Tak jo, bonus číslo dva, za který tak nějak může Maddie, protože už několik měsíců dozadu napsala do komentáře něco o tom, že by bylo fajn přečíst si z něco Markusova pohledu. Tož tady to je.

Pár důležitých věcí:

1) Bonus se odehrává ještě předtím, než se poznali s Lori, tudíž - Mitch normálně chodí a kluci si vydělávají ne zrovna správným způsobem.

2) Ve zkratce, Colton kdysi stejně jako Markus zápasil v MMA. Jednou se nemohl zúčastnit, tak do boje místo něj jeho otec nasadil Coltonovo dvojče - Connora. A ten zápas nepřežil. Colton poté od rodiny utekl na ostrovy.

ooOoo

24. 12. 2018

Markus

„Proč si Mitch vodí holky, když jsme doma?" stěžuje si Seth s očima upřenýma do televize. V ruce svírá ovladač a zuřivým ťukáním se snaží zabíjet hýbající se pixelový obrázky. Sice mu bylo nedávno jednadvacet, ale je to jako žít s patnáctiletým puberťákem, který neví, co se sebou. Obzvlášť poslední dobou.

„Abys mu měl co závidět," odpovídám s notebookem na kolenou a otevírám internetové bankovnictví. Nechápu, že zrovna já musím hlídat rodinný rozpočet, ale pořád lepší volba než Seth.

„Vždyť ani není hezká."

„Vypláchni si oči ředidlem."

„Ne vážně, co na ní má?" Tentokrát nechávám jeho otázku bez odpovědi, protože mi před očima vyskakuje výstavních patnáct liber a pár drobných, co na společným účtu zůstalo. Otevírám kartu s pohyby transakcí, ale tuším, kdo za to může. Když vidím částku a místo, odkud byla vybraná, jenom si potvrzuju svou teorii. Jako by nestačilo, že Vánoce neslavíme, místo nějakýho povyražení budeme muset žrát konzervy ze sklepa. Hlady asi neumřeme, ale za pět dnů má odejít platba za plyn, elektřinu, vodu a jiné blbosti, bez kterých se normální civilizovanej člověk neobejde. Což se jaksi nestane, když se prachy nebudou mít z čeho strhnout. A po posledních problémech si nemůžeme dovolit opožděný platby. Nám už neprominou jediný maličký zádrhel.

Prosinec je na různý vánoční turnaje poměrně bohatej, ale jak se zdá, otec se namočil do problému a vybral všechno, co jsme se Sethem a Mitchem za poslední měsíc vydělali.

A já se chtěl dneska ožrat jak dobytek.

Místo toho budeme muset vyrazit do akce, jinak by mohla dorazit velmi nepříjemná návštěva.

Vedle mě začíná vřeštět telefon. Vteřinu doufám, že bude volat otec a řekne, že všechny prachy vrátí, že si nemáme dělat starosti. Místo toho jde o neznámý číslo, který beru jen s velkou nevolí a nadějí, že by se přeci jenom našla jiná, méně nebezpečná a jednodušší práce než se někomu vloupat do baráku.

„Ano?" zvedám hovor a poodcházím do kuchyně. Na stole stojí malej umělej vánoční stromek, kterej je jedinou připomínkou v tomhle domě, že jsou Vánoce. Být na mně, není tu ani tohle, ale Seth je během Vánoc vždycky jak vyměněnej a upadá do stavu jakési melancholie. Dokážu si představit, že on jedinej by měl ještě chuť slavit jak se sluší a patří. Dokonce zkusil upéct nějaký sušenky, ale nepovedly se a vzteky je vyhodil i s plechem, skoro vystěhoval i troubu. Od tý doby sedí u hry, pokládá samý otravný otázky a je čím dál tím podrážděnější a pochmurnější, což je oproti jeho obvykle veselé náladě nezvyk.

„Tady Dante. Seth ani Mitch mi nezvedají telefon. Svolávám přátelský turnaj v kartách, jste samozřejmě zvaní."

„To si radši vrazím tužku do nosu ostrým koncem napřed."

„Vtipnej jako vždycky. Z čeho máš strach?"

„Že neudržím svoje nervy, rozmlátím ti tlamu a tvůj papá hodí mojí mrtvolu do Temže. Naser si, Dante, s tebou hrát nebudou." Vypínám hovor a vylézám do patra. Za dveřmi už je ticho, takže hádám, že Mitch a Nicole skončili. Dvakrát klepu a bez pozvání vstupuju dovnitř. Oba jsou v červené čepici a hádám, že je to taky jediný kus oblečení, co zrovna teď mají na sobě.

„Musíme pracovat," říkám bratrovi.

„A my si chtěli dát druhé kolo," usmívá se Nicole takovým úsměvem, pro který by si člověk klidně nechal zlomit ruku. Seth nemá vkus, je hezká. On ale zůstane navždy sám, pokud si nenajde zrzku.

Mitch potichu úpí, ale přikyvuje a já ustupuju k sobě. Ze šuplíku vytahuju zbraň a přepočítávám náboje. Do batohu házím rukavice, abych nikde nenechal zbytečně moc otisků a šátek, aby mi zase nikdo neviděl do obličeje, kdyby nás našli na kamerách. Pak se vracím zpátky do obýváku k Sethovi, který nezměnil polohu už tak dvě hodiny. Svýho piva se ani nedotkl, což je o to horší. Myslel jsem, že by mu alkohol mohl alespoň trochu zvednout náladu.

Mitchovi pár minut trvá, než se objevuje dole i s Nicole, aby ji vyprovodil. U dveří mi plavovláska nezapomíná poslat provokativní pohled a vypláznout na mě jazyk. Se mnou se pokouší flirtovat a s Mitchem spí. Zvláštní osoba.

„Jdete ven?" pokládá Seth další ze série otázek, ze kterých mi začíná třeštit hlava. Je evidentní, že jdeme „ven", když máme oba batohy. „Takže já zase budu sedět doma. Super." Po dlouhé době zahazuje ovladač, zakládá ruce na hrudi a nafukuje se. Normálně jeho reakce nejsou tak přehnané. Sice se mu nelíbí, že ho z vykrádaček vynecháváme, ale bral to. Zatím jsme nebyli natolik zoufalí, abychom ho vzali s sebou. Člověk se vždycky snaží chránit své mladší sourozence. S Mitchem jsme se shodli na tom, že bude nejlepší ho od takových věcí držet co nejdál. A je pako. Umí fixlovat v kartách, ale to je tak všechno. V životě pořádně nikoho nepraštil a nemá žaludek na okrádání lidí. Obzvláště pak ne během Vánoc.

„Nefňukej zase," dostává herdu do zad od Mitche. Seth vyskakuje na nohy, odráží se od gauče a sráží bratra k zemi. Ozývá se bolestivé zasyčení a rána. Musím udělat krok doleva, aby mi nic neuniklo.

„Pusť mě, ty potrate!" chrčí Seth, který trochu pobledl v obličeji. Mitch ho svírá v kravatě a druhou rukou mu klouby prstů na ruce přejíždí po hlavě. Mladší z bratrů se snaží osvobodit, ale když se mu nedostává kyslíku, musí zaklepat na znamení, že se vzdává

„Nesnáším tě," bručí a uraženě se vrací ke své hře. „Laskavě se nenechte chytit, já vás z vězení tahat nebudu."

„Jako bys to dokázal," kroutím hlavou a Seth mým směrem zdvihá prostředníček.

„Máš něco vytipovaného?" zajímá se Mitch, když opouštíme dům, a startuje auto.

Mám. Jako vždycky. Stačí jen sledovat sociální sítě mladých lidí v Londýně a okolí. Jak děcka, tak i jejich zazobaní rodiče se rádi pochlubí, na jaký pláži se zrovna teď váleli. Stačí jen trochu hledat, porovnávat a každej, kdo chce, najde si všechny potřebný informace. Většinou se o budoucí zásahy stará Mitch, ale ten je poslední dobou zaměstnaný Nicole.

„Jo," zakládám telefon do držátka. Na displeji se zobrazuje navigace k domu asi hodinu cesty odsud. „Jsou na Maledivách."

„Boháči," zubí se a zapíná rádio. „Z toho něco kápne."

Snad. Jinak jsme v prdeli a především bez prachů.

Vykrádat domy není tak snadný, jak se řekne. Pracháči mají obrovské pozemky, kde se člověk snadno ztratí, baráky mimo běžné lokality kvůli soukromí a myslí si, že přes vysoké zdi se nikdo nedostane, ač se na ně leze nejlíp. Ale to, že mají peníze, skýtá jiný nebezpečí - alarmy, bezpečností služby, německý ovčáky, kteří jsou nažhavení urvat vetřelcům obličeje... samý problémy, který se většinou nedají moc řešit a za to riziko nestojí.

Auto parkujeme nedaleko od domu a na záda házíme batohy. Spoléháme na to, že když je zítra Štědrý den, drtivá většina normálních lidí tráví čas s rodinou. Uvazujeme si šátky přes obličej a vypínáme telefony. Z oblohy se snáší studené kapky vody a nebýt jediný lampy u příjezdový cesty, neviděli bychom nic. A o to jde. Můžou mít kamery všude možně, ale bez světla jsou na nic. Mitch z batohu vytahuje prak, což není jen dětská hračka. Dokáže zranit tak, že člověk skončí na ambulanci. Mitch do praku zakládá kámen a za pár vteřin se ozývá řinčení skla a cesta se ponořuje do absolutní tmy. Bereme si malý baterky, který generujou jen velmi slabý světlo. Když budeme mít štěstí, oni na kamerách najdou jen pohyblivý světlý tečky.

Dům je obehnaný vysokou zdí. Stačí najít vhodný místo dál od vjezdu a vlastní silou se vytáhnout nahoru, nebo mít sebou někoho dalšího, kdo ochotně udělá stoličku. Pak se natahuju pro Mitche. Dál musíme jen seskočit dolů a pár vteřin počkat, až se člověk trochu uklidní. Můžu to dělat pořád, ale na adrenalin v krvi si nejde zvyknout.

Podle všeho je tu prázdno.

„Vidím alarm," šeptá Mitch. „Divný."

„Co?"

„Je deaktivovanej."

Což znamená, že je někdo uvnitř. Pravděpodobně. Házíme po sobě s bratrem rychlej pohled. Buď to zkusíme a pobereme, co půjde, nebo zmizíme. Jak ale jinak rychle získat peníze? Mitch rozhoduje za nás oba a bere za kliku prosklených dveří, který vedou z verandy dovnitř.

Odemčeno.

Čím dál tím horší. Daleko normálnější by byl zamčený dům s aktivním alarmem.

Nelíbí se mi to. Ujišťuju se, že mám u sebe zbraň, když vcházíme do obrovského obýváku s vysokým stropem. Mitch pokračuje dál do vedlejší místnosti a já přecházím k velkému televizoru, ze kterého odpojuju herní konzoli.

„Slyšels to?" objevuje se Mitch za mnou a já nechávám práce. Cítím, že je nervózní. Baterkou mířím na schodiště vedoucí do patra a snažím se špicovat uši. Nikde nikdo. Jen pár němých fotografií na stěnách. Zobrazují hlavně tři děti, sem tam i rodiče nebo psa. Šťastná rodina. Fuj. Nejhlasitějším zvukem v okolí je pravidelný tep mého srdce.

„Tři minuty," ukazuju na hodiny. „Pak padáme." Bratr přikyvuje, znovu se ztrácí vedle a já přístroj i s ovladači a několika hrami strkám do batohu. Přidávám velkej přenosnej reprák a tablet, kterej nacházím v šuplíku vedle. Chtělo by to peníze nebo šperky.

Prudce sebou cukám, když ke mně doléhá zvuk bosých nohou jdoucích po podlaze. Vytahuju zbraň z pouzdra a odjišťuju ji.

„Ty jsi Santa?" ozývá se tichý dětský hlásek. Nebudu lhát, právě jsem si málem nadělal do kalhot. Obracím se ke schodům, na kterých stojí dvě malý děti. Rozespalý, ale zvědavý. Chlapec a mladší dívka, která za ucho drží starýho odrbanýho plyšáka. Můžou jí být tak tři, maximálně čtyři roky a schovává se za starším bratrem. Ten svírá baterku v podobě zelenýho mimozemšťana, jehož oči vyluzují oranžové světlo.

A já na ně mířím pětačtyřicítkou.

Hodnou chvíli na ně jen šokovaně zírám a nevím, co dělat.

„Ne," vydechuju konečně a zbraň urychleně vracím do pouzdra.

„Santa dárky nosí, neodnáší. Děláš to špatně."

„Já nejsem... kde máš rodiče?" chci vědět. Nemám rád děti.

„Máma je pryč," krčí rameny chlapec. „A strejda u moře, a my tu chvíli bydlíme místo něj."

„Jste tady sami?" ujišťuju se. Mám dojem, že se moje srdce pořád nevzpamatovalo z faktu, že tady krademe a přitom tu jsou celou dobu dvě děti. Stačila špatná náhoda a mohlo se stát něco hodně ošklivýho.

„Jo."

„Druhej skšítek!" vykřikuje holčička a ukazuje na Mitche. Batoh má nacpaný k prasknutí a očima se mě ptá, co se to děje.

„Kontrolujeme, jestli sem Santa vůbec může přijít," improvizuju a Mitch k nim přichází blíž. Šátek si z tváře sundává, nejspíš aby je neděsil.

„Proto jsem nezamknul! Aby mohl dovnitř!" chvástá se hoch a hrdě vypíná hrudník. „Komín tu strejda nemá." Jistě. Proto byly odemčené dveře na verandu. Děti měly strach, že se sem nebude mít jak dostat imaginární tlustej chlap, kterej rozdává dárky.

„Tos udělal moc dobře," chválí ho Mitch s přátelským úsměvem. „Už budeme muset jít, čeká nás ještě spousta domů na kontrolu."

„A co dopisy?" třeští kluk oči. Jsem blíž, takže mě popadá za ruku a táhne směrem do schodů. Následuju ho, ale nepřestávám se z obezřetnosti koukat do tmavých rohů. Nevěřím, že tady jsou samotní. Chlapec se nechce nechávat zdržovat, takže utíká napřed. Ohlížím se za bratrem, a ten mi rty naznačuje, ať pohnu, abychom mohli vypadnout.

Druhé patro domu je ještě rozlehlejší než přízemí, nachází se tady několik dalších pokojů. Do jednoho z nich zabíhá i to děcko a vzápětí mi do rukou něco strká. Dva zmačkané a vlhké papíry.

„Dáš je Santovi? Pořád si je nevyzvedl," žádá mě. „Máma říká, že letos nepřijde," smutní najednou.

„Ale přijde," snažím se znít nezúčastněně a nenechat se ovlivnit tím, že jde o děti. Ne každej má to štěstí na hezký dětství. My ho taky neměli. Naposledy jsme Vánoce slavili předtím, než Connor zemřel a Colton zdrhnul. A i tak to většinou stálo za hovno, protože se rodiče jenom hádali o tom, co má nebo nemá Connor dělat. Maminčin mazánek, klavírní génius, který se odmítl podílet na rodinném podniku, což mu dával otec náležitě sežrat. To zase vytáčelo mámu. Začarovaný kruh. „Dopisy předám."

„Díky!"

„Nesmíte o nás nikomu říct, dobře?" promlouvá k nim Mitch, když se vracíme zpátky dolů. „Jinak se dopisy k Santovi nedostanou." Děti nadšeně přikyvují a jak jsme přišli, tak odcházíme. Dveřmi na terase. Jen tak. Bez zbytečných komplikací.

Tentokrát leze přes zeď první Mitch. Koutkem oka si všímám, že děti rozsvítily lampičku u sebe v pokoji a s nosy natisknutými na skle zuřivě mávají. Mitch jim to oplácí a já do něj strkám.

„Co je?!" nechápe.

„Přestaň."

„Jako by ti ublížilo být o Vánocích trochu milejší." Neodpovídám, prostě ho jen následuju po krajnici směrem k autu. „Neříkej, že ti jich není líto."

„Sklapni na chvíli."

„Přiznej barvu."

„Fajn," kopu do kamene. „Je. A co s tím chceš dělat?"

„Víš, kdo je jejich máma?"

„Jak bych mohl."

„Ta prostitutka, kterou potkáváme na tvých zápasech. Blondýna s šátkem."

„Začínáš mě fakt srát," zastavuju se kus od auta. V jednu ránu tudy jen těžko někdo pojede, takže rozsvěcuju baterku a svítím mu jí do obličeje. „Buď vyklop, na co myslíš, nebo zavři zobák."

O něčem uvažuje, ale nakonec jenom záporně kroutí hlavou a naznačuje, že jdeme dál.

Vracíme se k autu, házíme plné batohy do kufru a tentokrát za volant sedám já. Práce na dvě a půl hodiny i s cestou a máme čím zaplatit účty. Kdyby to takhle šlo pokaždé, do konce života bych se upsal krádežím.

„Do háje."

„Co?" mračím se a zapínám stěrače, protože prší víc a víc.

„Seth šel hrát. Ten idiot," ulevuje si. „Nebere to."

Není chytré ujet trasu, která normálně trvá kolem hodiny, za pětatřicet minut, zvláště když vezeme samé kradené věci a nelegálně držené zbraně. Poslední, co potřebujeme, je policejní hlídka. Ale minimálně pokuta za rychlou jízdu přijde určitě.

Parkuju před nočním klubem Blue. Pistoli házím pod sedačku a batoh beru s sebou. Když už tady budeme, rovnou střelíme všechno, co jsme nakradli.

Prodíráme se mezi desítkami mladých lidí, kteří nevnímají svět kolem sebe a užívají si vánoční párty se slevou na fet a alkohol. Za barem maká několik lidí a já ukazuju majiteli podniku, že chceme dozadu. Měl by nás zkontrolovat, jestli nemáme u sebe zbraně nebo drogy. Zbraně především kvůli bezpečnosti a drogy proto, že se dole dají sehnat a překupníci by akorát přicházeli o kšefty. Do kina by si člověk taky neměl brát vlastní jídlo a pití. Simon má ale plné ruce práce a ukazuje, ať jdeme dál, přeci jenom nás už dobře zná. Vrážíme tedy do skladu, na jehož konci se nachází dveře vedoucí do sklepa, což je jakási přestupní stanice mezi Londýnem nahoře a tím dole.

Jediný člověk vlastní celou čtvrť plnou barů, diskoték, bordelů, palíren nebo tělocvičen. To samé, jen v menším, ale o to nelegálnějším rozsahu, se odehrává pod povrchem. Majitel čtvrti nechal pospojovat, rozšířit a co nejvíc odhlučnit sklepy všech budov, které koupil. A přesně tady se odehrávají moje zápasy v MMA a Mitch se Sethem podvádějí v kartách ve hře o obrovské částky peněz. Celá naše rodina je tady skoro jako doma. Hotová pohádka.

Procházíme kratší chodbou a objevujeme se v první větší místnosti. Taky taneční párty, podobná, jako probíhá v baru Blue. Jen je tu k dostání mnohem víc než tráva a nějaké tabletky. Stačí jen vědět, za kým jít. Cestu mezi skupinami lidí si musíme prostrkat. Následuje další chodba a největší místnost z celé této části podzemí - pořádají se tu zápasy v MMA. Aréna ale zeje prázdnotou a sem tam se povaluje někdo, kdo to přehnal s chlastem. Další chodba a menší místnost, kde se dá kromě zvířat a lidí střelit úplně všechno. Nechávám tu Mitchovi svůj batoh a pokračuju dál. V dalším větším sklepě se hrají karty. Nejlépe osvětlená a nejvíce civilizovaná část podzemí.

Je tu mraky lidí, ale najít mezi nimi Setha není těžké. Akorát hraje s vysokým plešatým mužem, kterého jsem tu nikdy neviděl.

„Markusi!" objevuje se přede mnou Dante s širokým úsměvem na rtech. Je mu podobně jak mně, až na to, že on se může koupat v penězích. Doslova. To jeho otec tady všechno vlastní. Celou tuhle nelegální továrnu na peníze. Proto je tak nebezpečný. Vrážím ruce do kapes, aby neviděl, jak je zatínám v pěsti. „Přišels podpořit bráchu?"

„Seth odchází."

„Ale," dělá smutnej obličej, „on se nesvěřil? Vsadili jsme se."

„O co?"

„O moje auto."

„Čím to dorovnal?" zajímám se, protože ani náš celý dům nemá hodnotu jeho auta. Dante i jeho starší bratr fušovali do MMA, ale poté, co jsem Alexovi nadvakrát zlomil nohu, toho oba nechali. Alex se vytratil úplně, Dante přesedlal na karty. Jenže tehdy šlo o oficiální akci pořádanou jeho otcem. Tohle je Danteho párty a nikdo nezaručí, že vše bude probíhat, jak má podle pravidel.

„Zápasem," odpovídá. „Se soupeři, které vyberu já. Každé dva týdny po dobu šesti měsíců." Přísahám, že musí slyšet, jak mi praskají klouby. Seth není žádná třasořitka, ale nemůže nastoupit do souboje s někým, kdo se rve každý den. Tenhle scénář už tady jednou byl. Connor se taky jakž takž uměl prát, ale svůj první skutečný zápas nepřežil. „Už jsem vybral i soupeře pro první boj. Tebe," píchá mě prstem do hrudi a já mu ruku srážím stranou. „Veselé Vánoce."

„To myslíš vážně?!"

„Smrtelně."

„Uvidíme, jak to dopadne," drtím skrz pevně zaťaté zuby. Dante se spokojeným úsměvem na rtech poodchází ke stolu, kde ho čeká další hra.

Tohle je skvělý.

Buď skončím v aréně se Sethem, kterej dostane přes hubu co dalších čtrnáct dnů, nebo Seth vyhraje Danteho auto a s ním nejspíš i kulku do hlavy.

Jakmile Seth končí svoje kolo, popadám ho za kapuci a odvádím trochu stranou od všech zvědavých uší.

„Ty ses už úplně pomátl? Co sis sakra vzal, že ti to sežralo mozek?"

„Tebe se to netýká," odsekává a já v tu chvíli začínám vidět rudě. Opravdu bych mu nejraději natáhnul takovou, že by se probral až další den. Connor je mrtvej, Colton v tahu a Seth se rozhodl nasrat na hlavu synovi šéfa londýnského podsvětí.

„Jestli prohraješ, tvým prvním soupeřem budu já." Seth naprázdno otevírá pusu a zase ji zavírá.

Existují tři způsoby, jak se dostat do arény.

Buď trénink.

Při zápasu.

Nebo jako třetí možnost, prohraná sázka. Vítěz sázky, na kterou přistoupí obě dvě strany, většinou vybírá soupeře a často následují jatka. V prvních dvou případech proti sobě stojí vyrovnaní soupeři. V tom třetím by mě klidně mohli postavit proti invalidnímu učiteli dějepisu. A já jim nemůžu říct ne, protože zadarmo trénuju a nechávají mě vydělávat peníze. Odmítnout by znamenalo, že někoho naštvu. A to se nevyplatí.

„Já s tím kreténem neprohraju," prohlašuje odhodlaně. „Buď v klidu."

Nejsem v klidu. Moje rozpoložení se nachází někde mezi chutí vyhodit do vzduchu celé podzemí a myšlenkou, kde v případě největší nouze seženeme falešné doklady.

Celej pokerovej turnaj trvá nekonečně dlouho. Do finále se kupodivu dostává Seth a Dante. Ani bych se nedivil, kdyby to každej Danteho soupeř schválně vzdal. Jen Seth jedná, jako by se mu nemohlo nic stát, což je u něj taky novinka. Občas se chová jako malej, ale není pitomej. Ví, kdy vycouvat. A teď na to buď kašle, nebo za tím stojí něco jiného. A zatímco sleduju, jak Dante potřetí za sebou prohrává, Mitch s pivem v ruce propočítává utržené peníze za ukradené věci. Neuchází mi, že dělá čtyři hromádky, ale zatím se neptám. Navíc začínám tušit, co s nimi chce udělat.

Celý turnaj končí před pátou ráno Sethovým osmým vítězstvím. Dante po něm naštvaně hází klíčky od svého nového auta a bez jediného slova či blahopřání odtud mizí.

„Řekl někdo párty?" zubí se nejmladší z nás. „Když to prodáme na náhradní díly, jsme na pár týdnů za vodou." Očividně už překonal svou vánoční depresi.

„Nebo pod vodou," bručí Mitch. „S železnou koulí kolem kotníku,"

„Možná ani nebudeš mít kotníky," přisazuju. „Nebo hlavu."

„Jste strašný poserové," komentuje Seth naše řeči. Většinou mu tohle říkáme my. Mitch dál v pravé ruce žmoulá balíček bankovek. Váhá, vidím to na něm.

„Tak co je?" povytahuju obočí. Už jsem si naprosto jistý, co s těmi penězi chce dělat. Ale není rozhodnutý.

„Jak můžu mít jistotu, že si za ty prachy nekoupí jenom chlast?"

„Nemůžeš." Mitch přikyvuje a skoro nešťastně vzdychá.

„V tom případě je tohle tvoje," dává mi peníze. „Ber to jako vánoční bonus."

„Jdete? Chci se projet ve svým novým autě," cinká mi klíčky před očima Seth.

„Jděte napřed," rozhoduju se z ničeho nic. „Zeptám se Arťoma na tréninky po novým roce," ukazuju na vysloužilého ruského vojáka, který má na starosti zdejší MMA klub. Nemám ale v plánu za ním jít. Čekám, dokud bratři nezmizí z dohledu. Mitch očividně trochu zklamanej, zato Seth nabuzenej a spokojenej. Nemám nejmenší tušení, co dělám a proč. Jen cítím nutkavou potřebu něco udělat. Vím přesně, koho hledám, a po pár minutách ji nacházím. Poměrně mladou holku, zdá se, že starší z dětí musela mít tak v osmnácti, protože vypadá mladší, než já. Kráčí vedle chlapa malého vzrůstu. Taky nová tvář.

Následuju ty dva, procházejí nejkratší možnou cestou zpátky na povrch, konkrétně skrz tu nejodpornější a nejsmradlavější hospodu. Nikdy jsem nebyl za doušek čerstvýho vzduchu vděčnější. Zahýbají do parku a já musím přidat, abych je dohnal, v hlavě vymeteno. Všichni vědí, že se nevyplatí být dobrák a že každej dobrej skutek je po zásluze potrestán, že je nejlepší starat se sám o sebe, maximálně o rodinu.

Akorát na sebe nabalíš další problémy, šeptá mi hlas v hlavě. O tebe se taky nikdo nestaral, když jsi to potřeboval. Život je prostě takovej. Nebuď patolízal a jdi se radši ožrat, když teď máš za co utrácet. Ty nepomáháš lidem, a už vůbec ne cizím. Nic ti do nich není.

Je to tak jednodušší.

„Můžu na moment?" zastavuju je a oba dva se ke mně otáčí. Ona má jako vždycky vlasy svázané šátkem a tváří se všelijak, překvapeně a nechápavě. Známe se od vidění, víme, že existujeme, ale nikdy jsme spolu nemluvili. „Dej nám minutu," ukazuju muži, aby se laskavě vzdálil, což po krátkém zkoumavém pohledu skutečně dělá.

„Mám práci," naznačuje dívka.

„Jo, a dvě malý děcka samotný v baráku, kde nemají co dělat." Hrůza v jejích očích se v ten moment nedá popsat. Myslím, že kdyby nevěděla, čemu se věnuju ve volném čase, nejspíš by se mě pokusila minimálně praštit. Takhle se jen zhluboka nadechuje, pohlíží mi do očí a o nepatrný krok ustupuje. „Jsou v pořádku. Ale z toho domu vypadni, není tam všechno na svým místě."

„Nemám kam jít," vrtí hlavou a přitahuje si kabát blíž k tělu.

„Nemůžeš tam zůstat," opakuju. Chci se otočit a odejít. Informaci jsem předal, varoval ji, ať s tím naloží, jak uzná za vhodný. Jenže stojím na svém místě dál, především kvůli chlapovi, který si ukazuje na zápěstí na znamení, abych pohnul. Tímhle gestem mě akorát vytáčí.

„Tak co bude?" chce netrpělivě vědět muž. Mračí se, jak to jen jde. Holka těká očima ze mě na něj a zase zpátky. Je nerozhodná stejně jako Mitch nebo já před chvílí.

„Nebude nic," rozhoduju za ni, protože ani já nepodělil kotel trpělivosti.

„Dal jsem ti prachy předem," seká po ní malý mužík naštvaným pohledem.

„Poučení pro příště, za blbost se platí," krčím rameny. „Možná bys měl zmizet."

„Hele, já jsem zákazník a zaplatil jsem!" bafá na mě, ale nevypadá, že by byl odhodlanej k nějaké akci. Jen se trochu čertí, já sám bych se nechtěl pouštět do křížku s někým, kdo je o minimálně deset čísel větší. S tím pivním pupkem by se stejně daleko nedostal. Skoro si přeju, aby se o něco pokusil a já mu mohl vrazit, ale uvolňuju zaťaté pěsti a pro jednou jsem rozhodnutej nenechat se vyprovokovat. „Kdo vůbec seš?"

„Někdo, kdo ti s radostí šlápne do ksichtu, pokud hned nevypadneš," pronáším naprosto vážně. Ten muž nemá nejmenší tušení, kde se ocitl, prostě se jenom šťastnou náhodou dostal dolů v domněnce, že odejde s nějakou holkou. Obyčejný civilista, co je na Vánoce sám. Akorát sprostě kleje, otáčí se na patě a mizí ve tmě. Dívka vedle mě vydechuje všechen vzduch. Nevím, jestli se jí ulevilo, nebo to je nešťastnej povzdech.

„Co teď?" ptá se a zvedá ke mně velké modré oči.

„Teď sjedeme pro tvoje děti."

„A dál?"

„Můj mladší brácha je rád pohlídá do doby, než si najdeš normální práci."

„Tohle přece nejde," ošívá se. „Vážím si tvojí pomoci, ale..."

„Primárně nepomáhám tobě," předávám jí dopisy pro Santu. Otevírá je. Nenachází žádná slova, protože děti ještě neumí psát, ale jednoduché deformované obrázky bohatě stačí. Do očí jí vyhrkávají slzy a odvrací se. Vím, co na nich je. Hanba mi.

„Jsem Melody," představuje se. Je to trochu šílený. Trochu hodně, a pokud se otec nečekaně objeví a najde doma cizí holku se dvěma dětmi, nebude rád. Ale sám má co vysvětlovat, nechal nás bez varování s prázdným účtem. Nemohl by nic namítat. „A ty jsi?"

„Víš, jak se jmenuju," ušklíbám se a ukazuju směrem, kterým jít k autu. „Chodíš na moje zápasy." Sklápí oči k zemi, a kdyby nebyla tma, nejspíš bych na její tváři uviděl červený ruměnec. „Ještě než pro ně sjedeme, musíme se někde zastavit."

„Kde?"

„Co já vím, kde Santa nakupuje," krčím rameny, vytahuju z kapsy štos bankovek a podávám jí je. Melody se zastavuje a nejdřív důvěřivě natahuje ruku, ale pak s ní ucukává.

„To ne," vrtí hlavou.

„Ty posílá můj brácha," lžu napůl.

„Nechci si od tebe brát peníze, je to divný," odmítá.

„Tak ne," krčím rameny a strkám jí je do kapsy od kabátu. Chce se odtáhnout, ale zakopává o vlastní nohy. Musím ji přidržet, aby neskončila na zemi. „Nebuď hloupá a ber, Mitch není dobrodinec každej den."

„A ty snad jo?" povytahuje obočí. „Nesoudím tě za tvou práci. Nemůžu, já těžko. Ale nepůsobíš... dvakrát přátelsky. Celá vaše rodina je dole celkem známá, ne zrovna v dobrým světle, jestli chápeš." To má recht. Jsme poměrně známá firma, hlavně otec.

„Víš, co je náš největší problém?" sahám do kapsy pro cigarety, jednu zapaluju a nabízím Melody. Ona ale odmítá a zároveň kroutí hlavou. „Že nevím, kde pětadvacátýho seženeme dárky."

Upřímně, já už to četla tolikrát, že vůbec nevím, co si o tomhle mini díle myslet. Je trochu jiné. Každopádně moc děkuju za to, že jste to přečetli celé.

PS: Danteho a kazu s autem si uložte do paměti.