Harrymu docházel čas. Do druhého úkolu zbývaly čtyři dny a on pořád neměl tušení, co by to mohlo být. Několikrát se radil s Hermionou, ale tu kromě opravdové vany v opuštěné dívčí koupelně nic nenapadlo.

Takže to nakonec udělal. Popadl vejce, napustil si horkou vodu a tiše se do ní ponořil. Bublin bylo dost na to, aby se schoval, kdyby někdo přišel, ale tak docela zapomněl na Uršulu. Vinula se k němu jako had a čířila vodu přes tam, kde to nebylo vhodné. Ale pomohla mu. Vlastně ho dostala k tomu, co celou dobu potřeboval zjistit.

„Já ti říkám, že to bude pod vodou. Vždyť to vejce na mě zpívalo!"

Od toho večera trávili všechen volný čas v knihovně. Ron se snažil pomáhat, ale Hermiona ho kvůli neustálým komentářům poslala pryč.

„To nezpochybňuju. Dává to i smysl s tou písničkou. Přijď za námi v ten náš modrý svět, nad zemí náš svět neslyšet. Bude to něco s jezerními lidmi."

„To jsem teda moc rád."

„Máš hodinu, jen krátký čas," pokračovala, jako by ji vůbec nepřerušil, a zalistovala v několika knížkách před sebou. „Jak chceš na hodinu zadržet dech?"

„Ptáš se toho pravého, opravdu. Budu u toho ještě muset hledat něco, co jsem ztratil. Je to vůbec možný?"

Protože to tak vůbec nevypadalo. Nevěděl, co ani kde by měl hledat, a prohledat celé jezero by mu zabralo aspoň den. Jak to má zvládnout za jednu hodinu?

Hermiona si povzdechla a rukama si odhrnula vlasy z tváře. Prošla už tolik knih o kouzlech, že se jí z toho motala hlava. Několikrát ji napadlo bublinové kouzlo, ale u něj nebyla jistota, že vydrží celou hodinu, a pod vodou by bylo složité ho znovu vyvolat. Taky tu byl ještě Neville a jeho kytičky. Třeba by existovalo něco, co by umožnilo Harrymu vydržet hodinu pod vodou.

„Můžu to zkusit, Hermiono, ale pochybuju. Kdyžtak se prostě vzdám."

Což ale očividně nechtěl a ona taky ne. Když už si poradil s drakem, musí něco vymyslet i proti obyčejné vodě.

Pátek přišel, co nevidět. Harry ani nevěděl jak, ale dostal z Nevilla jeden kus žaberníku, který by měl podle jeho slov hodinu vydržet. Možná ho to zneklidňovalo, ale nebyl si tím jistý. Třásl se tak, jako snad nikdy předtím. Po cestě k jezeru si také uvědomil, že za celý den neviděl Cho ani Hermionu. To už byly takhle brzy v hledišti?

Na mole se kolem něj točilo tolik lidí, že je nestíhal vnímat. Brumbál ho neustále šoupal ze strany na stranu, takže jednou stál vedle Cedrica, za chvíli zase vedle Fleur. Vítr byl na jeho kůži ledový a voda nevypadala o moc líp.

„Tady je ten žaberník, Harry," ozval se odněkud Neville a brýlatému chlapci přistála v ruce nechutně slizká zelená věc. „Radši to spolkni teď, než vystřelí-"

Ale bylo to jen tak tak. Žaberník mu záhadným způsobem prošel hrdlem a on hned na to skončil ve vodě. V krku mu divně škubalo a chvíli si myslel, že opravdu umře. Pak se najednou nadechl. Nohy se mu protáhly v ploutve a mezi prsty cítil slabé blány.

Jak chceš na hodinu zadržet dech?

Měl hodinu. Jenom pouhou hodinu.

Všude kolem byla jen zkalená voda a řasy, matně dohlédl na dno. Chvíli se tak vznášel a pomalu plaval vpřed, dokud pod sebou nezahlédl nějaký pohyb. Zanořil se podél mdlého kamenného útesu a postupně se pod ním rýsovalo jakési zbořené město. Proplouval všemožnými rostlinami a občas se schoval před ďasovci. A najednou byl dole. Uprostřed ničeho tam bylo další molo se čtyřmi sloupy a ke každému z nich přivázaná nějaká figurína.

Mihlo se kolem něj několik mořských pan s trojzubci. Má to být ten jeho poklad? Připlul ještě blíž. A najednou ho zamrazilo, když si uvědomil, že to nejsou figuríny. Na jednom sloupu byla přivázaná Cho. K druhému Hermiona a další dva lidi, které nepoznal.

Koho mám ale vzít, pomyslel si, zatímco ho ty jezerní stvůry hladově sledovaly. Už mu nezbývalo moc času. Než se ale stihl pohnout, objevil se vedle něj Cedric, s bublinou kolem nosu a úst, a hbitým pohybem odvázal tu jednu holku, která byla Harrymu neznámá. Jako by si navzájem četli myšlenky, Diggory ukázal na Cho a zvedl palec nahoru. Kdo pak ale přijde pro Hermionu?

Na to odpověď dostal dřív, než čekal. Zatímco se pral s provazy kolem dívčiných zápěstí, dostal málem infarkt. Zahlédl vedle sebe žraločí hlavu a v dalším momentu už byla Hermiona tažená za ruce daleko před ním.

Zbývalo patnáct minut.

Cho už mu ležela na hrudi, zatímco se rozhlížel, jestli se neobjeví Fleur. Přece tady tu malou holčičku nenechá. Natáhl se k ní, přesvědčený, že už pro ni nikdo nepřijde, když mu na ruku dopadla železná tyč. Jedna z mořských pan plavala pouhých pár centimetrů od jeho obličeje a zvláštním syčivým jazykem ho varovala, že může zachránit pouze jednu.

Snažil se oponovat, ale její trojzubec byl tak blízko jeho krku, že si netroufl na nic dalšího. Vyplaval kousek výš. Hůlka ho nepříjemně svrběla mezi prsty. Měl jeden pokus, jinak by to ta holka odnesla.

Chvíli vyčkal. A pak, když se nikdo moc nedíval, se otočil zpátky k plošině a vypálil kouzlo přímo na dívčina svázaná zápěstí. Všechno se to mihlo tak rychle, že ani nevěděl, jestli se mu to povedlo, ale okamžitě vyrazil k hladině. Už jenom pár metrů. Najednou mu ale všechno v rukách ztěžklo, začal mu škubat krk a nohy už mu nebraly tolik vody, kolik by potřeboval.

Ještě chvíli, notak, vydrž, vydrž!

Ale vynořil se právě včas. Cho i ta malá holčička konečně procitly a všemi zbývajícími silami se pokoušely dostat k molu. Když se i on dostal ven, přiběhla k němu Hermiona s tunou ručníků a balila ho do nich, jako by mohl každou chvíli umrznout. K čemuž vlastně neměl úplnědaleko.

„Tys to zvládl, Harry. Ó Merline, tak moc jsem se o tebe bála, jak jsi zvládnul přitáhnou i Fleuřinu sestru? Jsi celý promrzlý. Brumbál teď diskutuje se Skrkem o bodech, jsem si jistá, že to vezme v potaz."

Do tváře se mu natlačil úsměv. Cho se přidala k Hermioně a s nekončícími díky ho objímala. Fleur při pohledu na svou mladší sestru tančila radostí. Cedric se kdesi za ním objímal se svou zachráněnou a očividně vážnou známostí, a Krum vypadal, jako by měl na obličeji hodinu položený vysavač.

A Harry byl ze všeho nejvíc rád, že byl naživu.

„Druhé místo, Harry, ano!" Zaslechl Hermionin hlas po chvíli někde vedle sebe a v hrudi pocítil úplně jinou radost. On to opravdu dokázal. Probojoval se o jedno místo blíž k vítězství a pohár už měl skoro na dosah. I tak ale neunikl oslavám. Dvojčata se opět činila a až do rána se nebelvírskou společenskou místností rozléhaly písně, opilé skřeky a všemožné dohady.

„Bál jsem se, že mi nechceš fandit nebo tak," zašeptal Harry do ticha chodby před havraspárskou věží, zatímco se mu Cho pohodlně opírala o rameno a v ruce si pohrávala s jeho prsty. Z úst jí unikl upřímný smích.

„Prosím tě, pro tebe bych fandila vždycky. Já se spíš bála, že nejsem tvůj poklad."

„Čí bys pak byla?"

„To nevím. Možná by si mě tam nechali a udělali ze mě pokrm pro jezerní královnu."

„Nestraš," zasmál se na oplátku a pak se své havraspárce podíval do očí. „Bál jsem se, že se ti něco stalo."

Její výraz zvážněl, ale lehce zavrtěla hlavou.

„Ne, já jsem v pořádku. Spíš jsem vděčná, že ty seš naživu."

A v tu chvíli mezi nimi viselo tolik nevyřčených emocí, že pro ně snad ani neexistovalo dostatek slov. Harry se mírně naklonil a odhrnul černovlásce z čela pár neposedných pramínků.

„Nehodlám umřít. Ani kdybych o to měl prosit."