Jeremy

Když přicházím k sobě, je i dýchání hrozně namáhavé a při vědomí jsem jenom několik málo vteřin, než se znovu odebírám do světa tmy.

Nemám nejmenší ponětí o čase. Nemám ponětí o ničem.

Nevím, co se stalo, kde jsem a proč je moje tělo najednou tak cizí, těžké a bolavé. Jako by ani nebylo moje. Jenom podivná ležící schránka, která je moc slabá na to, aby otevřela oči nebo se jenom maličko pohnula. Chvílemi vnímám něčí přítomnost a dotek. Někdy jde o jednoho člověka, občas jich přijde víc. Čas od času mluví, slova ale splývají v souvislé mumlání, kterému nerozumím. Pak je zase ticho.

A najednou všechna tma mizí a já se znovu probouzím. Tentokrát ale nehodlám hned zase odpadnout.

Monitory, hadičky, pípání, bílá barva, zápach dezinfekce.

„Jeremy!" Natáčím hlavu k místu, odkud zaznívá moje jméno, a spatřuju dívku sedící na židli. Po tvářích jí stékají třpytivé slzy a já se chci natáhnout a setřít jí je, ale něco mě zadržuje. Konkrétně kožený řemínek, kterým mám upoutaná obě zápěstí k posteli.

Velmi rychle se rozpomínám, kde se nacházím a co se odehrálo.

„Mel," vydechuju vyčerpaně. Ona si přisouvá židli blíž k mojí posteli a chytá mě za ruku. „Omlouvám se," vybavuje se mi, co se dělo těsně předtím, než jsem odpadl.

„To je dobrý," popotahuje. „Hlavně, že ses konečně probudil."

„Jak je to dlouho?"

„Nevím," kroutí hlavou a mně dochází, že nemůže vědět ani co je za den nebo kolik je hodin, natož pak jak dlouho jsem byl mimo. „Možná pár dnů." Melanie se odmlčuje a v očích se jí sbírají další slzy. Hrozně rád bych ji nějak utěšil, řekl cokoli, co by ji potěšilo. Ale nic mě nenapadá. Naprázdno otevírá pusu a zase ji zavírá. Neuchází mi, jak je bledá. „Co?"

„Nic," pokouší se o úsměv.

„No tak," chci jí stisknout ruku, ale nemám sílu.

„Umřel jsi," zajíká se a nejspíš se hodně ovládá, aby se nanovo nerozplakala. Snaží se být statečná a nenechat na sobě znát, jak moc ji to vyděsilo. „Na několik minut se ti zastavilo srdce. Museli tě oživovat."

„Já vím," přikyvuju, načež Melanie třeští oči. Sklápím pohled a všímám si dvou modrých světlých pruhů na bílém povlečení. Nasucho polykám a na moment zavírám oči, abych všechno poskládal tak, jak se to odehrálo. Jak mám ale vysvětlit, co se stalo? Co jsem prožil? Chvíli rozmýšlím, že jí povím jenom o ‚podivném pocitu' a nechám to být. Ale ona jen zadržuje dech a trpělivě vyčkává. Dívá se na mě tak láskyplným a oddaným pohledem, že jí nemůžu lhát a předstírat.

„Bude to znít divně, ale viděl jsem, jak se mi snažili nahodit srdce. Slyšel jsem je. Chvíli jsem měl strach. Pak přišel klid a příjemný teplo. Poznal jsem vlastní smrt. A najednou se odněkud objevila moje babička, je už nějaký ten rok po smrti. Řekla, abych se otočil. Já to udělal, probudil se a nad sebou uviděl doktory a sestry. Byla to vteřina, možná míň. Nevím."

„Proboha," špitá sotva slyšitelně. Pokud si vzpomínám, podobnému stavu se říká klinická smrt a lidé, kteří jí prošli, občas mají podobné zážitky. Nemůžu to ani nazvat děsivým, protože jsem se bál jenom chvíli. Daleko víc mě teď než vlastní smrt zajímá něco jiného. Připadá mi, že jsem se za dobu, co jsme tady, nemohl pořádně nadechnout. A teď jakoby někdo otevřel a pustil do místnosti čerstvý vzduch. Není tady žádné okno. Jen ventilace. A já stejně vnímám velkou změnu.

„Jak je možné, že tě ke mně pustili?" zajímám se, když vzpomínám na Barse.

„Doktorka mi zařídila pár návštěv. Nevěděli, jestli přežiješ a... možná jí mě bylo líto."

„Mohla by nám nějak pomoct?" ptám se tiše. Určitě nás odposlouchávají.

„Spíš ne," kroutí hlavou. „Proč?"

„Přemýšlím."

„O čem?"

O tom, že se cítím zvláštně. A že to rozhodně není následek klinické smrti. Otáčím rukou, jak jen mi to řemínek dovoluje a Mel mě pouští. Nechápavě si mě prohlíží. Mám dojem, že se snažím chytat vzduch holýma rukama a daří se mi zachytit něco. To stačí k tomu, aby se v koženém pásku nejdřív objevila malá trhlina, a pak prasknul úplně.

Melanie poplašeně otevírá pusu, ale zase ji zavírá. Ani já nemluvím.

Místo slov sledujeme, jak se řemínek zase vrací do původního stavu, pevně utažený kolem mého zápěstí.

Když po mně Bars vyjel, byl jsem bez schopností. Jenže já umřel a nejspíš došlo k jakémusi restartu. Tudíž jsou zpátky. Zeď, kterou mezi mnou a magií naposledy nechali, spadla. Mám zpátky svou největší zbraň. Srdce mi tím poznáním začíná bušit o něco rychleji, pravidelné pípání přístroje o něco hlasitější.

„Dej mi pár dnů," zachytávám její pohled. Je lákavé pokusit se o něco teď hned. Ale i když mám schopnosti zpátky, pořád jsem zemřel a cítím se jako přejeté zvíře nechané uprostřed silnice, které nějaký dobrodinec na poslední chvíli naložil do auta a odvezl kveterináři. A teď se jenom čeká, jestli to zvládne nebo ne. Potřebuju si odpočinout a vymyslet, jak přesně se odtud dostaneme.

Mel mě rychle chápe. Naklání se, aby mi dala pusu na tvář.

„Doprovází mě vždycky dva vojáci," šeptá.

První díl naší skládačky s názvem útěk zapadá na své místo.

Tohle místo se propadne do pekla a Bars s ním. Bude litovat, že jsme se kdy setkali.