Věnováno anie1105. Pro ještě víc soucítění a poznávání. ♥

Její jméno na mě působí jako rána proudem. Hovor okamžitě vypínám a mobil si strkám do kapsy bez ohledu na to, že mi nepatří.

Nevím, co dělat.

Jak je možné, že je Elorin naživu? Vždyť Colton říkal, že Rossovi zemřela před očima, pak utekl od lidí, kteří je unesli. Co vím, tvrdil něco o překupnících lidí, ale na tom teď nezáleží. Podstatný je fakt, že si Ross myslí, že je Elorin po smrti. Asi není, když to tvrdí její vlastní otec. Snažím se udělat si pořádek v hlavě, ale bez úspěchu.

Kdybych Rossova tátu považovala za normálního člověka, sedli bychom si ke kafi a všechno probrali. Jsem si ale jistá, že z principu by nám nic neřekl. A když už tady je Logan a má ho pod palcem, ke všemu zjistí, jestli lže, musíme toho využít.

„Proč... proč sakra nekontaktovala Rosse?" soukám ze sebe první otázku.

„Protože ji tam nechal a sám utekl," odsekává Rossův otec. Vypadá, že je naštvaný sám na sebe, protože není schopný zabránit tomu, aby přestal odpovídat.

„To by nikdy neudělal."

„A tys tam byla, že něco takového dokážeš s jistotou říct?" propaluje mě modrýma očima. „Mysli si, co chceš, ale Ross utekl, a když se k Elorin dostala policie, slehla se po něm zem, prostě zmizel. Neměl ani potřebu se ujistit, že je jeho sestra v pořádku!" zvyšuje trochu hlas. „Tak proč by se ho měla snažit najít?"

„Bylo to jinak," odmítám. „Utekl, protože si myslel, že je Elorin po smrti. To on zavolal policii." Nikdy by jí tam nenechal, to vím jistě. On takový není a co jsem se dočetla z krátkých zápisků v jejím deníku, už tehdy k ní choval velmi silné ochranářské sklony. I kdyby měl před sebou volnou cestu, bez ní by neodešel. Ne, kdyby věděl, že žije.

„Je mi jedno, jaká je pravda. Nechci, aby se k ní přibližoval!" vzteká se a musí se cítit dost bezmocně, protože nic nemůže a Logan nevypadá, že by ho tak dlouhé používání jeho schopností vyčerpávalo.

„A vy se přibližovat smíte? Šel jste do vězení za týrání vlastních dětí, proč by vás měla vzít na milost a jeho ne?" nechápu, protože on očividně nenávidí Rosse a na Elorin mu minimálně záleží.

„Když to chceš tak moc vědět, na ni jsem nikdy ruku nevztáhl. Jednou, skoro. Na začátku mě občas chodila i navštěvovat do vězení a bylo jasné, že Rosse nechce už-"

„Ale no tak," přerušuje ho přísným tónem Logan. „Řekni pravdu." ¨

„Navykládal jsem jí o něm dost lží, že utekl z Británie, že se o ni přestal zajímat a už se neukáže. Po čase mě navštěvovat přestala, protože ji adoptovali a co si budeme povídat, dvakrát v lásce mě taky neměla."

Takže on jí o Rossovi navykládá snůšku lží a keců, a pak ještě chce, aby se od sestry držel dál. Ross si zase nějakým záhadným způsobem myslí, že je Elorin mrtvá, přitom není, a ona zase má za to, že se o ni bratr přestal zajímat a nechal ji napospas jejich únoscům. Vzteky bych mu nejraději jednu vrazila.

Jednou z toho sepíšu scénář a prodám do Ameriky, vydělám miliony dolarů za nejlepší drama všech dob.

Teď jen vymyslet, jak zápletku úspěšně rozplést.

Přemýšlím, co bychom ještě potřebovali vědět, ale nic mě nenapadá. Jméno máme, podle toho zjistíme, kde momentálně bydlí. A víc není třeba. Jen Rossovi nějak citlivě oznámit, že tři roky truchlí pro nic, že všechna ta bolest a smutek byly k ničemu, protože jeho sestra chodí po světě živá a zdravá.

Vzpomínám si na tlustou obálku, kterou poslal Rossovi k narozeninám jeho strejda a zároveň se mi vybavuje scéna z nemocnice. Ross ležel na jednotce intenzivní péče kvůli vážnému zranění a jako jediný příbuzný byl uvedený právě jeho strýc. Jeho otce samozřejmě nikdo nepočítal, protože byl ve vězení. A pokud je Elorin adoptovaná, což očividně je, jejich příjemní by nikdo nikdy nespojoval dohromady. Elias Benett byl tenkrát dost překvapený, když mu Phil oznámil, že je Elorin pryč. Pak si ho následovník odvedl, aby si spolu mohli promluvit. Takže ani on nevěděl, že je Elorin v pořádku. A nejspíš to zjistil chvíli předtím, než se jeho bratr vrátil z vězení. Proto napsal Rossovi dopis a poslal mu Elorinin deník? Došlo ke sledu několika špatných náhod včetně chyb úředníků, které vedly k úmrtí někoho, kdo žije? I takové věci se stávají. Možná deník není tak starý, jak jsem myslela. Možná bych na konci narazila na mnohem aktuálnější zápisky, třeba jen rok staré. Což znamená, že Elias Benett ho musel Elorin ukrást, aby měl pro svého synovce pořádný důkaz. Ross měl hlavně otevřít jeho dopis. Vsadila bych klidně svou plíci na to, že mu psal o Elorin.

„Promiň, neposlouchala jsem," vzpamatovávám se.

„Můžeme jít, nebo ještě něco?" ptá se Logan.

„Jedna poslední věc," otáčím se na Rossova tátu. „Jste druhej nejhorší hajzl, jakého znám." Víc pro něj nemám a vycházím z předsíně ven z bytu, s ukradeným mobilem v kapse. Logan mu teď vymaže paměť za poslední půl hodinu a svět pro něj bude stejný, jen bez telefonu.

„Měla by ses naučit nadávat," popichuje mě Markus a já se po něm oháním. Nemám nejmenší tušení, jak dlouho trvá mazání paměti, takže si sedám na schody a schovávám obličej do dlaní.

„Tohle je strašný a skvělý zároveň."

„Jo, nechtěl bych být ten, kdo mu řekne pravdu," ušklíbá a já ho tentokrát trefuju do nohy.

„Přestaň, nebo tě na místě upálím."

„Chceš odvézt na základnu?"

„Ne," kroutím hlavou. „Nejdřív chci její adresu, a možná se přesvědčit, že mluvil vážně pravdu. Já vím, já vím, ale... musím to vědět jistě."

„Není tolik hodin, zavolám Mitchovi, aby zjistil, kde bydlí. Nemusíme se vracet k nám, a tebe ještě stihnu vrátit na základnu."

„Vážně se mě chceš zbavit, co?"

„Tebe i zrzka nejlépe," přikyvuje a naznačuje, že počká dole. Já se rozhoduju počkat na Logana, který z bytu pana Benetta vychází jenom o několik vteřin později potom, co se zezdola ozývá bouchnutí chatrných vchodových dveří. Já zůstávám sedět a přemítám nad tím, jak Rossovi vysvětlím, že je jeho sestra naživu.

Co mu řeknu? Jak... jak se taková věc oznamuje?

Čus, motám se do věcí, do kterých nemám, potkala jsem tvého tátu a jen tak mimochodem, Elorin je živá, ale nesnáší tě.

Ne, to není ono.

Ahoj, tvůj táta je kretén, ale tvoje sestra není mrtvá.

Nebo.

Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Dobrá je, že Elorin žije, špatná, že tě nejspíš nebude chtít vidět.

Tohle ještě bude náročný.

Jakmile je Logan se svou prací hotový, vracíme se do auta a míříme rovnou na adresu, kde by měla Elorin bydlet. Mitch zjistil, že žije v rodinném domku s adoptivními rodiči a dvěma nevlastními bratry tak rok a půl.

Nemám nejmenší tušení, co provedeme, jak se s ní setkat. Vím jen, že u toho musí být i Logan, aby se jí alespoň trochu mohl pohrabat v hlavě. Nikdo z nás nemluví, každý je se svými myšlenkami... nebo možná je s našimi myšlenkami i Logan. Napadá mě jedna věc. Otáčím se na něj na zadní sedadlo.

„V noci jsi nepřišel," naznačuju.

„Neusnul jsem," vysvětluje.

„Máš se spaním problémy?" zajímám se.

„Říkejme tomu tak," souhlasí a vypadá, že se o takovém tématu dál bavit nechce, což je ale příležitost pro Markuse. Může se chovat, jak chce, působit jako největší grázl v okolí, ale jednu se mu musí nechat - umí používat mozek. Víc, než bych čekala.

„Já bych to asi nazval spíš závislostí na prášky, ne?" pronáší jako bychom se bavili o počasí a dál si všímá silnice před sebou. Nejspíš takovou možnost jen střelil od boku, ale podle Loganovo cuknutí soudím, že se trefil. V hlavě se mi rozsvěcí žárovka, která mě vtahuje do minulosti pár dnů zpátky, kdy jsem mu přinesla nějaké léky v dobré vůli, aby prostě jen rychle usnul. Tehdy se mě zeptal, odkud to vím, načež se ošklivě zadíval na Jess. Ach. On si myslel, že jsem ho prokoukla už takhle na začátku? Pokud se bez prášků nevyspí, je pro něj pobyt na základně utrpením, ale zase jsou jeho sestry v bezpečí, takže zůstávají. A on se vyspí nejspíš jenom ve chvílích, kdy jeho tělo vypne.

Zrzek mhouří oči a vysílá k Markusovi tak vražedný pohled, jaký jen může, ale ten nereaguje, protože se soustředí na řízení.

„Tak tady to je," ukazuje nejstarší z Nicholsů na rodinný domek s bílým plotem, který se strašně nehodí ke všemu ostatnímu, ale je pravda, že takový dům člověk jen těžko přehlédne. „Co teď?"

„Ty zůstaneš v autě, nechci, abys ji vyděsil," rozhoduju. „Vidím to tak, že půjdu zazvonit a když otevřou její rodiče nebo bráchové, řeknu, že jsem kamarádka ze školy a že si chci vyzvednout úkoly. Což je kec, ale oni to nepoznají. Elorin mě sice nebude znát, ale na tom už nezáleží, Logan zjistí, jestli je to skutečně ona. Pak už se náš zbavíš."

„Tebe? To těžko, jsi jako štěnice, vždycky se objevíš," odfrkuje si, načež já s Loganem vystupujeme z auta a přecházíme k ošklivému bílému plotu. Rychle vymýšlím, co bych asi tak měla říct Elorin, až mě uvidí a nebude mě znát. Jenže to by bylo moc na dlouho, takže se rozhoduju projít brankou rovnou ke vchodovým dveřím, kde párkrát ťukám na dveře.

Otevřít mi přichází vysoký pán s brýlemi na nose.

„Dobrý den," nutím se do úsměvu. „Je doma Elorin? Byla jsem teď dlouho nemocná a chybí mi hodně úkolů do školy a mobil mi nezvedla."

„To se ani nedivím," zubí se muž. „Je na rande s Jarredem."

Kdyby mi dal facku, byla bych nejspíš míň v šoku.

Jarred O'Riley! Přesně tak se jmenoval kluk z jejích deníčkových zápisků, které jsem stihla přečíst. Víc už jako důkaz nepotřebuju, ani se nemusíme setkat osobně. Je to jisté, na sto procent je to přesně ta Elorin, jejíž deníček jsem četla, Elorin, která by neměla žít.

„Aha, to nevadí. Ještě jí zkusím večer zavolat, mockrát vám děkuju."

„Nemáš vůbec zač."

Naznačuju Loganovi, že jeho zásah už není potřeba a zase se vracíme do auta. Alespoň něco je bez práce.

Pak události nabírají velmi rychlý spád. Markus mě a zrzka odváží zpátky na základnu. Zastavuju se na ošetřovně za Eliottem, kde už je sám, protože Jay tu dál už zůstávat nemusel. Povídám mu všechno, co jsem se dozvěděla a na co jsme přišli a on s vykulenýma očima poslouchá. Těsně před půlnocí se s ním loučím a zamykám se u sebe v pokoji. Dávám si dlouhou, nejdelší horkou sprchu ve svém životě, a pak jen přecházím po pokoji tam a zase zpět. Vymýšlím, co Rossovi řeknu. Jak mu to řeknu. Jakým tónem budu mluvit, jak zařídit, aby se mi neklepaly ruce a hlas. A někdy před třetí ráno se rozhoduju, že za ním prostě půjdu a nechám za sebe rozhodnout aktuální situaci. Vymýšlet scénáře dopředu stejně nejde.

Převlékám se do čistého oblečení a s ještě vlhkými vlasy se přesouvám o pár dveří vedle.

Už zaklepat je strašně těžké, co pak, až budu muset otevřít pusu?

Nevím proč, ale najednou mi ho přijde strašně líto, a dokonce si přeju, aby neotevřel. Což se neděje, nenechává mě čekat moc dlouho, ozývá se cvaknutí a mezi dveřmi se objevuje známá tvář s rozcuchanými vlasy.

„Můžu na chvíli dál?" šeptám, abych náhodou někoho neprobudila. Chudák Ross vypadá, jak kdyby před pár minutami usnul a ve spěchu na sebe jen natáhnul tepláky.

„Jasně, jo," souhlasí a na pár vteřin zalézá do koupelny, aby si opláchnul obličej a mohl mě vnímat. Nejspíš jsem ho probrala v tu nejméně vhodnou dobu. I tak je ale připravený mi za každou cenu naslouchat.

A já se mu chystám rozbít srdce na miliardu kousků.

„Co se děje?" ptá se hned a sedá si na postel. Já se zase usazuju na židli u malého stolu. Tohle bych totiž neustála. Už takhle mám pocit, že se moje kosti proměnily v želatinu. Srdce mi v hrudníku bije jako zvon a v očích mě štípou slzy, kterým se ale zatím zvládám bránit. Dneska nebudu brečet, nemám nárok. Nebo alespoň ne teď.

Mám strach z toho, jak zareaguje. Vždycky je tak vyrovnaný a soustředěný, ale dneska to zbourám jednou větou. Jsem si téměř jistá, že takovou informaci nezvládne tak jako se běžně s věcmi vyrovnává. Bojím se, že se mi rozsype před očima. Sotva jsem zvládla Coltonovy slzy, ty jeho budou ještě náročnější, pokud na nějaké dojde.

„Lori," mává mi rukou před obličejem, abych se vrátila zpátky do reality. Vidím na něm, že si dělá starosti o mě. Přitom jde o něj.

Je načase tu nekonečnou bolest ukončit.

„Víš, že bych ti nikdy vědomě ničím neublížila, že jo?" Přikyvuje, ale mlčí. Jen mě pozorně sleduje, protože už teď ví, že se jedná o něco většího, než si vůbec mohl myslet. Jako by čekal, až se rozpláču. Ale to se prostě nestane. „Mluvils o dobrých skutcích, tak jsem se do jednoho pustila. Hrozně mě mrzelo, že jsem ztratila Elorinin deník."

Její jméno na něj působí jako ledová sprcha. Samozřejmě, pořád žije v jednom z nejhorších klamů, jaký může existovat. Mně nevadí její jméno říkat nahlas, pro Rosse to ale musí být hrozné. Celá situace je strašně krutá a úžasná zároveň.

„Takže jsem pomocí Markuse zjistila, kde bydlí tvůj strejda, a doufala jsem, že by mi mohl něco dát, co by deník nahradilo, protože všechno zůstalo na ostrově a ty u sebe nic nemáš."

Výraz v jeho tváři se nemění, ale vidím, jak se mu napínají svaly na rukách.

Samou nervozitou sotva dýchám.

„Včera jsem za ním byla, ale otevřel nám tvůj táta." Blonďák povytahuje obočí a přísahala bych, že se v očích zaleskla chvilková radost, protože jsem mu právě řekla, kde se nachází ten, koho nejvíc nesnáší. „Pak šlo všechno do kopru," pronáším potichu, abych oddálila to hlavní.

„Neublížil ti, že ne?" stará se a mně znovu puká srdce, po několikáté v řadě a jistě to není naposledy. Kdybych přikývla, bez prodlení by nasedl do auta a dojel by za svým otcem. Místo toho vrtím hlavou na znamení, že se nic nestalo. O to víc Ross nejspíš nechápe, proč tady vlastně jsem.

„Byl tam s námi Logan, abychom se ujistili, že všechno proběhne bez problému. Zjistili jsme jednu věc."

„Jakou?"

Tak jo.

Raz.

Dva.

Tři.

„On... on tvrdí, že je Elorin naživu a-"

„Cože?" přerušuje mě a laskavý výraz z jeho tváře mizí a mění se v ten, který mi říká, že se o své sestře právě teď bavit nechce. „Bylas za mým tátou a on ti řekl, že je Elorin živá?"

Na souhlas jen přikyvuju.

„Lhal." Zvedá se na nohy. Teď je určitě naštvaný. Musí si myslet, že jsem blázen. Přijdu ho probudit, a pak tady vytahuju jeho živou-mrtvou sestru. Nevím, jestli se zlobí na mě nebo na otce, ale vzteklý Ross neznamená nic dobrého.

„To by Logan poznal," špitám. „Mám na ni telefonní číslo, můžeš jí zavolat a -"

„Já ale nikomu volat nebudu!" utrhuje se na mě úplně poprvé. Kdybych ho neznala, dávno bych tady nebyla. „Promiň."

„Poslouchej mě, prosím," vyskakuju na nohy a přicházím k němu blíž. „Je to ona."

„Možná bys měla jít," prohlašuje chladně. Jinou reakci jsem ani nečekala. Bolí ho to moc na to, aby dokázal jen tak přijmout, že je Elorin živá. Chtěla bych odejít, vidět ho takhle zase bolí mě. Jenže pokud teď půjdu pryč, Ross se mi bude vyhýbat a nebudu mít šanci si s ním promluvit.

„Nikam nejdu," odmítám a z kapsy tahám telefon, který jsem si vzala od jeho táty. Vytáčím Elorinino číslo a doufám, že mi to zvedne. Je sice noc, ale všední den, zítra musí do školy. Drtivou většinu lidí probouzí budík na telefonu a třeba já si pro jistotu vždycky na noc zapínala zvuky. Dávám hovor nahlas a vyčkávám, zatímco Ross jen těká pohledem ze mě na malý přístroj v mé ruce a zase na mě. Asi by mobil nejradši hodil z okna.

„Co to s váma sakra je?!" prská Elorin hlasem člověka, který před deseti vteřinami spal. „Víte, kolik je hodin, proboha?" Ross sebou trhá a lapá po dechu. Věnuje mi jeden z nejzoufalejších pohledů, jaké jsem kdy viděla. Všechna zlost se vytrácí, povoluje zaťaté pěsti a oči jihnou. Jistěže ji pozná po třech letech jen po hlase. Sourozenecké pouto nezná hranic. „Přestaňte mi už laskavě volat!"

„Ne," slyším hlesnout Rosse.

„Počkej," vyhrkávám, „vím, že se neznáme, ale je to pro mě strašně moc důležité. Odpověz mi na jednu otázku. Jak se jmenuje tvůj bratr?"

„Odpovím, ale pak si tvoje číslo zablokuju!" syčí vytočeně. „Ross."

Nechávám ruku klesnout podél těla a pohlížím na blonďáka. Sklápí oči k zemi, ale stejně mi neuchází třpytivá slza, která mu stéká po tváři. V životě nebyl tak zranitelný jako teď. Slova došla, skořápka praskla.

Nemůžu ho takhle vidět, takže k němu dělám dva rychlé kroky a objímám ho dřív, než bych viděla další slzy. Pevné objetí mi oplácí a po chvilce se odtahuje a odvrací se, abych mu neviděla do tváře. Rychle si rukávem utírá tváře, než se na mě znovu odvažuje pohlédnout.

Nechápu, že já ještě nebrečím.

„Řekni mi všechno," prosí a znovu se posazuje.

Vyprávím mu o tom, jak jsem byla dvakrát navštívit jeho tátu a že druhá návštěva byla ta osudová. Povídám mu, co ten chlap navyprávěl Elorin, jak se ji snažil zmanipulovat a že si o něm myslí jen to nejhorší, co může. Ross tiše poslouchá, občas přikývne a pro tentokrát v jeho obličeji čtu jako v otevřené knize. Na střídačku zatíná a povoluje pěsti, těžko se mu poslouchá, že ho sestra zavrhla. Možná ještě ani nevstřebal informaci, že je živá. Jak by taky mohl, k čertu. Přesvědčí ho jenom osobní setkání. Všechna bolest a smutek, kterou v sobě tři roky zadržoval, může odejít. V duchu se zavazuju sama sobě, že se postarám, aby měl jeho příběh dobrý konec. U Jhonase jsem to nezvládla, nedovolím, aby Ross skončil podobně, jako smutný hrdina, na kterého se osud vykašlal. On bude mít svou malou sestru zpátky, i kdybych měla prodat svou duši.

Když končím svoje povídání, znovu ho přemáhá zlost. Shazuje ze sebe triko od pyžama, které si převléká za jiné, obouvá se do běžeckých bot a ze stolu bere klíčky od auta.

„Co to děláš?" stoupám si před dveře, protože nevím, jak jinak ho momentálně zastavit. Teď by nejspíš nepomohlo vůbec nic.

„Jedu za ní."

„Počkej, neblázni. Budou čtyři ráno, všichni spí."

„To mě nezajímá, musím jí všechno vysvětlit, musím ji vidět." V jeho hlase je taková naléhavost, která mi do očí vhání slzy. Teď pro něj neexistuje nic jiného, než vidina Elorin. Naprosto jeho chování chápu, ale pořád jsem schopna přemýšlet.

„Ale..."

„Můžeš jít se mnou," říká jenom a moje naléhání ignoruje. V jeho tónu ale slyším i prosbu. Nechce být sám, ale ani nikomu dalšímu vysvětlovat, co se děje.

„Dobře, fajn," rozhoduju se zkusit vyjednávat. „Ale dej mi pár minut, dojdu probudit Coltona, aby nás odvezl, nemůžeš řídit, když jsi tak rozrušený."

„Já jedu hned," oznamuje nekompromisně. Nemám na výběr, následuju ho směrem ze základny k autu. Teď ho nemůžu nechat samotného, ale k čertu! Sedám na sedadlo spolujezdce a zapínám si pásy. Vojáci u brány mě musí mít plné zuby, pořád pendluju ze základny a zpátky, ale nikdo nic nekomentuje. Ross propustku má jako skoro aktivní účastník tajné části armády, a já vlastně nikoho nezajímám. Ale stejně se nemůžu ubránit úlevnému vydechnutí, když projíždíme kolem druhé brány. Diktuju Rossovi adresu, kterou jsem si zapsala do mobilu jeho otce, a on se vydává směrem, který navigace určuje. Snažím se nevnímat, že jede mnohem rychleji, než by měl a že řadí způsobem, jak kdyby chtěl řadicí páku vyrvat z konstrukce.

„Co chceš dělat?" prolamuju ticho po dvaceti minutách zběsilé jízdy lesní cestou.

„Nevím," přiznává se. „Pořád tomu nemůžu uvěřit, já viděl, jak ji zastřelili a... nechápu to."

„A není možné, žes měl halucinace, že tě zdrogovali a všechno bylo jenom v tvojí hlavě?"

„To dost možné je," vzdychá nešťastně. „Jsem takovej idiot."

„Neříkej takový věci, nemohls nic vědět."

„Bude mě nesnášet. Pokud si myslí, že jsem ji tam nechal... ani mě nebude chtít setkat."

„O tom ani nepřemýšlej, neviděla tě tři roky."

„A taky má za to, že jsem zdrhnul a nechal ji těm chlapům," udeřuje do volantu. Nevím, co říct. Asi se mu hned kolem krku nevrhne, ale nevěřím, že ho pošle pryč. Pokud zůstala alespoň z poloviny tak laskavá, jako jsem pochytila z jejího deníku, bude ráda, že se spolu uvidí. Kdyby ne, tak se o to postarám já. Teda, zařídím, aby se Logan postaral, což je asi nejhorší možnost, ale pořád existuje. „Nechápu, jak se všechno mohlo tak podělat."

„Dopadne to dobře," ujišťuju ho.

„Díky za všechno, Lori," pronáší najednou a já mám dneska tak po sté chuť brečet jako malé děcko. „Hodně ti dlužím."

„Ty mi nedlužíš vůbec nic a víc to nekomentuj, prostě jen koukej na cestu a jeď."

Poslouchá a po zbytek cesty ani jeden z nás nemluví, já dokonce na chvíli usínám, protože jsem brutálně unavená. Ani nevím, kdy jsem se fakt pořádně vyspala, aniž by mě děsily noční můry nebo mě někdo probudil. Do reality se vracím, až když Ross zhasíná motor a navigace oznamuje, že jsme na místě. Hned procitám a zmateně se rozhlížím kolem sebe.

Zastavili jsme na místě, které je hodně podobné tomu, kde Organizace držela Alexis a Annabeth. Řady velmi podobných, né-li stejných domů, které se táhnou celou dlouhou ulicí.

Hodiny na rádiu ukazují krátce po páté hodině ráno a já se obracím na Rosse. Kouká před sebe a prsty ťuká do ruční brzdy.

„Takže?" nadhazuju.

„Šel bych zazvonit klidně hned, ale... já nevím," vyráží ze sebe pochybovačně. „Ona si žije svůj život, má rodinu, minulost už asi hodila za hlavu. A do světa, kde má konečně klid a je spokojená, mám nakráčet já?" Tak jako byl odhodlaný se s ní vidět, tak teď pochybuje o tom, zda je vůbec správné vstoupit jí znovu do života. Chápu, proč tak uvažuje. Myslí, že jí způsobí mnohem víc trápení. Možná ano. Ale věřím tomu, že všechno zlé ustoupí dobrému, jakmile se uvidí. A to se stane za každou cenu.

Rozhoduju se poslechnout svoje impulsivní já bez ohledu na to, co Ross chce nebo ne.

Vystupuju z auta, velmi snadno přebíhám na druhý chodník, dostávám se přes branku na jejich pozemek až ke vchodovým dveřím. Tisknu zvonek a držím jej i ve chvíli, kdy se v domě rozsvěcují první světla.

Ross na sebe nenechává moc dlouho čekat, chytá mě za zápěstí a odtahuje kousek od vchodu, jako by čekal, že chlap, který se objeví ve dveřích, bude v rukách svírat baseballovou pálku. Na jeho místě bych taky nekonečně zuřila, ale já ke štěstí potřebuju jediné. Aby Rosse pustil k Elorin a ona mu odpustila, ač není co. Neznámý muž, který na první pohled působí spíš jako intelektuál než rváč, se napřahuje a Ross i já o krok ustupujeme.

„To není nutný," ukazuju prázdné ruce.

„Kevine!" ozývá se zevnitř domu. „Mám volat policii?"

„Jo!"

„Ne!" křičím na neznámou ženu ve stejnou dobu, jako chlap dává souhlas k zavolání policistů. „Prosím vás, on je Elorinin bratr, po třech letech zjistil, kde bydlí, chtějí se vidět, nic víc."

„Za prvý ti nevěřím ani slovo a za druhý, to snad mohlo počkat!"

„Nemohlo to počkat ani o jedinou vteřinu navíc. Prosím vás, jen ji zavolejte," žádám ho a trochu spoléhám na to, že mi bude věřit spíš, než kdyby mluvil Ross. „Prosím, udělám všechno na světě, jen ji..." Ostatní slova mi bere poryv větru. Ve dveřích se totiž objevuje někdo další. Mladá dívka, s brýlemi na nose, za kterými se schovávají velmi známé tmavě modré oči. Trhaně se nadechuju, obracím své myšlenky k nebi a doufám v to nejlepší možné.

„Rossi?" oslovuje ho Elorin roztřeseným hlasem ze kterého je poznat, že nemá daleko k pláči.

Dneska je hodně ubrečený den.

Ross je v absolutním šoku. Kdyby se mu teď Elorinin adoptivní otec rozhodl rozbít hlavu, neudělal by s tím vůbec nic, protože očima zůstává přikovaný na mladé holce, na své sestře, na člověkovi, kterého jako jediného považuje za rodinu. Celou dobu, co ho znám, se schovává za nečitelnou masku. Dneska poprvé vidím Rosse bez ní. Prošel si peklem, všechno zvládl a přežil, aby dneska mohl stát tady a setkat se s ní.

„Elo, já..."

„Nesnáším tě!" přerušuje ho Elorin nalomeným hlasem.

V hlavě mi vybuchuje bomba.

Jenže místo toho, aby na něj začala křičet a vyčítat mu vše, co ji do hlavy nacpal jejich otec, se k němu rozbíhá a doslova mu s brekem skáče kolem krku. Neustále dokola opakuje, jak ho nesnáší, ale já v tom slyším něco jiného. Mám tě ráda, chyběls mi, už nikdy mě nenechávej samotnou, mám tě ráda, chyběls mi, už nikdy... Pohled se mi rozmazává, když dneska podruhé spatřuju lesknoucí se potůčky i na jeho tváři, když ji konejšivě hladí po vlasech a opakuje, jak se za všechno omlouvá a že už nikdy nedopustí, aby je cokoli rozdělilo. Mezitím se ve dveřích shromažďují ostatní členové rodiny, žena se telefonem u ucha a dva kluci, kterým může být tak čtrnáct a deset let.

„ ... ne, moc se omlouvám, došlo k omylu. Hezký den," zavěšuje žena hovor, který asi vedla s nejbližší policejní centrálou. Z županu vytahuje kapesník a utírá si do něj oči. Taky bych nějaký potřebovala, jinak se budu muset vysmrkat do své mikiny.

„No," odkašlává si Kevin. „Nechcete jít dovnitř?"

Elorin se konečně odtrhává od Rosse a bere si kapesník, který jí nabízí mamka. Pak přikyvuje a s očima červenýma od pláče se otáčí na mě. Jen zvedám ruku k pozdravu, ale nic víc. Jsem ta poslední osoba, která ji teď zajímá. Já dovnitř rozhodně nepůjdu, chci nechat celou rodinu a Rosse o samotě. Všechno, co si řeknou, už není pro moje uši. Buď mi to Ross později řekne, nebo ne. To už záleží na něm. Mám ale ještě co říct Elorin.

„Je mi jasný, že musíš být zmatená," začínám trochu neohrabaně, „ale věci, které ti o Rossovi táta řekl, nejsoz pravda, nech si všechno vysvětlit a nezlob se na něj, prosím."

„Jasně," popotahuje. „Díky."

„Tak... nashle a promiňte, že jsem vás tak zburcovala," říkám směrem k dospělým.

„V pořádku," usmívá se Elorinina adoptivní maminka.

„Kam chceš jít?" nezapomíná se starat Ross.

„Zavolám Markusovi, aby mě vyzvedl, přespím u nich. Postarám se o sebe, vážně," pokouším se o úsměv. Nejspíš pořád cítí odpovědnost za moje bezpečí, ale popravdě? Je mi to fuk. Teď si nic víc nepřeju, než aby zůstal a já se mohla vzdálit. Začíná to být moc náročné. Nikdy jsem neviděla nic dojemnějšího, ale zároveň mi v břiše nepřestává hlodat pocit, který nedokážu popsat jedním slovem.

Co já? Čeká i na mě a na moje bratry dobrý konec? Nikomu nepřeju štěstí tolik jako Rossovi a jsem tak vděčná, že ho sestra vezme na milost, že to ani nejde vyjádřit. Ale zároveň to tak bolí je sledovat, protože já o bratrech stále nevím nic. Nejsem k nim blíž o jedinou píď. Nenávidím se za to, že v takové chvíli myslím na sebe, ale nedokážu z hlavy pustit myšlenku na ně. Co asi dělají? Jak se mají? Kde vůbec jsou?

„Napiš mi, až tě vyzvednou," žádá mě ještě Ross a jde mě vyprovodit alespoň k brance. Teď už zbývá jenom dlouhá promluva, hodně vyprávění a odpouštění. Přikyvuju, protože se mi v krku usazuje knedlík, s nímž nedokážu promluvit. Loučím se pouhým zamáváním a nabírám svižnější tempo směrem od domu, kde se odehrává to nejkrásnější, co může. Shledání lidí, kteří si mysleli, že ten druhý neexistuje.

Za prvním rohem si sedám na obrubník a po paměti vytáčím číslo na Markuse. Žádné jiné si nepamatuju, jeho ano.

Zvedá to až po šestém zazvonění.

„Markusi?" oslovuju ho dřív, než by mi stihl nadávat a snažím se znít, že jsem v pořádku, že nemám chuť vybrečet si oči uprostřed ulice. „Přijeď pro mě, prosím."

„Zapomeň," bručí. „SETHE! Vstávej! Máš práci!" křičí na bratra a zároveň do telefonu. „Na." Z reproduktoru se ozývá hlasitá rána, jako by s telefonem hodil. „Postarej se jednou ty."

„Lori?" ptá se malátným hlasem. „Co potřebuješ?"

„Přijeď pro mě, prosím, pošlu ti zprávou adresu."

„Dobře, tak... tak já za deset minut vyjedu, dobře?"

„Jo," souhlasím a končím hovor. Nacházím na mapách svou přesnou polohu, kterou pak posílám na Markusovo číslo. Pak už si jen přitahuju kolena k sobě a zvedám hlavu k jasné obloze. Kvůli pouličnímu osvětlení nejde vidět moc hvězd, ale sem tam přeci jen nějaká zazáří.

Najdu si vás, posílám tichý vzkaz bratrům. Brzy.

ooOoo

Sčítání plačících - přiznejte se SEM prosím.

Sčítání těch, co nemají srdce - TADY prosím.

Ne, jen vtipkuju na odlehčení. Snad vás kapitola nezklamala a je co nejvíc taková, jakou jste si přáli, od Rossovy reakce až po setkání s jeho sestrou. Mějte se krásně! :)