„Jak jako myslíte, že je knihovna do odvolání zavřená?" zeptal se Ron znovu, jako by snad Madam Pinceové špatně rozuměl. Zmiňovaná čarodějka však jen opovržlivě nakrčila nos, naposledy je o svém prohlášení ujistila a zamířila chodbou pryč. Hermiona nemohla uvěřit tomu, že se něčeho takového vůbec dožila. Chtěla se ještě rychle na něco zeptat, ale jakmile kolem ní knihovnice prošla a ona viděla, jak smutně se najednou tváří, raději si to rozmyslela.

„Věřili byste tomu? Z čeho teď máme asi tak dělat úkoly?" vrčel naštvaně zrzek, když byli na chodbě zase sami. Hnědovláska po něm vrhla nesouhlasný pohled a v mysli si přehrávala knihovničiny nešťastné oči. Byla si jistá, že o tom určitě sama nerozhodla. Přece jenom, byla teď na neurčitou dobu bez práce.

„Kam to letíš?" ozval se za ní rychle Harry, když se znenadání vydala chodbou ke kabinetu profesorky McGonagallové. Rychlá chůze se po chvíli změnila v běh a bylo jediné štěstí, že se kolem kromě několika studentů nikdo neprocházel. Nenápadně se prosmýkla kolem Protivy u učebny Dějin čar a kouzel a skoro nechtěně se usmívala nad tím, co ji to vlastně napadlo. Když pak rázně zastavila, kluci, kteří se rozeběhli za ní, ji málem povalili na zem.

„Co to do tebe sakra vjelo?" rozčiloval se Ron, když si rovnal hábit zpět do původního stavu. Hermiona se na něj ale jen významně podívala a klouby lehce zaťukala na dveře před sebou. Po zkušenosti z minulého roku si nebyla úplně jistá, jestli chce mít s návratem v čase ještě něco společného, ale v takové situaci by snad povolení dostat mohla. Přece jenom, šlo o studijní výsledky.

Jakmile se dveře otevřely a všichni tři vstoupili dovnitř, nechala u nich oba své kamarády stát a posadila se do křesla naproti profesorce. Harry s Ronem si zatím vzadu vyměňovali zmatené pohledy a občas se podělili o nějaké absurdní teorie. Začínali mít oba pocit, že se to každým rokem s Hermionou zhoršuje.

„Není to trochu unáhlené rozhodnutí, slečno Grangerová? Myslela jsem, že jste se k tomu minulý rok vyjádřila dost jasně. Předpokládám také, že o tom tihle dva vůbec nic neví."

„No slyšíš to? Ona nás normálně pomlouvá. Co může být tak důležitě tajnýho, že o tom zas nic nevíme? Další obraceč času?"

Než však stihl Harry odpovědět, Hermiona se k nim s úsměvem otočila a jedním dloubnutím do boku je popohnala ven. Jakmile zahnuli za roh, začali se chlapci prosit o vysvětlení. A k Ronovu zděšení se ukázalo, že předpovídal správně. Hnědovláska je rychle zatáhla do jedné z prázdných učeben a zapáleně jim všechno vysvětlila. Když skončila, zavládlo mezi nimi napjaté ticho, které nakonec prolomilo Harryho odkašlání.

„Chceš teda říct, že ho budeme používat jenom k tomu, abychom se mohli vracet do knihovny? A nebude to třeba nebezpečný? Jako, nechci se v půlce roku vrátit zpátky pro nějakou blbou knížku a žít to celý znova s tím, že mě nikdo nesmí vidět."

„A jo, vidíš to, na to jsem nepomyslela," zamračila se Hermiona a založila si ruce na hrudi.

„Můžu ti něco říct, Hermiono? Občas bys potřebovala, aby ti někdo vyndal baterky. Třeba bys pak nebyla ta unáhlená," ozval se Ron ode dveří a oba jeho přátelé k němu překvapeně vzhlédli. „A ano, vím, co to je, táta jich přes prázdniny nasbíral mraky," dodal hrdě těsně před tím, než vyšel zpět na chodbu a s unaveným výrazem jim pokynul, aby ho následovali.

Draco se to ráno jako správný syn dostavil do otcova nového kabinetu už hodinu před snídaní. Sice byl naprosto nevyspalý a několikrát na chodbě málem do něčeho narazil, ale nemohl si dovolit odporovat. Nepotřeboval, aby hned na začátku roku někdo pochyboval o jeho zmijozelském postavení.

Chvíli postával přede dveřmi a několikrát nasucho polkl. K čemu vůbec jeho otec potřebuje pomoc nějakého malého kluka, když je jedním z nejmocnějších kouzelníků na Ministerstvu? Jamile vstoupil dovnitř, ukázalo se, že určitě nepůjde jen o stěhování krabic. Prostor, který dřív zaplňovaly lavice, byl z větší části prázdný a u jedné ze zdí učebny postával jakýsi plechový panák. Draco se opatrně rozhlížel kolem sebe, dokud ho nevyrušil otcův přísný hlas.

„Musíme to tu celé předělat. Ministerstvo předpokládá, že budu učit, jak se pořádně bránit, což je docela směšné, vzhledem k tomu, jak to tu teď vypadá. Ale dejme tomu, že po určitých úpravách na to budu moct přistoupit. Chci, abys uklidil zbytek těch lavic."

„Proč jsi o to místo teda stál? Můžete si se Snapem podat ruce," odfrkl si Draco posměšně, když vytahoval z kapsy hůlku. Zanedlouho ale svého prohlášení zalitoval, když mu na zátylku přistál tvrdý pohlavek.

„Moc dobře víš, že jsem to místo vzal jenom kvůli tvojí matce. A ani nemysli na to, že bys měl nějaká privilegia. Nepotřebuju, aby se ke mně dostala zpráva z Ministerstva, že nadržuju vlastnímu synovi. Radši pohni, nebudu tě omlouvat, pokud přijdeš pozdě."

Vyměnili si navzájem tvrdý pohled a mladší z nich se s opovržením pustil do práce. Mimo lavic na něj čekala celá kupa harampádí, kterou musel seskládat a rozestavět tak, jak mu otec ze schodů poroučel. Občas, když už nevěděl, jaké kouzlo použít, se cítil naprosto zoufale a byl by si troufl složit věci vlastníma rukama, kdyby se mu v mysli neopakovala ta výhružná slova.

Ani nemysli na to, že bys měl nějaká privilegia. Nepotřebuju, aby se ke mně dostala zpráva z Ministerstva, že nadržuju vlastnímu synovi.

Tělem mu projela vlna nenávisti. Sevřel prsty tak silně, že sklenička, kterou v nich v tu chvíli držel, se okamžitě rozbila. Jak moc si občas přál nepatřit do téhle rodiny. Nikdy by to nepřiznal, ale záviděl ostatním tu ‚normálnost', kterou měli. Žádná tajemství a spiklenecké porady. Žádné nebezpečné hračky ukryté v pokoji pod schody. Milující rodiče a šťastné dětství – to bylo to jediné, po čem doopravdy toužil.

Když se tak díval na své zakrvácené prsty a střepy, které stihl zachytit, než spadly na zem, uvědomil si, jaké měl vlastně štěstí, že byl ještě vůbec naživu.

Tohle bude náročný rok, povzdechl si poraženě a pokračoval v práci, jako by se vůbec nic nestalo.