V úterý ráno se hrad probudil do příjemného slunce, růžové a červené výzdoby, a nad hlavami poletujících valentýnek mířících ke svým adresátům. Někteří, třeba jako Diggory, jich měli skoro plnou snídani, zatímco jiní kolem sebe nedočkavě pokukovali a čekali aspoň na jednu jedinou.

Hermiona včera večer zjistila, že se Draco vrátil. Chtěl ho navštívit, ale bála se, aby netlačila na pilu. O svém rodinném životě ještě nebyl připravený mluvit a ona to respektovala. Když ho pak ale viděla na snídani na svém obvyklém místě, vlasy mírně rozcuchané, a s úsměvem na tváři, trochu ji to zaskočilo. Vypadal, jako by se nic nestalo, a stejně za celý týden ani jednou nenapsal. Nechtěla se cítit uražená. Neměla k tomu sebemenší důvod a určitě se z ní nezačala stávat nějaká hysterka. Jen ji spíš mrzelo, že se ani neozval, že je v pořádku.

Pak tu byl taky dárek, na kterém celé dva dny dělala a který už ji pálil v dlaních, jak byla nervózní z Dracovy reakce. Ten ale musel ještě počkat. Neochotně si ho strčila pod jedno stehno a dojedla zbytek ovesné kaše. V pokoji ho pak položila do kufru, a ještě před tím, než se vydala na první hodinu, se na něj se smutným úsměvem podívala.

Před společnou dvouhodinovkou lektvarů v ní ten pocit z rána narostl ještě o trochu víc. Čekala, že ji Draco alespoň nenápadně pozdraví, tak jako vždycky, ale ne. Stál od ní alespoň deset metrů a dychtivě něco vypravoval Crabbovi s Goylem.

Ten vztek pak musela po zbytek dopoledne držet na uzdě, aby nevyjela na někoho ze svých přátel. S učebnicí obrany proti černé magii se schoulila do jednoho z křesel v nebelvírské společenské místnosti a nemohla odtrhnout myšlenky od faktu, že se na ni její vlastní kluk vykašlal. A ještě k tomu na Valentýna.

„Ehm, Hermiono, jsi v pohodě?"

Měla sto chutí po Ronaldovi tu knihu hodit. Jsou vůbec kamarádi? Vypadá takhle někdo, kdo je naprosto v pořádku?

„Jasně, Rone, všechno je fajn," odpověděla nevrle a pokud to ještě šlo, přitáhla si knihu blíž k obličeji. Nastalo ticho, ale zrzek se nehnul z místa. A Hermiona si unaveně povzdechla. „Potřebuješ něco?"

„No, já vlastně ne, ale mám ti vyřídit, že máš být za patnáct minut u astronomické věže."

„Fakt? Kdo pro mě posílá?"

„Malfoy."

No jasně. Po celém dni si vzpomněl, že jeho holka ještě existuje. Hermiona přikývla a zadívala se na svůj klín, jelikož už ji z těch písmenek bolely oči. Cítila se šťastná a zároveň uražená a hlas někde vzadu v hlavě se jí ptal, jestli by tam vůbec měla jít. Což určitě měla. Když už nic, aspoň by si vyslechla, co se s ním poslední týden dělo, a jakou výmluvu si připravil k tomu, že si jí celý den nevšímal. Doběhla si vyměnit knížku za dárek a skoro bezstarostně zamířila k astronomické věži. Ani se nezastavila, rovnou vyšla schody nahoru a jakmile zahlédla Draca opřeného o zábradlí, hlasitě si odkašlala. Chlapec se na ni otočil se stejným úsměvem, který měl na tváři už u snídaně, a ona na chvíli skoro zapomněla, proč byla tak naštvaná. Takhle zblízka mu bylo těžké oponovat.

„Konečně, už jsem se bál, že nepřijdeš," zasmál se Draco a přitáhl si Hermionu do náruče. Cítil, jakou chvíli jí trvalo, než se pod jeho dotykem uvolnila a mezi obočím mu vyskočila nepatrná vráska. Hned tušil, co se vyskytlo za problém.

„Upřímně jsem přemýšlela, že nepůjdu, ale je Valentýn a já mám pro tebe dárek, takže nemám moc možnost být zlá."

Ironie v jejím hlase byla tak čistá, že by ji nepřeslechl ani hluchý člověk. Oba se posadili na deku, která byla na svém obvyklém místě, a Draco se rozhodl předat svůj dárek jako první. Možná by tím ušetřil aspoň špetku Hermionina zklamání. Zhluboka se nadechl a vytáhl zpod svých zad malou krabičku s čerstvou červenou růží. Dívčin výraz se na chvíli změnil v upřímné překvapení, jako by ani nečekala, že by pro ni něco měl, a zase se rychle vrátil do neutrální masky.

„Hezkého Valentýna, zlato," pronesl tiše a Hermiona se na něj při tom oslovení otočila. Byla pro něj vždy jen kráska nebo princezna a tohle znělo z jeho úst docela zvláštně, i když nemohla popřít, že se jí to líbilo. Vzala krabičku opatrně do rukou a pomalu ji otevřela.

Na černém sametu se vyjímal řetízek z bílého zlata s přívěskem ve tvaru malého hada. Když se dobře podívala, po délce jeho těla byly vyrytá nějaká písmena. Byla už moc velká tma, aby je rozluštila, ale stačilo po nich přejet prstem a textura se jí zarývala do paměti.

„Já... nevím, co mám říct. Děkuju."

„Nemusíš nic, jen se na mě, prosím, nezlob."

To už snad ani nemohla. Sice pořád potřebovala nějaké odpovědi, ale největší negativní pára se vypařila, a ona teď byla spíš na pokraji slz. Aniž by věděla, co na tom přívěsku je, vnímala ho jako malé ztělesnění jejich vztahu.

„Ani jsem nechtěla. Jen mě mrzelo, že ses mi za celou tu dobu, cos byl pryč, neozval. A pak jsem myslela, že se se mnou půjdeš aspoň přivítat, ale celý den jsi mě ignoroval."

Znělo to teď vlastně docela směšně. Nejsou k sobě přece přilepení, mělo by být normální, že je sám a dává pozornost i někomu jinému. Že by se z ní přece jen stávala toxická přítelkyně?

„Měl jsem své důvody, Hermiono. Ale uznávám, že jsem ti mohl aspoň napsat, jak dlouho tam budu. Mrzí mě, že ses kvůli mně takhle cítila, opravdu. Chtěl jsem tě pořádně přivítat až tady, i s tím dárkem."

Hermiona cítila, jak jí tváře rudnou studem. Dracův klidný hlas to všechno akorát zhoršoval a ona se mu skoro nedokázala podívat do očí. Tenhle kluk byl i po skoro dvou měsících samé překvapení. Kdy se z něj stal takový romantik?

„Dobře, tak teď můj," šeptla rychle a otočila se pro balíček u své pravé nohy. Měla najednou strach, že ten deník nebude dost dobrý, a on ho stejně nakonec vyhodí. Asi by se mu ani nedivila, když viděla, jaký dárek jí byl schopný pořídit.

Jeho prsty obratně sundaly stužku i balící papír a chvíli na svůj dárek jen tiše zíral. Kůže byla pod jeho prsty drsná, ale opracovaná. Pásek vypadal, že by udržel i půlkilové závaží. Ale bylo to přesně něco, co by si sám koupil. Když ho otevřel, na první stránce byl od Hermiony krátký vzkaz, který se rozhodl nechat na později. A pak se mu zatajil dech. Hned na další stránce bylo v horní polovině ručně namalované souhvězdí Velkého vozu, s popisky a krátkými zajímavostmi, a pod ním se podtrženě vyjímalo ‚tvoje pocity'. Měl stránku a půl na popsání všeho, co si o tom seskupení hvězd myslel a s čím si ho spojoval.

V naprostém úžasu zalistoval pár stránek dopředu. Další souhvězdí. Pak další a další, každé ručně namalované a popsané, se všemi správnými detaily. Ona mu vyrobila hvězdný atlas.

„Dlouho jsem nevěděla, co bych ti mohla dát, a tohle mi přišlo jako docela kreativní, takže-"

„Docela? Hermiono, tohle je to nejhezčí, co jsem kdy dostal."

A myslel to vážně. Neexistovala snad ani slova pro to, jak moc jí byl vděčný. Nikdo se před ní o jeho vztah ke hvězdám nezajímal. Věděl, že si o něm mysleli, že je divný a moc osamělý. A dost často měli pravdu. Ale ona se ptala. Vždycky mu ležela na hrudi a ukazovala na útvary nad svou hlavou a ptala se, co se jak jmenuje. Chtěla k nim slyšet jeho příběhy, i když je ne vždycky mohl vyprávět.

„Jsem ráda, že se ti líbí," pronesla se stydlivým úsměvem a zastrčila si jeden pramínek vlasů za ucho.

„Je v něm taky kus tebe," poznamenal Draco a přisedl si k Hermioně blíž. Jednou rukou ji pohladil po tváři a nedokázal od ní odtrhnout oči. Byla tak krásná. Krásná a jeho. A občas tomu pořád nedokázal uvěřit. Nahnul se k ní tak blízko, až ho její dech šimral na rtech. „Takže teď k nim budeme psát náš příběh."

A spojil jejich rty v milujícím polibku, přesně tak, jak se v den lásky sluší.