Po tom, co se hosté pořádně ubytovali a mohli být svědky Předvečeru všech svatých (který se i přes zbytečné zmatky náramně vyvedl), dny se vrátily zpět do starých kolejí. Někteří měli to štěstí a dokázali navázat nové přátelský kontakty, většina se ale zaměřila na vlastní studium.

Hermiona, která měla z Rona ještě pořád docela strach, se mu prvních pár dní úspěšně vyhýbala. Na všechny hodiny chodila dřív, sedala si dost daleko na to, aby jí případně mohl něco udělat, a v duchu doufala, že ho to brzy přejde. Harry ji pravidelně informoval, jak to s ním vypadalo, a jakmile jedno odpoledne přišel s tím, že už se k nim může vrátit, byla nevýslovně vděčná. Ginny byla dobrá společnost, ale ne vždy po ruce. A úplná samota nebylo něco, po čem by zrovna toužila.

Kdykoli šla po chodbě, pro všechny případy si opakovala svůj obranný plán. K vlastnímu překvapení ho ale za celý týden nemusela použít ani jednou a přišlo jí to docela zvláštní. Když měli hodiny se Zmijozelem, párkrát si Draca všimla, jak se bavil s Pansy nebo s Crabbem a Goylem, ale stačilo vyjít z učebny a jako by se po něm slehla zem.

„No páni, už jenom šest dní a dozvíme se ty slavný šampiony. Jsem upřímně zvědavej koho ten zatracenej Pohár vybere, řekl jsem Fredovi s Georgem, že se budu vsázet," zasmál se natěšeně Ron, když vcházeli v pondělí o obědové pauze do Velké síně. Ten „zatracený Pohár", jak ho chlapec nazval, se vyjímal na vysokém kamenném podstavci uprostřed zadní části místnosti a kolem dokola ho obíhala svítivě modrá věková hranice.

Přístup k němu měli úplně všichni starší sedmnácti let a jak se ukázalo, sledování těch, kteří byli dost odvážní na to se přihlásit, se později stalo jednou z oblíbených volnočasových aktivit. Lavice také stály kolem tak, aby se na nich dalo jíst a dělat úkoly, což se ukázalo jako docela praktické řešení. Trio se posadilo k jedné hned u dveří, která zajišťovala dostatek soukromí a zároveň viděli na všechno, co se kolem dělo.

„Já ti říkám, jestli kvůli tomuhle zruší zbytek zápasů, tak už tu nezbude vůbec nic. Jako jó, haló, smrtelný turnaj na obzoru, ale famfrpál milujou úplně všichni. Jsem si jistej, že by se za nás McGonagallová mohla přimluvit."

Seamus s Deanem se objevili jen chvíli po nich, takže kluci měli o zábavu vystaráno. Ginny na druhou stranu v dohledu nebyla, a tak si hnědovláska během jídla prakticky povídala sama se sebou. Jakmile dojedla a zjistila, že vášnivá debata vedle ní neměla v úmyslu utichnout, rozhodla se přesunout někam jinam.

Nejbližší volné místo se ukázalo na jedné z lavic hned u Poháru. Kolem posedávalo jen pár havraspárských a mrzimorských šesťáků, takže nebylo vůbec rušno. Na klíně se jí uvelebila jedna z knížek, kterou si nechala poslat z domova, protože z učebnic už ji začínala solidně bolet hlava. Obraceč, který nosila všude s sebou, ji občas pálil v kapse a dost často přemýšlela nad tím, jestli by se nedal nějak chytře využít. Přece nemohlo být jedinou možností prožít to celé znovu.

Znaveně si otevřela výtisk Pýchy a předsudku, ale než stačila přečíst první řádek, vtrhl dovnitř párek slavných šprýmařů. Všichni, co seděli kolem, se najednou přihnali k nim, napnutí jak struna poslechnout si jejich novou vykopávku. Čas klidu skončil, aniž by začal.

„Je to tu dámy a pánové, konečně to máme! Jste připraveni? Za každou další flaštičku pouze dva galeony!"

Každý v ruce svíral jednu nevzhledně vyhlížející zelenou tekutinu, a i když se lidé kolem, samozřejmě i Harry s Ronem, snažili dostat blíž, Hermiona se při tom pohledu musela jen upřímně zasmát.

„Čemu se směješ, Grangerová?" objevil se Fred zničehonic po jejím pravém boku, na tváři uličnický úsměv. Dívka rázně zaklapla knihu a podívala se z jednoho bratra na druhého. Bylo až směšné, s jakou mírou věřili, že by něco tak primitivního jako Postaršovací lektvar mohlo fungovat. Nonšalantně se ale narovnala a rukou ukázala na modrý kruh před sebou.

„Vidíte tohle? To je věková hranice, namaloval ji sám Brumbál."

„Eh, no a?"

Hermiona měla chvíli chuť fláknout Freda tou knihou po hlavě. To jim je pro vlastní potěšení opravdu všechno jedno?

„No a? Génia jako je Brumbál nemůžete doběhnout tak primitivním trikem jako je Postaršovací lektvar!"

„Proto je to tak geniální, protože je to tak primitivní," ozval se George z druhé strany a než stihla dívka jakkoli zareagovat, zrzci stáli zpátky u svého davu, lahvičky odšpuntované, a oba naráz polykali jejich obsah. A i když měli svoji vlastní hlavu, bylo vtipné je sledovat.

Skokem za hranici to prakticky celé začalo. V první chvíli, když ještě oba stáli vysmátí vedle sebe a chvástali se na Hermionu vítěznými kynutími rukou, jeden by si myslel, že se jim to opravdu povedlo. Zničehonic se ale kolem nich objevil temně rudý pruh a odhodil je až na druhý konec síně. Pár lidí se běželo podívat, jestli jsou v pořádku, ale stačil jeden pohled na jejich naprosto porostlé tváře, a propukli v záchvat smíchu. Hermiona si je předtím, než se začala smát s ostatními, změřila s pozvednutým obočím. Jestli to tyhle dva někdy přejde, to bude teprve osvěta, prolétlo jí hlavou a neochotně sledovala, jak se teď už naprosto identická dvojčata snažila navzájem dokázat vinu. Bylo by také určitě došlo na bratrovraždu, kdyby dovnitř nevkročil někdo další a neupoutal tak na sebe veškerou pozornost.

Plameny, jako by se od něj odvracely a síň lehce potemněla. Dav se postupně rozestoupil a uprostřed se z něj vynořila mohutná mužská postava v tmavé košili. Pevné boty duněly celou místností a nikdo z něj nespouštěl oči. Měl vyrovnanou tvrdou tvář. Rázným krokem prošel věkovou hranicí a vhodil do poháru pergamen se svým jménem.

Hermiona ho také sledovala, ale s o něco menším zájmem než ostatní. Byla by toho kluka snad poznala i po slepu, jak o něm Ron povídal pokaždé, když dostal možnost. Hermiona si vždycky tajně myslela, že kdyby nebyl tak dobrý ve famfrpálu, nijak by nevynikal. Pohmatu se už chystala otevřít knížku, když se jí Viktor Krum zpříma podíval do očí. I z té dálky poznala, jak jsou tmavé, ale tak zvláštně hřejivé, že se od nich člověk těžko odtrhne. Jakmile se jí to ale povedlo, všimla si, že se na ni nepatrně usmál. A pak, jako by nic, zase odešel.

Prsty pořád svírala stránky své knihy a hlava se jí lehce motala. Z tváří cítila teplo, jako by byla v průšvihu. Opatrně se rozhlédla kolem, jestli si toho někdo všiml, ale vypadalo to, že ne. Fred s Georgem už se dostali zpátky na nohy a za neustálého postrkování mířili ke dveřím. Harry s Ronem seděli zpátky u kluků. Nikdo nevypadal dost zaraženě na to, aby se jí vyptával. Upřímně si oddechla.

„Hermiono, asi bychom měli jít, za chvíli máme Lektvary a víš, jak Snape nesnáší, když jdeme pozdě."

Harryho hlas se jí zničehonic ozval u ucha a dost ji vylekal. Vždyť byl ještě před chvílí u stolu, jak to, že si ho nevšimla? Oba chlapci si ji zamyšleně prohlíželi, a ona se pod tlakem jejich pohledů radši zvedla, knížku uklidila do brašny a zamířila z Velké síně rovnou do sklepení. Po cestě si nenápadně šeptem urovnávala myšlenky, až ji začala bolet hlava.

Tohle budeš muset promyslet, Hermiono. Jedno tajemství navíc tě snad nezabije. Nebo spíš doufej, že ne. Možná by to mohla vědět Ginny. Anebo možná ne. Hlavně se o tom nezmiňuj. Stačí jedno slovo Ronovi a moc dobře víš, že by ses nedožila příštího rána.

Učebna lektvarů byla jako vždy temná, ponurá, a zaváněla něčím, co se podobalo skořici s žabím trusem. Nebelvírka si okamžitě sedla na svoje místo a bedlivě vyčkávala. Nedokázala se přinutit podívat do knížky, natož kolem sebe. Tohle bude těžké, prolétlo jí hlavou, když už kluci seděli vedle ní, a ona nasucho polkla. Mnohem těžší, než jsem si myslela.