Ten den, kdy Draco znovu odjel za svou matkou, se s ním Hermiona ještě po snídani na chvíli sešla. Mělo to být malé přátelské povzbuzení, ale jak si sama později uvědomila, taky se přišla přesvědčit, že ho opravdu dalších sedm dní neuvidí. Přes touhu ho alespoň obejmout mu nakonec jen zamávala a o hodině přeměňování sledovala, jak v černém kočáře odjel pryč.

Byl to týden plný utrpení. Její mysl se motala tam a zpátky, vracela se ve vzpomínkách, a všechno bylo na hraně toho, jestli ho má dost ráda na to, aby mu dala ještě jednu šanci, nebo už toho bylo dost.

Ginny, která už po dvou dnech měla všeho plné zuby, jí poradila, aby si sestavila list pro a proti. Podle toho prý nejlépe pozná, jestli by se z toho v budoucnu nezhroutila. Hermiona se do něj pustila docela zdráhavě. Začala na jednom popsaném listu, pak třech, a i po pěti pořád neměla hotovo.

„Jak je možný, že jsme toho spolu zažili tolik? Vždyť jsme spolu od ledna," povzdechla si znaveně, když už se jí oči samy zavíraly. A pak ji to napadlo. Ona si vlastně vůbec nepřiznala, že se rozešli. Nebo, možná se vlastně ani nerozešli. Vždyť od něj akorát utekla, to neznamenalo okamžitý konec, nebo ano? Možná by si s ním o tom měla promluvit, protože pokud byli teoreticky pořád spolu, nemusela by nad nějakou další šancí přemýšlet. Dostal by ji okamžitě.

A tak mu napsala dopis. Se vším, co jí přišlo na mysl. Ještě ten večer ho stihla odeslat a s o něco lehčím svědomím si šla konečně lehnout. Zvlášť, když nepředpokládala, že by jí Draco stihl do rána odpovědět.

V tom se ale spletla.

Ráno na ni na stolku čekala obálka nadepsaná Dracovým rukopisem a zalepená malou černou pečetí s vtisknutým ‚M'. Musel to psát někdy v noci v otcově pracovně. Okamžitě ho rozlepila a prsty se jí kolem pergamenu semkly tak pevně, až skoro zbělely. Co když si všechno stihl rozmyslet?

Ahoj krásko,

nečekal jsem, že bys mi napsala, ale jsem vlastně rád, že jsi to udělala. Matka se má o něco líp, ale pořád to nevypadá dobře. Chce, abych tu zůstaly dýl. A já přemýšlím, že to udělám, protože kdo ví, kdy sem zase přijedu. Otec je skoro na prášky. Po večeři odešel z Manoru a pořád se nevrátil, i když už je skoro ráno. Asi bych měl jít spát, že? Zase mi budeš vyčítat, jak jsem bledý a unavený.

Ke všem těm věcem, co jsi psala, nevím, kde začít. Mám pocit, že všechny důležité věci řešíme po papíře, a úplně se mi to nelíbí. Na něco ti ale odpovědět můžu.

Záleží na tobě, jestli jsme se rozešli. Já jsem to tak bral od okamžiku, co jsi vyběhla z mojí ložnice, ale očividně to tak být nemusí. Rozhodni se sama. Co se týče mého otce a našeho vztahu, nech to plavat. Dostal jsem nejednu facku, ale netrápí mě to. Nebude o tobě mluvit jako o kusu hadru. A za třetí, narozeniny mám pátého června.

O tom zbytku si můžeme promluvit, až přijedu. Teda, jestli to do těch narozenin vůbec bude. Kdyby se cokoli změnilo, dám ti vědět. A slibuju, že odpovím i na ten zbytek. Na některé věci ještě akorát nenadešel ten správný čas.

S láskou, Draco

Pátý červen. To hodlá zůstat doma skoro tři měsíce? Odpověděl zrovna na ty nejmíň podstatné otázky, takže se musela Hermiona pokusit udržet svou zvědavost na uzdě.

Rozhodnutí nad jejich vztahem najednou nebylo tak těžké. I když v políčku ‚zápor' bylo pár důležitých věcí, ty dobré je předčily snad natřikrát. A bylo v nich krásně vidět, jaký pokrok za tak krátkou dobu stihl udělat.

„Tak teda pořád spolu, Draco," zašeptala do ticha ložnice, když tahle slova psala na druhou stranu blonďákova vzkazu. Dokázala tam vmáčknout ještě krátkou reakci na ten zbytek a s naprostou pečlivostí se na konci podepsala. Odeslat to mohla až po obědě. „Drž se, lásko."

A ta slova spadla z jejích rtů, jako by pro to byla stvořena. Tohle už nebylo jen o společném koukání na oblohu nebo tajných vědoucných pohledech. Překonali spolu dvě velké krize. A přitom toho měli před sebou ještě mraky. Když si představila svůj život za pár let, ať už se snažila, jak chtěla, Draco tam vždycky hrál nějakou roli.

Rozhodla se to riskovat. Alespoň tak dlouho, dokud z ní nezbude nic než prach. Teď už se potřebují navzájem. A odpoutat je od sebe by chtělo víc než nějakou mudlovskou metodu. Jsou spojeni kouzlem. Takovým, kterému ani oni sami ještě pořádně nerozumí.

„Vrať se mi v pořádku," dostala ze sebe Hermiona těsně před tím, než vypustila sovičku se vzkazem z okna sovince. „Věř, že já na tebe čekám, protože...na lásku jsou prostě potřeba dva."