Fujioka:

Ráno mě vzbudil budík.
Sedl jsem si a začal mačkat prsty po mobilu.
Budík se mi povedlo ukončit a já vzdychl.
Stoupl jsem si a začal se připravovat.
Když jsem byl oblečený a připravený, tak jsem se díval okolo domu.
...
Možná bych mohl jít... S Carterem dneska ven...

Šel jsem do školy.
Došel jsem k ní a rozhlédl se.
Kde je? Že by už byl ve třídě?
Šel jsem do školy, tam jsem se přezul a šel jsem do třídy.
Sedl jsem si na své místo, ale Carter nikde nebyl.
...
Podíval jsem se z okna.
Cartere...

Zazvonilo na hodinu a učitel po dvou minutách vešel do třídy.
Rozhlédl se po nás a pak si všiml prázdného místa vedle mě.
"Kde je Carter?" zeptal se mě učitel.
"Nevím..." polkl jsem.
Carter by dal něco vědět.
Vždyť ho znám, ne?
...

Byla velká přestávka a já šel za jedním kámošem z jiné třídy. Potkal jsem ho na chodbě.
"Oh, hoi Fuji," usmál se on.
"Můžeme si popovídat někde o samotě?" zeptal jsem se.
Kámoš šel tedy se mnou do jeho třídy, která byla prázdná.
"O co jde?" zeptal se on.
"Carter nedorazil... mám blbej pocit. Víš jak jsem se tě ptal v neděli, či sis ze mě v sobotu nedělal prdel?"
"No?" přikývl on.
"Welp..." vzdychl jsem a vysvětlil mu to.
On chvíli přemýšlel.
"Říkal jsi, že hned po tom všem přišel ten novej kluk, ne?" zeptal se kámoš.
"Myslíš... že by to mohl být on?" zeptal jsem se.
"Nic o něm nevíš, ne?" odpověděl kámoš.
"Asi nevíš, kde bydlí, huh?" zeptal jsem se.
"Náhodou vím," usmál se ten kámoš. "Měl jsem s ním menší konverzaci, že bych došel."
Kámoš mi dal papírek s adresou.
"Okay. Večer se tam zastavím," odpověděl jsem.
"Snad bude Carter v pohodě," vzdychl kámoš.
"Snad jo."
Vrátil jsem se do třídy a tam jsem si sedl.

Po škole jsem šel domů.
Doma jsem si položil věci na zem v chodbě.
Šel jsem do kuchyně, kde akorát stála mamka, která se na mě podívala.
"Ahoj," usmála se ona.
"Čau," odpověděl jsem.
"Jak bylo ve škole?" zeptala se mamka.
"Ušlo," pokrčil jsem rameny.
Nandal jsem si jídlo na talíř a začal jsem jíst.
"Stalo se něco?" zeptala se máma.
"Nic se nestalo. Jen nemám náladu," odpověděl jsem.
Mamka vzdychla a odešla.
Večer za ním vtrhnu, zeptám se ho, či je sám doma a-
Přišla mi zpráva. Vzal jsem mobil do ruky.
Byla to fotka Cartera, svázaného s hadrem na očích.
Flákl jsem do toho talíře, ten spadl ze stolu.
Uklidil jsem mobil k sobě, uklidil ten talíř a to jídlo ze země.
Napil jsem se vody a šel za Danem na tu adresu.

Došel jsem tam a zabouchal mu na dveře.
"Oh. Fuji jak-"
"Jsi doma sám?" zeptal jsem se ho.
"Ano," odpověděl Dan.
Strčil jsem ho dovnitř, vešel jsem za ním a zavřel za námi dveře.
"Uh... Fuji?" zeptal se Dan.
"Kde je?" zavrčel jsem.
"Kdo-"
"Víš moc dobře kdo," odpověděl jsem naštvaně.
"Ne nevím," odpověděl Dan.
Chtěl jsem mu vrazit pěstí, on mi jí chytil a odstrčil mě od sebe.
"Uklidni se-"
"Myslíš že ti to projde? Držet Cartera přivázaného?!" odpověděl jsem a chtěl mu vrazit pořádnou pěstí.
"Počkej!" vykřikl on.
Podíval jsem se mu do očí a tu pěst uvolnil.
"Dej mi mobil. Sleduje tě, ne?" zeptal se on.
...
Podal jsem mu mobil.
On šel do jeho pokoje a já šel za ním.
On připojil mobil do počítače přes USB a něco do něj stáhl.
Mobil se restartoval a on mi mobil vrátil.
"Eh..." odpověděl jsem.
"Kdysi sledoval mého bráchu. Pak se nám přestal ozývat. Dojedu do města a zjistím, že je mrtvej. Ten zmrd mi ještě poslal fotku, ale blokoval jsem mu ke mně přístup," odpověděl Dan.
"Takže ty to nejsi...?" zeptal jsem se.
"Ne. Nejsem. Dojdu to pro kávu a ty mi řekneš, co se děje, okay?" zeptal se on.
Přikývl jsem.
On pak došel s kávou a já si sedl na jeho postel.
A začal mu vysvětlovat situaci.
"Oh," odpověděl on, po tom co jsem mu to vysvětlil. "Ten zmrd."
"Ale furt nevím, kdo to je," odpověděl jsem.
"Ani já," odpověděl Dan a podíval se mi do očí.
"Ugh. Mám strach o Cartera," vzdychl jsem.
"To chápu," odpověděl Dan.
"Navíc máma bude mít teď zas tři noční..."
"Tak u tebe přespím," odpověděl Dan.
"Máme silnější šanci na přežití spolu."
"Okay. To by šlo," odpověděl jsem a Dan přikývl.
"Takže ty a Carter, eh?" usmál se Dan.
"Yep," odpověděl jsem.
"Jak se vlastně vy dva znáte?" zeptal se Dan.
"Jsme nejlepší kámoši. Už od základky," odpověděl jsem.
"Oh. Chápu," odpověděl Dan.
"Nemohl bych si od tebe napsat to, co jste včera probírali?" zeptal jsem se ho.
On přikývl: "Stejně to budu brát s sebou."
"Oh. Jo vlastně," zasmál jsem se.
"Brácha si to nezasloužil. A nezasloužil si to ani Carter. Ale toho zachráníme," odpověděl Dan.
"Já vím," odpověděl jsem a vstal jsem.

Později jsme došli ke mně a já si povzdychl.
"Wow. Na někoho jako jsi ty si žije na jednu stránku i dobře," odpověděl Dan.
"Hey!" odpověděl jsem a dal mu lehkou pěstí do ramene.
On se zasmál a já vzdychl.

Později jsme leželi na posteli a já se podíval na něj.
Zachráníme tě...

Věřím... V to... Cartere...