Těsně po večeři, když se Hermiona konečně dočkala nějakého soukromí, se zavřela v ložnici, roztáhla na posteli většinu učebnic a svědomitě v nich začala listovat. Celý den ji pronásledovala ta Dracova poznámka a už si připadala skoro na prášky.

Celé dvě hodiny lektvarů se mu pokoušela vyhýbat pohledem, jen aby se náhodou nezačala červenat. Myšlenky se jí ztrácely v momentech, kdy jeho oči přeběhly po jejích rtech a chtělo to každou špetku sebeovládání, aby si nepřipustila, po čem v těch chvílích vlastně toužila.

Vlasy se jí najednou začaly neohlášeně hrnout do očí a jí trvalo dobrých pár sekund, než si uvědomila, že měla pootevřené okno. Podrážděně se zvedla, ale neušla ani krok, když si za sklem všimla malé rozčepýřené sovičky. Rychle k ní doběhla a otevřela okno dokořán, aby se konečně dostala dovnitř.

„Na, tumáš," nabídla jí hrst zrní a chvíli s úsměvem sledovala, jak se jí dlaň pomalu vyprazdňovala. Pak se opatrně naklonila a z jedné nožičky odmotala srolovaný kousek pergamenu. Docela čekala, že to bude vzkaz třeba od Ginny, ale k milému překvapení se spletla. A to dost.

Prvním úkolem jsou draci, před pár dny je přivezli z Rumunska. V šest hodin na smluveném místě. Budu tě čekat, princezno.

Draci? Jako ta reálná velká stvoření, co plivou oheň? Kterého blázna tohle zase napadlo? Hlavou jí rychle prolétla vzpomínka na první setkání s Charliem Weasleym. I přes zrzavé vlasy byl až moc podobný Hagridovi a naprosto miloval, když se ho někdo na jeho miláčky vyptával. Ron ho také poslouchal ze všech nejradši.

Vrátil se on vůbec někdy zpátky do Rumunska? Kdyby ne, mohlo by to znamenat, že ty draky pomáhal dopravit sem. Přes pana Weasleyho by se k ministerským kontaktům dostal docela snadno a určitě by byl také řádně odměněn.

Z myšlenek ji vyrušilo nedočkavé zahoukání. To malé stvoření ještě pořád sedělo na kamenné římse a čekalo, až bude moct dopravit odpověď. Malfoy opravdu potřeboval uznání a ujištění. Hermiona tedy popadla kousek čistého pergamenu, namočila brk do inkoustu a rychlým ale úhledným písmem napsala: Jediné štěstí, Malfoyi. Uvidíme, jestli se mi bude chtít přijít.

Vzkazy jí dodávaly mnohem větší odvahu. Rychle ho srolovala, přivázala sovičce na nohu a chvíli ještě sledovala, jak mizela v zapadajícím slunci. Kdyby tak věděla, co tímhle vším Malfoy sleduje. Kráska, princezna... pokaždé jí při tom poskočilo srdce, ale zároveň se jí to vůbec nelíbilo.

Znovu pohlédla na Dracův rukopis a hluboce si povzdechla. Kdykoli se někde ocitli spolu, cítila se tak ničemná, že to bylo k vzteku. Výškově ji převyšoval dost na to, aby ji celou objal, a to ji víceméně děsilo. Přece se jí nemůže začít zamlouvat někdo, kdo celé roky toužil po její zkáze. To by byl až moc velký paradox.

Kéž by se mu tak dokázala dostat do hlavy. Věděla, že to chce hodně cviku a úsilí, ale za tuhle zkušenost by to stálo. Možná by v té jeho makovičce objevila i zajímavější věci.

Chvíli přemýšlela o tom, jestli Harrymu tu nečekanou zprávu oznámit už dnes, ale únava jí to rozmluvila. Ráno u snídaně už to nebude takový rozdíl, stejně by kvůli tomu určitě zase nespal a Hermiona věděla, že zrovna on s Ronem to po minulé noci potřebovali ze všech nejvíc.

„Hádám, že dneska toho už moc neudělám," pronesla znaveně do prázdna a vrátila se k posteli. Knížky jedním pohybem stáhla k sobě a úhledně srovnala na noční stolek. Pak už se jen převlékla do pyžama, zalezla si pod peřinu, a jakmile zhasla, zadívala se k oknu. Nebyla ještě taková tma, takže se nad obzorem vyjímal fialový pruh světla. Při pohledu na odhalenou část měsíce si Hermiona vzpomněla na profesora Lupina a chvíli tiše přemítala, co asi zrovna dělal. Možná by mu mohla napsat a zjistit, jak se mu vede.

Po chvíli se jí ale začaly myšlenky ztrácet a víčka ztěžkla natolik, že už je nedokázala udržet otevřená. Naposledy si tedy v duchu připomněla, aby zítra u snídaně na nic nezapomněla, a pak už se nechala spokojeně unášet do říše snů.