," vydechuju a jeho narážky tentokrát ignoruju. Povytahuje obočí a zdá se mi, že se i trochu mračí. „Dvě holky, který Organizace unesla do Španělska, myslí, že by Dan mohl být na Islandu."

„Už máš sbaleno, co?" Horlivě přikyvuju. „Fajn. Sice jsem slíbil, že se na ten zmrzlý kus země uprostřed oceánu už nikdy nepodívám, ale co bych pro tebe neudělal," kření se, a pak zvážní. „Já vím, že to asi nechceš slyšet, ale měli bychom si nejdřív zařídit pár věcí. Island je místo s největší koncentrací lidí z Organizace, bylo by fajn, kdybychom se tam netoulali jen tak."

„Rok jsi tam žil," upozorňuju s nadějí, že by to pro nás mohla být výhoda.

„Jo, ale to mi bylo deset."

„Znáš někoho, kdo by nám pomohl?"

„Já ne, ale Jake bude vědět o někom, komu třeba kdysi pomáhal Jhonas."

„A spojí se s nimi?"

„Možná," krčí rameny. „To můžeme snadno zjistit," vytahuje z kapsy mobil a naťukává video hovor. Dlouho to vypadá, že Jake neodpoví, ale nakonec volání zvedá. Dlouho je na obrazovce vidět jenom černo a ozývá se šumění a tiché nadávky. Po pár vteřinách Jake rozsvěcuje lampičku u postele a na nás zírá na první pohled podrážděný obličej někoho, kdo vypadá, že je buď po těžké kalbě, nebo nemocný.

„Ty vypadáš," komentuje Eliott hned výraz svého nevlastního bratra. „Těžká noc?"

„Dneska poprvé po třech dnech nemám čtyřicítky a není to ani dvě hodiny, co jsem usnul. Voláš v ten nejlepší okamžik!" chraptí Jake unaveně. Je mi ho líto jenom, ho vidím, a to má v pokoji díky žaluziím docela tmu, i když je venku dávno světlo. „Co chceš?"

„Když tě vidím, tak možná asi nic, vylež to."

„Helehelehele, už jsi mě probudil, tak se vyžvejkni." Eliott Jakeovi postupně vysvětluje, na co jsme přišli a co od něj vlastně chceme. Když padá Jhonasovo jméno, uhýbá Jacob na vteřinu očima směrem od kamery, ale zase s námi rychle navazuje kontakt. Musí ho to stále hodně bolet, ale snaží se nic nedávat najevo. „Vím, koho myslíš. Teď si ani nevybavím jméno, ale zkusím na ně někde vyhrabat kontakt a dám vám vědět. Kdyby to nevyšlo, vím ještě o pár dalších lidech, kteří by vás minimálně vyzvedli na letišti. Zavolám, ale dejte mi pár hodin a dneska rozhodně nikam nelítejte, dobře?"

„O to se neboj," ujišťuje ho Eliott a věnuje mi trochu káravý pohled, jak kdyby chtěl předejít tomu, abych udělala nějakou hloupost. „Díky."

„Čau," ukončuje hovor Jake.

„Co teď?" ptám se.

„Teď půjdeme za Barrowsem, aby nám zařídil počítač, a podíváme se na letenky na zítra," navrhuje a já nemůžu nic jiného, než souhlasit. Vojáka nacházíme rychle a ten nás odvádí do kanceláře s počítačem, která se prý nepoužívá a nechává nám klíč. Musí zajistit převoz Amber a Willow zpátky domů, takže po pár rychlých instrukcích nás zase opouští.

Najít poměrně levné letenky z Londýna do Reykjavíku není problém. Ještě nevím, co nám Jacob zavolá, takže se rozhodujeme je alespoň zarezervovat.

„Tři?" nechápu, když do kolonky počet zadává Eliott číslo.

„Barrows s námi jet nemůže," vysvětluje. „Pořád je voják v aktivní službě a nemůže opustit Británii na dobu neurčitou. A Jaye chce Nichols na ostrovech, takže večer letí na Faery." Je to pro mě novinka. U Barrowse jsem podvědomě tušila, že nebude moct jen tak odletět, ale zpráva o Jayovi mě překvapuje. O to víc nechápu, kdo je tím třetím, protože Coltona a Rosse pro tentokrát u sebe nechci. Už jsem se jednou rozhodla a pořád si stojím za tím, že by měli zůstat se svými rodinami. Čekali na to roky. A výlet na Island, s odhodláním najít Daniela, zvládnu i s Eliottem.

„Kdo je ten třetí?" chci vědět.

„Jeden obrovskej zrzek," prozrazuje a já hned zapomínám na Jaye i Barrowse. Logan je mnohem cennější spojenec, když to budu brát na poměry sil.

„Proč?" nechápu. „Tys za ním byl?"

„On za mnou, vlastně teda chtěl původně najít tebe. Nejspíš cítí trochu za povinnost vrátit ti, žes nedovolila, aby mu vystřelili mozek z hlavy. Takže letí s námi." Eliott si moje užaslé mlčení vykládá špatně. „Teda, jestli nechceš..."

„Blázníš?!" přerušuju ho. On se hodí stokrát víc než ty i já dohromady, dodávám pro sebe v duchu. „S ním by mohlo být hodně věcí mnohem jednodušších."

„Uvidíme," bručí a dokončuje rezervaci letenek. Pak se ujišťuje, kolik je hodin, dle domluvy necháváme zaklapnutý notebook v kanceláři, kterou zamykáme, a opouštíme administrativní část budovy. Dole na recepci nám pak zařizuje auto, ačkoli nemám nejmenší tušení, kam chce jet nebo co chce dělat, za několik málo minut sedím na místě spolujezdce a opouštíme areál vojenské základny.

„Nemáme žádný peníze, bylo by fajn nějaké ve městě vybrat," vysvětluje. „A ty by ses měla s někým rozloučit, než pláchneme." V první vteřině mě napadá, s kým bych se asi měla loučit. Pak se mi v hlavě vynořují dvě velmi známé tváře a mně se ulevuje, že tentokrát je to Eliott, který na sebe vzal zodpovědnost osoby, která má rozumně uvažovat. Colton s Rossem by se asi neurazili, kdybych jim ani neřekla, že odjíždím, ale je fér jim dát vědět, co se bude dít - že my jedeme pryč a oni zůstávají tady. Nejdůležitější je, aby pobrali druhou část a neprotestovali.

Do hodiny zastavujeme před domem bratrů Nicholsových a momentálně i jejich maminky Monicy. Je poměrně dost pozdě, aby ještě pořád spala, za chvíli se hodiny přehoupnout přes dvanáctou hodinu. Nezbývá mi nic jiného, než spoléhat, že je třeba na nákupech nebo někde venku.

„Ahoj," otevírá nám Colton dveře. „Pojďte dál." Následujeme nejmladšího z bratrů do obýváku, kde sedí Seth a tiskne si k hlavě mraženou zeleninu. V obličeji je bílo-zelený, nejspíš mu není moc dobře. Hned si vzpomínám na Jeremyho. Často vypadal stejně, když se nad ránem vracel z oslav a večírků. Chtě nechtě se musím nad zuboženým Sethem usmát.

„Mitch měl narozeniny," vysvětluje Colton. Víc dodávat nemusí.

„Lori!" objevuje se v obýváku Monica se zástěrou kolem pasu a obrovským úsměvem na rtech. Já se snažím nebýt zklamaná z toho, že není na nákupech. Teď už můžu doufat jenom v to, že se mě nepokusí provdat za Mitche. „Ráda tě zase vidím, zlatíčko! A ty jsi..."

„Eliott," představuje se trochu zaraženě. Na Monicu nejspíš reagují všichni stejně.

„Kamarád?" ptá se mě a spiklenecky mrká, výraz v její tváři mi napovídá, že si vůbec nepřipouští cokoli víc mezi mnou a Eliottem.

„Mami," vzdychá Colton. Od dalšího trapasu nás zachraňuje kuchyňský budík, a Monica se ztrácí do kuchyně. „Promiň. Ona tě už vidí jako budoucí snachu."

„Prosím?" povytahuje Eliott překvapeně obočí. „O něčem nevím?"

„Jen mám bratry idioty," mává nad tím Colton rukou. „Něco jste potřebovali?"

„Posaďte se," vráží k nám zase Monica a ukazuje na pohovku. V rukách drží talířky s kusy dortu, které nekompromisně pokládá na stolek v obýváku. „Čaj? Kávu?"

„Mami..."

„Pšt," umlčuje svého syna zvednutím ruky. Chtěla bych na Coltonově místě vidět Markuse. U něj by totiž bylo zvláštní pozorovat, jak hned zmlkne a drží jazyk za zuby.

S Eliottem si dáváme oba čaj, a abychom neurazili, sedáme si vedle Setha. Kdyby se mu nedělalo zle z každého pohybu, nejspíš by odtud utekl, aby se na jídlo nemusel dívat, natož ho čuchat. Místo toho se jenom se zakňučením odvracím a oči si překrývá rukou.

„Mitch s Markusem vypadají stejně?" zajímám se.

„Markus musel ráno do práce, Mitch je na tom dost podobně."

„Bere to vážně," konstatuju na účet nejstaršího bratra.

„Jo," bručí Colton, ale nezní moc přesvědčivě.

„Co je?" nechápu.

„Mám dojem, že mu dost chybí starý život."

„Komu sakra můžou chybět rvačky a... a všechno kolem?" ukazuju do prostoru, protože já vlastně ani pořádně nevím, co Seth, Mitch a Markus dělali v období, kdy od nich Colton odešel, do doby, než se zase vrátil. Mám matnou představu, ale o detaily se nezajímám. Ani nechci, stačí mi, že se teď snaží sekat dobrotu. Seth s Mitchem jsou od přírody klidnější typy a vše dělali z nutnosti. Markus nejspíš taky, ale bylo to pro něj daleko přirozenější, než každé ráno vstávat a makat pro Barrowse, a občas dohlížet na děti hvězd v Londýně. Musí se hrozně nudit. Oproti životu, který vedl předtím a byl jako na horské dráze, teď jede jenom po rovince a ještě ke všemu předepsanou rychlostí. Nic pro něj.

Monica nám přináší čaj v obřích hrnečkách a zase nás nechává samotné. Opět pomýšlím na to, jak se ona mohla dát dohromady s někým, jako Coltonův otec.

„To je jedno, my jsme se přišli rozloučit. Tak nějak," říkám konečně, proč jsme skutečně přišli. Že se tu zasekneme s kusem dortu a čajem nikdo nečekal. „Zítra odlétáme na Island. Snad. A než začneš protestovat, poprosila jsem Barrowse, aby tobě a Rossovi zablokoval pasy, kdyby vás napadlo udělat nějakou blbost," lžu. O nic takového jsem ho samozřejmě nežádala, ale před odjezdem bych to možná ještě udělat měla. Člověk nikdy neví, kdy se rozhodnou pro něco nečekaného. „Jen jsme ti přišli říct, že jedeme pryč a ty zůstáváš tady, rozumíš?"

„Trochu jsi mě zaskočila," přiznává a ujišťuje se u Eliotta, že nežertuju.

„To máš za svou mámu," šeptám a jemu se na tváři objevuje úsměv. „Takže?"

„Co takže?"

„Chápeš, že zůstáváš tady a ani se nehneš z Londýna, i kdyby na Islandu bouchly všechny sopky a ostrov se ztratil v oceánu?"

„Co mi zbývá," vzdychá a já nedokážu odhadnout, co se v něm odehrává. Určitě je rád, že nikam nemusí, zároveň je to první akce, na kterou pojedu bez něj. Od prvního okamžiku, kdy nás s Jeremym chytili po útěku ze školy, přes Afghánistán, až po konfrontaci s Tonym, vždycky byl poblíž. Bude zvláštní vyrazit bez něj, stejně tak jako bez Rosse. „A to vyrážíte jen vy dva?"

„Ještě Logan."

„To se mi ulevilo." Pak očima střílí k Eliottovi, který si nahlas odfrkuje. „Neber si to zle, ale on vaše šance dost zvyšuje. Tím nechci říct, že jsi k ničemu, ale... chápeme se."

„Právě tohle mu říkáš, brácho," ozývá se Seth kolísavým hlasem. „Je mi hrozně."

„Nemáš chlastat," šťouchám ho do žeber a zarážím se. Tak strašně moc mi tahle situace připomíná mě a Jeremyho několik měsíců zpátky, kdy jsme ještě o dětech hvězd nic netušili. Podobně jsme v sobotu ráno seděli v obýváku a Jeremy se v poměrně krátkou dobu potřeboval dostat z příšerné kocoviny. Tehdy jsem mu podle internetu udělala jakýsi zázračný elixír, který měl úplně opačný účinek, a udělalo se mu ještě víc špatně a celý den strávil na záchodě. Nejspíš by to tak dopadlo i bez elixíru, ale s Matthyasem jsme se hrozně bavili a nakonec se mu ulevilo. Seth by taky potřeboval nějaký super recept od anonymního uživatele internetu. Do reality mě vrací bouchnutí vchodových dveří a za chvíli se v obýváku objevuje Markus.

„Vypadáš, že je ti dobře," rýpe si Eliott dřív, než to stíhám já. Markus mu věnuje vážně ošklivý pohled, kterým říká: Proč na mě mluvíš, ty hmyze? Takže se raději koušu do jazyka, protože bych nechtěla, aby něco podobného přistálo i mně. Nejstarší Nichols bez jediného slova míří k sobě nahoru a ztrácí se ve svém pokoji. „To skoro bolelo."

„Dva s kocovinou, máma plná energie se schopností odradit všechny hosty k další návštěvě, Markus s náladou, že by nejspíš nejraději někoho vykuchal a mezi tím já. Normální den," vzdychá na oko nešťastně Colton.

„Půjdeme, ještě chceme za Rossem a tvoje máma se už dlouho neobjevila," ukazuju hlavou směrem ke kuchyni.

„Jo, utečte, dokud to jde," souhlasí. Na rozloučenou Setha poplácávám po rameni, Coltona objímám, a ač je to neslušně, co nejtišeji odcházíme z domu. Moc daleko se ale nedostáváme, protože nás Monica volá zpátky otevřeným oknem v kuchyni. Naštěstí nám jenom cpe krabičku s dortem, a s úsměvem se loučí. Vypadá to, že jsme unikli jen o chlup. A rádi bychom odjeli, jenže Markusovo auto blokuje to naše. Ani se nepokoušel pořádně zaparkovat, prostě jenom zastavil auto tak, jak se mu to hodilo. S Eliottem se po sobě ohlížíme a nejspíš jeden od druhého čekáme, že dojde dovnitř a hezky Markuse poprosí, aby s autem laskavě uhnul.

„Já zařizuju Jacoba," otevírá pusu dřív než já. „Tohle přenechám tobě, navíc k tobě se bude chovat slušně."

„Slušně?" uchechtávám se, ale ani náhodou nemám radost. Je to spíš zoufalý smích. „On to slovo občas nezná."

„Tak jdi, ztrácíme čas," popohání mě a já se rezignovaně otáčím na patě a klepu. Znovu otevírá Colton a ještě trochu doufám, že mají nějaký věšáček, kde se odkládají všechny klíče, ale Markus má výjimečně tak dobrou náladu, že nic neodložil.

Pozdravit, poprosit, poděkovat, zdrhnout.

Na moje klepání nereaguje a na chvíli mi připomíná uraženého puberťáka, i když nemám nejmenší tušení, co se stalo, nebo jestli je tohle u něj normální. Takže mu prostě oznamuju, že jdu dál, což taky dělám. Sedí u stolu, na uších má sluchátka a střídavě nakukuje do papírů na stole a do počítače. Periferně si mě všímá a sluchátka sundává.

„Blokuješ nám auto," oznamuju mu a zkouším taktiku drsné holky. To se mu můj plán PPPZ moc nezdařil, selhala jsem v první vteřině. Asi si až teď uvědomuje, že má klíčky pořád u sebe, sahá do kapsy od džínů a obloukem mi je hází přes pokoj. Daří se mi je zachytit, aniž bych se u toho ztrapnila a mám v plánu splnit alespoň poslední P a Z, ale s rukou na klice se zarážím. Probíhá tak dvouvteřinový boj mých dvou já, kdy mi jedna našeptává, ať jdu a nechám ho být, a druhá zase, ať si s ním zkusím promluvit. Vyhrává ta hodnější Lori, která má potřebu řešit problémy celého světa, takže dveře zavírám a přicházím k němu blíž.

„Neděje se něco?" ptám se narovinu.

„I kdyby, proč bych se měl svěřovat tobě?" odpovídá na otázku otázkou a dál si všímá počítače.

„Protože jsem jediná, kdo se blba jako ty zeptá?"

Prsty mu přestávají jezdit po klávesnici a zastavuje přehrávání hudby.

„Máš bod," odšoupává se od počítače a sjíždí mě očima, jako by nemohl uvěřit tomu, že se chystá promluvit si se mnou. Ale asi mu dochází, že nemá na výběr. Bratrům nic neřekne, matce nejspíš už vůbec ne a Barrows? Pochybuju. Samotnému se mu začít nechce, takže se mu rozhoduju trochu pomoct.

„Colton říkal, že bys rád zpátky starý život."

„Colton je idiot, pokud to řekl takhle," vrčí nakvašeně.

„Ne doslova, ale na tom přece nezáleží. Má pravdu?"

„Částečně asi jo."

„Jak ti to sakra může chybět?" nechápu a trochu si nehlídám ostřejší tón hlasu, na který on reaguje zamračením.

„To nemůžeš pochopit."

„Tak to zkus." Dávám mu poslední šanci, jestli nezačne, jdu pryč. Nevím proč, ale přijde mi strašlivě náročné vést s ním vážný rozhovor, který se týká jeho problémů.

„Ještě před pár týdny, kdyby mě někdo nasral, tak prostě v noci něco podnikneme..."

„Definuj ‚něco podnikat'," přerušuju ho a dělám do vzduchu uvozovky.

„Víš moc dobře, co jsme dělali," mhouří oči.

„Prostě nazývej věci tak, jak jsou."

„Jak chceš, když mě někdo naštval, stačilo se s někým porvat, nejlépe na nelegálních zápasech, aby z toho káply prachy, v horším případě vyprovokovat trochu akce venku, někomu rozmlátit auto, vykrást dům, cokoli, všechen ten vztek pak přešel. Co je? Nekoukej na mě, jak kdybych ve volným čase sousedům kopal do psa."

„Byl jsi hroznej grázl," nechávám vyplout na povrch přesně to, co si myslím. Jeho to určitě neraní.

„Ne byl, já jsem pořád, jenom teď dělám papíry pro Barrowse, občas můžu zajít na střelnici a dělám chůvu děckám, na který když si stejně udělá Organizace zálusk, tak jim nepomůžu."

„Chybí ti akce a adrenalin," stanovuju diagnózu. „Pojeď s námi na Island," navrhuju bez přemýšlení a hned bych si nejraději jednu vrazila. Co to dělám?

„Myslíš, že mě to nenapadlo?" překvapuje mě. „Mluvil jsem s Barrowsem chvíli potom, co jste odjeli. A navrhnul jsem mu, že bych se mohl přidat, ruce a oči navíc se vždycky hodí. Prej mám vystřízlivět a poslal mě domů s další hromadou papírů."

„Proto jsi byl tak naštvaný."

„Jsi bystrá holka," kření se kysele.

„Na Coltona se mi osvědčilo křičet, když dělal blbosti," rozmýšlím se, jestli nepředvést hysterický záchvat i tady, ale na to jsem moc málo vytočená a opět, Markusovi může být úplně jedno, jak se cítím. Coltonovi na mě v tomhle ohledu záleželo. „Je mi líto, že tě Barrows neuvolní, ale můžeš dělat i dobrý věci a vybít se u toho. Stačí zajít o víkendu do baru a počkat, až první ožralý debil bude dotírat na nějakou holku. Není tak těžký si představit, že uděláš dobrý skutek a třeba si i praštíš. Nebo se vrať k tomu nejodpornějšímu sportu, jaký jsem kdy viděla a měli by ho zrušit, ale to je můj názor, jen by to mělo být legální. Další alternativa je Ross, číslo na něj máš. Colton se s tebou prát asi nebude, ale Ross nemá důvod nerozbít ti obličej, když ho pěkně poprosíš," usmívám se rádoby mile. „Nebo, a to je ta nejzoufalejší alternativa, jsem tady já, v sebeobraně jsem se fakt zlepšila," vtipkuju. V životě bych s ním do tělocvičny nevlezla. „Hlavně nedělej žádné hlouposti. Měj se."

„Najdi bráchu," přeje mi ještě předtím, než zavírám dveře od jeho pokoje. Scházím po schodech dolů s pocitem, že se buď rozhodne pro jednu z mých variant, nebo se namočí do strašného problému. A ač bych ráda věřila, že se rozhodne správně, Markus nepatří mezi lidi, kteří svoje kroky promýšlejí a uvědomují si následky. Když si něco usmyslí, skočí do toho po hlavě, což je v určitých situacích fajn, ale rozhodně to není dobré v případě, že nezvládá svůj vztek. Monica stihla mezitím Eliottovi ukrojit další kus dortu, Seth z obýváku zmizel a Colton jenom zoufale sedí v křesle a nejspíš přemýšlí, jak by svou matku z domu zase odstěhoval.

Rychle se tedy podruhé loučíme s tím, že už vážně musíme jít. Colton přeparkovává Markusovo auto a my s Eliottem naskakujeme do toho našeho.

„Tohle mám u tebe," bručí. „Takovou dobu s jejich matkou, co jsem ti provedl? Myslí si, že tě beru na Island, abych tě mohl požádat o ruku, což se jí moc nelíbí, tak mě od toho odrazovala."

„Nebuď taková bačkora."

„Markus tě strašně kazí," mrká zmateně k mé poslední narážce na něj.

„Markus je teď jako časovaná bomba," mumlám spíš pro sebe. Eliott víc nekomentuje a já ho pomocí navigace v telefonu navádím k místu, kde přibližně bydlí Elorin s rodinou, protože zabudovaná GPSka odmítá spolupracovat. Naštěstí nemusíme moc hledat, protože Eliott spatřuje Rosse, jak akorát míří k autu, které nejspíš patří adoptivnímu tátovi Elorin.

„Kam míříš?" zajímám se, když zastavujeme vedle něj. Eliottovi začíná vyzvánět mobil a zvedá hovor, který je nejspíš od Jacoba.

„Jedu si na základnu pro nějaké věci," odpovídá blonďák a já se snažím ignorovat Eliotta, který taky vylézá z auta a poodchází trochu dál.

„... co mám asi podle tebe dělat?!" slyším Eliotta zavrčet do mobilu. Ukazuje mi, že by Jake potřeboval proplesknout a že ještě musí do města, takže ať klidně jedu s Rossem. Mě samotnou by asi nenapadlo, že bych se mohla vrátit s ním, ale není to špatný nápad. Dostanu se na základnu dřív a Eliott si bude moct promluvit s Jacobem o něčem, co očividně nechce řešit přede mnou. Zajímalo by mě, oč jde, ale někdy je lepší nevědět, takže se jen přesouvám na místo spolujezdce vedle Rosse a necháváme Eliotta rozčileně rozhazovat rukama samotného.

„Tak co?" vyhrkávám. „Jste spolu v pohodě? Co její rodiče? Viděl ses s Jarredem? Povídej!" sypu na něj bez dechu v očekávání, že mi vyloží každou minutu od chvíle, co jsme se viděli naposledy.

„Víceméně dobrý," začíná ne úplně pozitivně. „Hodně se vysvětlilo, o něčem jsem musel lhát, jako kde pracuju, jestli jsem celou dobu v Londýně a jak ses k Ele dostala ty. Je to složitý."

„Řekni jí pravdu," navrhuju.

„Já ale nevím, jestli chci, aby o takových věcech věděla." Chápu. Nejde ani tak o děti hvězd, ale třeba o fakt, že i Ross ublížil mnoha lidem, nejenom v Afghánistánu. Bez ohledu na to proč nebo za jakých okolností, udělal hromadu špatných věcí a mně je jasné, že před svou sestrou nechce vypadat jako člověk, který by na potkání dokázal na nepřítele zamířit a vystřelit. Mohlo by ji to trochu vyděsit. „Její rodiče byli nakonec rádi, že jsem se ukázal a s Jarredem jsem se viděl. Ten už tolik rád nebyl, ale taky to pak všechno vstřebal."

„Takže se stěhuješ?"

„Ne, to určitě ne, musím vymyslet, co dál. A tvoji bráchové jsou pořád pryč, ta-"

„Proto jsme vlastně za tebou přijeli," přerušuju ho. „Zítra odjíždíme."

„Kam?"

„Na Island."

„To je dost narychlo." Nevím, jestli to říká jen mně nebo všeobecně, ale zdá se, že bojuje sám se sebou a s tím, co mi říct. Přidá se? Nepřidá? Ještě, že jsem to za něj rozhodla já.

„Letím jen já a Eliott," oznamuju stejně jako Coltonovi. „Ty zůstáváš s Elorin v Londýně."

„Vážně?" diví se. „Že o tom nic nevím." Něco takového by nejspíš ještě pár týdnů vůbec neřekl. Musím se hodně ovládat, abych se nerozesmála.

„Myslím to vážně, já nechci, abys jel s námi. Teda, ne, že bych nechtěla, ale ty budeš tady, konec diskuze. Máš na starosti mnohem důležitější věci, navíc s námi letí i Logan a na Islandu nás snad někdo bude čekat. Takže si můžeš přestat dělat starosti."

„Vždycky si o tebe budu dělat starosti," pronáší jakoby nic, což beru jako souhlas, že v době mojí nepřítomnosti neopustí Londýn a nepokusí se o nic, co by mohlo zpřetrhat ten velmi křehký vztah, který s Elorin má. „V kolik odlítáte?"

„Kolem dvanácté, nevím přesně," přiznávám, protože při rezervaci letenek jsem na čas vůbec nekoukala, což je paradox a přála bych si co nejdřívější let. „Je hodně jiná?" vyptávám se dál na Elorin, protože mě mrzí, že jsme se nestihly více vidět.

„Pořád k mojí smůle sbírá brouky, přidala k tomu i kameny, zajímá se o přírodu. Ale už to není malá holka, která se bála bandy starších kluků. Trochu se obrátily role a dneska by je spíš šikanoval Jarred, než že on by byl ten šikanovaný."

„On s ní byl potom, cos ty odešel na ostrovy?"

„Celou dobu," přikyvuje. „Hrozně jí se vším pomohl. Řekla mi, že kdyby tam tehdy nebyl ani on, nejspíš by si zkusila sáhnout na život," vzdychá nešťastně a já vidím, jak si vyčítá, že tenkrát utekl sám. Kdyby zůstal, ona by mu nikdy nepověděla takovou věc. Jenže taky by nemuseli být naživu, bůh ví, co by s nimi překupníci lidí udělali.

„Tvoje chyba to není, všechno se jen hrozně špatně sešlo."

„Možná." Přála bych si, aby měl i on konečně klid na duši a nebral na sebe zodpovědnost za věci, které nemůže ovlivnit. Asi je to v lidské povaze. Nakládat si na bedra víc, než je nutné.

Za pár minut zastavuje před základnou a míříme do patra, kde jsou naše pokoje. Přitom mě ještě napadá jedna věc, bez které bychom neměli odletět a dostanu se k ní buď teď, nebo nikdy. Logan by si prášky na spaní nejspíš mohl sehnat sám, ale v lékárně mu bez předpisu nic silnějšího nedají a je i v mém zájmu zajistit, aby si alespoň trochu odpočinul.

„Rossi?" oslovuju ho těsně předtím, než zalézá k sobě. „Můžeš...můžeš mi prosím pomoct dostat se na ošetřovnu? Potřebuju nějaké silnější léky na spaní. Nejsou pro mě, ale fakt by se mi hodily." Ross přikyvuje a ukazuje, že jdeme hned, čímž mě zaskakuje trochu nepřipravenou. Jdeme krást ve vojenské základně za bílého dne. Jednou nám to neprojde a bude problém. Ale morfium, které jsme tehdy brali pro Coltona, zatím nikdo nepostrádal, prášky na spaní snad nebude taky. A jestli na to přijdou, snad v tu dobu budu na druhé straně. Nerada bych, aby na mě Barrows zase řval jak na malé děcko. Je děsivý.

Ross se opět osvědčuje jako ideální parťák. Na ošetřovně nikdo není. Lékař je na základně přítomný neustále a možná není jen jeden, ale na ošetřovně svůj čas netráví, jen když ho zavolají k nějakému případu. Blonďák zkušeně otevírá dveře a já zjišťuju, že se mi srdce nesnaží vydrat z hrudi. Co je taková malá vloupačka třeba proti Afghánistánu? Nic. Asi jsem si zvykla.

I skříňka s léky, které chceme, je zamčená, a ani s tou nemá Ross problém. Horší je, že dřív nebo později někdo zjistí, že dveře od ošetřovny nejsou zamčené, což bude podruhé v poměrně krátké době. Nejspíš brzy spadne klec.

„K čemu to vůbec potřebuješ?" chce vědět ani ne tak ze zvědavosti, jako kvůli zdravotní stránce věci.

„Logan to bez nich úplně nedává," odpovídám, ač se cítím trochu blbě, že tady mluvím o problémech někoho, kdo tady ani není. „Teda nejspíš. Mně nic osobně neřekl, ale na něco minule kápnul Markus." Z jedné krabičky s nápisem Xanax vytahuje jedno plato a z druhé s nápisem Neurol taky jedno. Musí to stačit. Obě platíčka si schovávám do kapsy od kalhot a co nejméně nápadně se z ošetřovny vytrácíme.

„Bacha s těmi prášky," říká ještě, v což jsem doufala. Logan nejspíš ví ze všech nejlíp, o co se jedná, ale nebude na škodu vědět, na co si dát pozor. „Jsou to skoro téměř regulérní drogy, na který celkem rychle vzniká závislost. Uspí tě, ale škála nežádoucích účinků je poměrně obrovská, takže to radši nejez."

„Nejsou pro mě," opakuju mu.

„Jen pro jistotu."

**

Spletla jsem se, odlétáme už v jedenáct hodin dopoledne, takže další den se už v deset dostáváme na letiště, na které nás odváží Markus. Už není tak rozzuřený jako včera, ale absolutně nic nenaznačuje tomu, co vlastně hodlá dál dělat. Logan toho taky moc nenamluví a prášky mu hodlám dát až na Islandu. Jsou to léky na předpis a ten já trochu nemám, takže jsem je pro jistotu vyloupala do dvou malých pytlíčků. Jeden mám v peněžence, druhý v batohu. Neměl by snad být problém. Eliott a Jake včera zajistili někoho, kdo nás vyzvedne v Reykjavíku na letišti. Nemám tušení, co je to za lidi, ale vím, že se znali s Jhonasem. Což mi jako záruka stačí.

Markus nás vyhazuje na letišti a jen chabým pozdravem se loučí a odjíždí, zatímco se přesouváme k tabuli odletů. V první vteřině mám dojem, že dostanu infarkt a mrtvici zároveň, protože pod ní čeká Ross i s Elorin, ale nemají žádné batohy ani tašku, takže hádám, že se jenom přišli rozloučit. Což je od nich strašně milé, bohužel na dlouhé povídání není čas. Procházíme kontrolou, nacházíme svou odletovou bránu a rovnou se soukáme do letadla.

Mám dojem, že se čas strašně zrychlil, protože během několika mých myšlenkových pochodů už popojíždíme po ranveji a pilot zapíná motory. Letadlo nabírá rychlost a já jenom čekám na okamžik, kdy se odlepíme od země. Jenže k tomu nedochází a stroj naopak zpomaluje a po vteřině se z reproduktorů ozývá chraplavý hlas kapitána, že kvůli technické závadě na letadle se musí let odložit.

S letadlem se dostáváme zpátky k místu, kde jsme do něj nastupovali. Čekám, že nás pustí ven, ale další hlášení je o tom, že máme zůstat sedět, že oprava nebude trvat dlouho.

Je to přes hodinu, co všichni znuděně sedíme na svých sedadlech a čekáme, co se bude dít. Čest letecké společnosti, jejíž letušky pendlují sem tam, rozdávají alespoň vodu a snaží se zabavit malé děti.

A konečně, kolem čtvrt na jednu pilot oznamuje, že dostali povolení k odletu a mně se hrozně ulevuje. Konečně. Už abychom přistáli v Reykjavíku!

„Eliotte?" oslovuju kluka vedle sebe, který hraje jakousi hru se skládáním slov na telefonu a vůbec mu to nejde. Vzhlíží od obrazovky a já ukazuju, aby se podíval z okýnka. Nebe na východě nabralo temný nádech a skoro černá mračna se ženou naším směrem.

„Asi budeme mít horskou dráhu zadarmo," zubí se a v očích se mu objevují jiskřičky nadšení z možnosti turbulencí. „To bude v pohodě."

„Vždyť to vypadá jako apokalypsa."

„Kdyby to bylo nebezpečné, nedovolí nám odletět, neboj se."

„Na to jsem viděla až moc dílů Leteckých katastrof," posouvám se po sedačce níž, utahuju si pás a chytám ho za ruku. Trvá nám nekonečně dlouho, než se konečně dostáváme na ranvej, abychom mohli odletět. Technická závada narušila harmonogram letů, a tak čekáme, až se objeví nějaká mezera. Ta se objevuje a to už křídla letadla kropí slabý déšť. V dálce se ale blýská a zvuky hromů lze slyšet dovnitř i přes burácející motory.

„My umřeme," vydechuju. Eliott se přese mě natahuje a stahuje krytku okénka, abych neviděla ven. Já ji ale zase vytahuje a pokoušejí se o mě mdloby. V duchu prosím pilota, ať let zruší. To se ale neděje a o dvě minuty později se znovu obrovskou rychlostí, která nás tlačí do sedaček, řítíme po odletové dráze. Čumák letadla se zvedá a hned na to padá hlasitá rána. „Já nechci umřít v letadle!"

„Jenom zasunul podvozek," vysvětluje Eliott. „A uklidni se, nebo budeš dýchat do pytlíku."

Desítky a stovky metrů nad zemí není vidět téměř nic, jenom obrovská bouřková mračna. Do okének a křídel bičují provazce vody, možná malé kroupy. Letadlo se ale jenom trochu chvěje. Za dalších pár vteřin se déšť zase zmírňuje a já uvolňuju stisk. Hned na to se ale stroj propadá dolů. Ujíždí mi tiché zajíknutí a do očí vyhrkávají slzy, protože jsem si jistá, že tohle je náš konec. Jakýsi volný pád trvá několik málo úderů mého splašeného srdce. A letadlo se stále drží ve vzduchu.

„Nadechni se," začínám opět vnímat i Eliotta. „Jsme v pohodě, z bouře jsme vyletěli." Odvažuju se ohlédnout z okýnka a skutečně. Bouře pod námi vypadá děsivě a neskutečně zároveň. Jen doufám, že se Ross s Elorin zvládnou dostat domů včas, jinak by nejspíš museli zůstat na letišti.

„Co to sakra bylo?!" vydávám ze sebe konečně nějaká další slova.

„Menší turbulence."

„Menší? MENŠÍ?! Máš hrozně zkreslenou představivost. Vždyť jsme málem spadli," přeháním a otáčím hlavou na druhou stranu, abych zjistila, jak je na tom Logan. Hrozně by mě potěšilo, kdyby byl taky strachy bez sebe, ale ten má v uších sluchátka a vypadá, že vůbec nevnímá. Parchant jeden. Doufám, že kdybychom se opravdu měli zřítit, zachrání nás.

„Dobrý?"

„Jo."

Zbytek letu naštěstí probíhá v poklidu a bez sebemenšího problému nebo dalších turbulencí a já tak nemusím Eliottovi drtit ruku ve svém sevření. Přistání je hladké a především úspěšné. Až ve chvíli, kdy dosedáme na zem, Logan otevírá oči.

„Letadlo ve vzduchu vážně neudržím," ozývá se, když mě a Eliotta nechává vylézt ze sedaček. „Ale za toho parchanta mohlo být turbulencí trochu víc," povytahuje zvláštním způsobem jen jedno obočí. Z jeho tónu slyším pobavení, jsem ráda, že se nezlobí.

Ale zase mi četl myšlenky.

Neřád.

Taková klidnější kapitola. Ta další už bude možná trochu "horší", protože se na scéně objeví rodinka z Islandu, nebo alespoň její větší či menší část. Přeci jen je vás hodně.

Mějte se hezky a mockrát děkuji všem, kteří jste dočetli! Díky ♥

PS: Kapitola věnována mika0212 za nejlepší hate na postavu, jaký kdy kdo napsal.