Jako první mě napadá, že nás Jackson všechny prostě postřílí, ale vzápětí se uklidňuju tím, že si to nemůže dovolit. Ani on není tak velká ryba, aby mu něco tak velkého prošlo. Ross nás všechny popohání směrem od haly. V hlavě se snažím zjistit, jak na tom naše malá skupina je. Ross, Colton a Jacob se umí prát. Markus bezpochyby taky, ale je momentálně vzteky bez sebe. Seth se dle barvy jeho obličeje necítí moc dobře. Já s Matthyasem jsme asi největší slabina, ale zároveň už ani my nejsme tak bezbranní jako na začátku. Naopak. Kdybychom měli za sebou víc podobných situací, pravděpodobně bychom byli my ti nejvíc nebezpeční.

Jackson nenechává nic náhodě. Nevím, jestli od Coltona čekal nějaký podraz, nebo chtěl mít prostě jen jistotu. Ale čtyři chlapi, kteří se vynořují ze zapadlé uličky, nečeká nikdo. Kluci na to malé překvapení reagují hned, neváhají a vrhají se na ty muže, jako by to byla jen hra.

Já se s tím šokem vyrovnávám pomaleji. A proto si taky pozdě všímám dalšího muže, který mě popadá za kapuci a snaží se přitáhnout si mě k sobě blíž. Reaguju automaticky a dávám mu ránu loktem do obličeje. Je to spíš šťastná náhoda, než cílený zásah.

Chlap na chvíli sevření povoluje, ale hned na to zase zesiluje a tentokrát už se mu daří mě stáhnout k sobě. Omotává mi ruku kolem krku, aniž by se mi snažil nějak ublížit. Ross moje problémy registruje prakticky okamžitě.

Tentokrát ne, rozhoduju se v duchu. Dneska si pomůžu sama.

Zaměřuju se na mužův mohutný stříbrný řetízek. Nejspíš by mě to nenapadlo, ale jak mě drží, má povytažený rukáv. Chlap si rychle všímá, že jeho náramek začíná být horký, ale nutí ho to akorát přidat na síle svého sevření. Ale jen do okamžiku, kdy je kov tak rozpálený, že mu začíná pálit ruku. Odstrkuje mě od sebe a snaží se ze sebe žhavý náramek sundat.

Očima kontroluju situaci a zaměřuju se na Matthyase. I on se nachází v podobně špatné situaci, jako já před chvílí, ale on si nenechává ujít příležitost. Ten, který ho drží, se bez varování sváží na zem a začíná vykašlávat vodu. Vytéká mu i z nosu a mně přebíhá mráz po zádech z představy, že by ho můj bratr klidně mohl utopit, kdyby chtěl.

„Mám toho dost." Je to zase Jackson, jehož hlas nás nutí se ohlédnout. Seth klečí na zemi před šéfem zdejšího podsvětí a Jackson v jedné ruce svírá zbraň. Všechen pohyb se zastavuje.

Potom, co provedl Mitchovi, je schopný všeho. Ale takhle na ulici? Vždyť tu musí být kamery, napadá mě. Jenže hned na to mi dochází, že kamery nejsou problém. Stačí podplatit správného člověka. Svědkové už tak poddajní nejsou.

„I po tom, co se stalo Mitchovi, si mě chtěl podrazit?"

„Seth s tím nemá nic společného," přichází Colton trochu blíž ke svému bratrovi a k chlapovi, který se mu pokouší zničit život.

„A já si myslel, že ti na něčem záleží. Neměl jsi v úmyslu vyhrát už od začátku, co? Jenom jsi se mnou chtěl vyjebat." Jacksonovi muži se stáhli více ke svému šéfovi a zdá se, že se jim nechce znovu útočit. Jeden z nich si nepochopitelně popálil ruku a ten další se málem utopil. Zbytek si uvědomuje, že nestojí jen proti pár dětem. „Co mám sakra udělat, abych ti ukázal, že nejsem ten správný člověk, se kterým si máš zahrávat? Nechat tu nějakou mrtvolu?!" Zvuk náboje, který zapadá do komory, znám. Jenže tentokrát je to Seth, který je v ohrožení života. „Jeho? Nebo snad někoho jiného?" zvedá zbraň a míří na Jakea.

„Nech mé syny na pokoji."

Cizí hlas, za kterým se všichni otáčíme, je chladný. Mezi námi se objevuje vysoký muž, který mi připomíná o pár let mladšího ředitele Nicholse. Je to Coltonův táta.

Jackson se začíná usmívat. Najednou mám pocit, že mu na penězích nezáleží. Ví, že se schyluje k něčemu, co nikdo z nás netuší.

„Dobře," souhlasí a poplácává Setha po rameni. „Jen jdi." Seth chvíli nevěří svým uším, ale jakmile mu dochází váha slov šéfa podsvětí, vyskakuje na nohy a přesouvá se k nám. Vypadá, že bude každou chvíli zvracet.

„Markusi, jdeme," nařizuje. Bodá mě u srdce za Coltona. Jeho otec ho naprosto ignoruje. Chce jenom dostat do bezpečí Setha a Markuse. A Jackson to ví.

„Nezapomněl jsi na někoho, Paule?" zubí se Jackson zákeřně.

„Ne, já myslím, že ne. Mám jen tři syny," prohlašuje ledově, aniž by Coltonovi věnoval jeden jediný pohled. On to myslí naprosto vážně.

Lapám po dechu a nejsem sama. Matthyas vedle mě třeští oči a Ross zatíná ruce v pěst. Vyvedení z míry jsou i Jacksonovi muži. Nikdo nechápe, jak otec svého dítěte něco takového může říct.

Všeobecný šok přerušuje hlasité zazvonění telefonu. Jacob kontroluje svůj telefon a stoupá si před Coltona.

„Právě mi přišla faktura, odeslal jsem vám na účet přesně to, co chcete. Tak odvolejte tohle směšný divadlo," oznamuje Jacksonovi. Je to vážně možné? On nám zase zachraňuje zadky, nejspíš to je jediný člověk, který přemýšlel víc dopředu a vymyslel pro případ nouze nějaký plán.

„A ty jsi sakra kdo?" rozčiluje se Jackson. Surová radost z rodinného setkání ho přechází.

„Zkontrolujte si účet a vypadněte," vrčí Jake. Přichází k němu skoro až na metr a podává mu svůj telefon.

„Jenže já nechci tvoje peníze, ale..." Jacobovi nejspíš praskají nervy. Jeho telefon dopadá na zem, popadá Jacksona za límec a přiráží ho k plechovému kontejneru, až se ozývá zadunění. Najednou je to Jackson, kdo je v ohrožení, protože Jake má svou vlastní zbraň. Výcvik v Organizaci nese svoje ovoce. On se prostě s ničím nepáře. Naši kluci z ostrovů jsou zvyklí zbytečně neubližovat. Jeho učili opak. Napáchat co nejvíc škod.

„Ať se jedna z vašich goril podívá na ten účet. Dochází mi trpělivost." Nikdo další buď zbraň nemá, nebo ji nechtějí vytahovat. Každopádně se Jacksonovi muži tváří dost zaraženě, takový vývoj událostí nejspíš nečekali. A ani toho teď moc nemůžou podnikat, jelikož jejich šéfa ohrožuje náš kamarád.

„Zničím tě, chlapče. Kolik ti je, proboha? Nestřelíš mě," vysmívá se mu Jackson.

„Kolikrát já tohle už slyšel." Jacob ho znovu bere za límec velmi drahého kabátu a obrací ho, takže tentokrát je ke kontejneru připlácnutý obličejem. Náš kamarád z kapsy vytahuje menší nožík, se kterým lidi chodí na houby, a bez milosti mu ho vráží zezadu do ramene. Jackson bezmocně vykřikuje bolestí.

„Mám moc rád předehry, tohle je jedna z nich. Pak na to vlítnu," sděluje mu Jake výhružným hlasem. V duchu děkuju bohu, že je na naší straně. „Nebudu se opakovat."

„Ty malej hajzle," sípe Jackson a Jake nožíkem trochu kroutí. „Zkontrolujte to někdo!" Jako první se na nějakou akci zmáhá vysoký hromotluk. Svým telefonem se dostává na stránku, odkud se dokáže přihlásit na bankovní účet svého šéfa. Legální účet.

„Nadiktujte mu identifikační číslo a heslo," přikazuje Jake. Jacksonovi se samozřejmě nechce, ale našemu kamarádovi stačí jen maličko zavadit o nožík a zraněný muž ze sebe sype jedno číslo za druhým.

„M-má pravdu, pane," potvrzuje gorila s obličejem člověka.

„Drobné si nechte," syčí Jacob a vytahuje nůž z Jackosnova ramene. Ten se hroutí na zem, ale jeho muži mu rychle pomáhají na nohy. Přesně tomuhle se Colton chtěl vyhnout, proto šel zápasit. A stejně to končí tím horším ze způsobů.

„Najdu si tě!" vyhrožuje Jakeovi. „Udělám ti ze života peklo." Je tak vytočený, ale přitom bezmocný. Přišel o zbraň i o svou čest. Proto velí k ústupu a najednou je ulice o něco prázdnější.

„Jdeme," vzpamatovává se i Paul.

A Colton ožívá.

„Počkej."

„Co chceš?" otáčí se na něj jeho otec. „Zničil si naši rodinu, zmrzačil Mitche. Drž se od nás dál."

Colton mi prozradil, že vinu za smrt svého bratra Connora připisuje hlavně svému otci.

„To kvůli tobě je Connor po smrti!"

„Komu ten kluk chybí?" rozhazuje Paul rukama, v očích nema jedinou známku po emocích. Znovu cítím píchnutí na hrudi, ale nejsem sama. Colton vypadá, jak kdyby mu někdo právě vyrval srdce z těla. Markus se začíná mračit a Seth jen nechápavě těká očima mezi svým otcem a bratrem. „Nebyl jako my. To máš po něm?" natahuje ruku a strhává mu řetízek s křížkem z krku. Chvíli si přívěsek prohlíží, pak se napřahuje a zahazuje ho daleko za nás. „Žádnej zasranej bůh neexistuje." Chce se mi nad tím vším brečet.

Colton pár vteřin stojí úplně bez dechu. Ale sbírá v sobě sílu pokračovat v tom, co Jackson začal.

„Jak jsi ho tam mohl poslat?" ptá se tichým hlasem plným bolesti. Chytám Matthyase za ruku a on mi povzbudivě tiskne, ale nepomáhá to. Nepomáhá nic.

„O čem to sakra mluvíš?!" ozývá se Markus, pouští Setha a přichází k nim blíž. Tohle bychom vidět ani slyšet nejspíš neměli. Ale Coltonovi je to už nejspíš jedno a jeho otci a bratrům tuplem.

„Cos jim řekl?" chce vědět Colton po svém otci. Paul mlčí, jen tam tak stojí, jako by se nic nedělo. A Coltonovi to dochází. „Neřekls jim to."

„Co nevíme?" vydechuje Seth.

„Jdeme," obrací se Paul ke Coltonovi zády.

„Co se stalo?" dotírá Markus dál, protože vidí, že je něco špatně.

„Den před zápasem jsem si při tréninku zlomil ruku. On mi řekl, že se zápas zrušil, ale poslal tam místo mě Connora." Poslední věta už je pronesená zvýšeným hlasem. Láme mi srdce vidět, jak si Colton zuřivě utírá tváře od slz. „Nikdy ses nesmířil s tím, že neskákal, jak ty jsi pískal. My všichni jsme to dělali, on ne."

„Tvrdil jsi, že si zlomil ruku schválně, protože se bál nastoupit. Řekl jsi nám, že Connor chtěl nastoupit," vrčí Markus temným hlasem směrem ke svému otci.

„Šel do toho jenom proto, že mu za to slíbil vysokou," uvádí Colton na pravou míru. Celý se třese, nejraději bych ho objala.

„Tebe snad někdy zajímalo, co s Connorem je?!" zvyšuje hlas i Paul, tentokrát cílí na Markuse. Kam se hrabe celá Organizace. I oni jsou více lidi než tenhle... člověk.

„Donutil jsi nás nenávidět Coltona, přitom jsi to celé zorganizoval ty!" Markus je vzteky bez sebe a já jsem jednou za jeho vznětlivý a útočný charakter ráda. Seth se sotva zmáhá na slova a Colton asi nevěří svým uším. Všichni bratři byli zatažení do lží svého otce. Po letech konečně ta bublina praskla.

„Věříš jemu?" ukazuje Paul na svého nejmladšího syna. Markus se na chvíli zaráží. Tolik let Coltona nesnášel. A teď si má vybírat mezi otcem a někým, komu dával vinu za smrt jednoho z členů rodiny. „Potom, co na mě zavolal policii?"

„Udělal bych to taky," promlouvá tichým hlasem Seth.

„Zítra si přijedu pro věci," oznamuje Markus a tím pečetí svou odpověď na Paulovu otázku. „Nebudu s tebou v jednom baráku už ani minutu." Paul právě dostal ránu, a ne jednu. Právě ztratil i Setha s Markusem, Mitch se dozajista nezachová jinak, až se dozví, co za lži jim jejich otec navyprávěl. Jejich rodina se právě rozpadla na kousíčky. Ale o to snadněji by bratři mohli spravit vztahy mezi sebou.

Markus sleduje svého otce, aby mu naznačil, že každé svoje slovo myslí naprosto vážně. A Paul se po pár vteřinách vzdává. Věnuje Coltonovi poslední nenávistný pohled a se svěšenými rameny se vzdaluje od své rodiny.

„Tak, a teď se jdu ožrat," otáčí se na nás Markus. Seth na vyjádření souhlasu jen přikyvuje a čekají na vyjádření Coltona.

„Ne, já... uvidíme se jindy," souká ze sebe. „Moje číslo máte. Rossi..."

„Jdi, postarám se o to," uklidňuje blonďák svého kamaráda. Colton vděčně přikyvuje a rychle mizí ve tmě. Sám, zlomený a smutný, ale nejspíš si potřebuje utřídit myšlenky. Markus se Sethem se s námi stroze loučí a z tolika lidí, co tu bylo před chvílí, zůstávám jen já, Matthyas, Ross a Jake.

„Taky bychom mohli vypadnout," ukazuje nám Jake řetízek, který zvládl najít. Colton bude mít určitě radost, až se mu vrátí.

**

Čas s sebou bere dlouhé dva týdny, během kterých přestalo pršet asi na hodinu.

Pozdě večer se vrací Phil. A vypadá hrozně. Bez energie, bez nálady. Když mu pak vyprávíme, co všechno jsme během jeho nepřítomnosti stihli, vypadá to, že nás neposlouchá. Nemám nejmenší tušení, kde byl a on nám to neřekne. Ale viditelně se to na něm podepsalo. V jednu chvíli se té menší schůzky účastní i Barrows. Je v obličeji celý rudý a vypadá, že něco rozbije. Teda spíš někoho. Nebyla šance, že si doktoři nevšimnou, že týdenní zásoby morfia zmizely. Pak se jen stačilo podívat na kamery. Ross to celé bere na sebe a já čekám, že se Phil rozčílí a za trest nás pošle obíhat základnu. Ale on to přechází jen s varováním, že příště se nic takového opakovat nebude. Mám neblahé tušení, že se to týká Afghánistánu, ale neptám se, dokud nejsme sami. A on mi bez zbytečného přetvařování potvrzuje moje obavy. Veškerý kontakt s Afghánistánem a našimi vojáky byl přerušen. Z neznámých důvodů, ale na těch nezáleží. Důležité je, že o malé skupině, ve které je i Samuel, nikdo nic neví.

Ten den odcházím od následovníka s náladou na bodě mrazu. To, že Colton o sobě nedal pořádně vědět, ničemu nepřidává. Ani Jake, který se vždycky vypaří, když se zeptám na Jhonase nebo Selorse. Ani Daniel, který svými experimenty se svou mocí dohání celou základnu k šílenství. Drtivá většina zdejších zaměstnanců nemá tušení, co se děje a už se schylovalo k tvrdému řízení se společností, která dodává základně elektřinu. Díkybohu včas všechno zarazil Phil a pořádně Danovi vysvětlil, že si hrát může, ale jen když bude s Barrowsem nebo s námi. V jeden okamžik byl Barrows z brášky tak na nervy, že mu do rukou vrazil cvičnou paintbollovou zbraň, zařídil mu helmu a vzal ho s sebou na výcvik rekrutů. Trestal každého, kdo své kliky nebo dřepy flákal a Danovi se to samozřejmě moc líbilo. Od té doby se cítí jako král světa.

Kromě Samuela si dělám strach i o Coltona. Ross sem tam řekne, že je v pohodě, ale nevěřím, že spolu komunikují. Myslím hlavně na to, aby si nechtěl od všech těch emocí ulevit pomocí drog. Už stačilo to, že se uchýlil k morfiu i za cenu vyvolání závislosti. Při troše snahy a podvodů by si ho určitě dokázal sehnat. Na druhou stranu mu věřím, že to neudělá. Už jenom kvůli Mitchovi. Během dlouhého dumání nad tím, jak se bratři asi mají, mi došla další děsivá alternativa budoucnosti. Možná se rozhodne zůstat s bratry a na ostrovy se s námi nevrátí. Ohledně tohohle si přijdu jako sobecká mrcha, protože chci, aby zůstal s námi. Pak ale doufám jenom v to, že se rozhodne zůstat v Londýně se svou rodinou. Děti hvězd už dávno nejsou jeho prioritou, když se má teď kam vrátit. A já mu to ani v nejmenším nemůžu vyčítat. Ale mám Coltona ráda a bohatě mi stačí, že se mi stýská po Samovi. A nejde jenom o mé pocity. Na Coltona se můžeme spolehnout všichni. Za to, že zápas vzdal ve prospěch Jhonase, ho nesmírně obdivuju. Musel vědět, že po nás Jackson vyletí hned, jakmile se ocitneme venku. Vědomě nás všechny zatáhl do nebezpečí a určitě si to tisíckrát vyčetl. Ale udělal, co je správné. A to je Colton. Nechci se s ním loučit.

Je toho moc. Člověk by chtěl napravit celý svět, nebo alespoň vyřešit problémy svých přátel, ale nejde to. Ne tak, jako bychom si přáli. Přesto je tady někdo, kdo se dokáže dokonale vžít do toho, co se děje Jhonasovi. A mohl by mu pomoct vyrovnat se s jeho situací.

Proto teď stojím před pokojem, kde je ubytovaný Ross a chystám se zaklepat.

Asi už potřetí.

Vždycky mě ale opustí odvaha.

Budu mu muset přiznat, že vím o jeho minulosti, aniž by mi to řekl on sám. Což není zrovna zdvořilé.

„Vyžer si to," peskuju sama sebe a konečně se nutím zaklepat. Mám chuť vzít nohy na ramena.

Blonďák je trochu překvapený, že mě vidí.

„Můžu s tebou o něčem mluvit?"

„Jasně," ustupuje mi z cesty. Všímám si, že má na sobě oblečení na ven, nejspíš se chystal běhat. Sedám si na židli a začínám litovat toho, že jsem tu. Ještě hned na to si vzpomínám na Jhonase a nabírám tu trochu odvahy, kterou potřebuju.

„Já..." Do háje. „Nevím, jak začít."

„Nekoušu," ušklíbá se.

„Budeš se zlobit."

„Na koho?" sedá si na svou postel. Nejraději bych se šla zahrabat.

„Na Coltona. A na mě."

„Nebudu," ujišťuje mě. Kdybych ho neznala, nevěřila bych mu.

„Víš, proč Colton vzdal ten zápas?"

„Ne, ale asi k tomu měl důvod." Ross popírá úplně všechny zákony lidské povahy. Jeho kamarád se vzdal kolo před finále a jeho nezajímá, proč. Jenom věří, že měl k tomu Colton dobrý důvod.

„Ten kluk, proti kterému Colton zápasil, byl chvíli na ostrovech. Určitě si vzpomeneš. On má malou sestru a ona je nemocná." Blonďák přikyvuje na znamení, že mě poslouchá. Ani se nehne, ale jeho tmavě modré oči začínají jiskřit, jako by si myslel, že na něj šiju nějakou boudu. „Selorse nejspíš umře..."

„A tys za mnou přišla, protože jsem na tom byl stejně," přerušuje mě. Jsem ráda, že to říká místo mě, přesto pozorně sleduju, jak zareaguje. Už mu došlo, že o jeho sestře vím, aniž by mi to řekl on sám.

„Omlouvám se. Nechci ti to připomínat, nevím, proč mě něco takového napadlo."

„Asi proto, že ti na nich záleží," pronáší mírným hlasem a mně se ulevuje. Není naštvaný.

„Zítra pojedeme s Jacobem do nemocnice."

„Přidám se, stejně jsem se chtěl podívat po Coltonovi."

„A chce, abychom ho hledali?" ptám se.

„To nevím. Ale ujistit se, že to zvládá, bychom se měli."

**

Jacob se snaží řídit tak, abych si nemohla stěžovat. Hrozně by mě zajímalo, jestli má vůbec legální řidičák. Jednou se ho na to budu muset zeptat.

„Kde jsi vzal ty peníze pro Coltona?" chci vědět.

„Ukradl je," krčí rameny.

„Komu?"

„Organizaci."

„Jak jsi mohl vědět, že je nakonec bude potřebovat?"

„Jasně, že nevěděl," vzdychá a tváří se, že ho unavuje odpovídat na otázky, které jsou naprosto jasné. „Ale hned, jak se ten problém objevil, jsem se dohodl s Philem, že to udělám. Nikdy není na škodu mít otevřený zadní vrátka. Kdyby Colton vyhrál, nikdy bych je nepoužil. Nakonec se účet Organizace celkem hodil."

„Nepřijdou na někoho zpětně?" Díky Matthyasovi vím, že na internetu prakticky nikdo není nedohledatelný. Jen si myslíme, že jsme anonymní. Ale není to pravda. Stačí pár kliknutí a ti správní lidé o vás budou vědět všechno. I to, odkud jste se jim nabourali na účet a z jakého počítače.

„Hele, oni budou hned vědět, že jsem to udělal já. Nechal jsem jim vzkaz. Ale neví, kam jsem ty peníze uložil a maximálně si došlápnou na Jacksona. Což nebude na škodu."

Před nemocnicí zastavujeme asi o deset minut později. Jacob se automaticky ohlašuje na recepci a odvádí nás do patra dětské onkologie. Musel tady být už několikrát, protože ví přesně, kam jde.

Jhonase vidím už zdálky. Sedí na jedné z těch nepohodlných plastových židlí před jedním z pokojů a vypadá to, že podřimuje. Musí být vyčerpaný, fyzicky, ale hlavně psychicky. Na druhé židli vedle něj je kelímek s kávou, ale nápoj je dávno studený. Na rukách má pár šrámů, ale jinak to vypadá, že finále zápasů mu vůbec nic neudělalo. Vyhrál. A Selorse se bude stěhovat do hospice, jen se ještě neví kdy.

„Jhonasi," dotýká se Jake jeho ramene. On ztěžka otevírá oči a nechápavě se rozhlíží. Rychle se oklepává, protírá si oči a narovnává se.

„Nic neříkej," žádá ho Jhonas.

„Jak jí je?" neposlouchá ho Jake.

„Má chronickou myeloidní leukémii. Jak myslíš, že se sakra má?!" vyjíždí Jhonas hned. „Promiň. Ona si neuvědomuje, co se děje, bere to celkem v pohodě," pokračuje dál tiše.

„Co ta transplantace?"

„Její tělo mojí kostní dřeň odmítlo, přišlo se na to pozdě," kolísá mu hlas. „Navíc má metastáze v mozku a plicích. Ona prostě..."

„Dáme si kafe," pomáhá Jake svému příteli na nohy. „Lori s Rossem u Selorse chvíli počkají. Pojď." O nemocech jako takových moc nevím. Zato vím, že typ, jakým trpí Selorse, je ten nejagresivnější a tak náhlý, že se často nedá nic dělat. Je to tichý vrah. Celé měsíce se nic neděje a najednou už je pozdě. Na hrudi začínám cítit smutek těžší než olovo.

„Jdeme?" ukazuje Ross na dveře.

„Nejspíš ti nebude rozumět, neumí anglicky. A nemluví." Blonďák přikyvuje a oba tiše vstupujeme do pokoje.

Selorse kouká na nějakou kreslenou pohádku v televizi, ale její oči začínají zářit, když spatřuje Rosse, a pak i mě. Pamatuje si, jak jsme se setkali na ostrovech, nejspíš si vzpomíná na společné obědy. Pomocí znakové řeči mě zdraví a já jí pozdrav oplácím. Snažím se nevšímat si, jak moc je bledá a že nemá žádné vlasy. Pohled na ni bolí.

Nechápu, jak to, že Jhonas funguje. Ale asi to tak má být. Ona je jediná, kdo mu zbyl a každý den sleduje, jak umírá, jak se mu rozpadá před očima. Možná se člověk v určité části bolesti a zoufalství zasekne a je schopný pokračovat ve všem, co pro něj bylo normální. Jenže všechny ty zadržované emoce ho pak semelou jako tsunami. Dusí to v sobě kvůli ní. Co bude pak? Pak ho ta vlna stáhne pod vodu a utopí.

Beze slov Selorse říkám, že Ross je můj kamarád a ona mu věnuje žraločí úsměv. Netrvá ani dvě minuty a ti dva si spolu hrají, jako by se znali věčnost. Nevím, jak to Ross dělá, ale Selorse ho okamžitě považuje za svého nejlepšího kamaráda a dovádí s ním, jako by byla zcela v pořádku. Co mě ale vyvádí z míry je to, že se Ross pokouší znakovat. Chtěli se to s Coltonem naučit kvůli mně, ale teď se mu taky hodí. Já sloužím spíš jen jako překladatelka, když dochází ke komunikačním kolizím, jinak se nezapojuju. Mně stačí sledovat je a nepřemýšlet.

Je to skoro půl hodina, když se Jake s Jhonasem vrací.

„Nazdárek!" zdraví ji Jake s veselým úsměvem na rtech, podává jí čokoládovou tyčinku a přikládá si ukazováček ke rtům, aby nikomu nic neříkala.

„Za týden ji budou převážet do hospice, dám ti ještě vědět," sedá si Jhonas do křesla vedle postele. Vypadá o něco líp. Ještě jí něco říká islandsky a Selorse vypadá ještě veseleji. „Těší se, až odsud vypadne. Nedivím se jí."

„Budeš v pohodě?" stará se Jacob.

„Jo."

„Jsem na telefonu."

„Jasně, mami," kření se Jhonas. „Díky. Ale už byste asi měli jít, nebo vás vyhodí."

„Drž se." Loučíme se s Jhonasem a Selorse a slibujeme, že se zase co nejdřív zatavíme. Myslela jsem, že zůstaneme o něco dýl, ale venku už je skoro tma. Vybrali jsme si špatný čas pro návštěvu. Zase se zastavujeme na recepci, abychom ohlásili, že odcházíme a snažíme se co nejrychleji dostat k autu, protože se venku spustil liják.

„Do prdele," slyším Jacoba klít, aniž bych postřehla, že je něco špatně. Při druhém pohledu na auto tu chybu vidím.

„Někdo vypustil všechny pneumatiky," konstatuje Ross a já si natahuju kapuci přes hlavu. Oba dva se rozhlíží kolem sebe. „Je to práce Organizace?"

„Jo," potvrzuje Jacob. „Možná bychom se měli rozdělit."

„Ani náhodou," odmítám okamžitě. „Víš, jak to dopadá, když se od skupiny někdo trhne? Blbě."

„Mám pocit, že jdou teď víc po mně než po vás, nerad bych..."

„Sklapni, vypadneme odtud pryč," přerušuju ho. Ross souhlasně přikyvuje. Určitě u sebe nemají zbraně. Kdo by si je k čertu bral do dětské nemocnice?

„Oni o nás vědí," prohlašuje Ross tiše, když se vydáváme směrem z parkoviště a pryč od nemocnice. Zmocňuje se mě nervozita a napětí. Ohlížím se a všímám si dvou postav, které jdou za námi. Může to být kdokoli, jenže moje paranoia a vypuštěné pneumatiky udělaly svoje. Rychlejším krokem procházíme klidnější ulicí a Jake stíhá zavolat Barrowsovi, že jsme nejspíš v problému. Opět.

Zacházíme do další ulice. Není slepá, ale zahrazená obrovským kontejnerem. Všude se povalují pytle s odpadky a hrozný zápach se line celým prostorem až k nám. Je k nevíře, jak málo času máme a jak snadno nás skřípli.

„Sem!" ukazuje Ross na jediné dveře v celé ulici a kope do nich. Povolují hned, nejspíš nebyly ani zamčené. Všichni zalézáme dovnitř a já vytahuju telefon, abych nám posvítila na cestu.

Nacházíme se v obrovském skladu stavebnických potřeb a všeho možného nářadí.

„Znáš je?" ptám se tichým, rozklepaným hlasem, když spěcháme co nejdál od vchodu do skladu. Nejspíš je to únikový východ.

„Je to můj otec osobně," oznamuje zachmuřeným hlasem a mně se začíná motat hlava. Ani Jacob není dokonalý robot. Panikaří, slyším to v jeho hlase. A já se mu nedivím. Se zrádci se vždycky zacházelo nejhůř, v jakékoli době, v jakékoli válce. Co jsem pochopila, on je momentálně tím nejhledanějším člověkem z celé Organizace, většina z nich si raději vyberou, že půjdou po Jakeovi, než po dětech hvězd. „Zhasni ten telefon." Roztřesenýma rukama ho poslouchám a uvažuju o tom, co můžeme. Naší největší výhodou je moment překvapení a nejspíš taky já. Jenže jak se mám bránit Jakeovo tátovi? Ano, každý zastává jiný názor na věc ohledně dětí hvězd. Ale nikdy jsem od Jacoba neslyšela, že by svého otce nenáviděl. Je to pořád jeho táta.

Dveře na druhé straně skladu se prudce otevírají a dovnitř vchází hned několik lidí.

„Najděte je," nařizuje silný hlas. Je mi hned jasné, že je to vůdce celé Organizace. Otec toho, který je všechny zradil. Dveře se zase zavírají a následuje rána do vypínače. Celý sklad zaplavuje ostré, bílé světlo. Na moment si dovoluju zavřít oči, a když je otevírám, Ross ukazuje na strop. Vím, co po mně chce. Představuju si, jak všechny žárovky pukají žárem a metají střepy po celé místnosti. Pár vteřin to trvá, ale celou halou projíždí vlna tepla, a pak se jenom ozývají zvuky tříštícího se skla, které cinká o betonovou podlahu. Členové Organizace hlasitě nadávají, jeden z nich dokonce bolestně zasyčel. Jsou v nevýhodě. Pokud rozsvítí baterky, budeme vědět, kde jsou. Sklad je veliký, je celkem slušná šance, že se mineme, pokud nebudeme spěchat.

„Přestaň si hrát na hrdinu, Jacobe! Zklamal jsi mě i celou Organizaci, několikrát. Ale pořád jsi můj syn. Chci si promluvit."

Jeden z kluků mě bere za ruku a pomalu táhne směrem dopředu. Kromě velmi skromného a tlumeného světla, které prochází skrze zaprášená úzká okna na druhém konci skladu, tady žádné další osvětlení není. Proto se pohybujeme velmi pomalu.

„Nechám tvoje kamarády jít," volá Jakeův otec, „když hned vylezete. Máš moje slovo, že se jim nic nestane, ať už jsou, kdo jsou."

Pár metrů od nás někdo zakopává a strhává s sebou nějaké plechovky, které s rachotem dopadají na zem. Celá se napínám. Jsou jen o uličku vedle.

„To jsem byl já," hlásí se nějaký poměrně mladý hlas.

„Udělej něco," šeptá mi Jake do ucha tak tiše, že ho skoro neslyším. Přikyvuju a tentokrát se snažím si představit, jak bundy všechny ve skladu začne požírat plamen. A to se taky děje. Naráz několik míst ve skladu začíná zářit jasnou oranžovou barvou a ozývá se pár výkřiků.

Tentokrát se nesnažíme být potichu a běžíme směrem ke vchodu, jak nejrychleji můžeme. Ross je u dveří první, za ním sem já a s malým zpožděním nás následuje Jake.

„Dlouho jsme se neviděli."

Vidět další pět nebo šest členů Organizace je pro mě zničující. Navíc mají zbraně a míří s nimi na nás. Jsou v ohromné přesile a velmi jednoduše zvládají přeprat Rosse i Jacoba. Ocitám se přitisknutá ke zdi a kolem zápěstí se mi utahují nějaké řemínky. Je to zvláštní situace. Ti lidé se víc než Rosse bojí mě. A já jejich strach naprosto chápu. Kdybychom našli druhý východ, celý sklad by nejspíš lehl popelem.

Na ulici se objevuje i zbytek skupiny, většina z nich má na některých místech seškvařené své bundy, ale žádná vážná zranění jsme jim nezpůsobila. Jsou spíš naštvaní než vyděšení.

„Lori Muelhauptová," přistupuje ke mně Jakeův táta. „Rád tě konečně poznávám osobně, tak dlouho jsme byli prakticky sousedé. Podal bych ti ruku, ale tohle malé opatření asi plně pochopíš." Obrací se ke mně zády, ale nezmáhám se na jediný pohyb. „Hned odtud mého syna odvezte." Jakea přidržují na místě tři muži a on dostává do ramene injekci. Brání se, ale marně. „Tyhle dva vyhoďte daleko za Londýnem, potřebujeme trochu času." Pak se zase obrací na mě. „Moc mě těšilo, Lori. Určitě se ještě uvidíme, tím jsem si na sto procent jistý. A teď pohyb!" Jake je tak malátný, že je až směšně snadné nacpat ho do auta. Mně zavazují oči, berou mi mobil, klíče i těch pár peněz, které jsme u sebe měla, a taky mě nutí nastoupit do auta. Dveře se za mnou zabouchávají a motor začíná vrnět. Srdce mi tluče až v hrudi, když se auto vydává nějakým směrem.

„Rossi?" špitám.

„Sklapni!" nařizuje mi hned řidič.

Můj mozek začíná vymýšlet věci, které mě děsí čím dál tím víc. Řekl, že se ještě jednou uvidíme. To by mohlo znamenat, že nás nechají na pokoji. Ale... proč by to dělali? Zní to směšně. Tak moc, že začínám mít strach o sebe i Rosse. Je to vteřinový záchvat úzkosti a já se ramenem pokouším sundat z očí pevně utažený šátek a zároveň nebýt moc nápadná. Trvá mi to asi patnáct minut, ale jakmile je šátek dole, zkouším se podívat z okna, abych zjistila, kde to jsme. Jenže nic než tmu nevidím.

Ve zpětném zrcátku zachytávám pohled spolujezdce.

„Zastav," velí spolujezdce a řidič dupe na brzdu. Ten kluk nemůže být o moc starší než Ross. Vystupuje a otevírá dveře od mého místa. Odtahuju se od něj co nejdál, ale stejně mě stíhá chytit za loket a přitáhnout blíž. Jenom marně hledám něco na jeho těle, co bych mohla rozpálit, jak bych mu mohla ublížit. „Co se domluvit?" navrhuje klidně. „Nechceme vám ublížit. Nebo spíš bychom neměli, ale týká se to hlavně tebe. S tebou má šéf ještě nějaké plány. On je ale pro naši věc úplně postradatelný," ukazuje na Rosse. I on má přes oči šátek a nejspíš i on schytal nějakou injekci. Vůbec se nehýbe. Řidič se na nás otáčí a s efektem poťukává na pouzdro od zbraně. „Tak co?" Nechávám ho, aby mi šátek zase vrátil na oči. „Hodná holka." A auto se zase dává do pohybu a já se neodvažuju ani pohnout. Ne, když vyhrožují Rossovi, který nejspíš ani není při sobě.

„Měls být diplomat," bručí řidič.

„Nechci mít průser u šéfa."

„To já taky ne, ale jak se dozví, když ho prostě odděláme?"

„Vykašli se na to. Mohla by udělat něco, čeho bychom pak mohli zatraceně litovat."

„Stejně je to na hovno. Kdybychom takhle zradili my, další šanci nedostaneme."

„Nejsi syn vedoucího Organizace, měl ses líp narodit." Mám pocit, že spolujezdec je z řidiče a jeho keců celkem otrávený. Jestli je někdo z těch dvou příčetnější, tak on.

„Mojí rodině se to nelíbí. Měly by pro něj platit stejný pravidla," stěžuje si dál řidič. „No tak, tebe to nesere?"

„Jake je můj kámoš."

„Byl, Calebe! Vždyť jim pomáhá."

„Sklapni, jo?" Caleb utíná rozhovor a následuje dlouhé ticho přerušované pouze předoucím motorem. Caleb mi dává maličkou kapičku naděje, když řekl, že Jacoba považuje za kamaráda i potom, co všechno Organizaci provedl. Jestli nás něco z téhle situace dostane, tak naše společné přátelství s ním.

Jedeme celou věčnost a já si ani za nic nemůžu najít pohodlnější polohu, aby mě tolik nebolely ruce. Navíc se mi začíná dělat špatně z toho, jak jedeme, a já nevidím, kam. Jen samé začátky a můj žaludek to nese dost špatně.

„Tady to stačí," promlouvá Caleb, když už se chci přihlásit o zastávku kvůli brutální nevolnosti. Neměla bych, ale jsem skutečně ráda, když se dveře otevírají a jeden z nich mě vytahuje na čerstvý chladný vzduch. Jen na moment si ulevuju, ale vzápětí začínám být znovu nervózní, když se z pevného asfaltu najednou přesouváme na měkkou rozblácenou půdu, která se mi lepí na boty.

„Tady to stačí," velí Caleb a nutí mě klesnout na kolena.

Všechny pochybnosti o tom, jak nám neublíží, vyplouvají na povrch. Cítím jemné škubnutí a má pouta povolují, takže mám zase volné ruce. Ale stejně se nehýbu, na to mám až moc velký strach. Co když celou dobu jenom hráli nějaké divadlo? Nevidím v příkazu Jacobova otce nás jen odvézt žádnou logiku. A ještě menší smysl mi dává nechávat nás naživu, i když řekl něco o tom, že se určitě setkáme. Ne, děkuji.

V tichu večerní krajiny je nabití zbraně podle mě až moc hlasité.

Krev mi tuhne v žilách, chci se rozbrečet a stát se neviditelnou.

„Jestli se pohnete, je po vás," varuje nás ten druhý. Čvachtavé kroky se vzdalují, až nakonec slyším bouchnutí dveří od auta a i to se svými zvuky mizí v dálce.

Váhám. Co když je to jenom past? Co když odjel jenom jeden z nich?

Když se nepodívám, tak to nezjistím.

Nejistě a velmi opatrně si z očí stahuju šátek. Všude kolem mě je hustá, neprostupná tma. Měsíc i hvězdy jsou schované za těžkými mraky a v okolí není nic, co by poskytovalo jakékoli světlo. Žádné lampy nebo blízká vesnice. Prostě... nic.

Zvedám se na rozklepané nohy a děkuju bohu za to, že oheň dokáže vytvářet světlo. Snažím se o co největší ohnivou kouli, která mi ukáže cestu zpátky na silnici, aniž by se mi vymkla z kontroly. Je to daleko těžší než kdykoli předtím, protože neustálý strach z té vší tmy kolem mě rozptyluje.

Po hlubokých stopách v bahnitém terénu se vracím zpátky k silnici.

Tmavá postava mě nejdřív děsí k smrti, ale rychle mi dochází, že je to jen Ross. Ze srdce mi padá obrovský kámen.

„Není ti nic?" starám se a popadám ho za loket, protože to vypadá, že sebou sekne o zem.

„To je tím sérem, co mi píchli," chytá se za hlavu. „Nechali ti něco?"

Život, poznamenává moje sarkastické já.

„Vůbec nic."

„Musíme se vrátit." To teda musíme. A velmi rychle. Pokud bude Barrows volat mně nebo Rossovi a ozve se mu šéf celé Organizace, bude na infarkt. „Můžeš posvítit trochu dál?" Jako na povel ohnivá koule vystřeluje k nebi a zase se vrací. Rozpadá se několik metrů před námi na desítky malých plamínků, které se po pár vteřinách vypařují.

Tolik k sebekontrole, sakra!

„Omlouvám se," vyhrkávám. „Ještě to nemám úplně v ruce." Podruhé už se nám daří zjistit, že v nejbližším okolí se nenachází žádná cedule nebo ukazatel, který by nám prozradil, kde přibližně jsme.

To nás vysadili na konci světa nebo co?

Starostlivě si prohlížím Rosse. Je celý bledý a očividně se mu dost špatně dýchá. Ať už mu píchli cokoli, očividně to utlumí i ty největší bojovníky. Nevím, jestli jde o přímý důsledek podání neznámé látky nebo o vedlejší účinky, ale blonďák nevypadá vůbec dobře.

„No, máme dvě možnosti," ukazuje Ross na cestu. Jedním směrem vede do lesa, do kterého nemám nejmenší chuť ani vkročit a druhý směr znamená jeden velký kopec.

„Nahoru?" navrhuju a on přikyvuje. „Můžeme chvíli počkat," nabízím mu, když si všímám, jak se vleče. Chudák, musí mu být hrozně.

„Ne," zamítá hned a nasazuje nekompromisní výraz. Samozřejmě, že ne. Odmítl by, i kdyby mu hoši z Organizace amputovali nohu. Nesnažím se mu nic rozmlouvat, prostě jen jdu vedle něj a snažím se namluvit sama sobě, že každou chvíli musíme narazit na civilizaci.

Jenže přichází zklamání. Ani na vrcholu toho kopce není nic, co by nám pomohlo s orientací. Na Rossovi je vidět, že mu v hlavě šrotuje, jak nás odsud co nejrychleji dostat, nebo se alespoň ohlásit na základnu, že nám nic není. Jenže moc možností nemáme, prostě se musíme dostat někam, kde budou lidé. Oba to víme, takže se vydáváme po cestě z kopce zase dolů.

Tohle bude dlouhá noc.

„Co čeká Jacoba?" pokládám děsivou otázku.

„Nic pěkného," odpovídá neurčitě, ale mě stejně mrazí v zádech. Jenom pomyšlení na to, že je ve společnosti svého otce, mě nutí přidat do kroku.

Ani ne za půl hodiny si musí Ross dát pauzu. Je mu čím dál tím hůř, ale nahlas nic neříká. Vidím to na něm. Nechávám rozhořet další oheň, abychom se alespoň trochu ohřáli. Jediným našim štěstím je, že zatím neprší. Ale ledový vítr je stejně otravný a vysilující.

„Bože," vydechuju při pohledu na první ceduli, na kterou narážíme.

Londýn – 105 mil.

Zdá se mi, že blouzním. Nemůžeme být daleko od města! Ale písmenka a čísla nejspíš nelžou. Přepadá mě hrozná bezmoc. Potřebujeme do Londýna a dát někomu vědět o Jacobovi, musíme mu pomoct. On nás zachránil tolikrát, nesmíme ho nechat v rukách Organizace.

„Za jak dlouho tam dojdeme?"

„Pěšky tak za týden." Samozřejmě je to sarkasmus, ale vyjadřuje tím to, na co myslím i já. Nutně si potřebujeme stopnout první auto, na které natrefíme. A to co nejrychleji, než Barrows vyhlásí celostátní pátrání.

„Vyber si auto, které zastavíme," rozhazuju rukama a pokračuju tak v té malé ironické hře.

„Třeba tamto," ukazuje na světla, která se blíží naším směrem. Konečně! Stoupám si přímo doprostřed silnice a modlím se, aby nás řidič viděl a zastavil. Nechci další hodinu nebo dvě trávit venku, kde neprojede další auto.

Řidič nám zajíždí ke krajnici a staví asi pět metrů před námi.

Ven nejistě vylézá žena ve středním věku a vypadá dost nejistě. Naprosto jí rozumím. Jsme cizí lidé, kteří od ní budou něco chtít. Kvůli svým pochybnostem se drží blízko u auta, aby v nejhorším mohla rychle naskočit a ujet.

„Potřebovali bychom do Londýna," začíná Ross, ale něco se s ním děje. Rukama se opírá o kolena a má problém se pořádně nadechnout. Už mu chci říct, aby se na chvíli posadil, ale on se zase narovnává. „Máte mobil?"

„Prosím," pohlížím na ni. „Klidně nás tady nechte, ale mohli bychom si zatelefonovat?"

„Dobře," souhlasí nakonec, chvíli pátrá po svém telefonu.

„Nekoukej na mě tak," mračí se Ross, když se snažím zjistit, jak na tom je. „Bude to dobrý."

„Tady," podává mi žena telefon a já jí věnuju vděčný úsměv. Ross mi diktuje číslo na Barrowsův soukromý telefon. Hovor dávám nahlas a po očku sleduju neznámou ženu, která zase nespouští oči z nás.

„Jack Barrows, nemám teď čas," vrčí do telefonu. Samozřejmě, že nemá čas. Nejspíš už rozjeli pátrání.

„Barrowsi..."

„Lori!" Všechen hluk v pozadí ustává. „Proboha, kde jsi?!"

„To bychom taky chtěli vědět. Ale jsme v pořádku." Víceméně, ale myslím, že blonďák by nebyl vůbec nadšený, kdyby řekla, že je mu zle.

„Už vás zaměřujeme. Co se stalo?"

„To teď není téma k rozebírání," promlouvá místo mě Ross. Nechce před tou ženou mluvit o Organizaci a ničem podobném.

„Odkud voláte?"

„Stopli jsme si auto."

„Dobře, dejte mi řidiče." Dělám, co po mně chce, a vracím mobil. Blonďatá žena je trochu zaskočená, ale nic neříká. „U telefonu Jack Barrows."

„Helena Mayerová," představuje se naše zachránkyně.

„Paní Mayerová, narazila jste na velmi, velmi důležité lidi. Byli bychom rádi, kdyby se co nejdříve zase vrátili do Londýna. Samozřejmě bychom mohli vyslat svoje lidi, ale to by znamenalo jen další čekání. Pokud je přivezete, můžeme se domluvit na nějaké odměně. A jsem si jistý, že speciální jednotky britské armády dokážou vaši pomoc náležitě ocenit." Paní Mayerová je zaskočená. Kdo by čekal, že se bude armáda zajímat o dva teenagery. Ona se asi rychle vzpamatovává, vidina odměny se jí očividně velmi zamlouvá. Nejspíš víc, než jen obyčejná touha pomoct.

„Kam je mám přivézt?"

„Dorazte k vesnici Holloway, budeme vás tam čekat." Jistě, že jí nedá popis cesty, jak se dostat na základnu. „Všechno ostatní vyřídíme na místě."

„Dobře," souhlasí Helena. „Budeme tam."

„Zavolám za hodinu. Zatím." Tím hovor končí a Helena se rozpačitě usmívá.

„No, tak... tak si asi nastupte." Nemusí nás pobízet dvakrát, představa sucha a tepla láká mě i Rosse. Překvapuje mě, že na zadním sedadle sedí obrovský pes. Už chápu, proč se nebála zastavit. Vsadím se, že by nás ten pes oba dva sežral zaživa.

Ross mě jako správný gentleman nechává sedět vepředu a on si dobrovolně sedá vedle psa. Téměř okamžitě mi padají víčka a já se moc snažím neusnout, ale neodolávám dlouho. Helena s námi nemluví, jen si potichu pouští rádio a nám nezbývá nic jiného, než věřit, že nás veze tam, kam slíbila. Věřím tomu, že Ross kontroluje cestu a v případě nouze by zasáhl. Na žádný Barrowsův telefonát si nevzpomínám, musela jsem usnout. A probouzím se až ve chvíli, kdy auto zastavuje.

Barrows s pár dalšími vojáky čeká u cedule, která ohlašuje vesnici Holloway. Vystupuju z auta a jako prvního objímám Matthyase.

„Kde je Jeremy?" slyším Barrowse.

„S Jeremym jsme se vůbec neviděli," mračí se Ross.

„Do prdele." Barrows vytahuje vysílačku. „Akce nekončí, Jeremy s nimi není. Rozumíte mi? Akce se neruší."

„Rozumím, pane!" potvrzuje někdo.

„Co se stalo?" odtahuju se od Mattyho.

„Jeremy je pryč. A mobil hluchej," odpovídá mi bratr se starostí v hlase. 

ooOoo

Já se hrozně moc omlouvám, že je to zase takhle useknuté. Prakticky všem jsem tvrdila, jak je další kapitola, ale na to, co se v ní děje, jsem si vzpomněla pozdě. A končí prý ještě hůř, než ta předešlá.  Jde do tuhého a moje patnáctileté já to naplánovalo takhle a mně se do toho nechce zasahovat. Už takhle je kapitola dost dlouhá a useknout ji v jiném úseku se mi nelíbilo. Tak mi prosím podruhé odpusťte. Na druhou stranu, je tady kapitola vážně dost brzy. 

Sleduješ to, Tsukike? :D Dodržela jsem slib. 

Mějte se krásně a zatím u další kapitoly!