Vzpomněla jsem si skoro po půl roce, že jsem někdy v dubnu napsala tuto povídku. Tak jsem ji konečně pořádně opravila a usoudila, že by si zasloužila vydat jako samostatný kousek a nemusela by se mi válet v pomyslném šuplíku. Doufám, že si najde aspoň nějaké fanoušky, pro mě osobně je to jeden z oblíbených kousků vlastní tvorby.

Než se do čtení vrhnete, chci jen krátce varovat, že povídka má téměř 15 000 slov. Také obsahuje jednu smut scénu a zmíněný smut v jednom odstavci, který už není podrobněji rozepsaný. Jinak se připravte na trochu násilí, ačkoliv to se převážně vyskytuje v úvodní části povídky.

Doufám, že si čtení užijete. Budu ráda, když mi po dočtení zanecháte hlasování a případný komentář, vždy mi udělá velkou radost :3

​

⊰✧⊱

⊰✧⊱

​

Život lovce měl vcelku dvě jednoduchá pravidla.

1. Stačil jeden zásadní krok vedle, aby se věci rychle posraly.

2. Když už se tak stalo, posralo se vše pro jistotu pořádně.

Jongho se s touto zákonitostí právě seznamoval možná až příliš důvěrně. Stačila jediná chyba, aby zůstal uvězněný na druhé straně země, odříznutý od svých kolegů, bez jakékoliv možnosti navázat kontakt a zažádat o pomoc. Neměl u sebe mobil, žádné peníze a téměř žádný majetek, kromě několika váčků s nezpracovanými materiály připnutými na opasku. Obouruční meč zůstal schovaný pod složitými runami v kapesním prostoru, který momentálně nedokázal sám otevřít, což věci neusnadňovalo.

Mysl mu pronásledoval nenávistný pohled zlobou planoucích očí, kterému stihl jen těsně uniknout. Nebyl si doteď zcela jistý, co byl jejich humanoidní nepřítel zač. Podle původní zprávy se měli potýkat pouze s obzvlášť negativně naladěným přízrakem, a proto se také na takový úkol vydali jen ve třech. Původně to považovali za luxus, vzhledem k tomu, že v jejich oboru nikdy nebyl zrovna dostatek dostupných sil. Jenže cíl jejich mise měl fyzické tělo a nepříjemné nadání na kouzla.

Jejich přesila jim pomohla akorát přežít.

Kvůli čemu přesně se věci obrátily v hromadu hoven, to ještě netušil. Nejspíš ani nemělo cenu nad tím přemýšlet, jelikož momentálně moudřejším tahem bylo řešit následky. A tak se nyní potácel pouze s pomocí orientačního smyslu k nejbližšímu místu s dostatkem lidí, v koleni měl zavrtanou očarovanou kulku a celým trupem mu pulzovala pomalu rostoucí kletba.

Šířila se rychle. Neznal její vlastnosti, netušil, co obsahovala kromě znemožnění používání pokročilých kouzel, ale musel se jí co nejrychleji zbavit. Tížila ho víc, než vlastní meč. Potřeboval čaroděje.

Přes tupě se ozývající bolest nezvládal správně vnímat čas. Možná se nocí trmácel pár minut, možná to bylo pár hodin. Měsíc ukrytý za mraky mu v odhadech také moc nepomohl. Jeho smysly zcela otupěly, mysl soustředěná na jediný konkrétní cíl. Až slabé osvětlení neznámé obce ho přimělo přidat do kroku.

Dokulhal k prvnímu lokálu, který měl v tak pozdní hodině ještě rozsvíceno, a po otevření dveří přejel všechny přítomné zkoumavým pohledem. Opilci mu příliš pozornosti nevěnovali, většina ho ani neslyšela přes hlas komentátora z televize. Nejspíš repríza nějakého zápasu.

Sešel dva drobné schody, zadržel zaúpění, a potácel se k pultu, u nějž v tuhle dobu už nikdo neseděl.

„Nechci znít, jako bych tě soudil, chlapče, ale vypadáš příšerně," okomentoval jeho vzhled výčepní za pultem, obočí vytažené vzhůru, rty v neveselém šklebu. Otřel si ruce do utěrky a Jongho se jen podobně nepobaveně zatvářil, než se s heknutím posadil na barovou židli. V protestu hlasitě zaskřípala. „Co to bude?"

„Nic," povzdechl si. „Nemám, čím platit."

„To je pech," přisvědčil výčepní věcně. Pečlivě si ho prohlédl od hlavy až k patě, jako by něco hledal, a soudě podle jeho výrazu nejspíš také to něco našel. Sáhl po poloprázdné lahvi ve spodní polici, zkušeným pohybem a s přílišnou obezřetností nad množstvím nalil tekutinu do úzké sklenky a přišoupl ji po pultu až před něj. „Na posilněnou. Vypadáš, že to potřebuješ víc, než kdokoliv tady."

Jongho přijal alkohol s vděčným pokývnutím, plně si vědom, že pohled na něj musel být přímo ubohý. Pálenka ho poškrábala v krku a usadila se mu v těle podobným způsobem, jako semínko kletby jen pár hodin předtím. Pulzující, tupá bolest se náhle utišila. Pohlédl na výčepního, na jeho nezaujatý výraz, na části run skrývající se pod jeho rukávem. Nestačil nic říct.

„Víc ti pomoct nedokážu, obávám se," začal muž tišeji, přestože žádný z opilců neměl šanci jejich hovor odposlechnout. „Ale pár ulic odtud je podnik, Illusion. S tou kletbou si tam poradí, to jsem si jistý."

Pousmál se. Jongho mu úsměv opětoval. Výčepní mu v rychlosti popsal, kudy se na místo vydat. „Taky bych řekl, že si určitě vyberou něco z toho, co máš u sebe, takže o peníze se neboj," dodal, sebral prázdnou sklenku a pokývl směrem ke dveřím. „Měl by sis pospíšit. Tenhle dryák vydrží proti kletbám sotva půl hodiny, bohužel."

Pokýval hlavou, s trochou námahy se zvedl a snažil se ignorovat, jak se mu kulka v koleni zachvěla - jako připomínka, že se stále nacházela na místě a mohla ještě způsobit řádné škody. „Díky moc," zamumlal tiše, lehce se uklonil a pomalým tempem odkulhal ke dveřím. Nechal za sebou tichý šum hospody, a ještě než zavřel, cítil na zádech pohled výčepního. Uvítala ho noc, stále stejně hluboká.

Snažil se jít opatrně. Kvůli dočasné absenci bolesti se obával, že by si zbrklým tempem jen ublížil víc. Alespoň se však dokázal skrze ulice dostat bez přestávek a brzy stanul před mohutnými, dřevěnými dveřmi, nad kterými se vyjímal nápis ILLUSION. I kdyby si nebyl jistý, zda dorazil správně, chuť magie plynoucí ven by mu poradila zcela jednoznačně.

Podíval se po prázdné ulici, po lampách vrhajících stíny na silnici a chodníky. Cítil, jak účinnost čehokoliv, co mu výčepní nalil, postupně vyprchává. Našlápl na první schod, stiskl kliku a zatlačil. Dveře se bez protestu otevřely a vpustily ho do místnosti vonící převážně sušenými bylinkami.

Rozhlížel se po policích, po vystavených předmětech. Nic příliš cenného, jen běžné lektvary, předměty na ochranu proti slabším přízrakům a monstrům, amulety s potenciálem pro různé využití. Prostor slabě osvětlovala lucerna - zjevně napodobenina pro účel zachování atmosféry, jelikož v ní místo poskakujícího plamínku světélkovala žárovka.

Cosi se mu otřelo o nohy a ještě než shlédl dolů, ozvalo se obchodem jemné mrrr. Jeho oči následovaly černou kočku, která s roztomilým zvukem vyskočila na pult, kde si hledala místo k sezení. Zvedala přitom nohy komicky vysoko, aby se vyhnula veškerým položeným předmětům na pracovní desce. Usadila se na uzavřenou knihu a pohlédla na Jongha nepřirozeně žlutýma očima, ve kterých se leskl náznak očekávání. Další, mnohem výraznější mrrr, ho vyzývalo, aby ji přišel pohladit.

Ignoroval rostoucí bolest v těle a došel blíž, nechal kočku přičichnout k jeho ruce a otřít se mu o klouby prstů. Podrbkal ji mezi ušima, pod krkem, a zatímco blaženě přivírala očka, prohlížel si její úzký černý obojek s několika ozdobnými vzory. Když odtáhl ruku, aby znovu očima prohledal prostor a případně přivolal majitele obchodu, kočka v protestu hlasitě zamňoukala.

Zpoza závěsu za pultem se ozvalo tlumené bouchnutí a vzápětí hlas: „Co se děje? Proč ses-" dotyčný se zastavil a z kočky přesunul pohled na Jongha. Založil si ruce na hrudi. „Oh. S čím můžu pomoct?"

Jongho ho poznal. Nedokázal se nad tím však pozastavit, jen povytáhl obočí, jako by se ptal, jestli si z něj utahoval. Musel jeho problém cítit naprosto zřetelně. Mladík si odfrkl, protočil očima. „Kromě tý kletby, samozřejmě," upřesnil a rukou zamával ve vzduchu směrem dolů, k jeho kolenu.

„Záleží, kolik mě to bude stát," zamumlal.

„Pokud máš dost na odstranění kletby, máš dost i na tohle."

Kočka na stole se protáhla, zvedla a otočila směrem k mladíkovi - kocour, opravil se Jongho -, aby si vyžádal pohlazení. Čaroděj na kocoura skepticky pohlédl, olízl si rty a podrbal ho mezi ušima. Působil, že přemýšlí. Pak Jonghovi s povzdechem pokynul, aby ho následoval do místnosti za závěsem.

Sám po cestě ještě kocoura pohladil, jemně se pousmál nad jeho veselým zvukem, a pokusil se ignorovat rostoucí sílu kletby, odbourávající účinnost lektvaru. Odhrnul závěs a odhalil místnost obdobně zařízenou, jako byl vnitřek obchodu, přestože působila... útulněji. Zabydleně. Na pokyn mladíka se posadil ke stolu, čímž ulevil alespoň svému koleni.

„Takže... co mi můžeš nabídnout?"

Jongho si zamyšlením olízl rty, než sáhl k opasku a odjistil dva váčky. Z kapsáře vytáhl několik lahviček a všechny předměty vyskládal před sebe na stůl. „Jed ze zeugla. Několik věcí z alghúla. Pár běžnějších přísad, i když špatně přístupných," prezentoval svou nabídku. Čaroděj se opřel o stůl kousek od něj, kriticky si prohlédl všechny materiály a neskrýval své zklamání.

„Jsem si jistý, že můžeš nabídnout něco lepšího," řekl nakonec a vše k němu odsunul zpátky.

Jongho se nespokojeně zamračil. „Klidně dám všechno," kývl k předmětům, které se z kdoví jakého důvodu mladíkovi nezamlouvaly. Byly to vzácnější ingredience, hůř sehnatelné, a nikdo by je nenabídl jen tak za službu.

„Jak jsem řekl. Jsem si jistý, že můžeš nabídnout něco lepšího."

Nakrčil obočí, až se mu uprostřed čela vytvořila hluboká vráska. Ne, že by čekal, že si bude s cizím čarodějem automaticky skvěle rozumět, ale museli vážně všichni být tak nesmírně otravní? Jednat s nimi bylo peklo. „Jako co?" zeptal se nakonec místo toho, aby sám nabízel.

Mladík si zastrčil přerostlé pramínky vlasů za ucho a hraně se zamyslel. Jonghovi se trochu, jen tak nepatrně, chtělo zvednout a přerazit mu nos. Sotva stačil počínající podráždění potlačit, čaroděj sáhl po jeho paži, vyhrnul mu rukáv a se zaujetím prohlížel složitě pletený náramek na jeho zápěstí. To už se lovec cítil jako kočka, které se ježí chlupy na hřbetě. „Ani náhodou," zavrčel.

Čaroděj se hlasitě, falešně rozesmál a jeho paži pustil. Jeho výraz brzy zkameněl, z chladných očí šlehal ještě mrazivější plamen. „Vím, co jsi zač, Choi Jongho," snížil hlas do takové hladiny, až se vzduchem pomyslně plazil jako jedovatý had. „A taky vím, že široko daleko ti nikdo jinej nepomůže. Nemáš zrovna na výběr."

Jongho se mohl chlubit tím, že uměl v jakékoliv situaci zachovat klid. Jeho nekonečná trpělivost byla jednou z jeho největších kvalit a jedním z důvodů, proč byl ve své práci tak dobrý. Snažil se si tuto skutečnost připomínat. „Co bych měl být zač?" zkusil, tón hlasu stabilní a plně pod kontrolou.

Jako by mu tím však dal prostor k dalším činům, čaroděj se maniakálně zazubil. Slyšel tření kovu o koženou pochvu, koutkem oka zaznamenal lesk odraženého světla. Mladík držel nůž a místo odpovědi mu bez váhání usekl dva články pravého malíčku. Jongho na svou ruku chvíli šokovaně zíral, než mu mozek konečně poslal signál o zranění do mozku a rukou se mu prohnala prudká bolest. Bolestně zaúpěl, sevřel si zraněné místo v levé ruce a vrhl na čaroděje ublížený pohled.

„Hm? Přece doroste, ne?" zazubil se. Psychopat, byl to totální psychopat.

V Jonghovi se začínal hromadit vztek. „Dorůstání prstů není jen tak," procedil skrz zuby, jeho hlas se zachvěl. „Uspěchej to a můžeš si ho rovnou useknout znovu."

Druhý mladík lhostejně pokrčil rameny. A Jongho se definitivně rozčílil.

I přes všudypřítomnou bolest se zvedl, popadl čaroděje zraněnou rukou za obličej a stiskl mu tváře, aby jím mohl praštit o nejbližší zeď. Předměty kolem se vlivem nárazu zachvěly a mladík bolestně hekl, obličej pokřivený. „Aby bylo jasný, já taky moc dobře vím, co jsi zač. Jung Wooyoung, vyvrhel čarodějnické společnosti, co ani nedostudoval školu a se staženým ocasem odtáhl z hlavního města jako srab, neschopný čelit vlastnímu selhání. Nejsi zrovna v pozici, kdy si můžeš zákazníky vybírat."

Zranilo ho to. Slova uměla seknout hluboko a Jongho je nerad používal jako zbraň. Wooyoung měl tváře zašpiněné od Jonghovy krve, slzy v koutcích očí z toho, jak se hlavou udeřil o zeď, ale přesto neuhýbal pohledem, v očích stále ten nezkrotitelný plamen. Jongho by ho nejradši proklel taky.

Pustil ho, když mu čaroděj jemně poklepal na zápěstí. Cítil z něj nejistotu a sám se rozpačitě vrátil zpět na židli, bolest v jeho koleni silnější. Neochotně vytáhl další váček, v mysli se omluvil Yeosangovi, kterému tyto přísady slíbil, a položil ho na stůl. „Poslední nabídka."

Wooyoung si otřel krev z obličeje do rukávu a nahlédl dovnitř. „Kde jsi sakra sehnal ghúlí zuby?"

Na tu otázku nehodlal odpovídat. „Bereš, nebo ne?"

Čaroděj vypadal nespokojeně, že nedostal odpověď, ale jakékoliv poznámky tentokrát spolkl. „Beru. Za ten zeuglí jed ti vytáhnu tu kulku."

„Platí," souhasil Jongho a zbytek věcí si schoval. „Umíš otvírat runy?"

„Hm. Proč?"

Jongho ze sebe opatrně stáhl kabát a uvolnil šňůry košile, aby mohl límeček na zadní straně stáhnout níž. „Můj meč. Potřeboval bych ho vytáhnout," poklepal si na místo na krční páteři, kde se nacházely runy skrývající kapesní prostor v jeho těle. Wooyoung za něj přešel, přitiskl prsty k jeho kůži a lovec se pokusil co nejvíc uvolnit, než čaroděj s námahou vytáhl obouruční meč ven. Najednou se cítil mnohem lehčí.

„Díky," přinutil se říct. Druhý mladík jen zamručel, meč odložil stranou a zamířil ke skříňkám, aby se prohrabal v policích. Jongho si oddechl, že si na chvíli aktivně nešli po krku.

Z myšlenek ho na malou chvíli vyrušilo měkké mrrr a pohlédl na kocoura, který stál napůl překrytý závěsem a nahlížel do místnosti. Evidentně ho však uvnitř nic nezaujalo, jelikož se zase otočil a zmizel v prostoru obchodu. Škvírou mezi závěsy se ještě chvíli houpala špička jeho ocásku, než také zmizela.

Kletba se v něm stále pomaličku usazovala, cítil opět její sílu, nepříjemné šimrání v žilách, kvůli kterému jen těžko zůstával nehybný. Zatnul čelisti, pokoušel se soustředit na dýchání, snažil se překonat vlastní vyčerpání.

Wooyoung se před ním objevil, něco položil na stůl, ale Jongho se nestačil podívat, co to bylo. Místo toho pozoroval, jak mladík pečlivě očistil odříznutý kousek jeho prstu a natáhl se po zraněné dlani, aby si škodu prohlédl. Nepodíval se mu do očí, ani jednou, jen mlčky pracoval a s pomocí kouzel postupně způsobené zranění napravil. Když jeho ruku pustil, Jongho zahýbal prsty a prohlédl si svůj znovu funkční malíček.

Wooyoung nic neříkal, natáhl se za sebe pro sklenici a odšrouboval její víčko. S podrážděným povzdechem ji podal svému „pacientovi". Když nereagoval, protočil očima. „Potřebuju vědět, kde přesně se v tobě ta kletba skrývá," vysvětlil.

Jongho si skepticky nádobu prohlížel. V průhledném, rosolovitém roztoku se otáčelo oko se sytě modrou duhovkou. S pochybami vzhlédl k čaroději, který na něj pouze povytáhl obočí, sedl si do druhé židle a přehodil jednu nohu přes druhou. Uvelebil se a rádoby povzbudivým gestem mu pokynul: „Prosím. Až do dna."

S nechutí si prohlížel oko v rosolu, které ho upřeným pohledem pozorovalo zpátky. Zornička se zvrhlým nadšením chvěla a cosi v něm se úzkostlivě sevřelo. Nebyl si jistý, zda šlo o vlastní pocity, nebo o nervozitou posilněnou kletbu. „Docela pochybuju o tvých metodách..." utrousil.

Čaroděj se uchechtl. „Jestli ti to není po chuti, dej to zpátky a hodně štěstí s hledáním kohokoliv jinýho, kdo bude ochotnej tě tý sračky zbavit."

Řekl si, že za svůj život zvládl i horší věci. S nakrčeným obočím si přiložil sklenici ke rtům, naklonil ji, a vnímal na jazyku texturu rosolu. Neměl žádnou chuť. Stejně jako nemělo chuť ani oko, které mu zázrakem nevyvolalo dávicí reflex a s minimálními nesnázemi sklouzlo hrdlem. Zbytek rosolu už byl oproti orgánu na polykání snazší, i když o nic příjemnější.

Odložil sklenici na stůl, snažil se moc nekřivit obličej, otřel si ústa hřbetem ruky. Kromě kluzkého pocitu v hrdle nevnímal nic, co by se lišilo od jeho předchozího stavu. „Musíme počkat pár minut, než to najde," promluvil čaroděj, jako by jeho nevyřčené dotazy slyšel. A tak se jen opřel do židle, zabodl pohled do lemu ošoupaného koberce na zemi a čekal.

Kletba měkce, nenápadně pulzovala - jako kdyby ztratila své předchozí sebevědomí. Yeosang mu kdysi říkal, že se kletby často chovají jako živé organismy, a přestože mu většinou věřil, nemohl se zbavit špetky skepticismu. Momentálně to však prožíval. Zatímco jeho kolega použil přirovnání jako klubko mrštných hadů nebo shluk mravenců, jeho kletba měla spíš vlastnosti popínavé rostliny. Ze semínka vyklíčily stonky a z nich rostly dlouhé šlahouny, šířící se žilami, konzumující jeho vlastní magii.

Wooyoung se zvedl a Jongho ho svým pohledem doprovázel. Přišel blíž, váhavě se dotkl místa mezi jeho klíčními kostmi, přejel prsty níže. Obočí měl nakrčené soustředěním, jeho ukazováček s prostředníčkem se zastavil na břiše, spíše k levé straně, a na zkoušku vyslal jen nepatrný impuls, na který kletba divoce zareagovala. Jongho bolestně sykl a držel se, aby od jeho doteku neucukl.

Čaroděj sám pro sebe spokojeně zamručel a Jongho si téměř stihl oddechnout, že se snad věci začínaly ubírat lepším směrem. V tom ho však Wooyoung pevně chytil za vlasy, zvrátil mu hlavu prudce vzad, druhou rukou zaryl palec a prostředníček před panty čelistí, aby ho donutil otevřít ústa. Nemilosrdně mu pak vrazil dva prsty druhé ruky až do krku a Jonghovi se spolehlivě zvedl žaludek. Náhlou nevolností se mu zamotala hlava.

Vyklopil ubohý obsah svého žaludku - včetně oka, které Wooyoung zachytil - a zaslzenýma očima šlehal po mladíkovi ty nejvražednější pohledy, na které se zmohl. Divoce pokašlával, pokusil se polykáním zahnat kyselou pachuť na jazyku, promnul si bolavé panty čelisti a uslzenýma očima pozoroval, jak čaroděj veškeré následky uklízí jednoduchým kouzlem.

Wooyoung se zjevně zapomněl zmínit, že bude chtít oko vrátit. Lovec si odnesl zjištění, že oči i rosol se opravdu nepříjemně zvrací. Bez tohoto poznatku by se dokázal obejít.

„Vyndám ti nejdřív tu kulku," rozhodl čaroděj poté. Poklepal na jeho koleno prsty a Jongho se opět zamračil, jelikož magický předmět sebou v reakci škubnul. „Je moc živá. Nejsem si jistý, jak by reagovala, kdybych se zbavoval kletby v její přítomnosti. Mohlo by to nadělat víc problémů."

„Fajn, jak uznáš za vhodné," souhlasil, pokoušel se o neutrální tón, ačkoliv mu v tom ochraptělý hlas nepomáhal.

Kývl. Pokynul mu, aby se lépe opřel, nožem prořízl látku kalhot od místa, ve kterém byla od kulky protržená. „Teď máš v podstatě dvě možnosti. Buď spolykáš dost tohohle," poukázal na váček s očarovaným zrním, který mu visel u opasku. Pak zatahal za pásek samotný. „Nebo se pořádně zakousneš, abys mi křikem neplašil sousedy."

Jongho nespokojeně zabručel, ale nakonec odvázal váček a celý jeho obsah si nasypal do úst. Čest Yeosangovi a jeho podivným zrnkům, kterými ho zásobil před každou misí. Jen škoda, že většinu už použil, aby se zvládl dostat do bezpečí. „Netuším, jak dlouho vydrží."

„Mělo by to jít rychle. Nedívej se."

Poslušně zavřel oči. Cítil pohyby, cítil pnutí kůže, cítil, jak se mu kulka hýbala v koleni ve snaze uniknout před čarodějovou pinzetou. Nedokázala unikat dlouho. Wooyoung ji vytáhl s nepříjemně mlaskavým zvukem, který by komukoliv slabší povahy zvedl žaludek znovu. Podle cinkavého zvuku a šroubování víka ji do něčeho zavřel, než mu začal hojit škody způsobené jejím počínáním.

Byl rychlý, tak, jak slíbil, a v Jonghovi to vzbudilo náznak pocitu jistoty, že se přece jen svěřil do rukou správnému člověku.

Přestože se čerstvě zahojená rána nepříjemně ozývala, cítil malou úlevu. Poslušně se pak podle pokynů přesunul k posteli u stěny místnosti, posadil se, nechal ze sebe stáhnout košili. Položil se na záda, pozoroval Wooyounga, jak si připravoval lavor s vodou a hadry na obklad. Nic neříkal. Vnímal jeho pohyby, vnímal prostor nabitý magií. Zvláštní magií.

Wooyoung byl zvláštní. Cosi na něm jako kdyby mu nesedělo. Jeho magie byla moc... tvárná. Málo divoká. Ne takovým způsobem, jako když čaroděj vlastní sílu zkrotí. Poslušně obklopovala něco, podél čeho se tvarovala, něco, co ji svým způsobem dusilo. Neměl moc času se nad tím zamýšlet.

Čaroděj se postavil k němu, vyhrnul si rukávy nad lokty, uvolnil knoflíky košile. „Můžeme začít?" zeptal se. Vyčkal si na kývnutí. Pak Jonghovi do úst vnutil pruh kůže a lovec se poslušně zakousl. „Nemělo by to trvat dlouho. Doufám."

Jeho slova nebyla zrovna utěšující, ale Jongho od něj žádná taková ani nečekal. Vytáhl ruce nad hlavu, aby v nich mohl sevřít rám postele a nepřekážel tak v nutné práci. Pevněji se zakousl, připravil se na bolest.

Žár, který jako by se mu prohnal celým tělem, od palců u nohou až po kořínky vlasů, ho přesto zaskočil. Zaúpěl, žár se soustředil do konkrétního místa, do levé části v jeho břiše, odkud se v nitkách rozproudil různými směry. Tělem mu cloumala bolest, zarýval prsty do dřeva, zuby bořil do pruhu zpracované kůže.

V mysli měl na chvíli prázdno - mozek zahlcený bolestí, jakou nejspíš ještě nikdy v životě nezažil, neschopný vnímat cokoliv jiného. Hrdlem se mu prohnaly zvuky, něco neurčitého, něco nesmysluplného, co však jeho vlastním uším znělo jako žadonění, prosby, naříkání.

Dost, dost, prosím, dost, už stačí, už nemůžu, prosím-

Nejspíš krátce ztratil vědomí.

Plně vnímal okolí teprve v momentě, kdy mu něčí prsty jemně zatlačily do pantů čelistí. Ohleduplně. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co to mělo znamenat, a uvolnil skus na pruhu kůže. Wooyoung ho odložil stranou, otřel mu sliny na bradě, a pak i podivnou vlhkost na tvářích.

Ah. Slzy.

Pokoušel se je rozmrkat, aby mohl zaostřit na strop. Pálilo ho v krku. Byl tak neskutečně vyčerpaný.

Cítil, jak semínko kletby pomyslně puklo. Ještě se několikrát zavztekalo, prohnalo mu tělem několik vln křečovité bolesti, než se mu žilami rozlilo štiplavé horko. Tentokrát ne tak ohromující, přestože sotva snesitelné. Čelo se mu orosilo potem. Wooyoung ho opatrně setřel studeným, namočeným hadrem.

Pomyslné šlahouny mu pomaličku vadly v těle. Každý odumřelý kousíček jako by ho trestal, že už jej v sobě nechtěl nadále hostit, každý z nich za sebou nechal štiplavý a pálivý vjem.

Wooyoung se vedle něj posadil. Jongho se zmohl jen k němu zašilhat pohledem, aby viděl, jak vyždímal hadr a přiložil mu ho poskládaný na čelo. Vydal ze sebe nekonkrétní zvuk, kterým se pokoušel vyjádřit svůj dík, a čaroděj mu zatím jiným hadrem otřel hrudník.

Vypadal roztřeseně. Nemusel si ho ani prohlížet pořádně, aby cítil, jak se mu chvěly ruce, a dokonce se lámala maska naprosté lhostejnosti, kterou předtím tak bravurně držel. Chtěl namočit hadr znovu, ale zarazil se, několikrát rychle zamrkal. Jongho se nestihl zeptat, co se stalo, jelikož odpověď dostal vzápětí. Wooyoungovi se od nosu přes rty přelil slabý potůček krve. Nedokázal zakrýt vlastní překvapení a Jongho bezmyšlenkovitě zvedl paži, dotkl se jeho brady, zabránil krvi, aby mu odkapávala přímo do klína.

Dívali se na sebe, těch několik protáhlých vteřin, než se čaroděj vzpamatoval a přitáhl si suchý hadřík, aby si ho lehce přitiskl pod nos. Volnou rukou zatím trochu nešikovně otíral krev z lovcových prstů a pak ho přiměl paži zase položit vedle těla, aby odpočíval. Neřekli si nic.

Zůstali potichu. Velmi, velmi dlouho. Do té doby, než se jeho dech konečně uklidnil a horko z něj přestalo sálat tak intenzivně. Čaroděj ho přesto stále čas od času otřel namočeným hadrem a zanechal tak jeho kůži příjemně ochlazenou, až si nemohl pomoct párkrát blaženě vydechnout. Wooyoungovi brzy přestala téct krev z nosu a on jen postřehl, jak si očistil rty i bradu.

Měl dojem, že možná na pár minut usnul. Zavřel oči, na hodně dlouhou dobu. Přesto se po probuzení necítil o nic lépe. Znovu mu bylo horko, zbytečky kletby kolem sebe kopaly jako nevychovaná děcka, snažily se zachytit čehokoliv v jeho těle, aby mohly zůstat a dál se krmit na jeho magii. Z úst mu unikl zvuk, za který by se normálně zastyděl.

Matrace vedle něj se prohnula, Wooyoung si přisedl k němu. Sundal mu obklad z čela, namočil ho, vyždímal, a pak jím jemně přejel po Jonghově obličeji. Snažil se vyhnat horkost z mírně zarudlých tváří, než hadr poskládal do úhledného obdélníčku a opět jej umístil na jeho čelo. Jen matně slyšel jeho dlouhý výdech. Sledoval, jak si čaroděj prohlížel jeho odhalenou horní část těla.

„Měl by ses o ty jizvy víc starat," promluvil po chvíli. Jongho z jeho tónu nedokázal rozpoznat, zda to měla být výtka nebo jen mimoděčná poznámka. Moc času na rozhodnutí, co si o jeho tónu hlasu myslel, nakonec ani nevěnoval. „Něco na to mám..."

Nic neřekl, ani nenamítal, jen se špetkou zvědavosti čekal, s čím se hodlal vytáhnout. Vrátil se k němu s příjemně vonící mastí. Posadil se zpět k němu, nabral si mast na prsty a nanesl ji na jednu z největších jizev. Studený dotek byl na jeho stále rozpálené kůži jako sladké pohlazení. „Když je pravidelně mažeš a masíruješ, krásně změknou a netahají potom kůži kolem. Většinou taky zesvětlají," vysvětloval, zatímco jizvu jemně ohýbal do různých směrů, aby donutil kůži kolem přivyknout si na tah a získat svou přirozenou pružnost. „Se starými jizvami to možná půjde pomalu..."

Chvíli mluvil dál, ale Jongho ho nedokázal poslouchat. Chtěl, dokonce ho to poměrně zajímalo, ale víčka jako by mu zatížilo ocelové závaží. Příjemný dotek na jeho těle fungoval s efektem další vrstvy přikrývek zahalující jeho mysl. A tak ho nechal pokračovat i s ostatními jizvami. I kdyby chtěl, neměl dost síly jeho dotek odhánět, a alespoň to posloužilo jako rozptýlení od všeho, co se stále dělo uvnitř jeho těla.

Dovolil si zavřít oči. Wooyoungovy doteky byly pomalejší, jako kdyby se zamyslel, ale nerušeně pokračoval dál. Nabíral mast na prsty, bohatě jí potřel postižená místa, pečlivě promasíroval každý úsek. Jongho se trochu víc uvolnil. Neměl jediný důvod ho zastavovat.

Dokud se jeho prsty nezarazily nad jednou z větších jizev na břiše. Původně tomu nepřikládal žádnou váhu, ale dotek náhle doprovodilo zašimrání, jemné a nenápadné, téměř zcela skryté. Jongho byl na magii citlivý.

Otevřel oči a zpražil ho pohledem. „Ne. Nech toho," přikázal. Jeho ochraptělý hlas zněl hruběji, než zamýšlel.

Wooyoung sebou cukl, jako by se polekal, nebo jako by si spálil prsty. Ruce urychleně stáhl z jeho těla a uložil si je do klína, sevřel je do pěstí. Provinile odklonil hlavu stranou. „Promiň. Byl jsem zvědavý," zamumlal. Jedna jeho část, ta nekontrolovaná a zlejší, měla nesmírnou touhu říct mu, že ho to neomlouvalo. Zadržel ji, jako vždy, když se náhodou ozvala.

„Nebuď. Není to dobrý nápad," dostal ze sebe nakonec, mnohem vyrovnanějším tónem. Wooyoung si z postele přesedl na židli a smířeně pokýval hlavou, zatímco zašrouboval mast. Nepodíval se mu do očí. Mlčky mu protřepal obklad, ochladil mu tváře, přiložil ho zpět na čelo. Jongho zavřel oči. Možná, aby druhému mladíkovi poskytl pocit klidu, aby mu naznačil, že se nad jeho malým prohřeškem nehodlal zastavovat na dlouho. Že by ho i Wooyoung měl v klidu přejít.

Nejspíš přešel. Nemohl si být zcela jistý, co přesně se mu honilo hlavou, ale zpod přivřených víček viděl, jak se uvolnil na židli a opřel se do ní. Na to, jak byl hubený, úzká ramena a tenká zápěstí, zabíral nečekané množství místa. Jonghovi připomínal vyplašené zvíře, možná kočku, která se naježila, aby působila větší a děsivější, zahnala tak kohokoliv, kdo ji ohrožoval. Jenže Jongho byl chytřejší, než jakýkoliv predátor, kvůli kterému se mohla kočka naježit - viděl skutečnost, nebo alespoň náznak skutečnosti, která se skrývala pod tím, jak se Wooyoung prezentoval. Primárně by se ale rád považoval za někoho, kdo pro čaroděje nebyl nebezpečím, před kterým by se musel bránit.

Dlouze vydechl. Znovu zcela zavřel oči a pokoušel se svou uspěchanou mysl na chvíli přimět vyprázdnit. Ani v dalších minutách, kdy upadl do lehkého spánku, se však zcela nezastavila.

Probudil se, když místnost stále ještě osvětlovaly drobné žárovky nahrazující svíce v lucernách. Wooyoung vedle něj neseděl. Stál kus od stolu a domlouval černému kocourovi, na nějž musel Jongho celou minutu mhouřit, aby rozpoznal jeho tvar. „Prosím, odnes si to ven," zaslechl, a teprve tehdy mu došlo, že kocour v tlamě držel uloveného ptáka, který dosahoval téměř stejné velikosti, jako kocour samotný.

Měkké mrrr, které si Jongho pamatoval, nahradil hluboký zvuk, jak se kocour snažil mňouknout přes překážku v malé, nebezpečné tlamičce. To už ho Wooyoung rukou poplácal, aby ho vyhnal z místnosti, a kocour si tedy svůj úlovek nesl jinam. „Až ven, nebudu tady po tobě uklízet," zavolal za ním čaroděj. Nahlédl za závěs a po chvíli si oddechl, když zřejmě kocour poslechl jeho pokyny.

Přišel si sednout zpět na židli. Tiše se omluvil, že Jongha vzbudil, ale lovec jen zavrtěl hlavou a zamumlal, že se probudil sám od sebe. Wooyoung mu protřepal obklad. Už mu nebylo tak šílené horko, jako předtím, přestože šimrání v jeho žilách neustávalo. Chtěl by spát, jenže jeho mysl byla moc bdělá.

Mlčeli, stejně jako předtím. Rušily je jen nenápadné zvuky z venku a propiska, kterou si čaroděj něco vypisoval do štosu papírů, které mu nyní ležely na klíně. Hustě potištěný papír byl doplněný jeho písmem.

Pracoval dlouho. Jongho ho nerušil. Poslouchal zvuk psaní, šustění papíru, kdykoliv otočil stránku, snažil se nevnímat boj zbytečků magie a vlastního těla proti kletbě, která se ho stále tvrdohlavě držela. Slábla, pomalu. Doufal, že nad ránem by mohla snad zcela vyprchat. Ačkoliv musel přehodnotit své odhady ohledně vlastního zotavování.

Wooyoung odložil papíry, vyměnil si nohy, aby si opíral pravou o tu levou a založil si ruce na hrudi. Prohlížel si svého pacienta, a když zřejmě uznal, že působil dostatečně probuzeně, odkašlal si. „Čí máš podobu?" promluvil s obočím nakrčeným soustředěním, jako by se na odpověď stále snažil přijít sám. Jongho tušil, že se nejspíš snažil odhalit místa, která jeho skutečnou podobu prozrazovala, nějaké nelidské nedokonalosti.

Tu otázku trochu čekal. Povzdechl si a smířeně odpověděl: „Ničí."

Na to si čaroděj odfrkl. I to čekal. „Blbost. Vím, co jsi zač, tak se neobtěžuj předstírat, že nevíš, na co se ptám."

„Vím moc dobře, na co se mě ptáš. A říkám ti, že nemám ničí podobu. Tahle je moje. Možná ne původní, ale vytvořil jsem si jí," vysvětlil, pokoušel se znít trpělivě, přestože i podle vlastního názoru selhával.

„To přece nejde. Používáš magii jinak? Necítím jí na tobě, jako na ostatních dopplerech," pokračoval Wooyoung, skoro jako by ho předtím neslyšel.

Jongho se zatím nepozastavoval nad tím, jak mohl vůbec z dopplerů cítit jejich magii, místo toho si znovu, mnohem víc unaveně a zmoženě povzdechl. „Nejsem doppler. Jsem changeling."

Cítil jeho zaváhání. Ale Wooyoung se přesto zeptal: „To není to samý?"

„... ne."

Čaroděj si ho prohlížel. Nejdřív trochu skepticky, zjevně čekal, kdy se konečně Jongho rozesměje a řekne mu, jaký je to hlupák, že by na něco takového naletěl. Když se nic podobného nestalo, nakrčil obočí, uvažoval, zda to přece jen mohla být pravda. Jongho trpělivě vyčkával, dokud se ten dlouhý cyklus myšlenek v jeho hlavě nezastaví na další otázce.

„Jaký... je mezi tím rozdíl?"

Mezi námi, chtěl ho opravit, nejsme něco, jsme živé bytosti. Přemohl se. Pokáral se, že by neměl být háklivý, když to Wooyoung nejspíš ani nemyslel zle. S velkou pravděpodobností si to neuvědomoval. „Nejzásadnější je ten, že na rozdíl od dopplerů neumíme číst myšlenky."

Wooyoung vypadal zaujatě. A tak Jongho mluvil. „Dopplerům stačí jediný pohled a můžou se proměnit na kohokoliv. Promění se na tebe a v tu chvíli je tebou. Ví, jak uvažuješ, ví, co cítíš. Changelingové myšlenky číst neumí. Abychom se za někoho mohli vydávat, musíme mít herecký talent a nadání odhadnout ostatní. Většina changelingů to nedělá, nebo jen výjimečně. Tvoříme si vlastní podoby, nejčastěji tak, abychom byli lidem sympatičtí, abychom se jim líbili."

Čaroděj si ho udiveně prohlížel. Fascinovaně. Doslova hltal jeho slova a Jongho byl rád, že si svoje poznámky předtím nechal pro sebe a druhého mladíka tak neodradil.

„Dobře... pořád ale moc nechápu ten rozdíl."

„Nazval bys tieflinga démonem? Nebo drakorozeného drakem?" zkusil. To už zjevně pomohlo druhému mladíkovi k pochopení. „Máme společné rysy, svým způsobem společný základ, ale nejsme stejní. Jen se sobě vzdáleně podobáme."

Málokdo měl rád dopplery. Lidé k nim chovali neskrývanou zášť a v mnoha oblastech je kdysi i v současnosti aktivně hubili. Nemohl jim to mít zcela za zlé, spousta dopplerů neměla dobré úmysly, spousta z nich svůj vyvolený cíl zabila, aby jej mohli nahradit. Ale ze strany lidí kolem nich panovala paranoia.

Changelingové, se svou fascinací lidmi, se svou touhou s nimi navazovat kontakty, být jimi milováni, se už jen proto zpravidla odmítali jako doppleři chovat. Chtěli být oblíbení, a tak si tvořili vlastní obličeje a těla. Mnozí podle lidských ideálů krásy, jiní tak, aby snadno splynuli v davu.

Jongho byl taky takový. Udělal si podobu, která v lidech vyvolávala pocit jistoty. Rozhodl se zařadit mezi lidi, snažil se vzhledem příliš nevyčnívat - i to občas stačilo k odhalení - a pokoušel se vypadat jako někdo, na koho bylo spolehnutí. Podle jeho názoru se mu to podařilo. Kromě jeho dvou magii ovládajících kolegů, kteří byli citlivější, a kromě jeho nejbližších přátel, ho ještě nikdo jako changelinga neodhalil.

Až Wooyoung.

„Jak jsi to věděl?" rozhodl se zeptat do ticha.

„Hm?"

„Jak jsi věděl, že nejsem člověk?"

Mladík si ho chvíli prohlížel. „Už jsem to říkal. Máte na sobě stopy po magii, hodně stop. Obzvlášť na obličeji jich bývá dost. U tebe jsem je skoro necítil, proto mě to tak zmátlo," vysvětlil. Jeho hlas nabral špetku opatrnosti, jako kdyby si pečlivě rozmýšlel, která slova jak vyslovit.

„Většina čarodějů je necítí vůbec," nadhodil. Většina znamenala opravdu naprostou většinu. Setkal se za svůj život s jediným cizím čarodějem, který to dokázal.

„Vždycky jsem byl na magii citlivý," pokrčil Wooyoung rameny. Působil nejistě. Ale Jongho nedokázal odhadnout, zda důvod této citlivosti na magii znal nebo nikoliv. Nehodlal se ptát. A Wooyoung nehodlal odpovídat. Odvedl jejich konverzaci jiným směrem. „Jak vypadá tvoje původní podoba?"

Jongho nakrčil obočí. „Nelíbila by se ti."

„Jak to víš?"

„Vím."

„Ale jak?"

„Prostě to vím," zkusil ostřeji, když čaroděj dorážel. „Lidem se nelíbí věci, co vyčnívají. Co nejsou jasné. Moje původní podoba je ve své podstatě naprosto nejasná. Netušíš, kde co začíná a kde to končí. Jako bys pořádně neviděl."

Wooyoung se na chvíli podíval stranou, než trucovitě namítl: „Jen hlupákům se nelíbí věci, co vyčnívají."

Zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží."

„Zajímalo by mě to..."

„Nemusí. Tohle jsem já. Ve své původní podobě jsem nebyl léta. Cítil bych se v ní cizí a prázdný. Tohle je tělo, které je já. Žádné jiné," vysvětlil trpělivě. „Je to jako kdyby někdo hodně zhubnul. Nebo naopak tréninkem nabral hodně svalů. Není to pro nás o nic odlišnější."

Zřejmě to pochopil, soudě podle kývnutí, které přišlo po několika momentech ticha. „Takže jako bys... nevím, třeba pomaloval plátno?"

Zamyslel se nad tím. Vlastně to bylo trefné přirovnání. Jejich původní podoba sloužila jako nově zakoupené plátno, připravené pro malíře, aby na něm vyobrazil to, co si přál. Jeho nynější podoba už byla zhotovený obraz. „Přesně tak."

Wooyoung znovu kývl, vyměnil mu obklad a posadil se, přitáhl si k sobě štos papírů. Vypadal klidnější, spokojený díky odpovědím, které získal, které mu pomohly vše pořádně pochopit. Jongho zavřel oči. Sám se cítil docela spokojený.

Horko v jeho těle začalo těsně nad ránem ustupovat. Konečně usnul poklidně.

​

⊰✧⊱

​

Wooyoung ho vzbudil těsně po poledni. Na malý noční stolek vedle postele položil hlubokou misku, ze které se vznášely mlhavé nitky horka a s nimi příjemná vůně. Skrz zatažené závěsy pronikalo dovnitř oslabené světlo a Jongho si tak mohl místnost detailněji prohlédnout. Od toho, co si pamatoval z noci, však nebyla příliš odlišná, jen méně tajemná.

Čaroděj měl překvapivě trochu větší sílu, než to vypadalo. Chytil ho v podpaží, pomohl mu do sedu a stolek mu přisunul blíž. „Najez se," přikázal měkce, než se otočil a zmizel za závěsem do prostoru obchodu. Jongho se za ním chvíli díval, pokoušel se probrat. Tělo měl těžké, jako když se zotavoval z vážnějších zranění a vypořádával se s kouzly, kterými jej jeho kolegové dávali do pořádku.

Přinutil se pohnout, přitáhl si misku a pohlédl na naservírovaný dakjuk. Držet lžíci ve ztuhlých prstech mu připadalo stejně náročné, jako kdyby v nich svíral kilové závaží. Nic, co by zažíval poprvé, jen takový efekt po pouhé kletbě nečekal.

Pouhé kletbě. Věděl, že kdyby ho taková slova slyšel říct Yeosang nahlas, nejspíš by mu uštědřil pořádný pohlavek. A Wooyoung pravděpodobně taky.

Najedl se. Teprve s prvním soustem si uvědomil, jak neskutečně mu vyhládlo. Trvalo jen krátkou chvíli, než misku pokládal prázdnou zpět na noční stolek a opřel se o polštáře za sebou, vyskládané podél zdi, aby od ní nešel chlad. Ještě jednou prozkoumal místnost, své věci našel úhledně poskládané na jedné z židlí, meč položený u stěny. Nedotčené. Oddechl si, přestože nepodezíral Wooyounga z toho, že by snad jeho věci měl nějak poškodit.

Mrrr, ozvalo se náhle kousek od něj. Černý kocour se zjevil jako dým, dal mu pouze toto malé varování, než vyskočil vedle něj na postel a předními tlapkami se opřel o jeho stehno. Upřel na něj ty své zvědavé, nepřirozené oči. Když mu Jongho dlouhou chvíli jen pohled oplácel, kocour netrpělivě přešlápl, ocásek se mu ladně zhoupl z jedné strany na druhou. Teprve když lovec ani toto ponouknutí nepochopil, hlasitě na něj zamňoukal.

Nastavil mu dlaň a kocour se sám do doteku přitulil. Měl hebkou srst, nádherně lesklou a jakmile ho Jongho podrbal pod krkem, začal tiše příst. Přivíral očka, nakláněl hlavu do stran, aby se dostalo pozornosti všem místečkům, která chtěl drbkat ze všech nejvíc, a nakonec se uvelebil vedle něj, přitisknutý k jeho noze.

Po několika minutách se vrátil Wooyoung. Ze židle sebral poskládanou košili a položil ji na postel, než si kocoura opatrně vyzvedl do náruče. „Měl bys pár dní odpočívat. Můžeš... uhm, můžeš zůstat tady," nabídl trochu nejistě. Kocour se mu otřel o bradu a začal příst o něco hlasitěji, než se zadíval na Jongha podivně vychytralým výrazem. „Alespoň do zítřka by ses neměl skoro vůbec namáhat a nejlíp uděláš, když tu dobu prospíš."

„Dobře," přikývl.

Wooyoung si sám pro sebe také kývl, nechal kocoura se k němu přitulit. „Koupelna je tam," poukázal na dveře, „a já budu celý den v obchodě, kdybys... potřeboval. Jsem si celkem jistý, že se kletba pokusí ještě ozvat. Pořád z tebe nevyprchala úplně a asi to ještě potrvá."

Po těchto slovech sebral prázdnou misku ze stolu, otočil se a Jongho ho jen slyšel hravě říkat kocourovi, že oni dva musí pracovat. Kocour na něj zareagoval výmluvným mrrr.

Rozhodl se ho poslechnout. Zmohl se jen na to, aby si došel na záchod a opláchl si obličej, než netypicky slabým nohám poskytl opět úlevu a položil se zpět do postele. Košili zatím odložil stranou. Stále mu tělem probíhalo nezdravé horko, přestože slabší, než jaké ho trápilo v noci.

Usínat nebylo náročné. Jakmile si lehl, víčka jako kdyby mu ihned ztěžkla. Nabyl podezření, že Wooyoungův dakjuk byl obohacený nějakým lektvarem, ale jelikož pro to nenašel jediný možný důkaz, víc se tou myšlenkou nezabýval. Ani by to nestihl, spánek si ho uloupil do svých spárů takřka okamžitě.

​

⊰✧⊱

​

Kletba se během následujících tří dnů ozvala rovnou několikrát. Pokaždé náhle, zrádně a neskutečně nepříjemně. Právě když ho sužovala třetí noc, měl s ním Wooyoung největší trápení. Musel se mu kolenem zapřít do hrudi a přišpendlit ho k matraci celou svou vahou, aby mu do úst násilím nalil neznámý lektvar. Křečovitě svíral jeho ramena, jeho dotek pálil, pálil tak neskutečně moc, a jen část lovcova bolestí neotupělého mozku si uvědomovala, že se pokoušel svou magií kletbu opět zahnat.

Jongho vnímal, jak mu na tvář dopadaly horké kapky. Jen matně, jako kdyby se ve vlastním těle ani nenacházel, ale cosi v něm řvalo, že to rozhodně musela být krev. Byla. Wooyoungovi se opět spustila přes rty a bradu, ale ani tak nezastavoval impulzy magie, které ho musely vyčerpávat.

Když se po dlouhé, velmi dlouhé době Jongho pořádně probral, jeho smysly zdánlivě otupěly. Cítil se prázdný. Oknem se dovnitř místnosti prolévaly paprsky úsvitu a dopadaly na tvář čaroději, který schoulený v křesle tvrdě spal. Vypadal vyčerpaně. Pod nosem měl stále stopy zaschlé krve a prsty i ve spánku křečovitě svíral látku kalhot. Zdál se takhle o něco křehčí, rozbitelnější.

Přesto v poledne přinesl misku s jídlem, do kterého se tentokrát neobtěžoval schovávat lektvary. Místo toho vzal ampulku, lovci ji podal a ten její obsah bez protestů spolykal. „Jsou všechny kletby takové?" zeptal se poté, co spořádal několik soust.

Wooyoung zavrtěl hlavou. „Každá je jiná. Mají tolik osobností jako lidi," odpověděl s neveselým úsměvem. Zvedl se ze židle a Jongho čekal, že po této jednoduché odpovědi hodlal odejít. On však jen odhrnul přikrývku stranou a posadil se vedle něj na postel, s dlouhým výdechem se opřel o polštáře u zdi. „Menší kletby jsou jednoduché a předvídatelné. S takovými, jako je ta tvoje, je to horší. Ačkoliv tahle konkrétně je fakt nějak moc pomstychtivá. Jako kdyby to bylo... osobní."

„Nemohlo být," namítl.

„Nemohlo být," zopakoval Wooyoung. Dál to nekomentoval.

Dlouhou chvíli mlčeli.

„Víš, co je zač ta kulka?"

„Hm," kývl Wooyoung. „Něco jako mimic. Kdysi dávno někdo v Mongolsku přišel na to, jak je přinutit vzít na sebe podobu kulky. Postupně, čím víc bys ho dráždil pohybem, by se probral. Pak by ti překousal vazy. A sežral čéšku. Ty mají ze všeho nejradši."

Jongho si ho prohlížel. „Utahuješ si ze mě?"

Wooyoungovi zacukaly koutky úst. „Možná."

Pobaveně se ušklíbl. Pokračoval v jídle a Wooyoung u něj tiše seděl. Měl pocit, že si začali trochu rozumět, minimálně ona prvotní oboustranná zášť zcela vymizela. Na jazyk se mu draly otázky, ale spolkl je společně s dalšími sousty jídla. Ne teď. Možná nikdy. Nebyli si zdaleka tak blízcí, aby měl právo se ptát na osobní věci jen proto, že ho zajímaly.

​

⊰✧⊱

​

Pátý den se společně vydali ven. Wooyoung mu den předtím vypůjčil mobil, aby se mohl ozvat svým nadřízeným a domluvit s nimi přesun zpět do Soulu. Jelikož se však kletba stále místy ozývala, bylo mu důrazně zakázáno vrátit se do Soulu bez doprovodu. A tak se termín odjezdu protáhl o několik dní, protože žádný ze zaměstnanců zrovna neměl čas podniknout cestu pro něj a zpět. Jelikož Wooyoung neměl s jeho přítomností podle vlastních slov problém, termín se nakonec odložil na dobu neurčitou, někdy v příštím nebo přespříštím týdnu.

Do té doby ho musely hostit okraje Gwangyangu.

V tichosti sbírali běžné byliny, procházeli stezkou, kterou čaroděj zjevně důvěrně znal. Nenáročný povrch pomohl Jonghovi znovu rozhýbat ztuhlé, bolavé tělo, a čerstvý vzduch v plicích mu poskytl novou energii. Z trávy ještě zcela neopadla rosa, takže se od kapiček odrážely paprsky.

Když se vraceli zpět, slunce už se posunulo po obloze mnohem výš.

„Proč ses rozhodl odejít zrovna sem?"

Vypadlo to z něj náhle - ani on sám zcela nečekal, že by se nakonec odvážil zeptat. Wooyoung musel tušit, jakou konverzaci takovým dotazem začínal. Nezlobil by se, kdyby se rozhodl neodpovídat.

„Nikdo mě tu neznal," ozvalo se po chvíli. „V Soulu jsem nemohl zůstat ze zjevných důvodů. A domů jsem se vrátit taky nemohl. Tak jsem si řekl, že půjdu někam, kde moc čarodějů není. Kde nikdo jméno Jung Wooyoung ještě neslyšel."

Jongho by tohle odůvodnění nejspíš dokázal odvodit sám od sebe. Wooyoungovi to muselo být jasné, a přesto odpověděl. Jako by mu tím dal nenápadné svolení ptát se dál na věci, co ho zajímaly, na které se chtěl zeptat už od začátku.

„Co se tehdy stalo?"

Mladík před ním se napnul, ale pokračoval v chůzi dál. Neotočil se na něj. Jongho se smiřoval s tím, že překročil pomyslnou hranici a už přemýšlel, jak se za to později omluvit. „Tady ne," přišla nakonec tichá odpověď.

Vrátili se zpět do Illusion. Společně roztřídili byliny, Wooyoung je rozprostřel do připravené sítě, kterou pak zavěsil a pootevřel okno. Umyli si ruce, usadili se na ustlané posteli a čaroděj dlouho mlčel, obočí nakrčené přemýšlením. Jongho mu chtěl říct, že pokud nechtěl mluvit, nezáleželo na tom. Nedokázal ze sebe však vydat ani hlásku.

„Vyrostl jsem v Ilsanu," začal pevně. „Mamka umřela, už když jsem byl dítě, ani si jí nepamatuju. Ale byla čarodějka. Takže když se začaly schopnosti projevovat i u mě, nebylo to překvapení. V našem sousedství byla hodně pevná komunita, takže všichni věděli, že Jung Wooyoung je ten malý čaroděj, co pojede studovat do Soulu. Byl jsem na to vážně pyšný - i táta byl. Když jsem mu řekl, že do Soulu chci, byl připravený udělat cokoliv, aby mě tam dostal."

Jongho se lépe opřel, oči nechal sklopené dolů, přesto stále směrem k Wooyoungovi. Někam do neurčita nad jeho kolena. Nepřál si vyplašit ho důraznějším kontaktem, a tak mlčel, poslouchal.

„Když mě poslal do Soulu, sám se odstěhoval z Ilsanu. Do jedné z vesnic, co jsou obklopené aktivitou bestií a tím taky čarodějů a dalších... bojovníků. Takže se tam táta vrátil ke starému řemeslu. Sbíral byliny, lovil zvířata, zabíjel monstra a bestie, když ohrozili vesnici. Všechno to prodával a často i daroval lékárníkům a alchymistům," povídal tiše. „Mezi studiem jsem za ním často jezdil. Byl tam klid. Hodně přírody. Mohl tam žít v domku, za který neplatil ani půlku toho, co nás stál byt v Ilsanu. Takže mohl hodně peněz posílat mně. Věděl jsem, že jakmile dokončím studium, vrátím se za ním."

Krátce se odmlčel a Jongho koutkem oka spatřil, jak těžce polkl. „Vrátím se za ním, budu mu pomáhat v okolí, možná se občas nechám najmout někým z dálky, abych se mohl podívat i jinam. To byl... to byl plán."

Okno se průvanem hlasitě zavřelo a oba dva leknutím nadskočili. Wooyoungova ruka sevřela jeho předloktí, ale stejně jako se dotek rychle objevil, tak svižně zase zmizel. Jongho to nekomentoval, jako kdyby si ani nevšiml. Dlouze vydechl, vrátil pohled zpět vedle sebe, aby opatrně naznačil, že poslouchal.

„Když jsem se pak jednou vrátil, táta nebyl doma. Trvalo mi hodinu, než jsem zjistil, že není ani na svých obvyklých místech. Dvě hodiny, než jsem zjistil, že už se domů nevrátil dva dny. Jen pár minut, než jsem našel důvod. Místní hrobař ho přede mnou odkryl v márnici naprosto zbídačeného a řekl mi, co se stalo."

Polkl, znovu. „Neznal důvody. Jenom mi řekl, že se ukázal nějaký spor, kdo ví o čem. Zabili ho. Roky jim pomáhal, roky odháněl zlo, co je zužovalo, a oni se proti němu obrátili a zabili ho," jeho hlas nabral rozčílený podtón, a když se pokusil uvolnit zatnutou čelist, rty se mu zachvěly společně s těžce kontrolovaným výdechem. „A já měl vztek. Neovladatelný vztek."

Jongho vzhlédl k jeho obličeji, k roztěkaným očím a semknutým rtům, zahlédl ruce sevřené v pěst. Konstatoval tiché, opatrné obvinění: „Proklel jsi je."

Wooyoung kývl.

Samozřejmě. Proto se přece tak dokonale v kletbách vyznal.

„Proto mě vyhodili ze školy. Nebylo pro ně těžký to zjistit. V Soulu se to mezi ostatními studenty rozneslo hned, do Ilsanu a okolí to vzkázali vyučující i lidi z okolních vesnic. Neměl jsem moc na výběr, kam jít, proto jsem skončil tady," vysvětlil. „Tady jsem jenom majitel Illusion. Co pomůže lidem i ne-tak-docela-lidem od jakékoliv kletby a útrapy."

Ponořili se do ticha. A Jongho přemýšlel. Nad malým klukem, který měl zkaženou budoucnost jen kvůli shodě špatných okolností a vlastní magické síle. Veřejně se nikde nepsalo, co přesně se tehdy stalo, jen, že se jednalo o mimořádný neprominutelný prohřešek. Někteří spekulovali vraždu, jiní používání zakázané magie. Nakonec to byla kletba. Tak silná, že čaroděj vedle něj zasáhl všechny ve vesnici.

Zdráhal se ptát na obsah kletby, na následky, jež prokleté potkaly. Wooyoung by na to určitě nereagoval dobře a nakonec to ani nebylo důležité.

To ho však dovedlo zpět k ohromné moci, kterou čaroděj měl, a kterou z něj Jongho necítil. Už od začátku věděl, že na něm bylo něco jinak, špatně. Jako kdyby využíval jen kousek svého potenciálu, zbytek zavíčkovaný v pomyslné nádobce hluboko uvnitř něj samotného. Wooyoung a jeho podivná magie, která obklopovala konkrétní tvar.

Ah. Kletba, jistěže. Když se bál vlastní moci, když si přál od ní utéct, pro někoho nadaného na kletby existovala zcela primitivní možnost - svou vlastní magii zaklít také.

Rozhodl se tuhle konverzaci nechat na později. Čaroděj vedle něj působil křehce, maska z porcelánu by se rozbila jediným postrčením, a Jongho si nebyl jistý, zda by dokázal řešit takové následky. „Omlouvám se... za to, co jsem ti předtím řekl. O škole."

Mladík vedle něj na chvíli nakrčil obočí přemýšlením, než si vzpomněl a pobaveně se uchechtl. „Jen chvilku předtím jsem ti usekl prst..." namítl.

Jonghovi cukl koutek úst vzhůru. Zavrtěl nad tím hlavou. Zdaleka to nebylo to nejhorší, co v životě zažil. Ani se nejednalo o nejhorší reakci na odhalení jeho skutečné identity. Možná by se měl zlobit, ale nedokázal to. Prst nenesl jedinou známku zranění, dokonce se hýbal, jako kdyby se s ním nikdy nic nestalo, čaroděj škody napravil bravurně. Zavrtěl hlavou. „Hm. I tak."

„Taky se ti omlouvám. Byla to přehnaná reakce," špitl Wooyoung.

Na to lovec jen kývnutím naznačil přijetí omluvy. Když tentokrát čaroděj jeho ruku cíleně vyhledal, opatrně svými prsty přejel po jeho zápěstí, přes dlaň výš, aby s ním mohl proplést prsty, Jongho v odpovědi jemně stiskl. Wooyoung se opatrně přisunul blíž, jeho vlastní stisk pevnější, a opřel se do polštářů.

​

⊰✧⊱

​

Když se Wooyoung den poté rozhodl vydat mimo město, Jongho si dovolil z pevné linky, ke které měl volný přístup, vytočit Yeosangovo číslo. Vysvětlil svou situaci, o které se jeho kolega doslechl jen matně, jelikož nikomu ze zaměstnanců nemohli nadřízení dávat informace o ostatních, ať už to byli sebelepší přátelé. Yeosang byl lehce zasvěcený pouze z toho důvodu, že už ho nadřízený zvažoval jako Jonghův doprovod zpět do Soulu.

„Jak se ti daří?" zeptal se Yeosang po chvíli ticha, která mezi nimi nastala.

Zhodnotit vlastní stav bylo poměrně snadné. Už se necítil, jako kdyby se mu rozpadala každá kost v těle, jednalo se tak nepochybně o zlepšení. „Je mi líp. Kletba ještě pořád úplně nevyprchala, ale už je tak slabá, že skoro nic nedokáže. Během pár dní bych měl být v pohodě a připravený na cestu zpátky. Pokus se vybojovat si ten doprovod, prosím."

„Hm, pokusím," souhlasil. „Ty, Jongho..."

„Nevím, jestli se mi líbí, kam tenhle tón míří," zabručel Jongho pobaveně.

„Kuš. Zajímá mě ten čaroděj, u kterého jsi skončil. Říkal jsi Wooyoung... je to ten Jung Wooyoung, který si myslím, že to je?"

„Je to on," potvrdil. „Proč?"

„Mám jen takový dojem... že je možná něco, cos mi chtěl svěřit, ale netušil jsi jak," nadhodil a Jongho si pomyslel, že přece nemohl být až tak vnímavý. Yeosang se mu nikdy nesvěřil konkrétně, co ve škole studoval a co vše bylo náplní jeho magického potenciálu, ale už musel Jongha víckrát ujišťovat, že myšlenky číst neuměl. Nebo že nebyl zřídlo. „Můžu se mýlit, ale každopádně tě chci ujistit, že si tě vyslechnu rád."

Zamyslel se nad tím. Yeosang mu dal prostor. „Hyung, jen mě tak napadlo..." zkusil opatrně. Když dostal v odpověď jen zamručení jako pokyn pokračovat, mluvil dál. „Myslíš, že je možné zaklít vlastní magii?"

„Rozhodně je. Ale taky to je rozhodně nebezpečné. Navíc to nesvede jen tak někdo," odpověděl okamžitě. „Proč se na to ptáš zrovna teď? Ty myslíš...?"

„Jsem si tím skoro jistý," povzdechl si. „Od začátku na něm bylo něco... jinak? Nevšiml jsem si toho hned, ale jakmile se ta kletba uklidnila, cítil jsem, jak moc je jeho magie... uh, tvarovaná? Konkrétní? Neplynula podobně, jako tvoje nebo kohokoliv jiného. A nikdy nepřekročila určité množství. S něčím se mi svěřil, takže myslím, že je to nejpravděpodobnější vysvětlení."

Yeosang mlčel, dlouhých několik vteřin. Bylo slyšet, že se zvedl, někam přešel, zabouchl za sebou dveře. „Jongho," začal, a lovec okamžitě poznal, že cokoliv se chystal říct, bylo to nesmírně důležité. Nikdy jindy takhle nemluvil, jen když se jednalo o naléhavou záležitost. „Takovou kletbu může odvolat jen on sám. Pokud můžeš, pokus se... ho přimět ji uvolnit. Nepochybuju o jeho schopnostech, ale vytvořil ze sebe potenciální tikající bombu. A pokud vybuchne, nejhorší následky ponese on sám."

„Netuším, jestli jsem úplně v pozici, kdy-"

„Prostě to zkus," přerušil ho nekompromisním tónem. „Zařídím si ten doprovod, počítej se mnou. Chápu, že to s Wooyoungem možná nevyjde, ale prosím tě, aby ses o to pokusil."

„Dobře. Zkusím to," souhlasil nakonec, stále značně nejistý. Pokud na tom však Yeosang natolik trval, bylo to závažné. Sám neovládal natolik pokročilou magii, aby přesně věděl, jaké následky mohla mimo kontrolu mít, avšak i jeho typ magie se uměl nehezky vymknout z rukou. „Co plánuješ?"

„Ještě nic konkrétního," zamumlal čaroděj a Jongho z jeho hlasu poznal, že se kousal do rtu. „Ale přijedu. Zařídím, co bude potřeba. Ty se soustřeď na svoje zotavení a na to, jak takové téma začít. Hodně štěstí."

Magie byla pro mnohé choulostivé téma - její ovládání, respektive neschopnost jejího ovládání, pak ještě tisíckrát choulostivnější. Jongho byl nesvůj jen z představy takové konverzace.

Rozloučili se. Jongho si po ukončení hovoru šel znovu sednout a přemýšlel. Mezi ním a Wooyoungem už nepanovala prvotní zášť, dokonce by řekl, že si svým zvláštním způsobem začali celkem rozumět. Ačkoliv si stále nebyli příliš blízcí, možná byla šance, jak s nadhozením takové záležitosti nepřekročit hranice. Nemohl vědět, dokud by to nezkusil.

​

⊰✧⊱

​

Strávili společně několik dalších dní. Kletba se projevovala malými, zoufalými kopanci, které už nedokázaly Jongha ani přimět posadit se, tudíž mu bylo povoleno Wooyoungovi dělat společnost, kdykoliv vyšel ven. Občas je doprovodil i černý kocour, jeho obojek na procházku vždy vybaven rolničkou, aby měl jeho majitel přehled, kde se nacházel. Nikdy se však nevzdálil daleko, maximálně na několik metrů, když se u něčeho za nimi zarazil nebo naopak se zakrouceným ocáskem vyrazil jako střela kupředu, přičemž se mu Wooyoung hlasitě smál.

Gwangyang byl klidný. Nedivil se, proč se Wooyoung usadil zrovna tady. I všichni zákazníci v Illusion byli klidní. Jongho žádného z nich nepotkal přímo, vždy je jen slyšel přijít a odejít, jejich návštěva doprovázená tlumeným rozhovorem a občas krátkým smíchem. Během jednoho večera se přišel poptat i výčepní, který ho sem poslal, aby zjistil, jak se mu dařilo. Když spatřil Jongha zdravého, široce se usmíval a jen tak nadhodil, že by se mohl zastavit na skleničku či na dvě. Wooyounga to kdo ví proč náramně pobavilo. I kocour vedle něj hlasitě zamňoukal a švihl ocasem ze strany na stranu.

V době, kdy už si byl Jongho téměř jistý, že kletba zcela vyprchala, se rozhodla ozvat znovu. Nabrala na sebe podobu návalu nesmírného horka, bolestí mu podrazila kolena a vztekle vřela. Wooyoung ho přiměl vypít lektvar, dlaně pevně přitiskl na jeho břicho a k proudící magii šeptal nesrozumitelná slova. Úleva přišla náhle; v jednu chvíli trpěl, v druhou se jeho tělem rozlezl klid. Čaroděj se zmoženě posadil vedle něj na zem, opřel záda do rámu postele a dlouze vydechl. Chvěl se.

„Je pryč," řekl po chvíli. Když se na něj Jongho podíval, jemně se usmál. „Ještě tomu dáme tak tři dny, kdyby náhodou, ale... jsem si skoro na sto procent jistý, že je pryč. Úplně."

Jongho se uvolnil a zavřel oči. Poslepu poplácal Wooyounga kdesi nad kolenem a vychutnal si jeho krátký smích. „Děkuju. Odvedl jsi skvělou práci."

„Mhm," udělal jen v odpovědi, než se zvedl. Nalil do sebe obsah nějaké ampulky, na kterou lovec nedokázal dobře zaostřit, a pak našel hadr. V koupelně ho namočil, vyždímal a vrátil se zpět, posadil se před druhého muže. Odhrnul mu zpocené pramínky vlasů z čela a chladný obklad mu přitiskl na tváře, pak na čelo. Jongho si od něj obklad převzal a nechal ho posadit se zpět vedle něj.

Seděli v tichu. Oba trochu vyčerpaní a hlavně zachvácení úlevou, že byl snad všeho konečně konec.

Jongho zbytek dne odpočíval, zatímco Wooyoung se vrátil k práci. Sem tam se do místnosti přišel podívat kocour, ale vždy jen nakoukl, maximálně se prošel kolem postele a stolu, než opět zmizel za závěsem. Později toho dne si spolu čaroděj a lovec přiťukli panákem soju.

Odpolední slunce stále ještě pronikalo dovnitř, zalévalo místnost zlatavým světlem, a oni dva spolu s prázdnými sklenkami seděli u postele. Skrz pootevřené okno profukoval velmi slabý vánek. Čas tak příhodný, jak jen mohl být.

„Chtěl jsem se zeptat..." začal tiše Jongho.

Druhý mladík se na něj ani nepodíval, oči se mu přivíraly únavou, jako kdyby zvažoval odpolední šlofík. Jen zamručel, aby mu pokynul, že má pokračovat.

„To, co se tehdy stalo s tvým tátou a vesnicí," zkusil opatrně a cítil, jak se tělo vedle něj napnulo, veškerá ospalost zmizela pryč. Odvážil se tiše pokračovat. „To kvůli tomu jsi zaklel svojí magii?"

Wooyoung sebou trhl, jako kdyby se vyděsil. Pohlédl na něj, obočí nakrčené zmatením, v očích strach. Jongho ho nechtěl děsit. „Neumíš ji kontrolovat. Proto jsi tady a děláš jen tohle, proto si netroufneš na víc, i když bys mohl," zkonstatoval měkce. Bez vinění, bez odsuzování, neutrálním tónem, kterým pronášel fakt. Wooyoung se na něj přesto díval ublíženě. „Pusť ji ven. Zkus to. Slibuju, že to ustojím... pomůžu ti ji zvládnout."

Pozorovaly ho ostražité oči. Možná si tentokrát opravdu dovolil příliš. Možná na to šel špatně. Ačkoliv se obrnil drsnou slupkou, Wooyoung byl citlivý, a Jongho neoplýval sebevědomím, co se volby vhodných slov týkalo. Doufal, že aspoň působil přesvědčivě. Spolehlivě.

„Jak si můžeš být tak jistý..." zamumlal nakonec poraženecky Wooyoung, s náznakem další vrstvy vyčerpání v hlase, a znovu se opřel o postel. Prázdná sklenka ťukla o podlahu, než ji odsunul stranou, daleko od sebe.

Nevěděl, jak na to reagovat. Ale opakovala se mu v hlavě Yeosangova slova. Prostě to zkus. „Nedomyslel sis, co je moje práce?" nadhodil s malým úsměvem, s trochou snahy odlehčit tísnivý vzduch.

„Už jednou se moje magie vymkla kontrole a nikdo s tím nedokázal nic udělat. Nechci," vyslovil důrazně, přestože se jeho hlas na okrajích lámal, „nechci, aby se to stalo znovu."

Jongho si dal několik vteřin na rozmyšlenou. Nakonec ale neměl moc možností, jak Wooyounga přesvědčit. Spolehlivá byla jen jedna cesta. Wooyoung mu odhalil, co ho trápilo ze všeho nejvíc, obnažil před ním kousek svojí duše, a Jongho cítil, že by mu za to měl nabídnout něco zpátky. Nabídnout mu náhled do vlastní podstaty.

Tak tedy, s pravdou ven. Otočil se k němu čelem, položil dlaň na jeho koleno, aby ho přiměl plně se na něj soustředit. „Moje rasa... nemění jenom tvář a tělo," promluvil opatrně a pečlivě sledoval jeho reakce. „Umíme se naučit přeměnit i cizí magii na vlastní. Má to svá pravidla, samozřejmě. Přeměněnou magii nejde uskladnit, a tak se většinou učíme ji... usměrnit. Zmírnit její tok, nechat ji pomalu vyprchat, odvrátit kouzlo jinam."

Čaroděj mu věnoval veškerou svou pozornost, pohled mu těkal po celém jeho obličeji, po místnosti, jako by hledal záchytný bod. Nenacházel. „Ale co když to nevyjde," zašeptal rychle, prsty zaryté do vlastních stehen, ramena ztuhlá v obranném gestu. Jongho z něj cítil, jak zoufale moc si přál mu věřit a jak zoufale moc se bál.

„Vyjde," ujistil ho pevně. „Uvolni ji, nech ji plynout. Pokud se bude vymykat kontrole, ustojím to. Postarám se o to, pomůžu ti ji zvládnout."

Tiše si ho prohlížel, hledal lži.

„... slibuješ?"

„Slibuju."

Wooyoung polkl. Spodní ret se mu zachvěl, přesto zvedl ruce, dotkl se vlastní hrudi, podíval se na Jongha velkýma, nejistýma očima. Když dostal v odpověď kývnutí, povzbudilo ho to pokračovat dál, zašeptat slova v cizím jazyce, pomyslně otočit klíčkem v zámku truhly, která ho tížila a držela zpátky. Na řasách se mu zaleskly slzy.

Vzduch se pomaličku nabíjel magií, cítil, jak ho šimrala po kůži, jak ho zasvrběly konečky prstů, jak ho její nesmírná síla tlačila do hrudi. Jakmile mohl, vzal Wooyoungovy dlaně do svých, jemně je stiskl, pousmál se nad pevným sevřením, kterého se mu dostalo v odpovědi. „Jen tak dál," zamumlal k němu tiše. Drobné výboje ho lechtaly v žilách, ale nechal je prostupovat skrz vlastní tělo, pomáhal jim zpomalit, ukočírovat nadšení z vypuštění na svobodu.

Wooyoung před ním plakal.

Musela to být úleva, dát sobě samotnému poprvé za mnoho let konečně opravdovou volnost. Jeho magie postupně přestávala šimrat, uklidnila se ze svého prvotního zápalu, objala je klidněji, tichá a nenápadná, přátelská. Přestal ji cítit v žilách, už se neopírala do jeho rukou společně s Wooyoungovými dlaněmi. Jen existovala, tak, jak by měla.

Jongho tu změnu cítil, lehce uvolnil stisk, ale Wooyoung se ho nepouštěl, naopak se chytil o něco naléhavěji. S hlasitými vzlyky se mu zhroutil do náruče, jednu jeho ruku si přitiskl k hrudi a svíral ji, jako kdyby byla to jediné, co ho drželo před úplným pádem. A tak ho lovec volnou paží zabalil do objetí. Opřel se tváří o vrcholek jeho hlavy a místo slov útěchy, kterých se mu nedostávalo, ho zkusil pro ukonejšení lehce houpat ze strany na stranu.

Wooyoungovy vzlyky se ozývaly místností ještě dlouhé minuty. Zmítaly celým jeho tělem, zasekávaly se mu v hrdle, ale Jongho se ho svým neustávajícím stiskem snažil ujistit, že to tak bylo v pořádku. Poslouchal, jak se postupně tišil, než občasné škubnutí přestaly doprovázet zvuky. Čaroděj na nepatrnou chvíli uvolnil sevření, aby mohl jeho ruku chytit lépe, a Jongho poznal, že jeho původní strach téměř vymizel.

„Díky," dolehlo k němu tlumeně.

Vydal ze sebe jen tichý zvuk, stiskl jeho dlaň, nechal ho víc se do něj opřít. Takhle v jeho náruči, se shrbenými zády, rameny staženými k tělu, působil Wooyoung nesmírně křehce. Tíha jeho těla proti Jonghově hrudi byla podivně uklidňující.

Stisk jedné ruky povolil - místo něj cítil dotek prstů na svém rameni, na krku, prohrábnutí se krátkými vlasy, než Wooyoung svou dlaň položil na zadní stranu jeho krku. Chytil se pevně, jistě, pak se narovnal v zádech. Díval se mu do očí svým uplakaným pohledem, bělmo lehce protkané červenými nitkami, na tvářích stále zasychající potůčky. Pustil se jeho ruky úplně, jen aby druhou dlaň mohl položit na jeho tvář.

Jongho si nebyl jistý, jak si ten výraz vyložit. Nedostal na zamyšlení ani dostatek času. V jednu chvíli Wooyoung cosi hledal v jeho očích, v druhé se mu přitiskl na rty těmi svými. Měkkými na dotek, slanými po slzách, přesto tak dokonalými, že se Jonghovi na několik dlouhých vteřin zastavil mozek.

Wooyoung do jeho rtů vydechl, téměř jako úlevou, pevněji se ho chytil. Pohnul vlastními rty, párkrát se jimi jen něžně, opatrně otřel, než se špička jeho jazyka pokusila jemně protlačit dál, a Jongho procitl. Ve chvilkové slabosti si dovolil vyjít mu několika nepatrnými pohyby vstříc, než položil dlaně na jeho tváře a pomalu se odtáhl. Modlil se ke všemu možnému, existujícímu i neexistujícímu, aby si to čaroděj nevyložil jako odmítnutí.

„Počkej," vydechl, a i jemu samotnému zněl vlastní hlas netypicky slabě. Polkl, přestože to ničemu nepomohlo a v krku mu vyprahlo snad ještě víc. Nebojácně odolával zdivočelému pohledu, palcem přejel podél lícní kosti, aby si získal čas. Nepomohlo to. Stále netušil, co bylo správné říct. A tak z něj vypadla jen jediná otázka: „Jsi si jistý?"

Stisk na zadní straně jeho krku byl náhle pevnější a Wooyoung urychleně pokýval hlavou. Uklidnila se nejistota, do které přes všechnu snahu na chvíli upadl, zvedl se na kolenou do kleku a posunul se blíž. „Můžu- chceš-" pokoušel se promluvit, jazykem si zvlhčil rty a Jongho ten rychlý pohyb jako zhypnotizovaný následoval očima. „Je to v pořádku?"

Trvalo mu odpovědět jen proto, že omámením chvíli nedokázal rozluštit význam slov. Pak přikývl. A Wooyounga měl během vteřiny na klíně, jeho měkké rty zpátky na svých.

Objal ho pevně kolem pasu, zaklonil hlavu a opřel ji do rámu postele, aby našel pohodlnější úhel. „Tak moc- tak strašně moc tě chci, ani nemáš ponětí-" mrmlal Wooyoung, ale sám sebe přerušil, když se zase urychleně vrátil k polibkům. Jako kdyby v jeho náruči získal víc sebevědomí, tentokrát se do jeho rtů opřel jazykem důrazněji a Jongho neměl důvod odpírat mu, co si přál, nadšeně propletl jazyk s tím jeho.

Nebyl by mu schopný odpovědět, avšak myslí se mu motala slova, která kdyby vypustil nahlas, nejspíš by celý zrudl studem. Jeho mysl nepřestávala vést zběsilý proud myšlenek: Jsem teď tvůj, ber si, kolik jen chceš, vezmi si všechno, zasloužíš si to, i já chci, tak moc chci, tak moc tě chci. Přejel jednou rukou po jeho zádech, nechal ho víc se opřít, dal mu volnost, dokud se neodhodlal sám být důraznější, aby se naopak probojoval on do jeho úst.

V tu chvíli byl čaroděj náhle krotší. Z hrdla mu unikl tichý zvuk, rychle ztracený mezi jejich rty, zaryl prsty do jeho kůže, jako by si snad myslel, že by si Jongho dovolil ho pustit. Nic takového by neudělal, neplánoval se vzdálit víc, než bylo absolutně nutné. Chytil Wooyounga pod stehny, zapřel se a zvedl se i s ním na postel, kde je přetočil, aby menší mladík ležel pod ním.

Jen na nepatrnou chvíli přerušil jejich polibek, aby se mohl pohodlněji opřít, a pak se mu opět věnoval se vší předchozí vášní. Čaroděj mu vjel jednou rukou do vlasů, druhou sevřel jeho nadloktí, nápadně prohmatal biceps, než se přesunul na rameno a zmuchlal ve svém stisku látku košile.

Jongho si dovolil rukou vklouznout pod jeho triko, a kdykoliv se posunul výš, Wooyoung se zavrtěl a nadzvedl, aby mohl bez přerušení pokračovat dál a látka se nezasekla pod jeho tělem. Prozkoumal celý jeho hrudník a břicho, odtáhl se teprve ve chvíli, kdy už nebylo dostatečné cítit horkou kůži jen pod prsty - zvedl se do kleku a pomohl kus oblečení z čaroděje sundat, načež poslušně pokračoval svléknutím své vlastní košile, za kterou druhý mladík podrážděně zatahal.

Musel se na moment zastavit. Jednoduše proto, že Wooyoung byl nádherný. Na opálené kůži si všiml jizev, bledých a jemných na dotek, jak se o ně čaroděj dobře postaral. Dovolil si po nich fascinovaně přejet prsty, než svůj dotek vedl dál, po plochém břiše, na lehounce vypracované prsní svaly, přes každou pihu zdobící jeho tělo. Až na tu, která se vyjímala na spodním rtu.

Málem se zastyděl nad vlastním zíráním, ale když vyhledal jeho pohled, došlo mu, že Wooyoung si ho prohlížel s podobným úžasem. Těkal očima po každém kousku těla, který mu byl odhalen, a z myšlenek ho vytrhlo až pohlazení, když se Jongho bříškem palce dotkl pihy pod jeho okem. Usmál se, trochu nejistě, a teprve poté, co mu Jongho také věnoval malý úsměv, si ho přitáhl zpět k sobě.

Políbil ho měkce, bez předchozího zápalu, možná aby se mohl soustředit na ruce a hlavně na to, co cítil pod nimi. Jongho ochotně převzal nad polibkem pomyslné otěže, opatrně ho vedl, aby Wooyounga ze zkoumání nerušil. Pohladil ho ve vlasech, přesunul polibky na spodní čelist, přes její výraznou hranu až na krk, jemně sevřel kůži v zubech a vyslechl si potěšené zamručení. Do zad se mu na chvíli zaryly nehty.

Vedl polibky níž, na hrudník, v dlaních pevně sevřel jeho pas, aby se pod ním příliš nevrtěl. Wooyoungovy nehty s tím pohybem vyjely po jeho zádech téměř k ramenům, zanechaly za sebou tenké, sotva viditelné stopy, jen lehce rudnoucí kůži, ale Jongho i tak těžce vydechl s dalším polibkem, který věnoval pod klíční kosti. Čaroděj si musel všimnout, jelikož zatnul nehty o něco silněji, vedl je trochu odlišným směrem, tiše, roztřeseně se zasmál, když se mu na oplátku Jongho zakousl do prsního svalu.

Jakmile se rty dotkl několika míst na jeho břiše, nedokázal už Wooyounga ani udržet, aby sebou necukal. Nechal ho, bavil se nad tím, kdykoliv mu v reakci na příliš příjemný dotek zacukalo ve svalech, nebo sebou dokonce škubly jeho boky. Stáhl lem kalhot jen natolik, aby mohl jazykem vytvořit cestičku po jeho podbřišku zpět k pupíku a o kůži zavadil zuby, aby napodobil kousnutí, které nikdy nepřišlo. Wooyoung se zachvěl a v dlani pevněji sevřel prameny jeho vlasů.

Poznal, že byl nedočkavý, už jenom z jeho neustálého kroucení. Nadzvedl se, aby ho mohl pohodlně zbavit kalhot a Wooyoung se zatím pokoušel jednou rukou otevřít šuplík v nočním stolku. Jelikož se mu nedařilo uvnitř najít správnou věc, Jongho se nad ním smiloval, a jakmile jeho kalhoty přehodil přes roh postele, natáhl se k šuplíku sám. Mladík pod ním toho využil, aby mu také rozepnul kalhoty, ačkoliv se svlékáním se zatím neobtěžoval. Pouze vjel pod látku na jeho pozadí, několikrát pevně stiskl a Jongho nad ním pobaveně zavrtěl hlavou.

Když ze sebe zbytek oblečení poslušně stáhl, pohodlněji se uvelebil, navedl Wooyoungovy nohy tak, že se stehny mohl pohodlně opřít o jeho, naklonil se nad něj, vtiskl mu polibek ke koutku úst. Vychutnal si, jak cítil pod rty jeho malý úsměv, a zároveň vnímal ruku přesouvající se na jeho pas, aby ho chvějící se paže pevně objala. Jen lehce mu tím omezil možnost pohybu, ale Jongho by si nepostěžoval, ani kdyby mu to vadilo. Užíval si jeho blízkost, zatímco si lubrikantem zvlhčil prsty, sjel jimi škádlivě po tříslech, než se konečně dostal k místu, kde ho Wooyoung tolik chtěl.

Byl citlivý, každý dotek z něj vymámil roztřesený zvuk, přesto se zdál postupně poddajnější a poddajnější. Jongho se všemi svými doteky snažil dosáhnout, aby byl stále uvolněný, stále ztracený v pomalu sílící rozkoši. Trvalo mu několik dlouhých chvil, během kterých však Wooyoung působil spokojeně, aby si uvědomil, jak moc se ve skutečnosti chvěl.

Lehce se nadzvedl, prohlédl si jeho obličej; zavřené oči a řasy, které se jen občas zatřepetaly; pootevřené rty, z nichž se linuly měkké, spokojené zvuky. Cítil ten třas v místech, kde se ho dotýkaly jeho ruce, viděl, jak mu putoval nohama, takže sebou svaly ve stehnech sem tam cukly. Volnou rukou mu stiskl koleno, vtiskl mu na rty polibek, aby na sebe upozornil. Wooyoung se na něj podíval.

„Je všechno v pořádku?" zkusil pro začátek, neodvážil se hlas zvednout o moc výš, než kousek nad šepot. Čaroděj rozmrkal zamlžený pocit v očích, zkoumavě si ho prohlédl a kývl. Jongho si téměř neznatelně oddechl. Sevřel jeho třesoucí se ruku ve své. „Tohle se stává běžně?"

Wooyoungovi trvalo, než si uvědomil, na co naráží. Do tváří se mu nalila červeň. „Je to normální," zamumlal. „Promiň..."

„Mhm? Za co se omlouváš?" pousmál se a jeho ruce si navedl zpět na tělo, jednu na rameno, druhou na záda. Přiklonil se blíž, zamručel nad silnějším stiskem, když se ho čaroděj skutečně pořádně chytil a pokračoval, v čem na malou chvíli přestal. Wooyoung tiše, blaženě vydechl. „Jen se drž," broukl, než ho opět rozptýlil svými polibky.

Nejspíš byl až přespříliš pečlivý, ale druhý mladík pod ním pomaličku tál a on si to možná trochu sobecky chtěl vychutnat co nejdelší dobu. Každé škubnutí ve svalech, každý pohyb boků vstříc jeho prstům, každičké lapnutí po dechu a dlouhý vzdech. Vždycky byl trpělivý, ale do této chvíle netušil, že se taková trpělivost přenášela i do jeho sexuálního života. Možná jen nikdy neměl někoho, komu by si tolik času přál věnovat, zatímco by si to z celého srdce užíval.

Ta trpělivost byla jednostranná.

Wooyoung se ho již nějakou chvíli držel s jistou naléhavostí, upravoval stisk na jeho ramenou, snažil se přitáhnout blíž a blíž, pokoušel by se, i kdyby už fyzicky být blíž nemohl. Hlaď mě, drž mě, líbej mě, prosily jeho doteky, tak žádostivě a zoufale. Miluj mě, znělo tichounce a nenápadně v pozadí. Jongho k vlastnímu překvapení zjistil, že ho myšlenka tohle všechno časem Wooyoungovi dát nevyděsila.

Odtáhl se, aby se vzápětí opřel o lokty, rukama se opatrně vměstnal pod jeho tělo a umožnil mu tak přitisknout se k němu větší plochou těla. Boky mu okamžitě objala pevná stehna a to ho jen utvrdilo v tom, že mladík pod ním přesně tohle potřeboval. Spojil s ním rty, jemně jimi pohnul, jednou, dvakrát, třikrát, než sám poněkud překvapeně zasténal.

Čaroděj vměstnal vlastní ruku mezi ně, vzal ho do pevného stisku, třas v jeho těle se trochu uklidnil. S naprosto jistotou párkrát zakroužil palcem, vychutnal si zavzdychání, které mu Jongho vypustil u rtů, pomohl ho navést a samotnému se mu zasekl dech v hrdle, když lovec opatrně pohnul boky. Nezastavil se, dokud se k němu nepřitiskl úplně, a Wooyoung tím náhlým naplňujícím pocitem zaklonil hlavu, vypustil ze sebe dlouhý, téměř úlevný výdech.

Jonghovi tak perfektně vystavil vlastní hrdlo, brzy zasypané lenivými, přesto pečlivými polibky. Jen na zkoušku opatrně přirazil, dostal z Wooyounga slastný sten, a tak pohyb několikrát zopakoval. Nemohl však pokračovat dlouho, když ho Wooyoung váhavě zastavil.

„Neměl- mm, neměl by ses ještě namáhat-"

Jongho musel polibky na jeho krku přerušit kvůli vlastnímu úsměvu. Odtáhl se od jeho kůže, hlavu sklonil, až se čelem téměř dotýkal prostěradla, a tiše, prakticky neslyšně se rozesmál; jeho smích šel poznat jen z jemného třasu jeho ramen. Zprvu se vyděsil, že snad udělal něco špatně, ale jeho milence zjevně pouze přepadla náhlá starostlivost.

„Proč se směješ?" Wooyoung vystrčil spodní ret a zatvářil se téměř ublíženě.

Nadzvedl se, aby se na něj mohl podívat, úsměv stále na rtech. „Konečně jsem se vyléčil a ty mě káráš," odpověděl s hraným náznakem stížnosti.

„Nemůžeš si být tak jistý, že jsi vážně už naprosto vyléčený..." zamumlal.

Jongho se zasmál. „Vždyť ty musíš cítit ze všech nejlíp, že je pryč. I já to cítím," namítl trpělivě, ačkoliv trochu důrazněji, aby předešel dohadům.

Wooyoung na to nic neřekl, párkrát pootevřel ústa, ale nakonec z nich nic nevypustil a jen uhnul pohledem do strany. A lovec se zarazil. Prohlížel si jeho obličej, nejistotu vepsanou v jeho očích a náhle mu to došlo. Přál si, aby zůstal déle - aby musel zůstat déle. Nejspíš usoudil, že jakmile kletba zmizí, zmizí s ní i Jongho.

Naklonil se k němu zpět, vtiskl mu polibek na tvář, když se nemohl dostat k jeho rtům, a aby ho za tak hloupou myšlenku příhodně odměnil, kousl ho do ucha. Donutil se ke slovům, překonal vlastní rozpaky nad vyslovením svých myšlenek, zkrátka proto, že Wooyoung slova potřeboval. „Tohle přece nemusí být naposledy, co se vidíme..." vydechl konejšivě, vyprostil jednu ruku a položil ji na jeho tvář, aby mu mohl palcem pohladit líčko. „Podívej se na mě...?"

Podíval se. Spodní ret stále vystrčený dopředu, výraz, který nedokázal zcela perfektně rozluštit, ale přál si jej nahradit něčím příjemnějším. Stačilo k tomu jen několik drobných polibků, aby Wooyoung vydechl, téměř nenápadně pokýval hlavou a chytil se ho tak, jako předtím.

A tak mohl boky pohnout znovu, nasadit příjemné tempo, užívat si slunce, jehož svit mu skrze okno dopadal na odhalená záda a odrážel se od Wooyoungových vlasů. Vytvářel na jeho obličeji nádhernou hru stínů, kterou se mohl kochat, kdykoliv se na malý moment vzdal polibků, aby se na něj zadíval.

Pomyslel si, že nemohlo být nic krásnějšího, než když si mohl prohlížet na jeho obličeji slast, kterou sám způsobil. Když se mu Wooyoung pokoušel nešikovně oplácet polibky, zatímco v jeho rtech tlumil steny, na čele se mu třpytily kapky potu, oči se mu zavíraly, ačkoliv se je snažil udržet otevřené, aby Jongha stále viděl. Vytáhl si jeho stehna nad boky, vměstnal jednu ruku mezi jejich těla, aby mu konečně několika jistými doteky dopřál vyvrcholení.

Wooyoung opakoval jeho jméno, hlas slabý a žádostivý mezi zrychleným dechem a steny, které se mu draly z úst. Pod posledními paprsky slunce působil jako naprosto neocenitelný poklad a Jonghovi stačilo jen málo, aby mu u rtů taky zašeptal jeho jméno a ruce držící jeho vlastní váhu se zachvěly slastí prohánějící se celým tělem. Zavřel oči a pokoušel se uklidnit vlastní dech.

Po páteři mu stékala kapička potu, tiše vydechl nosem, uvolnil svaly na krku a sklonil tím hlavu níž. Jeho vlasy musely Wooyounga šimrat na obličeji. Tělo mu místo nepříjemných pocitů z posledních dnů zaplavila úleva a klid, společně s přicházející únavou.

Na tvářích ucítil jemný dotek a podíval se na mladíka pod sebou, jak si ho s úsměvem fascinovaně prohlížel. Zacukaly mu koutky, přitulil se do něžného hlazení a oči opět zavřel, příliš stydlivý, aby jeho pohledu čelil příliš dlouho v tak intimní chvíli. Wooyoung se téměř neslyšně zasmál. Zatlačil do jeho ramene, aby se musel převalit na bok a okamžitě se přitiskl těsně k němu.

„Musíme se umýt..." zamumlal Jongho, přestože se do skutečného vykonání nehrnul.

„Ne," odmítl překvapivě rozhodně Wooyoung. Navedl si jeho ruku kolem pasu, přehodil přes ně deku a obličej schoval k jeho krku, a pak u něj vypustil nadmíru spokojený výdech. „Spi."

Tomu se nedokázal bránit. Poslušně ho objal, aby k sobě zůstali co nejpevněji přivinutí, uvelebil hlavu na polštáři a s poslušným hm hodlal odevzdat mysl spánku. Vnímal, že Wooyoung usnul ještě dřív než on sám, jeho klidný dech ho šimral na krku. Pousmál se. Sny si ho přivlastnily brzy po něm.

​

⊰✧⊱

​

Těsně nad ránem ho cosi vtrhlo do polospánku, ve kterém byl schopný podvědomě vnímat tíhu na hrudi. Nadechovat se bylo lehce obtížnější, i když se jednalo o pouhé nepohodlí. Do kůže jako by se mu zabodlo několik jehliček. Nechápavě nakrčil obočí, když se pocit rytmicky vracel, a konečně kvůli tomu ze spánku zcela procitl. Rozlepil oči, zamžoural nad sebe, než přesunul pohled níž.

Dívaly se na něj nepřirozené oči černého kocoura. Sotva do nich viděl, jak se spokojeně přivíraly do úzkých škvírek. Kocour tiše předl a střídavě mu zarýval drápky do kůže, když hnětl jeho hrudník. Jongho si tiše oddechl, smířeně položil hlavu do polštáře, pohladil ho po hřbetě a uvolnil se po zjištění, že mu nic nehrozilo.

Wooyoung vedle něj tiše zamručel, a jakmile se na něj podíval, setkal se s jeho rozostřeným pohledem. Čaroděj se ospale pousmál, znovu ze sebe vydal těžko rozluštitelný zvuk a posunul se, protřel si oči. Vzápětí si všiml kocoura, který už se na něj také díval, a jen tázavě povytáhl obočí. Zhodnotil situaci, než se pobaveně ušklíbl a ochraptělým hlasem zamrmlal: „Ty sis nemohl pomoct, huh?"

Kocour mu odpověděl pouhým mrrr. Wooyoung po něm natáhl ruku, stáhl ho Jonghovi z hrudníku a přitiskl ho k sobě jako plyšovou hračku. Nedbal na jeho protesty, sevřel ho pevněji, zabořil obličej do jeho srsti a pak mu celou hlavu posázel rychlými polibky, před kterými se nedalo utéct.

Ve chvíli, kdy ho pustil, se kocour zvedl, několika olíznutími si urovnal srst a posadil se. Neutekl, jako by to Jongho od kterékoliv jiné kočky očekával. Místo toho pohupoval špičkou ocásku, zíral na Wooyounga příliš přímým pohledem a čaroděj ho hladil po hřbetě, zatímco si ho prohlížel zpátky. Jongho nedokázal rozluštit, co se kterémukoliv z nich honilo hlavou.

Mrrr.

„Myslíš?"

Wooyoung mu snad rozuměl...?

„Hm. Tak běž," pobídl ho. Kocour se protáhl, otřel se nejdřív Wooyoungovi o ruku, potom Jonghovi o rameno, než seskočil z postele a zmizel za závěsem. Jongho se chtěl zeptat, ale čaroděj se dlouze protáhl, přitulil se k němu a vyžádal si krátký polibek. Něco takového mu nemohl odepřít.

Zavřel oči, nechal se Wooyoungem hladit po zádech a prozatím ho netrápily nepříjemné následky jejich rozhodnutí předchozí den vynechat sprchu.

Slyšel posunutí závěsu, tiché kroky bosých chodidel. Nechápavě nakrčil obočí a zvedl hlavu z polštáře, jen aby se mu naskytl pohled na mladíka ve volných kalhotách a rozepnuté košili. Černé vlasy sestříhané na krátko a kočičí oči. Přiblížil se velmi tichými kroky a Jongho si konečně všiml tenkého obojku s ozdobnými vzory kolem jeho krku.

Oh. Oh.

Nestačil nic říct, protože Wooyoung se od něj odtáhl, zvedl se do sedu a kocoura, který očividně nebyl kocour, si přitáhl k sobě do objetí. „Dlouho ses mi takhle neukázal, fešáku," slyšel ho říkat a neznámý mladík jen souhlasně, pobaveně zamručel a pohladil ho ve vlasech. „Představ se, hm?"

Mladík pokýval hlavou, odtáhl se a Jonghovi věnoval poměrně hlubokou úklonu. Pak se na něj usmál takovým způsobem, až se mu ve tvářích prohloubily ďolíčky a oči se zúžily do tenkých škvírek. „Choi San."

Jongho mu nemohl zdvořilou úklonu úplně oplatit, a tak se aspoň co nejlépe narovnal, držel si přikrývku přes klín a pokusil se působit tak vychovaně, jak jen to v jeho situaci šlo. „Choi Jongho."

„Ah, taky Choi," zaculil se San nadšením. Pak se posadil na postel vedle Wooyounga, sám ho lépe překryl přikrývkou a trochu rozpačitě se pousmál. „Omlouvám se za to probuzení."

„Uh- to... to nic," zavrtěl nad tím hlavou, přestože si nebyl ještě naprosto jistý, co si o tom skutečně myslel. Wooyoung si zřejmě jeho rozpoložení všiml, stiskl mu koleno a jemně se usmál. Jongho si ho váhavě prohlédl, než sebral aspoň špetku myšlení a váhavě se zeptal: „Mohl bych dostat nějakou formu vysvětlení?"

Čaroděj rychle pokýval hlavou. „San tu se mnou žije už několik let," pousmál se nad tím, jak se k němu zmíněný mladík přitulil. „Pomohl jsem mu s jeho vlastní kletbou, alespoň... do určité míry. Může se proměnit zpátky, ale pořád se potřebuje vracet do kočičí podoby. Rád bych, uhm... aby se jednou mohl proměňovat, jak se mu chce. Tak se mnou zůstal a společně hledáme způsob."

Wooyoungovy prsty pošimraly mladíka pod krkem, a on při tom přivíral oči podobně, jako když byl kocourem. Dotek se přesunul na jeho tvář a San se do jeho dlaně opřel, než oči trochu příliš intenzivně upřel na Jongha. „Promiň, nebyli jsme si na začátku jistí, jestli je bezpečné se před tebou ukázat, tak jsme se shodli, že bude lepší, když s tím nějakou dobu počkáme," vysvětlil s omluvným podtónem, jako by očekával, že by se na ně měl lovec rozzlobit. I kdyby snad cítil nějakou špetku hněvu, byl si celkem jistý, že s pohledem do Sanova milého obličeje by z něj zase rychle vyprchala.

„San se za tebe přimluvil, když jsi přišel," zasmál se tiše Wooyoung. „Přemýšlel jsem, že tě pošlu někam jinam, ale trval na tom, abych ti dovolil zůstat a pomohl ti. Proč vlastně?"

Černovlásek neurčitě pokrčil rameny. „Měl jsem pocit, že by z toho mohlo vzejít něco dobrého. A taky vzešlo, nebo ne? Celou noc jsem cítil, jak každou místností proudí tvoje magie. Jsi tak silný, ani jsem neměl tušení, jak moc!" nadchl se. „Myslíš, že bys už dokázal...?"

Wooyoung se smutně, soucitně pousmál a jemně zavrtěl hlavou. Přestože se San ze všech sil snažil předstírat, že nebyl zklamaný, dalo se v něm číst jako v otevřené knize a ani Jongho neměl problém jeho skutečné rozpoložení odhalit. „Moc mě to mrzí, pořád si nejsem jistý, jak... jak se to dá udělat. Nepomůže k tomu čistě jenom síla magie, potřebujeme najít konkrétní řešení. A najdeme ho."

„Můj kolega," začal Jongho bez rozmyslu, ale rozhodl se pokračovat, když k němu oba přesunuli svou pozornost, „by možná dokázal pomoct. Netuším, do jaké míry rozumí kletbám, ale rozhodně má způsoby, jak se dostat k informacím. Bohužel za nic neručím, jenom... jenom jsem chtěl zmínit, že by to byla možnost?"

Čaroděj se na něj vděčně pousmál. Nadechl se ke slovům, ale San ho tichým, zranitelným hláskem přerušil. „Youngie..."

„Oh, to už?" nakrčil obočí. Černovlásek posmutněle pokýval hlavou a tulil se do jeho dlaně, stále přiložené na jeho tváři. „Dobře. Jen utíkej."

Jongho pozoroval, jak se San zdráhavě odtáhl, zmizel za závěsem a po několika minutách se vrátil zpět jako černý kocour. Vyskočil na postel se svým mrrr a lovec ho neváhal pohladit po hlavě. Podrbal ho mezi ušima, nad obojkem, pod bradou, dokud se kocour nezakulil na přikrývce do klubka se spokojeným výdechem. „Je to takhle vždycky?" zeptal se tiše.

„Jak kdy. Často vydrží pár hodin, ale někdy... sotva pár minut," vysvětlil tiše čaroděj. „Opravdu by tvůj kolega mohl pomoct?"

„Snad," přikývl. „Je to jeden z nejmocnějších čarodějů, které znám."

Wooyoung pokýval hlavou, posunul se k němu a opřel se vedle něj o zeď. Nenápadně se vkradl pod přikrývku, aby mu mohl stisknout stehno a Jongho tázavě povytáhl obočí. „Jak dlouho ještě zůstaneš?" odvážil se zeptat.

„Pár dnů. Budu si muset zavolat a dohodnout datum, kdy si mě vyzvednou. Dostal jsem zákaz vracet se sám," přiznal.

„To zní rozumně."

Musel souhlasit, přestože se mu to nelíbilo. Chvíli zůstali v tichu, než ho Wooyoung stáhl zpět s sebou do lehu a trval na tom, aby spali ještě několik hodin, alespoň do poledne. Jongho nebyl zvyklý lenošit, přesto se rozhodl udělat výjimku a položil se na záda. Kocour se zvedl, využil chvíle a uvelebil se zpět na jeho hrudi. Wooyoung se hlasitě rozesmál.

​

⊰✧⊱

​

Zatímco čekali na osudný den, Jongho se mohl trochu víc seznámit se Sanem. Velmi rychle si ho oblíbil, a to i přesto, že mu zpočátku rád narušoval osobní prostor. San i Wooyoung byli na jeho vkus trochu příliš kontaktní, a přestože se Jongho snažil schovávat své rozpačité reakce, jeho nepohodlí si všimli.

Viditelně své nutkání navazovat mnoho kontaktu omezili. Během dne se upokojili několika objetími a trpělivě vyčkávali na večer, kdy se San mohl v kočičí podobě schoulit mezi polštáři do klubka a Wooyoung si přilehl do stejné postele, aby se přitiskl na Jongha.

Také společně s Wooyoungem sdíleli ještě jednu noc, když se San se západem slunce vyplížil ven kočičími dvířky. Čaroděj byl ten večer mnohem víc ve své kůži, a přestože se v kleku nad jeho stehny lehce chvěl, sebevědomě vedl jejich polibky, prsty zatínal do prsních svalů a překrásně, táhle sténal do jeho rtů s každým nadzvednutím boků. Jongho ho tentokrát důrazněji požádal o sprchu, a přestože Wooyoung dal svou nevoli jasně najevo, přece jen dovolil, aby jej z postele vytáhl na nohy a dovedl do koupelny.

​

V ráno, kdy si ho měl vyzvednout kolega, se všichni zdáli trochu příliš rozpačití. San zůstal ve své kočičí podobě a během dopoledne shodil hned několik věcí, takže se nad ním Wooyoung opakovaně zlobil. Jako by jeho kárání nemělo efekt, ty nepřirozené kočičí oči zářily touhou spáchat další neplechu a Jongho netušil, jak by mohl zakročit a vypomoct. Jen si tedy tiše připravil věci a pokoušel se Sanovi opatrně vyhnout, kdykoliv se mu motal pod nohama.

Dveře se otevřely těsně po čtvrté hodině se sotva slyšitelným zvukem - jen šoupání jejich hrany o rohožku, žádné vrznutí, žádné zaskřípání. Dovnitř vkročila postava v dlouhém kabátu, fedoře a černé masce. Jongho by ho poznal kdykoliv, a tak se pousmál ještě předtím, než ze sebe mladík klobouk i s maskou stáhl, a okamžitě mu vyšel vstříc.

„Jsem rád, že jsi dorazil, hyung," začal hned po pozdravu a Yeosang mu věnoval malý úsměv.

„Říkal jsem, že si to zařídím," pokrčil rameny, zastrčil masku do kapsy a pořádně si ho prohlédl. „Vypadáš dobře. Kdyby z tebe prakticky netekla cizí magie, ani bych nepoznal, že se něco stalo."

Jongho se pobaveně ušklíbl. „Dík," kývl, pak se otočil zpět k pultu a několika kroky překonal malou vzdálenost. Pohladil po hlavě kocoura, který se uklidněný zvědavostí usadil na stole a jeho nepřirozené oči zkoumaly nově příchozího. Lovec vyslyšel jeho dorážení, aby ho hladil dál, a společně s tím poukázal na mladíka za pultem. „Tohle je Jung Wooyoung."

Yeosang přišel blíž, uklonil se. „Moc mě těší, já-"

„Kang Yeosang," vyhrkl Wooyoung ohromeně.

Oba na něj upřeli trochu překvapený pohled. Starší čaroděj zamrkal, ale pousmál se a kývl. „Osobně."

„Tebe- taky tě tenkrát vyhodili," řekl rychle, očima těkal po celém jeho těle. Jongho zpozorněl. Věděl, že Yeosang nejvyšší možné vzdělání nedobrovolně nedokončil a že byl s bývalými profesory i celou institucí v konfliktu, ale nikdy z něj nedostal konkrétní důvod. Nechtěl o tom mluvit a všichni to respektovali. „Za maření experimentu? Nebo tak něco..."

Jonghovi přejel mráz po zádech jen z toho, jak se Yeosang zatvářil, a to ten pohled ani nebyl mířený na něj. Stejně rychle, jako se však výraz objevil, zase spěšně zmizel. Místo toho se mladík trpce usmál. „Hm. Jeden z profesorů si přivlastnil výsledky mého výzkumu. Vyhodili mě, protože jsem si dovolil se proti tomu ozvat a on byl samozřejmě v pozici, kde měl větší moc."

Wooyoung viditelně zpanikařil. „Já- nechtěl jsem-"

„To nic," zavrtěl hlavou. Druhého čaroděje tím moc neuklidnil, aspoň však z jeho obličeje zmizela panika. Jongho si také oddechl. I pro něj byla ta informace novinkou, rozhodl se však vyptávat se na podrobnosti v příhodnější chvíli.

Yeosang nad tím nelpěl, místo toho zvědavě natáhl ruku k černému kocourovi. Ten si přičichl k jeho prstům a záhy se přitulil. „A kdo je tohle?"

„San," představil kocoura Wooyoung.

Yeosang sám pro sebe kývl, podrbal Sana pod krkem a pak počkal, než se na něj opět podíval nepřirozenýma očima. „Můžeš se proměnit?" požádal ho mile. Kocour odpověděl výrazným mrrr a seskočil z pultu, aby zmizel za závěsem.

Počkali, dokud se San nevrátil. Napůl zapnutou košili měl pokroucenou a vlasy pocuchané, snažil se je ze všech sil prsty nějak upravit. Wooyoung se po něm s malým úsměvem natáhl, zapnul zbylé knoflíky, urovnal košili na jeho ramenou a nakonec pomohl zkrotit i nezbedné pramínky vlasů. Nad jeho poděkováním jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

San se tak konečně mohl řádně představit, přesto se na chvíli zarazil, a čaroděje si užasle prohlížel. Pak věnoval Yeosangovi hlubokou úklonu a usmál se. „Choi San."

„Kang Yeosang," uklonil se. Pousmál se na Jongha, než svou pozornost upřel plně na zbylé dva mladíky a Wooyoungovi podal drobnou obálku. „K věci. Můj nadřízený mě mimo vyzvednutí Jongha pověřil, abych ti předal tohle. Přečti si to hned."

Wooyoung poslechl, rozbalil z obálky krátký vzkaz, jeho oči běhaly po řádcích. S každým dalším slovem víc a víc krčil obočí a Jonghovi perfektně připomněl jejich první setkání. Tu trochu hrubou slupku, do které se člověk musel jen umět správně opřít, aby odhalil kouzelně milou duši.

Dočetl, vzhlédl zpět k Yeosangovi a jeho stisk okraj papíru výrazně pomuchlal. Úspěšně vytrhl Jongha z pošetilých myšlenek. „Mám dvě otázky. Co San? A kdybych si to rozmyslel a chtěl se vrátit, pustíte nás?"

„San může samozřejmě jít s námi. K druhé otázce - nabídka je nezávazná. Kdykoliv budeš chtít, stačí říct, domluvíme se a pomůžeme ti zpátky," Yeosangův hlas byl trpělivý a zjevně působil dostatečně důvěřivě na to, aby se mladší čaroděj trochu uvolnil. Přesto vrhl váhavý pohled na Jongha a teprve po jeho povzbudivém úsměvu si troufl kývnout.

Plán byl jednoduchý, mluvili o něm spolu už před pár dny. Pomoct Wooyoungovi vlastní magii zvládnout, v nejlepším případě ho dostat do svých řad, v dobrém případě odstranit možnou hrozbu, která by mohla nastat, kdyby se jeho magie vymkla kontrole. Jongho do tohoto plánu přidal snahu najít pomoc také Sanovi.

Díky kouzlům nebyl problém pobrat veškeré věci, které potřebovali, a to přestože Wooyoung ani San neočekávali, že by se měli vydat pryč společně s Jonghem. Teprve když všichni stáli zpět u pultu, si Yeosang vzpomněl na potřebu zařízení cesty. „Uhm, nečekal jsem, že budu mít na starost tři lidi, tak- omluvte mě, zavolám si," vylovil z kapsy mobil, vytočil číslo a Jongho napjatě čekal, koho hodlal požádat o pomoc.

„Seonghwa-hyung," ah, dobrý tah. „Mohl bys nás prosím dostat z Gwangyangu? Konkrétně je to obchod s názvem Illusion."

Odpověď neslyšel, ale podle úsměvu, který zůstal Yeosangovi na rtech, byla kladná. Co by pro něj Seonghwa neudělal, pomyslel si. Zatímco spolu ještě krátce hovořili, sám přikročil za pult a nechal Wooyounga pevně mu sevřít dlaň. Nic neříkal, nebyl si jistý, jaká slova zvolit. Jeho vlastní stisk čaroděje uklidnil a pohlazení po zádech naprosto spolehlivě ukonejšilo zjevně nervózního Sana.

Po skončení hovoru stačilo počkat pouze několik minut, než se v místnosti zjevila půlka blýštivé čepele, meče, který dokázal proříznout i realitu. Ze vzniklého průchodu vstoupil dovnitř Park Seonghwa, meč si opíral o rameno a jemně se usmíval. „Ah, Jongho! Rád tě vidím."

„I já tebe, hyung."

Stihli si vyměnit několik rychlých slov, než Seonghwa ustoupil stranou a pokynul jim k prořízlému otvoru. Yeosang jím s několika věcmi prolezl jako první a Jongho ihned za ním poslal oba jejich hosty. Sám překročil práh předposlední se Seonghwou za zády a starší z nich průchod opět zavřel.

Místnost, jež je uvítala, přiměla Wooyounga a Sana zarazit se s otevřenými ústy. Zatímco Yeosang a Seonghwa pobrali veškeré věci, Jongho na sebe vzal roli hostitele a postavil se před své nové přátele s příjemným úsměvem na tváři. „Vítejte v našem sídle."

Tiše doufal, že by se jim v místě, které jako jediné dokázal nazývat domovem, mohlo zalíbit.

Ještě tišeji, v úplném skrytu vlastní duše, doufal, že by Wooyoung mohl chtít zůstat.