Jeremy

,,Posrals to," říká mi Bars Smith, který se posazuje do koženého křesla naproti mně. Je to jen pár minut, co dorazil z Británie. Věděl jsem, že tohle přijde, protože jsem neudělal, co po mně chtěl. Sice to nebyla moje vina, ale hádám, že na to se ptát nebude.

Bars si odkládá svou cestovní tašku a povoluje kravatu u krku.

Kéž by se na ní uškrtil.

„Tvoje bouře nebyla ani zdaleka taková, jakou jsem očekával."

Ze skříně si vytahuje skleněnou láhev s whiskey, broušenou sklenici a dopřává si pořádný doušek.

Kéž by se utopil.

Minule se snažil zapůsobit jako muž, který má pod palcem celý vesmír a není radno mu odporovat. Teď vypadá spíš jako někdo hodně utahaný a zmožený. Nemůžu se ale nechat uchlácholit, dokud může mluvit, je nebezpečný. Má tady na povel všechno. Strávil den na cestě do Londýna, kde byl pár hodin, a opět celý den na cestě zpátky, aby viděl, co jsem schopný provést přes půlku světa. Je to několik hodin, co jsem pochopil, že tohle je taky schopnost. Moct působit škody na stovky a tisíce kilometrů. Vůbec nemusím být na místě daném. Phil nikdy nic podobného neudělal.

„Proč? Máš nějaké vysvětlení, nebo ti znovu musím dokázat, že budeš poslouchat, co ti nařídím?" ptá se, ale nezní naštvaně. Je třeba našlapovat velmi opatrně.

„Někdo tu bouři vyrušil."

„Prosím?" povytahuje nechápavě obočí.

„Nejsem ani zdaleka to nejlepší zboží, co jste dostal," odpovídám a dál vysvětluju. „Mám svoje schopnosti ani ne půl roku, ve světě běhají daleko mocnější lidi, než já. Pokud si někdo z nich řekl, že tu bouři nechce, tak zasáhl." Nechci mu předhazovat, že jsem mezi následovníky začátečník a že pravděpodobně nevyužívám ani pětinu moci, kterou mám, protože to jednoduše neumím. Bars si myslí, že v má v ruce nebezpečnou zbraň, což je pravda. Ale k ničemu oproti jiným, silnějším zbraním.

„Dojděte pro doktorku Jenkinsnovou, hned," přikazuje jednomu z vojáků. Vnitřně sebou cukám při jejím jméně. Konečně z mého těla začíná vyprchávat všechno, co do mě narvala, a on ji zavolá zase? Navenek na sobě ale nenechám nic znát. V místnosti se mnou zůstává jen Bars a jeden ozbrojený muž. V duchu si propočítávám svoje šance. Ruce mám vepředu zajištěné plastovým páskem. Bars sice vypadá jako bohatý hajzl, co jen tahá za nitky, ale netuším, čeho je schopný. Zato vojáka u dveří jsem poznal mnohem blíž, než by se mi líbilo. A bez svých schopností moc nezmůžu.

Během těch dvou dnů, co tu Bars nebyl, se věci změnily k lepšímu. Nikdo nemá tendenci mi ubližovat jen proto, že se mu chce. Jídlo přináší častěji, nechávají mě spát, dokonce jsem dostal i nějaké léky proti bolesti.

„Není pro tebe," sděluje Bars, myslí doktorku, i tak se mi ale neulevuje a zatínám ruce v pěst, když vchází do místnosti ve svém bílém plášti. V rukách má desky s několika papíry.

„Věděla jste, že jeho schopnosti přetlačily jiné?"

„Ano," přikyvuje. „Došlo mi to, když jsem sledovala na radaru, jak se bouře rychle rozpadla. Volala jsem Crosleymu a on toho následovníka zná."

„Ať ho chytí."

„O to jde, pane, on je jejich vězněm a rozhodně ho nemíní posílat do Ameriky."

„Ta malá krysa," vrčí Bars. „On nemá co přerušovat naše experimenty! Kdo si myslí, že je?!" udeřuje do stolu pěstmi.

„Znáš ho?" ukazuje mi doktorka fotku Phila, když byl ještě u armády. Vím, že musím odpovídat rychle a nenacházím důvod, proč bych měl lhát.

„Jo."

„Co je zač?"

„Bývalý člen SAS, voják," říkám jako první, aby Bars dostal strach. Je rozdíl patřit mezi děti hvězd se super schopnostmi, a ke všemu mít vojenský výcvik a být člen speciálních služeb. „Následovník s tak milionem schopností."

„Jak bys dopadl, kdybyste se postavili proti sobě?" zajímá se.

„Všechno, co umím, mě naučil on. Přibližně. Takže fakt špatně."

„Fajn," vydechuje po chvíli zase vyrovnaným a klidným hlasem a já doufám, že se smířil s tím, že je Londýn zakázané území pod ochranou Phila, ač na příkaz Archera. „Dneska to zkusíme trochu jinak, třeba budeš úspěšnější." Nijak nespecifikuje, co bude chtít, ale moc na tom nezáleží – stejně budu muset poslechnout, pokud chci, aby se od Melanie drželi dál. V hlavě se mi rozsvěcuje nápad, ale jen dál nehybně sedím na svém místě a mlčím. „Těch pár hodin v Londýně jsem se snažil užitečně využít a pátral po tvojí sestře, abych ji mohl použít proti tobě." Tlak se mi zvedá o několik jednotek výš, ale nic neříkám. Vím, že se mě jen snaží vyprovokovat.

„Na nic jsem nepřišel, ale napadla mě alternativa." Napínám se, když vytahuje z kapsy telefon, vytáčí něčí číslo a dává hovor nahlas.

„Co chcete? Nemám čas," ozývá se v telefonu Archer Crosley.

„Dvě věci. Za prvé, nepleťte se do našich záležitostí, jinak ponesete následky." Archer na druhé straně vybuchuje smíchy, což přijde směšné i mně, ale nesměju se.

Mluvil o Lori. Co má ten parchant v úmyslu udělat?

„O čem to sakra mluvíte?"

„O té bouři, kterou jste nařídil přerušit!" rozčiluje se Bars. Já zjišťuju, jak se tváří doktorka, jenomže ona se dívá na mě. Konkrétně na moje ruce a mračí se. Já krčím rameny a svou pozornost obracím k Smithovi.

„Když to tak nutně potřebujete vědět, na letišti se nacházel syn mé ženy. Být po mém, je mi to jedno, protože od nás zběhl, ale znáte to." Pohlížím na Barsovu ruku. Ani známka po prstýnku. S nejvyšší pravděpodobností nezná. „Prostě se stalo, můžete teď mít mnohem víc, pokud se nemýlím."

„Věc druhá," pokračuje Bars, jako by Archera neslyšel. „Chyťte Lori Muelhauptovou a odměna vás nemi-"

Ty hajzle.

„O týhle holce už přede mnou nemluvte!" přerušuje ho agresivně šéf Organizace. „Pošlete svoje lidi, pokud o ní máte zájem. Já vám nepomůžu."

„Nechápu," mrká zmateně Bars.

„Jak byste mohl!" štěká do telefonu. „Otevřete si první stránku se zprávami ze světa a čtěte. Řeknu vám k tomu jen to, že ona takovou moc nemá a nikdy mít nebude, ale přesto můj člověk teď leží v nemocnici na přístrojích! Takže si, pane Smithe, riskujte životy a zmrzačení svých lidí, já už mám moc škod." Nečekal jsem, že odmítne. Ještě míň jsem čekal zničené přiznaní, že Archer s Lori nejspíš končí. Nemám tušení, o čem mluví, ale hádám, že se stalo něco vážného. Vždyť on tvrdí, že už o ní nemá zájem. Umím si představit, jakou radost by mu udělalo, kdyby ji chytil, ale Organizace už po ní nejspíš pátrat nebude.

„Počkejte, jaký škody budete mít, až se objevím já," promlouvám s vítězným úsměvem na rtech. Bars a doktorka po mně vrhají naštvané pohledy a Archer v telefonu kleje.

„Zklidněte si svého domácího mazlíčka, pane Smithe!"

„Pořád je to jenom malá holka," snaží se ho Bars přimět ke spolupráci, a nevšímá si mě ani Archera.

„Když se někde objeví a bude příležitost, využijeme ji. Ale rozhodně neskončí u vás." Archer hovor vypíná a Bars se opět tváří nevyzpytatelně. Nevím, jestli začne vyvádět, nebo to vezme s klidem. Rozhoduje se, že situaci dál už nebude komentovat, ač vypadá, že by si raději zalezl do rohu s lahví alkoholu. Když už jsme u toho, já taky.

„Měli bychom to urychlit," naznačuje doktorka. Bars přikyvuje, dva vojáci ke mně přistupují blíž, zvedají mě na nohy a zavazují oči, abych si nemohl zapamatovat cestu. Na takové způsoby jsem si zvykl, ale když nefungují oči, víc se zapojují ostatní smysly. Vím, že vcházíme do jiné části budovy, protože se mění podlaha. Z obyčejných dlaždiček na měkčí povrh. Vzduch je zase o něco teplejší. A těch zvuků. V místě, kde drží mě a Melanii, je ticho. Žádné hučení ventilátorů, hovor, zvonící telefony, těžké kroky. Tady je to naopak jak v úlu. Posazují mě do židle a pásku sundávají.

Kdyby se mě nesnažili využívat, nejspíš bych v úžasu otevřel pusu.

Vzali mě do velké místnosti bez oken. Je celá ponořená do tmavě zeleného tlumeného a bílého světla, která vycházejí z desítek monitorů a obrazovek. Na některých se míhají písmena a čísla takovou rychlostí, že stěží můžu něco přečíst. Na dalších jsou kamerové záznamy z Bílého domu a jiných míst. Sledují nejdůležitější a nejvlivnější lidi světa. Jiné monitory zase zobrazují grafy, křivky a matematické výpočty, kterým nerozumí. Nacházejí se tady muži i ženy, většinou ve vojenských uniformách. A nikdo si mě nevšímá. Bastardi.

Matthyas by byl v sedmém nebi.

Já se nacházím před jedním z větších počítačů, na kterém je zobrazena mapa světa a dvě zelené pohybující se tečky někde u Arabského poloostrova. Začínám tušit, co po mně budou chtít. Bars si s někým za mnou tlumeně povídá, ale nesnažím se je poslouchat, vnímám jen dva malé kroužky.

Nemůžu poslat k zemi letadlo.

„Dneska pro tebe máme jednoduchý úkol," upoutává Bars mou pozornost a já se odtrhávám od monitoru. „Proveď všechno správně, a tvojí drahé se nic nestane." Na jedné z vedlejších obrazovek se ukazuje Melanie a záběr z její cely, ve které stojí dva muži, vojáci v kuklách. V rukách jim nechybí zbraně a mně se dělá zle z představy, jak vyděšená musí být, když tam z ničeho nic naběhnou. „Je to snadné. Jeden z našich dronů provádí v íránských vodách špionáž, doprovází ho letoun s lidmi na palubě. Chci, abys ten dron sestřelil."

„Co? Vy chcete, abych... zničil americký stroj?" ujišťuju se.

„Ano." Nad mým absolutně zmateným výrazem se voják vedle Barse usmívá.

„Jak?"

„Máme v Iráku jednu základnu a mnoho ukradené íránské munice, včetně několika raket se středním doletem. Právě teď se pár našich vojáků ve spolupráci s Iráčany přesouvají přes íránské hranice. Jakmile budou přepravení, dají nám vědět a odpálí raketu, kterou pak navedeš na náš dron. Nejspíš bychom to mohli udělat sami, ale trvalo by to mnohem déle, než by se mi líbilo. Ty představuješ rychlé a elegantní řešení naší situace."

Američané chtějí odpálit íránskou raketu z íránského území na americký dron, který se pohybuje teď ještě pořád v íránských vodách, pomalu ale jistě ovšem směřuje do těch mezinárodních. Takže to bude vypadat, že Írán jen tak sestřelí americký dron, ačkoli Američané provádějí špionáž přímo v jejich vodách. Agresivní Amerika to nebude chtít nechat bez odezvy a záminka k válce je na světě.

„Je mi z vás na blití," syčím směrem k vojákovi a Barsovi.

Opět mě vyvádějí z místnosti, aby mi mohli dát elektrický šok a nakopli moje schopnosti. Je to sice maximálně nepříjemné, ale všechny ty zděšené pohledy za to stojí. Phil mě naučil, jak usměrňovat a schovávat svou moc mezi obyčejnými lidmi, ale s tím jsem skončil, alespoň tady. Vím, jak se cítí bezmocně, slyším jejich zmatené a vystrašené myšlenky. Přeřezávají plastové pásky na mých rukách a zase mě přivádějí k monitoru. Většina vojáků v místnosti se otáčí naším směrem. Teď už o mně vědí úplně všichni. Aby ne, když na mě míří dvě nabité zbraně z bezprostřední blízkosti.

Uvědomuju si, jak moc riskantní pro ně je, když mi moje schopnosti vrací. Nemají absolutně žádnou záruku, že mi z ničeho nic nehrábne a nerozhodnu se z celé budovy udělat kůlničku na dříví. Na jednom monitoru běží kamerový záznam z cely, kde je Mel, abych náhodou nezapomněl, proč se mám chovat slušně. Na druhém se objevují aktuální záběry z místa v Íránu, kde se chystají raketu odpálit.

Bars i moje „ochranka" je víc a víc nervózní, protože vojáci na druhé straně zeměkoule mají technické potíže. V hlavě se mi začíná rodit plán pro další akci. Teď má moc trhlin, nemám nic promyšlené, ale do budoucna alespoň vím, co dělat.

Příště, až mi vrátí schopnosti, odtud vypadneme.

„Prober se!" strká mi do ramene pažbou zbraně muž stojící nejblíže. Prudce se na muže otáčím a on o malý krok couvá. Svou chybu si uvědomuje a zase se narovnává, ale svou malou prohru neschová.

„Máme ji na radaru," potvrzuje voják třetí tečku, která se zjevuje nad íránským územím.

„Radím ti se trefit," upozorňuje mě ještě Bars.

„Chci se pak vidět s Melanií," dotýkám se prstem obrazovky a pomalu vedu střelu k jedné ze dvou teček, které už opustily íránské vody a nachází se v těch mezinárodních.

„O tom nerozhoduješ ty." Přejíždím více vlevo, jako bych se chystal tečku navést na letoun. „Co zkoušíš, Jeremy?" Neuhýbám a dál jedu po zmenšené mapě světa a směřuju střelu na letoun.

„Mám na palubě třicet pět chlapů!" slyším vojáka a studená hlaveň zbraně se mi tiskne ke spánku. Nedávám ale na sobě znát jediné obavy. Krátce očima kontroluju Mel. U ní se situace nezměnila, nikdo jim nedal vědět. Vím, že mě nemůžou zastřelit, prostě jen zkouší moje nervy. Já ale nechci pokoušet jejich trpělivost, víc, než je třeba, takže těsně před střetnutím měním směr střely. Na obrazovce začíná problikávat vykřičník na znamení, že se jeden stroj ztratil z radarů. Dvě vteřiny je naprosté ticho, jako by si až teď uvědomili, že jsem jen dotekem navedl raketu na svůj cíl.

Hned na to mě surově vyvlékají z místnosti a dostávám elektrický šok větší, než kdykoli předtím. Není to jen kvůli tomu, aby mi vypnuli schopnosti, ale aby mi uštědřili lekci za můj malý pokus o vzdor. Vrací mi nazpět i pásku přes oči a ve chvíli, kdy se chci zvednout na nohy, dostávám ránu zbraní přímo do obličeje, takže končím zase na zemi. Další úder, tentokrát do břicha, je oproti tomu prvnímu jako pohlazení.

„Dejte dohromady pár lidí, pošlete je na Island," slyším ve své blízkosti Barse, „a přiveďte mi tuhle holku. Chci ji živou." Všechno to rádoby lidství, které projevil u něj v kanceláři, je pryč a moje sebeovládání se rozpadá na kousky. Znovu se škrábu na nohy, znovu přichází perda zbraní přímo do obličeje.

„Zůstaň na zemi, jestli je ti tvoje zdraví milý!" radí mi Bars. Rukou si sundávám pásku z očí a dotýkám se místa pod nosem. Všude je krev a já sbírám dech k tomu, abych se znovu zkusil zvednout. Před očima se mi míhají rudé tečky.

„A ostatní?" chce vědět neznámý hlas.

„Zbavte se jich, nechci žádný svědky."

„Pane, a co ten Crosleyho nevlastí syn?" pokládá doktorka doplňkovou otázku a já vím, že mám jen pár vteřin na to, než se do mě znovu pustí.

„Pravda. Jeho zkuste nechat na pokoji, třeba ještě služby Crosleyho využijeme. Pokud to bude nezbytně nutné, udělejte, co je třeba."

„Rozkaz."

„Máš odvahu," strká do mě Bars a já se svaluju na podlahu. Ukazuju mu zdvižený prostředníček. „Vymlaťte to z něj."