„Bereme kufry dolů, jdeš s náma?"

Poslední den školy. Už od časného rána se Vstupní síň zaplňovala zavazadly a ve vzduchu panovala směsice radosti a smutku. Zkoušky utekly jako voda, ale Hermiona si připadala, jako by na ni někdo použil otupující kouzlo. Od středeční noci s nikým nemluvila.

„Asi jo, běžte napřed, doženu vás."

Nebyla si ani jistá, jestli se těšila domů. Rodiče by její nepohodu poznali, jen co by vystoupila z vlaku, a opravdu neměla náladu se o tom s nimi bavit. Nedokázala nad tím ani pořádně přemýšlet. Naskládala do kufru pár posledních knížek a poraženě si povzdechla. Na vrchu toho všeho ležel v hedvábném sáčku obraceč času, který si v září vyžádala od profesorky McGonagallové a který měla v plánu ještě před odjezdem vrátit. Ani jednou ho nepoužila, ale upřímně si teď přála, aby mohla. Kéž bych to mohla celé prožít znovu a líp.

Častokrát se vracela ve vzpomínkách na úplný začátek roku a přemítala, jestli to neměl naplánované už od začátku. Jestli nebyl celý jejich vztah jenom pouhá přetvářka. Co když jeho matka ani nebyla nemocná? Co když ty návštěvy byly o tichém plánování, aby ho nikdo nepodezříval? Ale i kdyby ano, co by s tím teď udělala?

Jakékoli pouto, které mezi sebou měli, silou přesekla, takže nebyl důvod o tom přemýšlet. Netýkalo se jí už vůbec nic. Nebo si alespoň přála, aby to tak bylo. Nevyslechla si jeho část a každým dnem toho začínala čím dál víc litovat. Nedívala se na něj, ale kdykoli se střetli na chodbě, byl na ní jeho pohled tak těžký, že se jí skoro podlomila kolena. Jedno ohlídnutí a jsi zpět, kde jsi byla, Hermiono. To nemůžeš.

Naposledy si prohlédla všechny skříně, jestli něco nezapomněla, a rezignovaně vyšla ven. Ve společenské místnosti se zdržovalo jen několik posledních studentů. Chodby odrážely každý její krok a jí z toho začínalo být úzko. Jako by na ni celá škola házela cizí vinu.

Když konečně odevzdala svůj kufr a došla na oběd, Harry a Ron k ní vzhlédli jen na tak dlouho, aby se ujistili, že nebrečí. Ani s nimi si neměla co říct. Na Rona byla naštvaná, že ji tam tu noc dotáhl, protože očividně věděl, o co šlo, a Harry se k němu beze slov přidal. Vždycky zastávali názor, že si Malfoy nic nezasloužil. Teď se to v nich jen několikanásobně upevnilo.

Z kuřete snědla sotva pár soust. Všude po zdech visely nebelvírské vlajky a jí až v tu chvíli došlo, že už po čtvrté v řadě vyhráli Školní pohár. Možná z toho ani neměla radost. Kruval odjel kvůli smrti svého šampiona o pár dní dřív, zatímco Krásnohůlky teprve včera. I přes rozhovory ostatních ji objímalo tísnivé ticho.

Nevědomky zabloudila očima ke zmijozelskému stolu. Draco seděl mezi Pansy a Crabbem a pobaveně se usmíval. Chvíli navázala oční kontakt s Theem, ale připadala si před ním jako otevřená kniha. Donutila se spolknout několik brambor. Všichni vypadali, jako by se nic nestalo. Věděli o tom vůbec? Ještě jednou vzhlédla a přistihla blonďáka uhnout pohledem. Mělo by ji to štvát. Ona ale chtěla, aby se podíval znovu. Ještě aspoň jednou, aby nedokázala zapomenout krásu těch očí.

Ne, Hermiono. Vzpomeň si, co udělal. Není pro něj místo.

Ale, co kdyby bylo? Nemohla mu to prostě jen odpustit? Jako vždycky předtím? Možná to byl ten problém. Byla k němu přivázaná tak pevně, že jeden výkřik do tmy nedokázal něco dlouhodobě změnit. Musel jí zmizet z očí.

„Počkejte na mě," oslovila Ginny s Deanem a Seamusem, když je viděla zvedat se k odchodu. „Půjdu k vlaku s váma."

Po cestě domů neseděla sama. Zrzci se ubytovali v jejím kupé a vytáhli partičku Třaskavého Petra. Bylo to příjemné a ona se aspoň na pár hodin dostala na jiné myšlenky. Když dorazila paní s vozíkem, koupila si dvě čokoládové žabky a kartičky z nich si schovala do batohu. Za oknem zapadalo Slunce. Teď už se na svoje rodiče docela těšila.

„Ráda bych tě k nám zase pozvala, Hermiono, ale sami nevíme, jak to bude a-"

„To chápu, Ginny, v pořádku. Můžu ti poslat sladkosti z Francie, hodláme tam zase vyrazit a pár navíc jich určitě neuškodí." Nástupiště vypadalo, jako by se na něm roztrhl pytel s myšmi. Rodiny se po dlouhém roce shledávali v láskyplných objetích, zatímco ztracení jedinci bloudili sem a tam. U východu byla tradičně tlačenice, takže nebylo moc kam spěchat.

„To zní jako plán! Třeba to nějak vyjde, ty zkoušky a celá ta věc s Krumem na tebe dost dolehly, co?"

„Dá se to tak říct."

Zrzka chápavě pokývla hlavou a pevně hnědovlásku objala. Čekalo je snad nejdelší odloučení za poslední tři roky, a i když měla Hermiona pořád hlavu zahlcenou událostmi posledního týdne, věděla, že se jí bude stýskat. Kéž bys věděla, Gin. Kéž bys to věděla.

Její rodiče stáli až na druhém konci nástupiště. Byla najednou tak šťastná, že je vidí, že se k nim rozeběhla a jen tak tak je nepovalila na zem. Skoro zapomněla, že by se mohl ještě někdo dívat. Rychle se rozhlédla kolem, tak letmo, aby zjistila před kolika lidmi se dokázala ztrapnit, když její zrak padl na vysokou postavu v bílé košili a oblekových kalhotách.

Díval se přímo na ni. Propaloval ji takovou silou, že se jí lehce stáhl hrudník. Jedním uchem poslouchala, jakou vtipnou historku jí vyprávěl táta, a zároveň se soustředila na jeho rozcuchané blond vlasy, zraněný pohled a hvězdný atlas, který držel v ruce. Tak moc se chtěla vrátit zpátky. Všechno v ní křičelo po jeho objetí, ale ona musela zůstat silná.

Jemně vystrčila bradu a napřímila se. Pohled, který mezi sebou drželi dobrou půl minutu, přerušila svými zády. Zapomenout znamená neohlížet se.

Třeba pro ně ještě existoval kus nepopsaného nebe. Třeba jen potřebovali čas, aby ho objevili. A třeba byla taková radikální změna to jediné, co je k sobě dokázalo znovu přivést.