Caleb Cross

Občas přemýšlím zda jsou mí kamarádi přirozeně debilní, anebo se jim něco ošklivého přihodilo. Zejména v oblasti mozku.

Nesuďte mě, ale když člověk řekne: „Ne, nechci pořádat kalbu zatím co jsou mí rodiče pryč.", tak by člověk obvykle očekával, že to bylo dost srozumitelné. Má chyba.

Možná jsem do svého prohlášení měl přidat jeden oplzlý vtip na prsa, minimálně tři vulgarismy a nějakou starověkou runu vyjadřující sex. Hm... Když o tom tak přemýšlím, měl jsem to udělat. Třeba bych pak nemusel stát uprostřed svýho domu a protloukat se davy lidí, které ani neznám, abych se dostal na vlastní záchod.

Ale jak už jsem řekl, moje chyba.

Mám své kámoše celkem rád, ale jsou to sráči. Což jim však nemůžu říct.

Jak jsem se tak prodíral k záchodu, a doufal jsem že ho ještě nestihli moc poblít, se z obýváku ozvala tříštivá rána. Instinktivně jsem se tím směrem otočil a v duchu přemítal za jakou rozbitou dekoraci dostanu zaracha.

Odsunul jsem svou potřebu na druhou kolej a šel to zjistit. Během této cesty se o mě otřely tři podnapilé holky s přemírou make-upu a oblečením, co snad, dle množství látky, bylo cudnějšími plavky.

Ách, váza po babičce. Tu máma oželí, vždyť babička umřela teprve před rokem a půl, ještě nemá takovou citovou hodnotu. Tak jak jsem sčítal škody, stoupala i má úroveň sarkasmu.

"Chceš se vymočit do dřezu? Samozřejmě! Vůbec v tom dřezu nemyjeme jídlo a nádobí, jen si posluš! "

"Jasně že můžeš jít se svou holkou do ložnice našich. A nechcete ještě nějaké svíčky pro atmošku?"

Bohužel to téměř vždy vzali doslovně. V takové momenty jsem si začal pokládat otázku ".... Jsem retardovaný já, anebo oni? " Pokaždé jsem se rozhlédl po místnosti a přelétával pohledem všechny přítomné. Můj názor byl však konstantní. "Oni, jednoznačně oni."

Zrovna jsem shrabával z předzahrádky několik jednorázových plastovýchkelímků (za ně bych jim utrhal ruce!) a ve vší své „dobré náladě" je následně drtil v ruce. A vůbec jsem si přitom nepředstavoval obličeje svých kámošů, které to celé zinscenovali BEZ MÉHO VĚDOMÍ. Ale můžu si za to sám. Říkat klukům jako jsou oni, že budu mít barák pro sebe.... Jo, zasloužil jsem si to. 

Conner Sutton

Conner sám sebe přesvědčoval, že dnešek nebyl až tak zlý. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Třeba mohl místo dvacetiminutového zaspánído školy mít rovnou půlhodinové. Mohl místo rány míčem do obličeje (takové až mu spadly brýle) dostat ránu do rozkroku. A taky ho třeba rodiče mohli vyhodit z baráku namísto toho, aby je jen zklamal.

Ale ať už to bylo jakkoliv, ať už provedl cokoliv, bylo to fuk. To už totiž mířil na random párty, o které zaslechl dneska v šatnách. Zásadně se tam vždy snažil udržet oči netečné k dění okolo. Ale k jeho uším se tato vyhláška nedonesla.

Vkročil na posekaný trávník domu 58 a svými drobnými chodidly se vyhýbal poházeným odpadkům. Prošel okolo partičky holek, které čadily jak lokomotivy a kluka, který vypadal, že každou chvílí někoho nabodne hráběmi ve stylu Vlada Dracula, kterými shrabával smetí z trávníku.

Hlavní dveře byly otevřené, ale rozhodně ne průchozí. Už v hale se tísnila půlka školy a Conner potlačil úzkostný výkřik.

Prodral se kolem fotbalistů, roztleskávaček, basketbalistů, umělců i lidí z orchestru až ke stolu s – s převážným zastoupením ethylalkoholu. Vzal si jeden z těch červených plastových kelímků a nalil do něj pochybný punč. Přičichl k němu s ještě většími obavami než k chemikáliím v laborkách a obličej se mu zkrabatil.

Sedl si do nejbližšího křesla a hodlal tak zůstat po zbytek večera, roku a možná i života. Kelímek držel jen ze společenské konvence a i tóny dubstepu, ozívajíc se z repráků, mu jen plynuly kolem těla. Byl doslova kamenem uprostřed řeky zvukových vln. Jejich proudnice ho obtékaly a zcela ignorovaly. Jakoby byl obyčejnou mouchou v místnosti plné překrásných motýlů. Jo, takhle si připadal. Ta metafora se mu líbila, normálně by přemýšlel jestli se takhle cítí ještě někdo jiný, ale dnes ne. Dnes už nechtěl přemýšlet, nechtěl mluvit. A především, což bylo nejdůležitější, dneska už se nechtěl za nic omlouvat. Radši by si sám strčil hlavu do záchodové mísy než aby se dneska ještě někomu omluvil.

Caleb

„Caleee!"zahulákal Tony. Otočil jsem se a ve tváři jsem byl nadšený asi tak jako úředník pracující v pátek večer. Přemýšlel jsem který konec hrábí nacpu do Tonyho zadnice jako první. Všiml si mého výrazu, ale nebral ho navážno. „Hustě se to tady rozjelo,"uznal a kývl bradou k mému domu. Jako na povel všechna světla uvnitř zhasla a zůstaly svítit jen klišé disco lampičky, které sem přitáhli lidi z orchestru. Vypadalo to tu jako epileptikova noční můra.

Hodlal jsem Tonyho seznámit s dosažením nové úrovně sarkasmu, ale to už se k nám připojil i zbytek. Chad, Raf a Shane. Celá testosteronová čtveřice se dala do dialogu typu „hádejte koho dneska přetáhnu".

Když už padla jména asi tak osmi holek, přišla řada na mě. Snažil jsem se přijít na důvod proč se spolu vlastně bavíme. Jediná naše společná věc bylo pohlaví. A tím to haslo.

„Mě tu dneska ojebalo už dost lidí, takže...," Pozvedl jsem pytel s odpadky a měl se k odchodu.

„Ale no tak, Cale... Nebuď suchar a pojď,"zahlásil Shane a všichni mě popadli a táhli přímo do jámy pekelné. Jeden hráč basketbalu (ještě k tomu jen do počtu) neměl šanci proti triedru fotbalových svalů, a tak jsem rezignovaně šoupal nohama o zem a nechal se jimi táhnout.

°°°°°°

Hned po tom, co jsem ze svého pokoje vyhodil čtvrťáka a jednu druhačku, která stoprocentně nevypadala jako jeho přítelkyně, jsem uvažoval o tom zda bude lepší zdrhnout do Mexika nebo do Kanady.

Následně jsem byl dotlačen do beer-pongu a další jednolité debaty. Poslední dobou mi začalo připadat, že všichni mluví jen ochlastu, fotbalu a holkách.

Chlast,fotbal, holky, chlast, fotbal, holky, chlast, fotbal, holky,... Už mě to fakt nebaví, lidi!!

Stál jsem tam tak dlouho až jsem si začínal přát, abych i já byl...straight. Třeba by mi tyhle rozhovory pak tolik neiritovaly. Třeba bych byl stejný machistický kretén jako tihle. Občas jsem zatoužil se někoho zeptat zda to má stejně, jestli ho nudí jeho kámoši, jestli ho holky neberou tak jak by měly. Ale vždycky, když se mi ta slova drala z pusy, rychle jsem jí zas zaklapl.

Můj svět na tohle nebyl připraven. A už vůbec ne moje škola, kdebylo slovo „gay" bráno jako urážka a LGBT jako sekta, jakýsi modní výstřelek.

Občas mě to štvalo. Občas mě to i víc než jen štvalo. Někdy jsem chtěl své kamarády nakopnout do rozkroku. Chtěl jsem začít řvát, nadávat a něco rozbít. „Nejsem žádný modní výstřelek! Tohle není jenom fáze! Už zavři hubu!"  A často jsem k tomu neměl daleko.

Paradoxně mě z mého společenského utrpení vysvobodila jedna zvracející prvačka. Což by nebylo zas tak zlé..... kdyby se nepozvracela do bazénu.

A právě v tenhle okamžik se všechno podělalo...

Conner

Akorát se chystal odejít. Už tu byl víc než tři hodiny a doufal, že doma už všichni spí. Poučil se z minula a místo hlavního vchodu to hodlal vzít přes zahradu. Vyšel ze zadních dveří na terasu a sešel tři schůdky na trávník.

V tom do něj, ale někdo vrazil. Zavrávoral a narazil do kluka vedle.Týpek se na něj otočil a jeho pohled byl všechno jen ne příjemný. „Čum, kreténe,"ucedil a odešel. V Connerovi byla malá dušička a cítil se trapně, i když za to nemohl. Díky svému nevalnému vzrůstu a útlým ramenům se, už bez dalších potíží, prodral davem tančícím na Skillet, Skrillex a Lady Gaga až k bazénu, kde hodlal zabočit a ocitnout se na předzahrádce. Plán to byl dobrý, to bez debat.

Ale nepočítal s jednou zásadní proměnnou.

Se zvracející puberťačkou.

Dívka před ním se zhroutila a veškerý obsah žaludku přistál přímo v bazénu. Conner zůstal stát jako opařený. Jednak proto, že nutil vlastní žaludeční šťávy zůstat tam, kde měly a taky proto,že mu malá část oněch zvratků přistála na botách.

Bez rozmyslu se rozběhl napříč rozdováděným davem spolužáků a utíkal zpátky do domu. Ač to bylo hloupé, vyběhl kobercem pokryté schody do patra a zavřel se v koupelně. Bylo štěstí, že v ní nikdo nebyl, protože okamžitě padl k míse a z hrdla se mu draly dávivé zvuky.

Ale to bylo vše. Žádná ostrá kyselá pachuť v ústech, ani křeče se nedostavily. Ještě aby, celý den nic nepozřel a vypil sotva půl litru vody. Už jen při pomyšlení proč nic nezvládl sníst se mu udělalo znova nevolno. Zhluboka se nadechl a nutil se ke klidu.

Otevřel malé okénko nad vanou a stoupl do ní. Civěl z toho okna tak dlouho, až si přál stát se ptákem. Prostě odletět a nikdy se nevracet. Ne, to nebylo tak úplně ono. Přál si být virem. Protože viry nemají žádná pohlaví a nikdo se jich neptá koho by ve svý posteli viděli radši. 

„To protože jsou to podělaný viry, ty tupče!"zakřičel sám na sebe a trhaně se nadechl. Oči ho začaly štípat a cítil jak se začíná hroutit. Sjel na dno vany a bylo mu jedno, že cizí vanu zasvinil cizími zvratky, bylo mu fuk jestli ho tu někdo najde, bylo mu ukradený zda ho jeho rodiče ještě mají rádi. Posmutněle si pohladil pomalované zápěstí a vzdychl.

Byl tu jen on, vana a ta odporná sebelítost.

Caleb

Můj sarkasmus už dosáhl takové úrovně, že jsem sám netušil zda to myslím vážně, či ne. Kdyby se mě někdo zeptal jestli by mi mohl v kuchyni založit satanistický kroužek pletení rukavic, zřejmě bych řekl ano, a nezajímalo by mě to.

S duševní prázdnotou jsem se díval jak nějaká holka předvádí krmení tučňáčích mláďat do mýho bazénu a já jen počítal kolik let mi bude až mi skončí zarach. Třicet? Pětatřicet? Za dobrý chovaní možná i devětadvacet.

Můj mozek přepl na autopilota a jako živá mrtvola jsem došel do kuchyně a z pod dřezu vytáhl žlutou litrovku Sava. Pokojně jsem se vrátil k okraji bazénu... pomalu odšrouboval víčko....zahodil ho..... a otočil lahev o sto osmdesát stupňů. Prázdnou flašku jsem odhodil někam do mámina okrasného keře, s klidem se vrátil do domu a.... hodlal ty tři kretény prohnat mlýnkem na maso!

S téměř psychopatickým klidem jsem je našel u beer-pongu, kde se právě hurónsky radovali nad svým vítězstvím. Vztáhl jsem ruku a zaklepal Rafovi na široké rameno. Ten se otočil a obdařil mě rozjařeným úsměvem, který hodně připomínal Jokera. Mezi předními zuby měl kus jakéhosi jídla a nevypadalo to, že by mu tam nějak vadil.

„Hej, Caléé, skvělej mejdan! Poď si zahrát s náma. Jo a mimochodem,"spiklenecky na mě mrkl. „Čeká tady na tebe pěkná kočička, co sme ti dohodili." Znova na mě mrkl a rozhodl se mi ji velice barvitě popsat. Někde mezi Rafovým slintáním nad jejím hrudníkem a pozadím jsem vypnul. V uších mi zněl jen šum moře a má životní energie klesla na minimum.

„Seš sráč, Rafaeli,"přerušil jsem jeho bujarý monolog. Za běžných okolností by to vzal jako vtip. Ale byly tu dva zásadní rozdíly. Nesmál jsem se u toho a oslovil jsem ho celým jménem. To nikdo nikdy nedělal. Zvláštně se na mě podíval.

„Vo co ti de?"napružil se. „De vo tu párty? Tak sorry, kámo, ale teď se fakt chováš jako přecitlivělá buzna."

Následná vteřina byla celkem poetická.

Venku pokojně zářily hvězdy, cvrčci hrály své symfonie..... A Rafael Sellers dostal přes držku. Neměl jsem tušení, kde se ve mně vzalo tolik energie. Autopilot v mém mozku přepnul a ovládl mě vztek. Dlouho potlačované frustrace, pomíjení mé skutečnosti a fakt, že jsem vždy mlčel si vybraly svou daň. Nadešla doba splatnosti.

Raf se vlivem snížené stability a neočekávajíc ránu skácel k zemi a strhl s sebou i stůl s punčem a červenými kelímky. Muselo to být komické, hubený kluk o dobrých patnáct centimetrů menší, srazil fotbalistu, který se zhroutil jak domeček z karet.

Ale já tu komičnost nevnímal. Můj mozek jel na plné otáčky, krev mi začala vřít a z hrdla se mi řinula tak dlouho potlačovaná slova. „TÁHNI DO HAJZLU! Ty i celej ten zasranej fotbalovej tým se běžtě vycpat!" Kluci se srotili kolem zvedajícího se Rafa. „A víš proč se chovám jak buzna?! Protože jsem BUZNA!" A bylo to venku...

°°°°°°

Večírek skončil rychleji než by kdo očekával. Všichni se na mě divně dívali. Odvraceli oči a najednou už jsem nebyl ten „v pohodě baskeťák", ne. Jejich oči mě viděly jen jako teplýho týpka v mini šortkách a v růžovým topíku a s hlasem o dvě oktávy výš. Efekt coming outu.

Mí kamarádi se na mě skoro zhnuseně podívali a být ještě v té „zmatené fázi", jejich slova by mě odrovnala. „Seš odpornej." 

Conner

Z náhlého spánku ho vytrhl hluk. Bál se, že se někdo dobývá do koupelny nebo, že se večírek vymkl kontrole. Ale když konečně rozlepil řasy slepené slzami, nikdo tam nebyl. Zhluboka vydechl a oči mu zabloudily k jeho botám. Znechuceně se zaškaredil, ale byl příliš unavený na to je umýt.

Náhle se ozvaly další rány. Tentokrát už poznal odkud přicházely. Ozývaly se z přízemí. Pomalu se zvedl a skládal své obratle, rozlámané ze spaní ve vaně, na správná místa. Opatrně nastevřel dveře a jeho hnědé oči vykoukly ven. Poté vyšel na chodbu, ale u vrchu schodů se zarazil.

Slyšel hádku. Slova k němu doléhala jen tlumeně, ale pointu pochytil. Oči se mu vyvalily tak moc, že kdyby ho někdo viděl, myslel by si, že je nártoun ujíždějící na kofeinu. Hodlal pomalu sejít schody, ale to už se ke dveřím začaly trousit skupiny lidí. Někteří s lehkým šokem vepsaným ve tváři, jiní nespokojení a někteří podivně zamlklí.

Když už se většina lidí vyprovodila, myslel si že to nejzajímavější z celého večera se právě událo. Mylná domněnka.

Pak se z obýváku vyvalila trojice kluků. Nic zvláštního. "Jen nějakcí opozdilci," říkal si Conner. Ale pak se za nimi zjevil čtvrtý kluk. Celkem odlišný od těch předchozích. Byl hubenější, vytáhlý a nevypadl jako takový ten typický „sporťák". Conner se za to použití předsudku pokáral. Vždyť on sám teď byl předmětem předsudků...

Chlapec na ty zbylé zakřičel. „Táhněte s těma svejma zasifilisovanejma prdelema!" Ti ode dveří na něj něco v odpověď zakřičeli a práskli dveřmi tak silně, až se z toho Connerovi rozdrkotaly zuby. Kluk v zašpiněné flanelce frustrovaně zaúpěl a při prohrabávání vlasů si je málem všechny vytrhal. Impulsivně nakopl nejbližší kus nábytku a zhluboka vydechl. Nato zavřel oči a zaklonil hlavu, jakoby z něj právě spadla veliká tíha.

Connerovi to připadalo svým způsobem kouzelné, tedy alespoň do té doby než chlapec udělal krok ke schodišti, na kterém Conner stál. A tak ho nenapadlo nic lepšího než bryskně odcupitat zpět do koupelny a doufat, že právě tam hostitel nezamíří. Potichounku za sebou zavřel koupelnové dveře a schoval se do vany. Připadal si jako v takovém polo-kokonu a sotva dýchal.

Co ten kluk udělá až ho tu najde? Dá mu po hubě? Zavolá poldy? Conner by byl radši uvítal tu ránu než policii, která by musela mluvit s rodiči... a on pak s nimi... Zatřásl hlavou a bedlivě poslouchal kroky a vrzající parkety.

Najedou vše utichlo. Conner už si myslel, že je v suchu (pomíjel ironii toho, že trčel ve vaně). Ale jak mu celý dnešek okatě předestíral, jeho úsudky byly přesné asi jako motorika opilce. Přece jen, myslel si že rodiče jeho coming out přijmou a ejhle... A teď kvůli tomu trčel ve vaně.

Dveře koupelny se otevřely.

Černovlasý chlapec si ho zprvu vůbec nevšiml. Pokojně přešel k umyvadlu a opláchl si pobledlý obličej. Mimoděk zabloudil pohledem k zrcadlu, ve kterém byl přímo dokonalý pohled na Connera ležícího ve vaně v prenatální poloze.

Chlapec byl v tu ránu probraný a málem si rozsekl hlavu o záchodovou mísu, jak přileknutí škobrtl a spadl.

Caleb

Má kostrč utrpěla velmi blízké a bolestivé setkání s dlaždičkami. Slyšel jsem sám sebe zaskučet a rukou jsem si podvědomě třel naražené místo. Sotva jsem se stačil vzpamatovat, přiskočil ke mně brýlatý kluk a tahal mě na nohy. Neochotně jsem se podvolil a ještě jednou zaskuhral.

„Promiň, promiň, promiň,"omlouval se pořád dokolečka. Nervózně po mě těkal očima a tvářil se jak kráva před jateční branou.

„V pohodě,"zamručel jsem. V ten moment jsem si uvědomil, že se stále držíme. Kluk si toho všiml také a odskočil ode mne s téměř antilopím umem. Chtěl jsem ho vyhodit. Už už jsem se k tomu nadechoval, ale můj mozek mě zarazil. Vypnul moji pusu a nic ze mě nevyšlo. Donutil mě zaměřit se na chlapcovu tvář.

Zprvu nic zvláštního. Světle hnědé vlasy seděly na oválné hlavě s ostrými čelistními hrany a olivová pleť se jemně leskla.

Na druhý pohled jsem se už nenamáhal a dokončil svou původní myšlenku. „Poslyš, měl bys už táhnout domů, já – Hej?"zarazil jsem se, když jsem si všiml jeho úzkostného pohledu a semklých rtů. „Seš v pohodě?" Přešel jsem k němu trochu blíž a uviděl zaschlé slzavé cestičky na jeho lících a i to jak se mu v očích rodily nové. Příliš rychle přikývl. Spolkl počínající vzlyk, kterému jsem nerozuměl a usmál se. Až moc napjatě a strnule.

Už bral za kliku, když jsem se odhodlal zeptat. „Ehm... Hele, chceš tam hodit?" Netušil jsem, proč jsem se zeptal. Ten kluk (kterého jsem neznal!) vegetil v mý vaně, málem jsem se kvůli němu zabil o dlaždičky a byl jedinou překážkou mezi mnou a spánkem.

Nechápavě na mě koukal, jako bych snad mluvil v depresivních verších místo v jednoduchých větách. „Myslím tím jestli chceš odvézt domů,"upřesnil jsem.

Trochu poplašeně sklopil hlavu a začal si žmoulat rukáv své šedé žmolkové mikiny. „Ne... ne, to je dobrý." Normálně bych to přešel. Vážně. Už jsem byl tak unavený, že i kdyby tu začalo hořet, z trucu bych nevstal. Ale... Něco mi říkalo, že... Neměl jsem z toho dobrý pocit. Podělaný svědomí...

„Hele já.... Nechceš mi tu trochu pomoct?" Chlapec se na mě nedůvěřivě zadíval. Pokrčil jsem rameny. „Rodiče se mají už-"koukl jsem na hodinky na své pravé ruce. „-už dneska vrátit a na smrt si připadám ještě mladý."

Nějakou chvíli bylo ticho. Už jsem se mu hodlal říct, že nemusí, ale s odpovědí mě předběhl. Trochu se pousmál. „Rád, jsem Conner, mimochodem." Podal mi svou dlaň a já ji stiskl. Navzdory tomu, že jeho dlaň byla o trochu menší než ta moje, jeho stisk byl pevný a i jeho oči byly o něco jasnější. Nezářily přímo štěstím, ale byly... klidnější.

„Caleb,"odpověděl jsem a mimoděk se pousmál. A jak jsem tak pouštěl jeho dlaň, uviděl jsem paletu zářivých barev, která mu vykukovala zpod šedě jeho mikiny. Barvy, sestavené v tak silném a prostém pořadí, mi rozpumpovaly srdce a otevřely ospalé oči. I přestože to byly jen obyčejné fixy. Vědoucně jsem se pousmál, když jsem oba scházeli po schodech a mluvili o naprostých hloupostech. Mluvil jsem s ním té noci víc, než s kýmkoliv jiným.

A měl jsem dojem, že tohle nebyl tak úplně konec.

Takžeee..... Pokud jste to celé dočetli až do samotného konce, máte můj respekt. Toto byla má první povídka (i co se LGBT týče). Inspirací jí byl song od Matta Fishele "Bored of the straight boys".  Napište mi sem, co se vám případně líbilo, v čem bych se měla zlepšit a jestli vám Caleb a Conner přišli cute, anebo vám drali nervy.

-Manon