„Asi jsem na to už jednou narážel, ale víš, co je posilovna?" utahuje si ze mě Barrows, protože po pár výstřelech musím ruce spustit podél těla. Jakmile člověk není zvyklý na určitý pohyb, a pak ho delší dobu vykonává, je to zápřah pro všechny namáhané svaly.

„Vím. A podruhý ti říkám, že nemám zájem," křížím si ruce na hrudi. Musím se na chvíli odmlčet, protože Daniel se za asistence Eliotta odhodlává vystřelit. Jeho účast na takových věcech už raději ani nekomentuju. Bráška si to doslova vyřval. Že každý může a on ne. Tak Phil souhlasil, nejspíš jenom proto, aby Daniel sklapl. Následovník poslední dobou není v náladě a ve mně začíná hlodat neblahé tušení, že se to týká Afghánistánu. Neříká mi pravdu a já to vím. Člověk pozná, když mu někdo zatajuje informace o někom, na kom mu záleží. Pořád je zalezlý v kanceláři a spolu s Erikem studují mapy a bůh ví, co dalšího ještě, nikdy mě nenechal nahlédnout do toho, co provádí. Utěšuju se jen tím, že kdyby došlo na nejhorší, dávno bych to věděla. Každopádně to ale nemění nic na faktu, že Phil svolil jenom proto, že už neměl víc nervů na to, aby Danielovi vysvětloval, že je moc malý, a jakmile se bratr dostal na střelnici, začal se cukat. Eliott ho nejdřív půl hodiny přemlouval k tomu, aby si zbraň vůbec vzal do ruky a teď s jeho asistencí poprvé vystřelil.

„Viděli jste to?!" sundává si z hlavy odhlučněná sluchátka. „Viděls mě?" staví se k Barrowsovi a zaklání hlavu, aby vojákovi viděl do obličeje.

„Ještě by se to příště mohlo obejít bez toho divadla," cuchá mu vlasy a následuje pár slov chvály.

„To...bylo schválně. Andy Ewing totiž říkal, že se budeme učit střílet do živých králíčků."

„Můžu ti odpřísáhnout, že žádného králíčka jsem tady nikdy nezastřelil."

„Tady? To znamená, že někde jinde jo?" třeští oči Daniel a Barrowsovi dochází slova. Já se mu ale vůbec nedivím, Dan snadno sebere člověku řeč. „Tak co? To se přece nedělá!"

„Ne, žádní králíčci, můžeš být v klidu," ubezpečuje ho voják a vypadá trochu zoufale.

„Slibuješ?" Dan vojákovi skáče na záda a myslí si, že mu to něco dělá. Jenže já se vsadím, že Barrows tahá při misích dvakrát tak těžší batohy, než je Daniel. Místo toho, aby ho ze sebe setřásl, si ho přehazuje přes rameno a vyhrožuje mu, že ho strčí pod okap. Dan se začíná řehtat na celou střelnici, až se za ním někteří další otáčejí. Trochu bledne, když s ním Barrows vychází ven. Dál už nevím, co ti dva provádějí.

„Dávno jste měli na Organizaci poslat tvého brášku," konstatuje Eliott, který stejně jako já stále sleduje dveře. „Do hodiny by se z něj zbláznili."

„To je dost pravděpodobné, přivádí k šílenství dost lidí."

„Ty si dáváš pauzu?"

„No," ošívám se a kontroluju, zda voják není v naší blízkosti. „Ne doslova. Něco s tou zbraní je. Podle Barrowse bych měla vědět, co s tím. Realita je ale jinde." Eliott bez otálení vstupuje do kóje, ve které jsem střílela, a bere si zbraň do ruky. Já k němu nejistě přistupuju. Ani bych se nedivila, kdyby mi Barrows cíleně dal ne úplně funkční zbraň, jen aby mě pak mohl podusit, co s ní dělat. Eliott zkouší vytáhnout zásobník, ale nedaří se mu to. Ještě jednou zabírá, ale zásobník zůstává zaseknutý.

„Nelekni se, možná to vystřelí," varuje mě, druhou rukou stahuje závěr, ale žádná rána nepřichází. Náboj akorát vypadává ven a zásobník je volný. Eliott náboj sbírá dřív, než to stíhám já a opravenou zbraň vrací na svoje místo.

„Díky, Barrows by mě v tom jinak vykoupal." Eliott přikyvuje a vrací se na své místo, aby se zase mohl věnovat Danielovi, kterého za pár minut Barrows zase přináší.

**

Pomáhám Selorse do mikiny a ona se na mě vesele usmívá. Dneska je venku nádherně – modrá obloha bez mráčku a slunce zalévá celé město svým zlatavým světlem. Všem to zvedá náladu. Slunce je jako nabíječka, člověk má hned lepší náladu a Selorse se dožaduje procházky. Lékař nám to schválil, ale máme se pohybovat jen v parku za samotným hospicem.

Jake bere malou Selorse za ruku a společně vycházíme z jejího pokoje, před kterým čeká Eliott. Na chvíli se zarážím, netušila jsem, že s námi má jít i on. Nejde o to, že by mi vyloženě vadil. Vždyť se vykašlal na vše, co znal, na rodinu a přátele, jen aby nám mohl pomoct. Ale jeho přítomnost mě znervózňuje. Je to takový ten pocit, kdy si myslíte, že vám bude líp, když se od něj vzdálíte, nebo se něco stane. Včera na střelnici to nebylo tak znát, vlastně vůbec. Až teď, kdy si ho můžu konečně prohlédnout, ten jeho rádoby drzý postoj.

Vytahuje z kapsy úplně nové barevné křídy a podává je Selorse, která ho za odměnu objímá a už nás táhne směrem do parku za hospicem. Usazujeme se hned na jedné z prvních laviček a Selorse si hned nechává křídy od Eliotta otevřít. Hned začíná malovat sebe a Jhonase, což je zcela očividné a já jenom doufám, že to v ní nevyvolá touhu Jhonase vidět. Naštěstí to ale přechází bez jediného zastavení a kreslí další tři postavičky. Následuje něco jako traktor a slunce.

„Co tady papá vůbec chtěl?" prolamuje Eliott ticho.

„Hádám, že čekal, že tam najde Jhonase," odhaduje Jake tiše, aby ho Selorse neslyšela. „Těžko říct, co měl v plánu." Už dva týdny se nepřetržitě o Selorse stará a snaží se jí být nablízko každou možnou minutu. Přespává v hospici na křesle a podepisuje se na něm únava. Potřeboval by si odpočinout, je jako tělo bez duše. Nedá si ale říct, svůj slib, který dal Jhonasovi, bere vážně a od jeho sestry se hne jen ve výjimečných případech. „Přestaň na ně zírat." Zvedám hlavu, abych pochopila, o co jde. O pár laviček dál sedí tři holky a nahlas se něčemu smějí. Park hospicu nepatří, takže sem může úplně kdokoli.

„Já zírat můžu, na rozdíl od tebe," odfrkuje si. Jacob krčí rameny a určitě přemýšlí o Sof, která je snad pořád v bezpečí na ostrovech.

„Myslel jsem na dobro těch holek." Nevím, kde se to v Jakeovi bere, ale provokovat Eliotta ho očividně baví. A já jsem vděčná za každou větu, která nemá co společného se Selorsiným zdravotním stavem nebo Organizací.

„Umím sbalit holku."

„Umíš sbalit leda spacák," popichuje ho Jake dál a já už se nezvládám dál tvářit vážně a musím se zasmát. A to se Eliottovi vůbec nelíbí.

„Nenaštvete mě," zakládá si ruce na hrudi.

„O to mi ani nejde."

„Ne, chceš, abych za nimi došel a ne-"

„To neuděláš." Eliott svého nevlastního bratra propichuje očima a prudce se zvedá. Sebejistě se vydává směrem ke skupince těch dívek. Vypadají starší než já, možná i o něco starší než Eliott, ale to nejspíš nikomu nevadí. Od pohledu je to pěkný kluk, a proto se nedivím, když se s nimi dává do řeči a ony ani nevypadají, že jim to vadí.

„Jak ti je?" obrací se Jake na mě. Možná proto Eliotta poslal na chvíli pryč, i když to vypadalo jen jako cílená provokace.

„Je mi fajn, co ty?" vracím mu to, i když je mi jasné, že bude lhát, stejně jako lžu já.

„Nemůžu si stěžovat." Zdá se mi, že chce pokračovat, mluvit o všem, co ho tíží, ale nechává si všechno pro sebe. Víc už nestíháme, protože se k nám vrací Eliott a vítězně hází Jakeovi do klína lísteček s nějakým telefonním číslem.

„O holkách už ani slovo," žádá Eliott Jacoba a tváří se přitom jako král světa.

„Jak vidím, všechno pořád při starém," usmívá se Jake napůl, ale přeci jenom. Je to po dlouhé době, co se do toho polovičatého úsměvu nemusí nutit. „Dostaneš, co si zamaneš."

„Možná," krčí Eliott rameny a věnuje mi tak významný pohled, že ho lze jenom těžko přehlédnout. Jen na chvíli se odvažuju pohlédnout mu do očí, hned na to se ale rychle odvracím.

Selorse si všímá malé fontány a okamžitě zahazuje křídy, bere Jacoba za ruku a chce k vodě. Sbírám ze země rozházené křídy, a když se narovnávám, Eliott stojí daleko blíž, než by se mi líbilo. Ustupuju od něj a zatínám ruce v pěst.

„Znervózňuju tě snad?" prohazuje vesele.

„Možná," odpovídám popravdě, ale po téhle otázce mě znervózňuje ještě víc a očividně se mu to líbí.

„Proč?"

„Prostě proto."

On se ušklíbá a nechápavě kroutí hlavou. Ale něčeho v dálce si všímá a jeho pobavený výraz mizí. Přesouváme se k Jakeovi a Selorse a mně je hned jasné, proč ta náhlá změna nálady. Je to Caleb. A není sám, doprovázejí ho přesně ti dva, se kterými jsme se viděli jako poslední. Eliott tehdy tu holku postřelil. Teď si to rázují směrem k nám a já nechápu, odkud zase vědí, že se nacházíme zrovna tady. Zdá se, že celá Organizace neřeší nic jiného, než to, kde se momentálně nacházíme. Najednou nevypadají tak nebezpečně, za bílého dne, beze zbraní a na místě, kde se pohybuje tolik lidí. I Jacob si jich všímá, nechává Selorse, ať si dál hraje. Rozhlížím se kolem sebe a hledám další členy Organizace, kteří by se tady mohli schovávat. Když vědí oni, kde nás hledat, proč by to nemohli vědět ostatní? To vážně budou dělat problémy i před Selorse?

„Co chcete?" ptá se Eliott hned, jakmile jsou dostatečně blízko.

„Potřebujeme s vámi mluvit," chopí se Caleb slova.

„Fajn," souhlasí Jake dřív, než to Eliott stíhá zamítnout. Má k nim určitě blíže, než jeho nevlastní bratr. Přátelé se odmítají těžko, i když by vás občas chtěli zabít. Selorse se přestává líbit, že je u fontány sama, takže se vrací k nám, bere si křídy a rozhoduje se pomalovat další chodník. Třech nových příchozích si vůbec nevšímá.

„Přišli mi na to, že jsem jí to nepíchnul," vzdychá Caleb a ukazuje hlavou na mě.

„Zcela logicky, když podpálila půlku lesa," mračí se Eliott. „Děláš si srandu, že jo?"

„Taky se dozvěděli, že jsme se v tom lese na vás nevrhli."

„A?"

„Označili nás za zrádce," oznamuje dívka a posílá mi velmi naštvaný pohled.

„Tebe označili právem," pronáší Jake směrem ke Calebovi. „Ale proč vás dva?"

„Byli se mnou, když jsem kradl v archivu," přiznává Caleb a sedá si na lavičku.

„Idioti," cedí Eliott skrze zuby. Jejich konverzace jde napůl mimo mě. Všímám si, že všichni tři mají převázané levé dlaně. Ani nestihli dostat tetování a už jim dlaň bude hyzdit znamení, že jsou to zrádci.

„Co jste tam proboha kradli?" pokládá Jake důležitou otázku.

„Dej jim to, Bell," žádá Caleb dívku a ta z kapsy vytahuje paměťovou kartu, kterou hází Jacobovi. Druhý kluk se zařizuje podobně, ale ten z batohu tahá celý šanon a podává to svému kamarádovi. „Je tam o nich všechno."

„Bastardi," vrčí Jake a ukazuje papír, na kterém je Sofiina fotografie. Vážně jdou i po ní.

„Je tam toho daleko víc, ale to si zkontrolujte, až budete mít čas."

„Proč tak najednou? Celou dobu hraješ na obě strany, neumíš se rozhodnout a teď najednou přijdeš s celou složkou a paměťovkou? Co za to chceš? Z dobroty srdce byste tak neriskovali," povytahuje Eliott obočí a podezřívavě si je měří.

„Eliotte," mírní ho Jacob, ale i on chce znát odpověď na tuhle otázku.

„Potřebujeme se schovat před Organizací, zmizet. Alespoň na nějaký čas. Myslel jsem, že bys... že bys nás mohl vzít na základnu."

„To nepůjde," zamítá Jake okamžitě.

„Proč by to nešlo? S tebou a Eliottem očividně problém nemají," syčí Bella. Tak něžné jméno pro tak divokou holku se nehodí.

„Není to záchytná stanice pro zrádce Organizace," kření se Eliott a z jeho hlasu odkapává sarkasmus.

„To za prvé," přikyvuje Jake. „Za druhé ti musí uvěřit chlap, který na Lori a její bratry tak trochu dohlíží. A to není vůbec lehký."

„Jemu uvěřil nějak rychle," ukazuje Bella na Eliotta.

„Proč by neměl, když jsem je vytáhl z problému?" rozhazuje dotyčný rukama. „Navíc, sakra, ty ses jí chystala vrazit nůž do krku, tak si tady nehraj na důvěryhodnou osobu!"

„Kašli na to," míchá se do rozhovoru poprvé neznámý kluk. „Ale i tak díky za pokus."

Jacob mě očima žádá o souhlas. Je to riziko a Phil nás pravděpodobně pošle do háje. Ale nemůžeme je odmítnout. Moje svědomí by mi to nedovolilo. Ať už Bella a ten druhý měli úmysly, jaké chtěli, Caleb mi pomohl. Nechci ho nechat ve štychu, zvlášť když se kvůli nám nechali vyhodit ze světa, který pro ně byl všechno.

„Zavolám mu," nabízím se dobrovolně a vytáčím číslo následovníka.

**

„Ne," zamítá Phil téměř okamžitě po návrhu.

„Poslouchejte, oni –"

„Ne," naklání hlavu trochu na stranu a hrozně dobře se u toho baví, když Jacob škemrá o azyl pro své kamarády. „Ty jim věříš?"

„Ano," přikyvuje Jacob rozhodně.

„To já tady čtu myšlenky, hochu, a tvoje mysl říká úplně něco jiného. Ze mě idiota dělat nebudeš. Takže se sbalte a vypadněte, jinak vás osobně vyprovodím."

„Caleb nám pomohl. Nedal Lori sérum, které tlumí schopnosti. A pak..."

„A pak co?!" vyštěkává následovník zlostně. Omyl. On se nebavil. On jenom dusil vztek, který se teď dostává na povrch. Zuří, doslova. „Nejraději bych tě uškrtil už jenom za to, žes je sem přivedl! Co si o sobě sakra myslíš? Co mi přinese, když je tady nechám? Co to dá základně? Víš vůbec, co po mně chceš? Abych pomáhal někomu, kdo by se pokusil zabít nejen tebe, ale i Lori, a povedlo se jim připravit o život Jhonase! Dej mi jediný důvod, proč bych jim měl krýt záda."

„Jhonas... cože?" vydechuje Caleb nevěřícně.

Je to od Phila strašně kruté připomínat mu Jhonase. Ale souhlasím s ním. Jacobovi pomáhám jenom proto, že je to můj kamarád a Caleb pomohl mně. Dobře. Ale Belle a tomu druhému klukovi nevěřím. Šli sem jen ze zoufalství, ze strachu o život. Doufají, že na základně získají úkryt před Organizací.

Jacob mlčí, to, co následovník řekl, ho muselo zasáhnout. Ale to Phil momentálně neřeší. Je naštvaný, cítíme to všichni, uniká z něj spousta energie, vzduch je nabitý elektřinou. Přejíždí ty tři pichlavýma očima.

„Můžete zůstat pod podmínkou, že se připojíte k rekrutům, podstoupíte výcvik a dokončíte ho. Lidi nám ubývají."

„Já nebudu pracovat pro nějaký pit..." Bella utichá pod přísným pohledem následovníka. Jenom se na ni podíval a donutil ji zmlknout. Neuvěřitelné. Když chce, je to ten nejděsivější a nejautoritativnější člověk, jakého znám. I bez schopností.

„Máte na výběr. Buď budete souhlasit, nebo odsud okamžitě vypadnete. Máte deset minut na rozmyšlenou. Lori, pojď na chvíli ven," ukazuje na dveře a vycházíme na chodbu. Z místnosti se ozývá tlumený hovor. Přitlačil je ke zdi. Nabízí jim východisko skrze to, že se k nám teoreticky připojí, nebo je odtud vyhodí a jejich životy budou v obrovském nebezpečí. Ale přeci jenom se nad nimi slitoval a nabízí jim možnost.

„Co si o tom myslíš?" vytrhává mě z myšlenek a já se vracím do reality. Překvapuje mě. On chce znát můj názor na danou věc a myslí to naprosto vážně.

„Bella s tím druhým klukem nejspíš utekli jenom čistě proto, že se bojí, že je najde Organizace. Ale Caleb je na tom trochu jinak, vážně mi pomohl."

„Na základně je ale nechceš."

„Nejde o to, že nechci, ale ona by mi klidně ublížila. Ten kluk možná taky."

„Ano, to, co by ti ráda udělala, jsem se už dozvěděl z jejích myšlenek. Nic pěkného." Ani nečekám, že se z nás stanou kamarádky.

„Nechte je tady, ale ať se od nás drží dál a do záležitostí dětí hvězd ať se nepletou. Minimálně tím naštvete půlku Organizace."

„To je pravda," loudí ze sebe skoro až zákeřný úsměv. „Pošlu jim dopis s tím, že jsem jim přetáhl už pátého člena. Budou rádi."

Ti tři nakonec zůstávají, ale přesouvají se do výcviku k rekrutům. Až na Bellu, jelikož má zraněné rameno. Jakmile bude v pořádku, zařadí se do výcviku. Do té doby bude na základně vypomáhat tak, aby jí to neublížilo ještě víc a zároveň se od nás držela co nejdál. Což je to nejlepší řešení. Chvíli jsem se bála, že by ji šoupli na místo, kde máme pokoje i my. Znamenalo by to, že se musím přestěhovat k Melanii a to by se zase nelíbilo Jeremymu. Poslední dobou přespává u ní většinu nocí. V jednom pokoji bych s Bellou nezůstala, ani kdybych dostala zaplaceno. Díky bohu je všechny budou držet dál od nás všech.

Další den ráno mě Barrows veze do hospice, abych vystřídala Rosse. A všechno to na mě zase padá.

Člověk se může ptát, jaké to je, vidět člověka, který se vám začíná sypat před očima. Každý by odpověděl jinak, ale zároveň všichni stejně. Je to peklo, drtí vás to a trhá zevnitř takovým způsobem, že to skoro až bolí. Snažíte se být stateční a všechnu tu bolest si vyléváte v noci do svého polštáře. A ráno zase pokračujete v popírání faktu, že to nemůže skončit smrtí, i když to nikam jinam nesměřuje. Je to pocit, jako by vám do žil kapačkou pouštěli jed a s každým dnem zvyšovali dávku, která vám víc a víc tráví duši. Pocit, že vám hoří vnitřnosti kdykoli se na dotyčného podíváte, ale není představa. Je to ta největší bezmoc, jakou jsem dosud poznala – dívat se a vědět, že s tím nic nezmůžete.

Včera byla Selorse veselá a nadšená. Dneska je to pravý opak. Jenom leží zachumlaná v peřinách, nechce jíst, pít, malovat, prostě nic. Jenom zírá do zdi a mlčí, nebo brečí a chce Jhonase.

Selorse umírá jinak než její bratr. Dá se říct, že on zemřel rychle a dlouho ho nic nebolelo. Ona se ale mění ze dne na den. Během těch pár týdnů, co jsem ji viděla v nemocnici poprvé, hodně zhubla. Tvář má nateklou od všech možných léků proti bolesti, pod očima velké tmavé kruhy, protože špatně spí. Její kůže je skoro průhledná.

Pohled na tak nemocného člověka bolí, i když je to zdánlivě nemožné. Vysává to z nás veškerou energii a nejvíc se to podepisuje na Jacobovi. Dokud je na tom Selorse vcelku dobře, zvládá situaci poměrně dobře. Jakmile se ale její stav zhorší, jde to s ním z kopce.

Za týden Selorse vypadá, jak kdyby nikdy nemocná nebyla, a mně začíná svítat naděje. Jako by ji najednou všechno přestalo bolet. Přitom mi Jake vypráví, jak celou noc jen zvracela, plakala a dožadovala se Jhonase. Zvedli jí dávku léků a zdá se, že nová a energií nabitá Selorse je výsledek. Jde už jenom o to, aby lékaři mezi tu malou holčičku a bolest postavili co největší stěnu.

A pak se najednou horská dráha překlopí do fáze, kdy nabere neuvěřitelný spád směrem dolů. Metastáze v plicích jí zabraňují dýchat, musí jí pomáhat přístroje. Pláče, přestává komunikovat se mnou i s Rossem. Kvůli metastázím v mozku už dvakrát upadla do bezvědomí.

Celý týden zůstávám s ní a Jacobem já, aniž by mě Ross vystřídal. Nechci. On se sice zvládne postarat o Selorse, ale o Jacoba už ne. On ho neobejme, neřekne mu poslední slova útěchy, která už říkám jenom z principu, ne proto, že bych je cítila.

Ten tlak je obrovský.

Jednu noc mě Selorse probouzí, celá veselá s tím, že už je jí dobře a chce si hrát. Oči mě pálí od únavy, ale nejde říct ne. Vím moc dobře, co tohle střídání stavů znamená. Jeden den je veselá a plná energie, další zase jen pláče a nezvedne se z postele.

Ráno mě jde vystřídat Ross, protože to nezvládám. Celý svět se mi motá kvůli nedostatku spánku, ale psychická zátěž je daleko horší. Stačí jenom sejít dolů do vestibulu, kde na mě čeká Phil. Odveze mě na základnu, možná mi i trochu uleví. Já si popláču, vyspím se a budu se zase moct do nemocnice vrátit.

Ještě před odchodem se ale zastavuju, protože do pokoje přichází lékař se smutnýma očima. Potvrzuje přesně to, co si myslím už týden.

„Je mi to moc líto," vzdychá. „Selorsina nemoc je v poslední fázi. Je jí dobře a vypadá, že ji nic nebolí a najednou se všechno obrátí, nespí, má záchvaty. A pak je jí zase dobře. Její tělo vypovídá službu. Konec nejspíš přijde velmi brzy." V očích se mi začínají sbírat hořké slzy, ale zvládám je rozmrkat. Jacob přikyvuje, ale myslím, že nikdo není dost připravený na takovou krutou pravdu. Věděli jsme, že to přijde, ale stejně mi připadá, že je to moc brzy.

Ten stav a-lá horská dráha znamená jediné. Odpočítávají se dny a hodiny do chvíle, než ta odporná nemoc zastaví její srdíčko.

Je to jeden z nejvíc zničujících pocitů na světě.

A já myslela, že se vážně uzdravuje. Já hloupá se už chtěla radovat, že přeci jenom bude všechno dobré.

Ale ve skutečnosti je to jen předzvěst blížící se smrti.

Nasedám do auta a schovávám si obličej do dlaní. Všechno to, co jsem do teď před kluky a Selorse zadržovala, najednou povoluje a já mám chuť brečet, křičet a rozmetat na kusy všechno. Proklínám celou Organizaci, nemoc samotnou, všechny Bohy na světě, sebe. Dala bych život za odpověď, proč někdo tak nevinný musí tolik trpět před tím, než odejde. Proč si musí procházet takovou bolestí?

Phil mi pokládá ruku na rameno a konejšivě mi ho tiskne. Zároveň cítím, že se na mě snaží zapůsobit svou schopností a odehnat ze mě všechny ty chmury a zármutky, ale tentokrát to nefunguje tak dobře jako kdykoli jindy před tím. Cítím spíš otupění, než úlevu.

„Nebude to trvat moc dlouho," šeptám tiše, aby mi neselhal hlas.

„A jak je tobě?" stará se.

„Ani mně to nebude trvat dlouho."

„Než co?"

„Než mě to roztrhá na kusy."

Následujících pět dní je těch nejnáročnějších v mém životě. Jedu na zásoby energie, které ani nemám. To, co se děje, neničí jen mě. Ale i Jacoba a Ross poslední dobou taky vypadá čím dál tím víc zadumaně. Ani se mu nedivím, musí v Selorse vidět svou malou sestru, i kdyby nechtěl.

Pokaždé, když vcházím do jejího pokoje, mi po zádech přebíhá mráz. Musím se pořádně nadechnout a obalit svoje srdce tvrdou skořápkou, která nepustí ven jedinou emoci. A ty úsměvy. Usmívám se, i když mám v očích slzy. Čtu jí pohádky z knihy, i když jim nejspíš nerozumí, a mně se u toho třesou ruce i hlas.

Každá minuta strávená u její postele bolí a ta bolest jen roste a roste.

Selorse se mnou včera „nepromluvila" ani slovo. Jen ležela schoulená do klubíčka mezi všemi těmi hadičkami, které ji napůl drží při životě, třásla se a dokola si mumlala nějaká slovíčka – islandsky. Několikrát dokonce padlo i Jhonasovo jméno. Jacoba nepoznala, nevěděla, kdo je. Mlčeli jsme.

Když mě šestý den veze Phil do nemocnice, je nádherně, příroda kolem nás září. Včera na tom byla zle. Může se stát, že dneska se bude vesele vyptávat, kdy vyrazíme na výlet a já skutečně přemýšlím o místě, kam bychom ji s Jakem mohli vzít, jakou zmrzlinu bych jí mohla koupit.

Jenomže na zmrzlinu už nikdy nedojde.

To mi dochází přesně ve chvíli, kdy mě Phil následuje ven z auta. Vždycky mi jen zastaví před nemocnicí a počká, až zajdu dovnitř a odjede. Dneska ale tiše kráčí za mnou a já přidávám do kroku, abych sebe i jeho vyvedla z omylu, že je to jenom špatný pocit.

Vím, co se děje. Ale nechci si to připustit.

Veškerá moje naděje uhasíná ve chvíli, kdy spatřuju Jacoba, který sedí před Selorsiným pokojem, oči zavřené, ale přesto se z nich dere jedna třpytivá slza za druhou.

Sedám si k němu a pevně ho objímám.

„Už ji nic nebolí," vydávám ze sebe a snažím se, moc se snažím, abych se nerozplakala. „Už jsou zase spolu."

 Věnováno všem, kteří kdy přišli o někoho milovaného. ♥