Přišel den plesu. Hermiona s Ginny na poslední chvíli doladila detaily a nemohla se na svou nejlepší kamarádku vynadívat. V šatech, které přese všechno paní Weasleyová poslala, vypadala úchvatně a už se nemohla dočkat, až ji uvidí zářit na tanečním parketu.

„Fakt s nikým nejdeš, nebo si ze mě jenom utahuješ?" zeptala se zrzka už po několikáté, zatímco se prohlížela v zrcadle. Hermiona po ní vrhla otrávený pohled a frustrovaně si povzdechla.

„Už několikrát jsem ti řekla, že se o tom bavit nechci, čemu na tom nerozumíš?"

Neměla náladu se bavit vůbec o ničem, co se týkalo jejího doprovodu. Od toho večera s Viktorem se totiž všechna naděje rozplynula jako pára a jí z toho bylo tak mizerně, že se několikrát musela uspávat pláčem.

Přes den chodila po chodbách výhradně s hlavou zabořenou v knihách, aby nemusela nikomu na nic odpovídat. Harry s Ronem svoji snahu o pomoc po pár dnech vzdali a alespoň na svou nejlepší kamarádku dohlíželi z dálky. Hermioně se párkrát povedlo narazit do Pansy, ale místo omluvy ji vždycky jen rychle obešla a ztratila se z dohledu dřív, než se musela potýkat s Dracem.

„Nebuď nevrlá, Hermiono. Chci vidět, že si to dneska užiješ. Fred s Georgem říkali, že byli ochutnat punč v kuchyni, a je prý výborný. To si nemůžeš nechat ujít."

Upřímně si přála, aby mohla. Rodiče jí poslali krásné šaty, ve kterých by si i krásně připadala, kdyby je měla komu ukázat. Procházela kolem nich každý den a akorát si vyčítala, co je s ní špatně.

„No, očividně nemám na výběr."

Čas ten den utíkal až moc rychle. U oběda nejen, že měla chuť každému napálit za to, jak byli nadšení, ale neustále se dívala Dracovým směrem. Vypadal úplně stejně otráveně jako ona a to jí dost vrtalo hlavou. Vždyť musel mít bezvadný doprovod, s největší pravděpodobností pozval Parkinsonovou, takže přímo splněný sen.

Určitě se nemohl dočkat, až se tradičně předvede před svými spolužáky. Hermiona si v hlavě listovala všechno, co by na něm mohla vidět – drahý společenský hábit, který mu určitě padne na míru a zvýrazňuje jeho atletickou postavu. Na pravé ruce rodinný prsten přitahující pozornost k jeho dlouhým prstům. Čerstvě umyté vlasy sčesané tak, že by mu padaly do čela. Prostě všechno tak, jak by se jí to na něm nejvíc líbilo.

„Ginny, budu potřebovat pomoct s vlasy," šeptla zničehonic k zrzce a ta se po chvilce zmatení rozzářila radostí. Jestli se mají s Dracem už do konce života ignorovat, měla by mu ukázat, o co přichází. A tohle byla jedinečná příležitost.

V pět byla tedy Hermiona poslána do sprchy, kde strávila dobrou půlhodinu čekáním na to, než se k nějaké dostala. Očividně se všechny holky z koleje rozhodly začít už takhle brzy. Vlasy si umyla tak rychle, jak jen to šlo, a po cestě do ložnice si je kouzlem pomalu sušila. Pak dostala rozkaz se obléknout, přičemž se každou chvílí víc a víc červenala, jak ji Ginny obdarovávala neustálými komplimenty.

„A teď si dřepni sem, ať může začít pravý čarování."

Výsledek byl neuvěřitelný. Zrzka jí opatrně zakryla dlaněmi oči a dovedla ji před zrcadlo. Se smíchem chvíli provokovala, ale nakonec je na tři sundala a Hermiona byla úžasem bez sebe. Na vršku hlavy měla velký, z natočených vlasů udělaný drdol a obličej jí lemovalo pár samostatných pramínků. Ani si nikdy předtím neuvědomila, jak dlouhé vlasy vlastně měla.

Na očích jí vynikal narůžovělý stín a trocha řasenky, zatímco na rtech cítila lehkou vrstvu lesku. Tváře mohla mít růžové nervozitou, ale pořád sladěné. Jednou se zatočila. Sukně jí vlála tak akorát a ona se nemohla přestat usmívat. Pohled na tuhle novou verzi sebe samé jí dodal obrovskou várku sebedůvěry.

A byla opravdu potřeba, protože lidé se dívali. Čím blíž k Velké síni byli, tím větší rozruch kolem ní vznikal. Co až zjistí, že s nikým nepřišla? Všechno to bude vypadat jako maska a celá škola si ji bude brát do pusy ještě několik týdnů.

„No teda, páni, Hermiono, vypadáš nádherně." Zaslechla pod schody Ronův hlas a nepatrně se usmála. Úplně zapomněla, že jeden z jejích nejlepších kamarádů šel také sám. Harry sebral odvahu a pozval Cho, která s radostí přijala. Kdyby bylo nejhůř, možná by se mohla držet u nich.

„Děkuju moc, asi. Nevím, jestli se v tom cítím tak, jak jsem si představovala."

„Prosím tě, vsadím se, že Krum z tebe nespustí oči."

„Viktor? Co je s ním?" Kdyby jen z půlky věděli, co se mezi ní a Krumem stalo, pochopila by, jak to myslí. Třeba by z ní opravdu nespustil oči. Ale proč ho ti dva vytáhli, když neznají sebemenší detaily?

„No, jdeš s ním, nebo ne? Slyšeli jsme vás s Ginny toho rána u stolu. Nemyslím si, že bys ho odmítla, s kým jiným bys asi tak šla?"

Aha. Takže nejen, že oba odposlouchávali, ale ještě si o ní mysleli Merlin-ví-co. Možná opravdu nemělo cenu sem chodit. Vrhla po nich nenávistný pohled a rychlým krokem zamířila k davu. Pět minut a ona už měla všeho po krk. Na začátek docela dobrý.

Zastavila se kus ode dveří, akorát tak, aby viděla na prostor vyhrazený k tanci. Nastoupili šampioni. Pak Brumbál s McGonagallovou. A než se nadála, točily se kolem ní dívky v sametových šatech, zamilované výrazy ve tvářích, a bezpečně chráněné v chlapeckých náručích. Bylo to, jako kdyby se všichni spikli jen proti ní.

Vydala se pro punč. Když už nic, aspoň do sebe hodí tu trošku alkoholu, kterou byla dvojčata schopna propašovat. Očividně ale nebyla sama. Jen co došla k pultu, zahlédla před sebou osobu, kvůli které sem vlastně přišla. A vpadala přesně tak, jak si ji představovala. Přemlouvala své nohy, aby se co nejrychleji otočily a odešly, ale marně. Setkali se pohledem a ona na něm visela, jako kdyby jediné mrknutí znamenalo smrt.

Měl hluboké kruhy pod očima. Zdálky by člověk nepoznal ani to, jak moc zbledl. Koutky mu zacukaly nahoru, ale neusmál se. Přišel o něco blíž a založil si ruce na prsou tak, aby mohl pořád usrkávat ze své skleničky. Hermioně to drásalo nervy.

„Kdes nechala Kruma?" poznamenal suše a v očích mu nenávistně zajiskřilo. Co to s tím Viktorem všichni mají?

„Nikde. Jsem tu sama."

Bylo těžké to zformulovat přímo před ním. Tak moc jí chyběl, že by se mu vrhla kolem krku, jen aby se na ni tak nedíval. Musela se ale držet na uzdě. Jeden uvolněný klacík a strhla by se potopa.

„Sama? Tomu tak budu věřit."

„Možná bych nebyla, kdybys nebyl takovej srab a pozval mě. Vzala bych to jako omluvu."

„Jo, to říkáš teď, protože tu se mnou stojíš. Kdybych to udělal, poslala bys mě do háje."

„To teda neposlala. Byl by to důkaz toho, že to, co jsem ti řekla, není pravda."

„Dobře. Tak co když jsem to chtěl udělat? Co když jsem tě chtěl pozvat?"

„Tak proč jsi to neudělal?"

„Ty se mě ptáš? Vždyť jsi to s radostí přijala Krumovi. Viděl jsem, jak jste se objímali na chodbě."

To už tu nikdo nezná pojem soukromí?

„Tys mě špehoval?"

„Ne. Narazil jsem na vás po cestě do sklepení. Vracel jsem se od otce."

„To je pěkně ubohá lež, Malfoyi."

První konverzace po takové době a už se schylovalo k hádce. Jak romantické.

„Věř si, čemu chceš, Grangerová. Tohle nemám zapotřebí."

„Já taky ne. Ale abys věděl, Viktora jsem odmítla kvůli tobě."

„No jasně. Jsi mnohem horší lhářka než já."

„Já nikdy nelžu. Lži jsou pro slabochy."

Přesně tak se ale Draco poslední dobou cítil. Popadl Hermionu za zápěstí a táhl ji přes dav ven. Ani se mu nebránila, potřebovali místo, kde se by se mohli pohádat a neztropit u toho scénu. Schody skoro vyběhli a chlapec za nimi zavřel v prázdné učebně ve třetím patře.

„Tak do toho, Hermiono, opři se do mě. Co když jsem slaboch? Co když jsem tě špehoval a jsem stejnej jako můj otec? Co s tím uděláš, hm?" začal Draco, zatímco si Hermiona mnula zápěstí. „Pokusila byses mě změnit? K čemu? Já nikdy nebudu schopný brát v potaz cizí city, protože neznám ani ty svoje!"

Místností se ozvala rána, jak chlapec uhodil pěstí do stolu. Hermiona nechtěně nadskočila a udělala krok vzad. Nebála se ho. Nebo spíš se ho nechtěla najednou bát, ale vypadal nebezpečně.

„Odpověz mi," zavrčel a ona nervózně polkla. „Řekni mi, jak moc jsem k ničemu!"

„Ne, Draco, ty nejsi k ničemu. Máš vynikající studijní výsledky, jsi dobrý ve famfrpálu-"

„Jo, a to mi tak k něčemu je."

„Ale hlavně nejsi špatný člověk, Draco, protože víš, jak zlo vypadá." Draco k Hermioně vzhlédl a zjistil, že je o kus blíž. „Žiješ s ním celý roky. A už jenom to, že víš, že to, co tvůj táta dělá, je špatný, z tebe dělá někoho jiného."

„Ale očividně nejsem dost jinej, abys ode mě neutíkala."

„Ne, v tom to není. Nečekala bych na tebe, kdybych nevěděla, že se z té špatné strany jenom nedokážeš vyhrabat."

Měla pravdu. Samozřejmě, že ano. Moc dobře věděl, že se k ní tak zachovat neměl. Jeden polibek z ní neudělal nic přivlastněného. A navíc měla strach. Měla strach z toho, co by na to řekli lidé okolo. Nevěděla, jestli je pro něj dost dobrá. Z úst mu unikl frustrovaný povzdech a rukama si zajel do vlasů. Kéž by si s tímhle dokázal poradit sám.

„Moc ti to sluší," vypadlo z něj najednou tichým hlasem a rty se mu zkroutily do jemného úsměvu. Konečně jí mohl něco takového říct do očí.

„Děkuju, tobě taky," odpověděla a přišla ještě o něco blíž. „Chyběl jsi mi, Draco."

A v tu chvíli se to v něm zlomilo. Cítil, jak ho v koutcích pálily slzy, ale nechtěl je schovávat. Popadl Hermionu kolem pasu a přitáhl si ji k sobě tak silně, že jí skoro vyrazil dech, ale ona nic neřekla. Jen mu obmotala ruce kolem krku a držela ho v náruči tak dlouho, dokud se chlapec nepřestal třást.

„Chybělas mi tak strašně moc," zašeptal, když se odtáhli, a vtiskl jí na rty jemný polibek. Hermiona si skousla spodní ret a cítila, jak se jí do tváří hrne horko.

„Udělej to ještě jednou," zaprosila a Draco její přání s úsměvem vyslechl. Ruce měl pořád pevně kolem jejího pasu, zatímco si jeho rty hrály s těmi jejími, a přitáhl si ji ještě blíž. Netroufal si zajít někam dál. Kdyby mu znovu odešla, už by to asi nepřežil.

„Počkej," ozvala se po chvíli a odtáhla se od něj. „Mám ještě jednu malou otázku." Chlapec jen nejistě přikývl a jednou rukou si pohrával s volánky její sukně. „Jestli... jestli tohle hodláme zkusit, chci si bejt jistá, že to neděláš jen kvůli tomu, co ze mě můžeš mít. Jakože, co se týče potěšení."

O tomhle se musela ujistit. Viděla v něm tu dobrou stránku, kterou by chtěla ukázat i jemu samotnému, ale pořád ho neznala tak dobře na to, aby si mohla být jistá o jeho postranních úmyslech. Byl to očividně vynikající herec.

„Ne, Hermiono, kvůli tomu to nedělám. Nebo to není hlavní myšlenka. Dobře se s tebou pohrává, to ano. A to, jak nervózní jsi přede mnou vždycky byla, mě přitahovalo. Ale, myslím si o tobě, že jsi krásná. A po tom týdnu, kdy jsem s tebou neprohodil ani slovo, jsem si uvědomil, jak hluboko jsem do toho spad."

No páni. Tohle byla asi ta nejupřímnější věc, co kdy slyšela. Hlavně od něj. V očích se mu odráželo světlo z venku a vypadal úplně jinak. Byl najednou tak křehký a ‚nemalfoyovský', že by ho snad ani nepoznala. Jednou rukou mu prohrábla vlasy a široce se usmála.

„Věřím ti, Draco. Aspoň to si zasloužíš."