Harry se probudil do slunečného rána. Nebe bylo blankytně modré a bez mráčku, tráva se v jemném větříku ohýbala ze strany na stranu a všechno vypadalo tak, jak by v poklidném letním dni mělo. Jen kdyby to opravdu poklidný den byl.

U snídaně panoval rozruch. Většina lidí měla před zkouškami a brali dnešní úkol jako příjemné odreagování. Přeci jenom nezáleželo na tom, jak turnaj nakonec dopadne. Hlavně, že se diváci budou bavit.

„Já ti říkám, Ronalde, že ses na to měl učit dřív! Nemůžeš si brát příklad z Harryho, když je šampion a vůbec zkoušky dělat nemusí! Jsi fakt jelito."

A taky se znovu upevňovala přátelství. Hermiona se pomalu ale jistě vrátila do jejich tria, a i když jim řekla, že už spolu s Malfoyem nejsou, moc jí to nevěřili. Obzvlášť, když je pak několikrát přistihli, jak se spolu učili u jezera.

„Hermiona má pravdu, Rone, ze mě si příklad neber," přitakal brýlatý chlapec, když si přisedl, a zrzek po něm hodil zrazený pohled. „Já jdu dneska na smrt a myslím si, že ty ještě umřít nechceš." Přišlo mu to vtipné, protože si tím trochu povoloval nervy. Všechno, co před ním dneska čekalo, ho mohlo nějak zabít. A poučení z předchozích úkolů – mohlo to být opravdu cokoli. „Navíc, profesorka McGonagallová na tebe spolíhá, včera mi přišla popřát štěstí a řekla mi, že dostala dopis od tvojí matky. Být tebou, tak to nepokoním."

Byl by se po něm Ron určitě ohnal, kdyby mu Hermiona nedala vidličkou do kloubů.

Dopoledne, i když ho většinu trávil sám v ložnici ve snaze nepropadnout panickému záchvatu, uteklo příliš rychle. Na obědě do sebe nedostal skoro nic, protože si byl jistý, že by to během chvíle zase skončilo venku. Cedric se ho pokusil po cestě přes pozemky nějak přátelsky povzbudit, ale moc se mu to nepovedlo.

Jakmile se konečně ocitli před tou obrovskou keřovou stvůrou, která končila někde v nedohlednu a vznášely se kolem ní bílé obláčky mlhy, Harry měl pocit, že mu selžou všechny orgány. V uších mu duněla skladba školního orchestru a začínala ho z toho bolet hlava. Po jeho pravém boku se najednou objevil Brumbál, a i přes ustaraný výraz mu položil dlaň na rameno. Co hrozného tam mohli tentokrát schovat?

Zanedlouho přišel Skrk. Než začal svou typickou uvítací řeč, chvíli se jen rozhlížel a očima skenoval každou část obecenstva, jako by někoho hledal. Studenti si toho samozřejmě všimli, protože se začali otáčet a šeptat si, co se mu asi stalo.

„Tak tedy vítejte," přerušil je nakonec Skrkův pevný hlas a všichni mu opět věnovali svou pozornost. „Jak je vám jistě známo, dnes proběhne třetí, a tedy poslední, úkol našeho turnaje. Jsem upřímně potěšen, že jste se všichni probojovali takhle daleko bez vážnějších zranění, to nejtěžší na vás ale teprve čeká. Někde hluboko v labyrintu je ukrytý Pohár tří kouzelníků a vaším úkolem je ho najít. Ten, komu se to povede, se stane konečným vítězem. Musím vás upozornit, že stěny jsou zrádné. Pokud by se komukoli něco stalo, použijte kouzlo Periculum. Přeji vám mnoho štěstí a sil, budete je potřebovat. Teď se prosím rozmístěte ke vchodům, pan Potter a pan Diggory půjdou jako první, pak pan Krum a nakonec slečna Delacour."

Harry nasucho polkl. V té úzké, sotva jako on vysoké díře, před kterou ho postavili, neviděl nic než tmu. Panicky se rozhlédl kolem sebe. Cedric se vedle svého otce snažil stát rovně, aby nikdo neprokoukl jeho nervozitu. Krum se o něčem bavil s Karkarovem. Fleur se už teď skoro sesypala a tiskla se k ustarané Madam Maxime. Jestli tohle někdo z nich zvládne, bude to zázrak.

Ozval se gong. Větve se za ním zavřely a obklopilo ho děsivé ticho. Už nebylo cesty zpět. Donutil se udělat pár kroků, jen aby zjistil, že se všechno neskutečně rozléhá. Povedlo se mu sešlápnout větev a málem vyskočil z kůže. Když došel na první křižovatku, bylo mu i Lumos úplně k ničemu, všechny cesty vypadaly stejně.

Zabočil doprava. Čím déle šel, tím rychleji se pohyboval, šum listí už mu nepřipadal tak strašný a hlava se konečně začala soustředit na to, co měl dělat. Mohla to být sotva půl hodina, když se odněkud ozval výkřik. Harry nedokázal ani zdaleka učit, odkud přišel, ale lehce ho zamrazilo. Začínalo jít do tuhého.

Dalších pár desítek metrů a zabočil doleva. Stezka tam byla mnohem užší, že se do ní i on sotva vešel, a jak šel dál, začal o svém rozhodnutí pochybovat. Zastavil se. Chvíli neslyšel nic než své těžké oddechování, a pak se zničehonic začala jedna strana uzavírat. Neviděl před sebe ani na krok, ale utíkal tak dlouho, dokud za ním keře opět neutichly.

„Tak tohle bylo o fous," zašeptal si pro sebe a opřel se o kolena. Kolik už mohlo uběhnout času?

„Harry? Harry, jsi to ty?"

„Cedricu?"

„To jsem rád, že jsem narazil zrovna na tebe. Fleur je venku, před chvílí jsem ji potkal a nezvládla to. Mám ale její hůlku." Aniž by to Harry mohl vidět, mrzimorský chlapec si kus dřeva protočil mezi prsty, pak jej namířil k nebi a během vteřiny se nad nimi rozsely červené jiskry. „Upřímně mi z toho začíná hrabat, nemám ani tušení, jak blízko asi tak jsme."

„Jo, to mi povídej. Kruma jsi neviděl?"

„Ne a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Netoužím úplně po duelu s někým jako je on a ještě v takovejhle podmínkách."

„Tak to jsme na tom stejně."

Kdyby na tom nezáleželo, možná by se mohli pokusit najít Pohár spolu. Přeci jenom, v čem by to bylo jiné od minulých úkolů? Bradavice by vyhrály na plné čáře a oni by si odměnu poctivě rozdělili.

„Taky tě napadlo, že bychom ho mohli jít hledat spolu?" broukl Cedric po chvíli do ticha. Teď už si skoro mohli číst myšlenky. Harry broukl na souhlas a několikrát si pořádně posvítil kolem sebe. Všechny cesty vypadaly naprosto totožně. „Vezmeme to třeba tudy, moc na výběr stejně nemáme."

A tak šli společně dál. Harry, zatímco měl v tichu spoustu času na přemýšlení, si připadal zvláštně. Po zkušenostech by dal ruku do ohně za to, že tohle všechno nebylo jen tak. Co přesně se stalo Fleur, že si musel Cedric vzít její hůlku? Co s tím měl společného Krum? Jak daleko mohli ještě být? Honilo se mu hlavou až moc otázek.

Další rozcestí. Mrzimorský chlapec už se chystal pokračovat doprava, když se zničehonic zarazil a Harry mu málem narazil do zad. Oba tam tak chvíli nehybně stáli, dokud jim k očím nedolehla světlá namodralá záře. Vyměnili si jeden letmý pohled. Oni to opravdu dokázali. Neuběhla ani vteřina a už se oba řítili chabě osvícenou uličkou, jakákoli přátelská výpomoc tatam.

To zvládneš, ještě přidej. Už jsi tak blízko.

Jedna velká rána, jak do sebe narazili a Pohár se svalil mimo dosah. Sápali se po sobě, jako by jim šlo o život, a vůbec si nevšimli, že se spod jednoho keře vynořily dlouhé šlahouny kořenů. Najednou Cedric vyjekl, jak se mu jeden obmotal kolem kotníku a táhl ho pryč. Harry se vyšplhal na nohy a zděšeně sledoval hluboké rýhy v hlíně, kudy předtím projely chlapcovy prsty. Díval se, jak se jeho tělo vzdaluje a z hrdla se mu linou prosebné skřeky. Už ani hůlku nemohl použít. Harry musel něco udělat, a to okamžitě. Takové vítězství by nebylo žádné vítězství. Namířil svou hůlku na chuchvalec kořenů úplně na kraji a vypustil z úst první zaklínadlo, které ho napadlo. Hlasité rupnutí. Část se jich přetrhla, ale Cedric se pořád nedokázal dostat zpátky. Když by se teď netrefil, mohl by mu ublížit.

Zariskoval. Sice vůbec nic neviděl, ale vypálil, a díky Merlinovi se strefil přesně tam, kam chtěl. Vzlyky utichly. Studeným vzduchem se šířil jen zvuk těžkého oddechování a tichého křupání, když se Cedric konečně vyškrábal zpátky na nohy.

„Zachránils mi život," bylo to jediné, na co se chlapec zmohl, než se opřel dlaněmi o kolena. Začínalo toho být trochu moc. Pohár ležel pořád nedotknutý v trávě opodál, ale nikdo si ho momentálně nevšímal. Před oběma bradavickými šampiony visela mnohem důležitější otázka – jak to nakonec udělat?

„Nemůžu si ten Pohár vzít sám, vždyť bych ho bez tebe nenašel."

„Ale můžeš, zachránils mi život. Vlastně by ti měl patřit už od začátku. Kdybys mi nepomohl už s tím prvním úkolem, pravděpodobně bych celej uhořel."

„Ale o to přece nejde-"

„Ale ano, přesně o to jde. Ty jsi šampion, Harry. Zasloužíš si vyhrát."

„A co tvůj táta?"

„Ten? Bude mít nějaký řeči a do smrti mi to vyčítat, ale co, živej syn lepší než mrtvej, no ne? To, že jsem tě porazil v nějakým famfrpálovým zápase vůbec nic neznamená. Podívej se na to, kolik ti je, a jak jsi to všechno zvládnul. Já bejt o tři roky mladší, tak bych se ani nepřihlásil, protože ať si kdo chce co chce říká, zas tak úžasnej nejsem. Jen plním to, co pro mě chtějí ostatní," povzdechl si Cedric poraženě a jednou rukou si zajel do vlasů.

A v tu chvíli měl Harry jasno. Přátelé nepřátelé, tohle by jeden bez druhého nezvládli. Jednou rukou se natáhl pro Pohár a těsně před tím, než se ho dotkl, popadl tou druhou Cedricovy prsty. Projela jím vlna příjemného svrbění a najednou už nestáli v tmavé uličce uprostřed keřů. Celá tahle noční můra skončila.